PRŮBĚH A DOPAD KAUZY

„Abych byl upřímný, věděli jsme, že se Severní Koreji koncept našeho filmu asi nebude moc líbit, ale my v první řadě chtěli natočit film, který by byl jednou nohou ukotvený v realitě. To se nám jako filmařům líbí, považujeme to za zajímavé a myslíme si, že to zajímá i diváky. Prostě jsme doufali, že díky tomu ten film diváky více osloví.“

– Seth Rogen v pořadu Stephena Colberta, 15. 12. 2014

15. prosince ještě Seth Rogen neměl sebemenší ponětí, co ho čeká. Do té doby se celá debata kolem úniku informací ze studia Sony nesla v rovině vzrušeného prohrabování se špinavým prádlem Sony, smíchu nad urážkami celebrit, nalezenými v osobní korespondenci producentů a šéfů studia, a nekonečných dohad o tom, kdo za tímto činem asi tak může stát. 15. prosince ještě Seth Rogen (on obzvlášť – James Franco se reklamní kampaně z důvodů, jež si uvedeme v příští části, tolik neúčastnil) objížděl televize a rádia a podával rozhovory. Otázky směřované na tuto crackerskou kavalkádu kontroverze mu sice byly viditelně nepříjemné a při jejich zodpovídání se nepřirozeně moc smál, ale v zásadě se jim nijak nevyhýbal.

Toto se však hned druhý den zlomilo. „Varování … Jasně vám ukážeme v místech a časech, kde se bude pouštět The Interview, včetně jeho premiéry, jak trpký osud postihne všechny ty, kteří hledají zábavu v neštěstí. … Vzpomeňte na 11. září 2001.“ Jestliže v pondělí ještě někdo bral celou záležitost na lehkou váhu, v úterý zpozorněl.

Reakce byla téměř okamžitá: Seth Rogen a James Franco zrušili celé své reklamní kolečko. Měli sice ještě podat rozhovory pro server Yahoo a BuzzFeed a vystoupit v pořadech Watch What Happens Live, Late Night with Seth Meyes a The Tonight Show with Jimmy Fallon, avšak ze všeho sešlo. Studio si nemohlo dovolit riskovat, že by se moderátoři obou hvězd na výhrůžku – potažmo celou aféru – ptali, šťourali v ní, a už vůbec se Sony nemohlo zaručit za to, že Rogen s Francem neřeknou něco, čím by celou situaci ještě více vyhrotili.

A ačkoliv se již jedna malá premiéra filmu odehrála týden předtím v Los Angeles – bez jakékoliv pompy, bez účasti médií, bez obtíží –, premiéra oficiální, newyorská, naplánovaná na 18. 12., byla nejprve osekána (ubrali se pozvaní novináři, snížil se počet hvězd na rudém koberci a fanoušků za zábranami atp.) a posléze úplně zrušena. Film se měl stále dostat do kin – na tom se zatím nic nezměnilo – jen neměl mít žádnou klasickou slavnostní premiéru s červeným kobercem.

James Franco k této situaci později podotkl následující: „Nemohl jsem nic dělat. V té situaci mi nezbývalo než sedět s rukama v klíně. Jakmile se zrušila premiéra a film se stáhl z kin, mohl jsem jen bezmocně přihlížet. Ke mně si pro radu beztak nikdo jít nechtěl. Takže jsem jen v tichosti seděl a čekal, jak to celé dopadne.“

O zrušené premiéře Franco nemluvil jen tak: Majitelé kin, kde se mělo The Interview promítat, se zalekli výhrůžky jedenáctým zářím a okamžitě znervózněli. Ani oficiální vyjádření jejich Národní asociace majitelů kin (NATO), vydané dokonce ještě o den dříve, když byla situace „jen“ vážná, nikoliv kritická, je v tomto ohledu jistě příliš neuklidnilo. Alespoň jim ale poskytlo příležitost a záminku se z této celé situace jednoduše a bez výčitek vyvléknout: „Schopnost našich zákazníků užít si film v pocitu bezpečí a klidu je a bude pro majitele kin prioritou. Do bezpečnostních taktik a procedur nebudeme zacházet, nicméně vězte, že NATO úzce spolupracuje s příslušnými agenturami a policií. Všichni nás ujišťují, že ve vyšetřování značně pokročili, takže se již těšíme na chvíli, kdy budou odpovědní pachatelé dopadeni. Do té doby se však každý provozovatel kina může sám rozhodnout, jestli premiéru tohoto snímku raději neodsunou, aby si tak diváci mohli užít bezpečnou sváteční filmovou sezónu a třeba zajít na některé z dalších promítaných filmů.“ Ve zkratce: Jestli nechcete, The Interview nikdo promítat nemusíte.

Americká kina, buďme upřímní, mají s násilím vůbec docela problém, takže ostražitosti v jejich případě není nikdy nazbyt. Někomu nyní možná naskočila vzpomínka na střelbu ve městě Aurora, kde jeden šílenec nakráčel ve vojenském oblečení do sálu, kde se zrovna promítal film Temný rytíř povstal, a několika zbraněmi připravil o život 12 lidí a dalších 70 jich zranil. Nebo onen případ z floridského městečka Wesley Chapel, kde vysloužilý policista zastřelil svou legálně drženou zbraní člověka, který ho obtěžoval tím, že během úvodních kino-reklam psal smsky. Nebo to další neštěstí z města Lafayette, během něhož se jakýsi „tulák“ zhruba 30 minut po začátku promítání Vykolejené zvedl ze sedadla, začal kolem sebe střílet, zabil dvě ženy, devět dalších lidí zranil a nakonec se střelil do hlavy. Nebo to další, tentokrát z Nashvillu. Nebo tenhle „vtípek“ z kalifornské Newport Beach.

Tyto případy nejsou až tolik ojedinělé, a jestliže si ve spoustě států mohou lidé vzít svou zbraň naprosto kamkoliv (včetně kina – protože kdyby nemohli, stát či majitelé kin by tím porušovali onen neustále vytahovaný druhý dodatek k americké Ústavě), mohlo by s takovouto hrozbou na krku k neštěstí dojít velmi snadno. A ani by nemuselo jít o ony potenciální crackery, které v té době ještě nikdo neidentifikoval, ale třeba jen o nějakého šílence, který by se pokoušel využít situace a zapsat se do dějin. Část viny by pak ale každopádně padla na hlavu provozovatelům kin, kteří na místě nezajistili divákům bezpečnost.

„Proč tedy něco takového riskovat?“ začal si říkat jeden provozovatel kina za druhým. „Budou Vánoce… Přece nechceme, aby nám někdo něco odpálil hned vedle sálu, kde se budou rodiny dívat na muzikál Annie. Jestliže půjde hned vedle The Interview, tak nám na tu Annie, potažmo cokoliv jiného, taky nikdo nemusí přijít. Lidi se budou bát. Ne, to fakt nemá cenu…“ A studio Sony proto mohlo jen bezmocně přihlížet, jak se mu snižuje počet pláten, na nichž by bylo možné The Interview promítat.

– Jako první odpadl Carmike Cinemas, řetězec kin s centrálou v Georgii, který má plátna v 41 amerických státech.

– Následoval jej ArcLight Cinemas, řetězec pěti kin, z nichž čtyři jsou v Kalifornii a jedno v Marylandu.

– Dalším byla multikina Bowtie Cinemas. Těch je 55 po celých státech a dohromady je v nich možné filmy promítat na 350 plátnech.

– Tuto trojici následovali tři velikáni: Regal Cinemas, AMC Theatres a Cinemark. Ti jsou dohromady zodpovědní za více než 1100 pláten, takže bez jejich podpory by bylo naprosto nemožné film celostátně vypustit.

Ve světle tohoto kino-exodu se tedy studio Sony „rozhodlo“ (uvozovky jsou na místě, neboť se Sony v této věci mohlo rozhodnout asi tak, jako se může člověk, který skočí z mostu, rozhodnout, že spadne), že film do kin nevpustí, že ho neuvede: „Ve světle rozhodnutí většiny majitelů kin neuvádět na svých plátnech náš film The Interview, jsme se sami rozhodli zrušit jeho premiéru, která byla plánovaná na 25. prosince. Rozhodnutí našich partnerů rozumíme a respektujeme jej. Stejně jako jim jde i nám především o bezpečnost zaměstnanců kin a jejich diváků. Sony Pictures se stal obětí bezprecedentního útoku na své zaměstnance, zákazníky i obchody. Naši útočníci nám zcizili intelektuální majetek, osobní e-mailovou korespondenci a soukromé a citlivé materiály, a navrch se nám i pokusili pošlapat ducha a morálku. To vše údajně jen kvůli tomu, aby zabránili premiéře filmu, který se jim nelíbil. Z této bezostyšné snahy zabránit distribuci jakéhokoliv filmu, která navíc způsobila škody naší společnosti, jejím zaměstnancům i americké veřejnosti, jsme smutní. I nadále však stojíme po boku filmařů a budeme se i dále bít za jejich právo svobody projevu. Tento vývoj událostí nás velmi zklamal.“

Zklamané mohlo Sony také být i z toho důvodu, že tímto způsobem jen tak vyhodilo z okna přibližně 75 miliónů dolarů. Rozpočet filmu byl 44 miliónů a dalších 30 Sony vynaložilo na reklamu. Jelikož se už všechny plakáty natiskly, billboardy vylepily a i reklama v televizích nějakou dobu běžela, nebylo možné nechat si jakoukoliv část těch peněz vrátit. Něco málo sice studiu zaplatila pojišťovna, ale záplata to byla malinkatá. A když si navíc vezmeme, že Sony už takhle stálo před desetimiliónovými výdaji za opravu počítačového systému (byť velkou část těchto výdajů opět uhradila pojišťovna), že mu uteklo kdo-ví-kolik miliónů, když byla celá společnost offline, a že je nejisté, nakolik jí uniklé informace uškodí do budoucna, zrušení premiéry byla vcelku rána. Jistě, jen v Sony Pictures se každý rok otočí 8 miliard dolarů, takže tyto částky společnost na lopatky asi nepoloží, ale člověk se může zakuckat i když mu zaskočí třeba jen pár kapek.

A že kapalo! Jeden by si mohl myslet, že by si Sony mohlo trochu vydělat alespoň na prodejích nosičů DVD nebo odprodeji filmu nějakým streamovacím poskytovatelům internetového a televizního vysílání – Netflixu nebo Videa na vyžádání. Jenže chyba lávky! Od The Interview dávali ruce pryč všichni. Nikdo nechtěl riskovat, že by si svou spoluprací se studiem proti sobě poštval crackery, nikdo nechtěl riskovat nabourání vlastního systému. Mluvčí Sony tedy musel vydat oznámení, v němž řekl, že studio „nemá v plánu snímek vydat.“ Po The Interview se jednoduše slehla zem a až na pár výjimek film neměl být nikým nikdy viděn.

Druhou kapkou pak byla žaloba, která přiletěla odnikud a přistála Sony v klíně. Vzpomínáte, jak jsme si v první části říkali, že mezi ukradenými daty byla i spousta osobních údajů o stávajících i bývalých zaměstnancích tohoto filmového studia? Sony všem současným zaměstnancům (plus režisérům a scenáristům, s nimiž studio kdykoliv v minulosti spolupracovalo) nabídlo ochranu proti krádeži identity od společnosti AllClearID. Na zaměstnance bývalé však poněkud pozapomnělo…

Dva z nich (zpočátku dva, časem jejich počet narostl na sedm) tedy na Sony podali žalobu za to, že společnost jejich citlivá data – konkrétně čísla sociálního zabezpečení – nedokázala uchránit před odcizením. Michael Corona pro studio pracoval mezi lety 2004 a 2007 a v žalobě tvrdí, že za ochranu před krádeží identity v té době musel vynaložit celých závratných 700 dolarů. Christina Mathis pracovala v oddělení spotřebitelských produktů v letech 2000 až 2012 a za ochranu před krádeží identity byla nucená vydat 300 dolarů. Člověk na jednu stranu jejich rozhořčení chápe – komu by se chtělo obrazně i doslova platit za chyby a přečiny druhých? Ale stejně tak nás možná napadá, že může jít o klasický případ odvržených zaměstnanců, kteří se buď mstí za vyhazov, nebo se prostě jen snaží napakovat, protože větří šanci. Ať je to jakkoliv, jejich žaloba je malá a mimosoudní odškodnění – pokud by se k němu Sony uvolilo – by pro studio bylo tím nejmenším problémem.

Celé nadnárodní korporaci totiž kleslo hodnocení u spotřebitelů. Výzkumná společnost YouGov si již léta dělá průzkumy o tom, jak mají lidé rádi ty které značky a společnosti. Tisícům zákazníků vráží do rukou dotazníky a na jejich základě pak daným společnostem připisuje číslo mezi -100 a +100 podle toho, jak moc je u nich značka oblíbená a jak moc jí důvěřují. V březnu 2011 mělo Sony velmi dobré hodnocení +28, to mu však kvůli dříve zmiňovanému playstationovému debaklu spadlo následující měsíc na +10. Do začátku roku 2014 se Sony sice podařilo nabrat tři body, ale +13 stále není, co to bývalo. A pak přišlo cracknutí jeho interní sítě a uveřejnění spousty nelichotivých informací obchodního, finančního i osobního rázu. Skóre spadlo na +3 a další pokles byl nevyhnutelný. V byznysu, kde se počítá každé číslo, každá tabulka a každé hodnocení, tyto cifry nepotěšily.

Aby to však nevypadalo, že je Sony chudinka zmítaná ve víru nepříjemností, do které navrch zlí zaměstnanci kopou žalobami, je třeba uvést, že se žalobami začalo velmi brzy ohánět i samotné studio. K soudu hnalo Sony konkrétně společnosti Google a Twitter. Proč? Sonymu unikla data, novináři na jejich základě psali články, ale proti nim nikdo nemohl říct ani půl slova, protože, jak jsme si již řekli, díky americké legislativě byli novináři za vodou. Prohlížeč od Googlu a sociální síť Twitter jsou však jiná káva.

Sony se nelíbilo, že díky Googlu mají lidé přístup k informacím a datům, které byly společnosti odcizeny, a díky Twitteru si je nekontrolovaně sdílí mezi sebou. Google namítal, že nehodlá bránit svobodě projevu a jakkoliv omezovat výsledky vyhledávání. Sonymu toto odůvodnění přišlo velmi slabé, protože „svoboda projevu by nikdy neměla být používána na obranu protizákonných aktivit.“ Strýček Google si však dál tvrdě stál za svým a vzpíral se tomu, co sám považoval za vynucenou cenzuru.

Beztak byl na Sony nakrknutý už od předchozího roku, kdy Sony vedlo jednání se zástupci ostatních studií o tom, že společně – poučeni mediálními bublinami v podobě Wolverina a později i třetích Postradatelných – najedou na novou taktiku potlačování pirátského stahování jejich filmů tím, že budou ve vší tichosti bombardovat správce torrentových a streamovacích stránek s žádostmi o stažení odkazů na jejich (nové) produkty. Právě tehdy Sony na strýčka Googla poprvé naléhalo, aby omezil výsledky vyhledávání ve svém prohlížeči (to aby se k jeho filmům piráti tak snadno nedostali), a i tehdy jej Google odmítl. Jak si asi dovedete představit, Sony z takové odpovědi nadšené nebylo, a mezi oběma proto začala probublávat zlá krev.

S Twitterem to tedy bylo nyní v podstatě to samé v bledě modrém – Twitter snad jen ani nemohl hlídat každého svého uživatele, jestli náhodou nenahrává něco, co by mohlo mít původ v uniklých e-mailech. Z jedné strany na druhou tedy přiletěla žaloba a je otázkou, jak nakonec soud rozhodne. Ať už to ale bude jakkoliv, článků a tweetů se o cracknutí do systému Sonyho a odtud vylovených informacích napsaly (a asi ještě napíší) tisíce, takže je vyloučené, aby studio díky rozhodnutí jednoho soudu bylo schopné dostat celou situaci najednou pod kontrolu. Možná by se k celé situaci mělo spíše postavit čelem a – pokud to půjde – udělat krok dál.

Vraťme se však kousek nazpět k Sonyho rozhodnutí stáhnout The Interview z kin, respektive ho v nich nikdy neuvést. Ve své době šlo o nejdiskutovanější věc, která se v Hollywoodu přihodila. Téměř každá známá i neznámá osobnost cítila potřebu se k ní vyjádřit. A téměř všichni dštili síru. Většina reakcí se nesla v duchu: „Já myslel, že s teroristy se nevyjednává? Že teroristům se neustupuje? Takže co má tohle rozhodnutí znamenat? Čert vem fakt, že je studio Sony sralbotka, ale tímto neprozřetelným aktem ustrašenosti byl nastaven velmi nebezpečný precedent.“

Lowell Peterson, výkonný ředitel Writers Guild of America East, například vydal následující prohlášení: „Největší vina samozřejmě padá na hlavy hackerům, kteří lidem hrozili násilím. Se všemi ostatními sdílíme bezprostřední a reálné obavy o bezpečnost diváků. Zároveň nás ale znepokojuje, že by nyní studia mohla začít omezovat rozsah témat, jež budou rozpracovávat ve svých budoucích filmech. … Média a zábavní průmysl musejí dát jasně najevo, že se nebudou stranit kontroverzním či složitým tématům. Scenáristé a tvůrci tyto příběhy chtějí vyprávět. A diváci jim chtějí naslouchat.“

Studio zkritizoval i prezident Obama, když v prohlášení z Bílého domu řekl: „Ano, podle mého názoru udělali chybu. Nemůžeme si dovolit, aby nám ve Spojených státech dělal vrchního cenzora jakýsi diktátor odněkud zdaleka. Jestliže nás někdo dokáže zastrašit natolik, že kvůli němu nepustíme do kin satirický film, jen si představte, co by jiní mohli napáchat, kdyby se jim nelíbil nějaký náš dokumentární film nebo reportáž z televizních novin. Takhle to u nás nejde. Takhle to v Americe nefunguje. Nemůžeme jen tak měnit vzorce vlastního chování, stejně jako nemůžeme najednou přestat chodit na fotbalové zápasy jen proto, že na nich někdo může spáchat atentát. Škoda, že se mnou své rozhodnutí zástupci studia Sony neprobrali. Poradil bych jim, aby se podobnými zločinnými útoky nenechávali zastrašovat.“

Uveďme si i pár dalších příkladů, jež jsou v drtivé většině převzaté z Twitteru:

– Herec Ben Stiller: „Je těžké uvěřit, že v Americe reagujeme na výhružky svobodě projevu zrovna takhle.“

– Režisér Michael Moore: „Drazí soňáčtí hackeři, když teď šéfujete Hollywoodu, chtěl bych poprosit o méně romantických komedií, méně filmů režírovaných Michaelem Bayem a už žádné Transformery.“

– Herec Dax Shepard: „Ačkoliv chápu, proč bylo The Interview staženo, vře mi z toho krev. Svoboda projevu je jedním z nejobdivuhodnějších pilířů naší ústavy.“

– Spisovatel Neil Gaiman: „Takže SONY bojuje proti hackerství a výhrůžkám hackerů tím, že ruší promítání The Interview, čímž jim jen potvrzuje, že jejich taktiky fungují? Tohle možná zpětně byla chyba.“

– Moderátor Piers Morgan: „Jde o komedii o nejhorším diktátorovi na světě. A Hollywood přesto ustoupil po trošce nátlaku? Neuvěřitelné!“

– Herec Sean Penn: „Filmoví distributoři tento týden odmítli promítat The Interview a studio Sony poslalo svým rozhodnutím snímek stáhnout velmi nebezpečnou pozvánku organizaci ISIS. Myslím si, že toto pozvání ISIS přijme. Pandořina skříňka je konečně otevřená. … Újma, kterou si přivodíme sami sobě, je většinou mnohem větší než škody, které nám mohou způsobit vnější výhrůžky nebo činy.“

– Scenárista a producent Danny Zucker: „Amerika se NIKDY nepodvolí požadavkům teroristů (ledaže by se jim nelíbil některý z našich filmů, v takovém případě sklapneme podpatky a uděláme, co říkají).“

– Režisér Judd Apatow: „Podle mě je potupné, že se v kinech nebude dávat The Interview. To se odteď začnou stahovat všechny filmy, kterým někdo anonymně pohrozí?“

– Moderátor Jimmy Kimmel: „Jde o ne-americky bojácný čin, který schvaluje taktiky teroristů a ustavuje děsivý precedent.“

– Herec Rob Lowe: „Páni. Všichni stáhli ocas. Hackeři vyhráli. Totální vítězství pro ně. Teda.“

– Herec Zach Braff: „To abych se rozloučil se svojí komedií o Hitlerovi.“

Kdo neskáče, není Čech, a kdo se nevyjádřil v duchu patriotismu proti Sony, nebyl Američan… Jen ten Zach Braff by si možná měl jít popovídat s Quentinem Tarantinem nebo se podívat na meziválečný film Být či nebýt. Třeba by se dozvěděl, že filmy/komedie o Hitlerovi jsou zrovna úplně v pohodě.

Ale žerty stranou, proti tomuto rozhodnutí se jednoduše zvedla nebývalá vlna nevole. Tak velká, že byl jeden ze šéfů Sony Michael Lynton donucen možná zařadit zpátečku, možná jen uvést věci na pravou míru. Ačkoliv tedy studio ještě před pár dny tvrdilo, že studio „nemá v plánu snímek vydat,“ Lynton najednou vydával 19. prosince prohlášení, v němž uklidňoval pobouřené patrioty, že „jsme ocas nestáhli. Nikomu jsme se nepoddali. Tuhle bouři přečkáme.

„Stále bychom byli rádi, kdyby diváci film viděli. Jediné rozhodnutí, které stranou uvedení filmu padlo, se týkalo zrušení oné premiéry 25. prosince. A to bylo způsobeno především tím, že nám ho majitelé kin odmítli promítat. Bez nich bychom neměli na jakých plátnech film pětadvacátého uvést. Neměli jsme tedy na výběr. Jakmile jsme však učinili ono rozhodnutí, začali jsme aktivně vyhledávat alternativní možnosti vypuštění toho filmu na jiné platformě. Stále doufáme, že když se na tento snímek někdo bude chtít podívat, bude mít tu možnost.

„Prezident, tisk i široká veřejnost jsou však na omylu, pokud si myslí, že právě my rozhodujeme o tom, jestli a kde se budou filmy uvádět. My nejsme majiteli kin, takže na nás to není. Zatím se navíc neobjevil jediný distributor videa na vyžádání nebo majitel streamovacích stránek, který by nám nabídl distribuci. … Lidé se vesměs obávají možnosti, že by se jim kvůli spolupráci s námi někdo naboural do systému. Rozebíráme teď proto míru zabezpečení určitých systémů a snažíme se zaručit, že pokud či až budeme film vypouštět digitálně, tak se nám nikdo nebude moci nabourat do systému.“

Jak je vidět, v žáru momentu se nikdo nedokázal ubránit plamenné rétorice, již bylo třeba hasit, nadsazeným slovům, která bylo nutné mírnit, a více či méně pravděpodobným apokalyptickým výjevům budoucnosti. Tak už to asi bývá… Tedy, bylo to tak u nás na západě. V Japonsku, kde je samotné sídlo nadnárodní korporace Sony, o celou aféru podle ohlasu médií nikdo nejevil přílišný zájem. Napsalo se pár článků, spousta z nich byly překlady anglických originálů, ale jinak byli Japonci zdrženliví. Mluvčí tokijské pobočky Sonyho George Boyd se vyjádřil následovně: „Situaci bedlivě sledujeme a pravidelně dostáváme hlášení o jejím nejnovějším vývoji.“ Toť téměř vše.

V zemi vycházejícího slunce možná o celou aféru nebyl takový zájem i proto, že se v ní snímek neměl uvádět. Mluvčí Sony Pictures Japan to sice vyjádřil diplomaticky slovy, „americké komedie v Japonsku jednoduše tolik netáhnou,“ avšak my si hned v následujícím díle povíme, jak moc velký eufemismus toto prohlášení je.

Abychom se ale vrátili k oné lavině kritiky, osobně bych si k ní jen dovolil podotknout pár drobností:

1) Ano, že se v těsné návaznosti na stažení filmu z distribuce rozhodlo studio New Regency zastavit rozjeté práce na chystaném politickém thrilleru se Stevem Carellem Pchongjang, který se měl odehrávat přímo v Severní Koreji, bylo nešťastné a velmi to v lidech utvrzovalo pocit nově nastoleného precedentu. Toto chování však ani zdaleka není nové. Hollywood se snaží vyhýbat komerčně špatným kontroverzím už dlouhá léta. (Nezapomínejme totiž, že na některých kontroverzích se dá i slušně vydělat – například na Pána a paní Smithovi lidé chodili částečně i proto, že kvůli tomu snímku měl Brad Pitt přeběhnout od miláčka americké veřejnosti Jennifer Aniston k Angelině Jolie, která ze sebe v USA v určitém ohledu dodnes nedokázala sundat nálepku rozvracečky partnerských vztahů.)

Například po již zmiňovaném masakru ve městě Aurora musela být odložena premiéra dokončovaného snímku Ganster Squad – Lovci mafie. A nejen to – film se musel dokonce přetáčet. Jeho závěrečná, vrcholná akční scéna totiž byla postavená na myšlence, že se jedna parta mužů prostřílí kulomety zpoza promítacího plátna přímo do kinosálu a tam pozabíjí všechny své nepřátele. Ve filmu to vypadalo skvěle, ale v lidech by to pár měsíců po onom reálném krveprolití mohlo vzbuzovat negativní pocity, a mohlo by je to například i odrazovat od návštěvy kina. Ta scéna proto musela pryč.

Z podobných důvodů si již párkrát musel lámat hlavu i seriálový tvůrce Bryan Fuller. Do pilotního dílu seriálu Mrtví jako já chtěl například spolu s kolegy scenáristy vepsat scénu, v níž přijde malá holčička o život při leteckém neštěstí. Ačkoliv se ale tento díl vysílal v červnu 2003, stanice Showtime mu pád letadla zatrhla, protože se obávala kritiky ze strany diváků stále se trápících útoky 11. září. Místo padajícího letadla tak holčička musela zemřít při vykolejení vlaku. A díl S01E04 seriálu Hannibal se dokonce ani nesměl vysílat, protože v něm vystupovala skupina zfanatizovaných unesených dětí vraždících své rodiče, a Amerika byla stále příliš otřesená krveprolitím na škole v Sandy Hook a výbuchem bomby na bostonském maratonu. Ona epizoda byla úplně stažena z programu, pak byly vypuštěny pouze ty scény, které byly relevantní pro dějovou návaznost, a až týdny poté, co se uklidnily vody kontroverze, byl díl oficiálně uveřejněn ve své (notně zcenzurované) podobě.

Nezapomínejme ani na de-homosexualizaci všech filmů od studia Disney po aféře se Lvím králem, kterou jsme si popisovali zde. Často se také ruší celé projekty v případě, že jejich hlavní hvězda udělá nějakou botu, nebo se stane nějaká nehoda, která by nechala tvůrcům i divákům na patře nepříjemnou pachuť. Reality show Here Comes Honey Boo Boo byl například zrušen poté, co se ukázalo, že je matka titulní Honey Boo Boo ve vztahu s odsouzeným pedofilem. Stanice Discovery zase zrušila svůj pořad Sons of Guns poté, co se na hlavu jeho hlavního představitele snesla hora obvinění od zneužívání nezletilých přes znásilnění až po ublížení na zdraví.

Jistě, v případě The Interview šlo jen o pohrůžku, možná planou, nota bene pohrůžku jakési – v té době – pochybné třetí strany, ale stejně…

2) …kdo by chtěl riskovat, že při vypuštění snímku někdo něco opravdu udělá, že někdo dojde úhony? Studio Sony jednoduše nemělo, jak se z tohoto boje dostat beze šrámu. Kdyby film vypustilo v těch pár kinech, které zbývaly, vydělalo by sotva pár šlupů a ještě by riskovalo potenciální krveprolití. Ti samí lidé, kteří mu po stažení filmu vyčítali bojácnost, by mu v opačném případě mohli vyčítat pýchu, nabubřelost a bohorovné nakládání s životy ostatních. Jde jen o film a takhle se alespoň nikomu nic nestalo. Jedna několikamiliardová korporace v podstatě jen přišla o pár fifníků a stádo hollywoodských chytráků dostalo příležitost si procvičit palce.

Někteří lidé se však přeci jen rozhodli pouze neprskat, a začali jednat. Například dallaské multikino The Alamo Drafthouse, jakmile zjistilo, že The Interview nebude moci promítat, nahradilo tento film snímkem Team America od tvůrců South Parku Treye Parkera, Matta Stonea a Pam Brady. V něm se nevraždí živý a reálný Kim Čong-un, nýbrž loutka jeho otce Kim Čong-ila. Jakkoliv skvělá to však ve své době byla ukázka nezdolnosti amerického ducha, o pár dní později toto kino z promítání Team America vycouvalo. Konkrétní důvody sice nebyly udány, ale celý Hollywood se v té době nepokrytě obával dalších crackerských útoků, takže nikdo nechtěl příliš vystrkovat hlavu. Nepřekvapilo by mě proto, kdyby The Alamo Drafthouse do Team America nešlo proto, aby k sobě neupoutalo příliš pozornosti a třeba si i nevykoledovalo nějaký – kybernetický nebo reálný – útok.

Jiné kino, tentokrát kanadská síť Cineplex, studiu Sony zase navrhlo, aby u The Interview použilo stejnou taktiku jako při vypouštění 30 minut po půlnoci. U tohoto kontroverzního snímku Kathryn Bigelow z roku 2012, jenž sleduje plánování a výkon vojenské operace, díky níž byl zneškodněn Usáma bin Ládin, se také očekávaly nepokoje, možné násilí a teroristické útoky. Studio Sony, ačkoliv jej původně plánovalo vypustit celostátně 19. prosince toho roku, proto posunulo jeho celoamerickou premiéru až na 11. ledna. Do té doby se film promítal jen tak „na zkoušku“ na několika plátnech v New Yorku a Los Angeles. Když se nic nestalo, mělo studio klidné nervy a alespoň trochu větší jistotu, že se nic ani nesemele. Použít tu samou techniku však v případě The Interview nešlo. Zatímco 30 minut po půlnoci byl relativně malý film, u nějž se kvůli jeho tíži očekávala skromná návštěvnost, The Interview byl od začátku zamýšlený jako hurónská komedie pro masy. Na méně než 3000 plátnech se proto snímek otevírat nedal (údajně, ale o tom zakrátko).

Rozhodně se nedá říct, že by se The Interview nepromítalo nikde. Například londýnské kino Secret Cinema si na protest pro terorismu / Sonyho stažení filmu z oběhu naplánovalo na 21. prosince jedno promítání. A snímek, jehož kopie byly dávno rozeslány majitelům kin a promítačům (kteří na ně jen povětšinou nechtěli sáhnout), se prý hrál i na hrstce pláten v L.A., San Franciscu a Římě. Vypuštění snímku tedy bylo zrušeno na nějaký čas odloženo – minimálně do doby, než se trochu uklidní situace –, ale výjimky holt potvrzují pravidlo.

22. prosince – tedy v době, kdy Obama odstřihoval Severní Koreu od Internetu, zatímco Kim Čong-un hrozil z protějšího břehu Tichého oceánu pěstmi – začali lidé v Americe přehodnocovat události posledních dní. Majitelé kin, aby to nevypadalo, že bylo zrušení prosincové premiéry jen jejich vina, se ohradili proti slovům Michaela Lyntona a prohlásili, že měli od samého začátku v plánu premiéru pouze na krátko odložit, nikoliv s ní studio poslat úplně do háje. A aby se o tom zrušení konečně přestalo mluvit, vyslalo studio Sony do CNN svého právníka Davida Boiese, který pronesl: „Studio Sony bojuje za to, aby se tento film dostal do distribuce. Vydáme ho. Jak ho ale vypustíme, to v tuto chvíli ještě nikdo z nás neví. Ven se však nějakým způsobem dostane.“

Majitelé nejrůznějších kino-řetězců se těchto slov okamžitě chytli a média tak zaplnily zprávy o tom, že Art House Convergence, zástupce nezávislých kin s celkovým počtem více než 250 pláten po celé Americe, ubezpečili šéfy Sony Michaela Lyntona a Amy Pascal, že by byli ochotní film promítat. Zároveň na stránkách change.org vytvořili online petici za to, aby se k nim se stejným záměrem přidali i další distributoři. A jsem si jistý, že čistě z dobroty svého srdce, a nikoliv z vlastní zištnosti, oznámilo newyorské Treehouse Theatre, že bude dva dny po Vánocích pořádat živé čtení jedné z posledních verzí scénáře filmu (V programu jej následovalo představení Táhni do prdele, Kim Čong-une! To jako vážně).

Proč tolik cynismu? V té době se z The Interview totiž v Americe stal film, který po jeho uveřejnění musí všichni vidět, aby tak USA vyslaly teroristům vandalům do světa jasnou zprávu: Amerika se nenechá zastrašovat. Lidé byli nabádáni politiky i médii, aby – až na to dojde – film podpořili, protože půjde o akt patriotismu. V určitém ohledu si tvůrci The Interview lepší reklamu ani nemohli přát. A na této vlně nacionalismu se samozřejmě pokoušel napakovat, kdo jen mohl. Sice tu stále existovala určitá míra rizika, ale hrozba skutečného teroristického útoku se zdála být den ode dne menší a menší, takže nad obavami majitelů pláten začala převažovat touha si přivydělat na touze lidí film vidět. (Na téhle vlně patriotimu mimochodem jelo studio Sony až do 17. února 2015, kdy vydávalo DVD a BluRay tohoto snímku. The Interview: Edice Svobody šlo samozřejmě na dračku.)

K dobrákům z Art House Convergence a Treehouse Theatre se proto začali přidávat další a další – Alamo Drafthouse se svými zhruba 20 lokacemi a Cable Car Cinema, podle nichž se film přeměnil „z hloupé komedie na něco politicky významného“ – až se najednou dalo dohromady 331 pláten a studio Sony slavnostně oznámilo: „Premiéra přeci jenom bude!“ A to dokonce na první svátek vánoční, přesně jak to bylo původně naplánováno! Michael Lynton vydal oznámení, v němž řekl (v rozporu s tím, co bylo řečeno na začátku, ale kdo by si to po všech těch dnech a hodinách pamatoval, že?): „Myšlenky vydání The Interview jsme se nikdy nevzdali, takže jsme nadšení, že se náš film dostane den po Vánocích do množství kin.“ Internetové portály poté začaly zaplňovat zprávy o tom, jak moc jdou lístky v předprodeji na odbyt. Například Alamo Drafthouse měl být téměř okamžitě celý vyprodaný.

Z oznámení o tom, že premiéra přeci jen bude, měli samozřejmě všichni zúčastnění ohromnou radost. Seth Rogen na Twitteru napsal, „Lidé promluvili! Svoboda zvítězila! Sony to nevzdalo! The Interview se bude o Vánocích dávat ve všech kinech, která je pustí!“ A James Franco zase poznamenal: „Vítězství!!!!!!! Lidé i prezident promluvili!!!! Sony vypustí The Interview v kinech…“ Člověk se jim ani nemůže divit, neboť tohle želízko v ohni bylo i jejich. A stejně tak se nemůžeme divit tomu, že potřebu vyjádřit se k této věci cítil i prezident Obama, neboť tou dobou vše, co se týkalo tohoto filmu, bylo ve sféře mezinárodního kontaktu / konfliktu. Mluvčí Bílého domu pronesl: „Prezident chválí rozhodnutí Sony vypustit film do kin. Jak se prezident sám vyjádřil, Amerika je země, která si cení svobody projevu a uměleckého vyjádření.“ (S tím uměním prr, prosím…)

Film se však dostal nejen do kin – zároveň byl vypuštěn na několika on-line a streamovacích platformách. Za $5,99 se na něj mohli diváci podívat na Google Play, YouTube Movies, Xbox Video a vlastních stránkách Sony www.seetheinterview.com. A za $14,99 si lidé mohli stáhnout HD verzi. Šlo o vůbec první film s tak vysokým rozpočtem, který se do distribuce dostal tímto způsobem. Na živém streamování se totiž něco málo dá vydělat (a studia si dokonce z daných obnosů berou větší podíl než těch 50 %, které mají z prodeje lístků do kina), tato metoda se však rozhodně nedá považovat za zlatý důl. Je vhodná pro nízkorozpočtové a/nebo náročnější filmy, a The Interview není tak docela ani jedno.

V minulosti byly pomocí streamování uvedeny například filmy Snowpiercer (koprodukce s Jižní Koreou, rozpočet $40 miliónů, výdělek z amerických kin $4,5 miliónu, výdělek ze streamování $7 miliónů), Smrtelné lži (rozpočet $12 miliónů, výdělek z amerických kin $7,9 miliónu, výdělek ze streamování $14 miliónů) či Holky na tahu (rozpočet $3 milióny, výdělek z amerických kin $450 tisíc dolarů, výdělek ze streamování $8,2 miliónů).

Navíc je potřeba podotknout, že The Interview se nedostalo na všechny streamovací portály – alespoň tedy ne hned. Například poskytovatelé videa na vyžádání Comcast, Time Warner Cable, Cox, Bright House Networks, DirecTV, Verizon FiOS TV, Charter Communications, Cablevision a AT&T U-verse TV na sebe nechali čekat až do 31. prosince. Známá společnost Apple nejprve Sony odmítla, a teprve po pár dnech – jakmile bylo očividné, že se na filmu dá vydělat – své původní zamítací rozhodnutí stáhla a také se uvolila film distribuovat na svých stránkách iTunes. Se společností Amazon se Sony se nepodařilo uzavřít dohodu o distribuci dodnes a co se Netflixu týče...

Netflix sice zpočátku se Sony jednal o tom, že by film přidal do své nabídky, ale k podepsání smlouvy dlouhou dobu ne a ne dojít. Jeden ze šéfů této společnosti Ted Sarandos sice nejprve odmítal toto rozhodnutí jakkoliv komentovat („K filmu The Interview se vám nebudu nijak vyjadřovat,“ říkal novinářům.), avšak média tak dlouho naléhala, že nakonec promluvit musel: „Musíte si uvědomit, že celá situace se nejenom neustále vyvíjela a měnila, ale také, že se vše odehrávalo v období vánočních svátků, kdy spousta lidí nebyla v práci. Stihnout něco podobného vyřídit za dva týdny je už takhle dost těžké – a v těchto konkrétních dvou týdnech to bylo zhola nemožné.“

A jak přesně si Sony i bez Netflixu a Amazonu s The Interview nakonec vedlo? V první řadě se ukázalo, že ona kauza se Severní Koreou a patriotická mediální masáž zafungovaly jako skvělá reklama. Lidé o filmu věděli (to i díky tomu, že se celá aféra touho dobou přesunula do sféry mezinárodní politiky a noviny tak byly každý den plné zpráv o Obamových a Čong-unových reakcích a protireakcích) a chtěli jej vidět – buď ze zvědavosti, nebo proto, aby tím dali najevo svůj politický postoj a světonázor. Ačkoliv se film hrál jen na 12 % původně zamýšlených plátnech (ve druhém promítacím týdnu toto číslo díky 250 nově přidaným plátnům stouplo na 20 %), vydělal si během prvního víkendu v kinech 2,85 miliónu dolarů (po dvou týdnech částka činila $5,2 miliónů a nakonec se zastavila na $6,1 miliónech). Jelikož se v polovině prosince z oněch tří tisíc pláten odhadoval zisk $30 miliónů, tyto necelé tři milióny tedy byly naprosto v normě. A náramně se mu dařilo i na streamovacích portálech. Google Play a YouTube Movies hlásily, že The Interview předběhl Strážce galaxie i Útěk: Labyrint, a stal se tak nejstahovanějším snímkem té doby – za necelé tři týdny za něj lidé doma utratili celkem $31 miliónů a po týdnech šesti něco málo přes $40 miliónů. V tuto chvíli i Netflix obrátil a ve snaze alespoň něco vydělat se nakonec uvolil film přidat ke své nabídce. Když už jsme tak ale u toho stahování a sledování z domova – jakmile byla na internet vypuštěna elektronická verze snímku, Scéna z ní udělala kopii, již si během prvních 12 hodin stáhlo 330 tisíc lidí.

Celkem si tedy studio během prvních dvou měsíců vydělalo zhruba 50 miliónů dolarů, technicky vzato něco kolem pětadvaceti. Oproti investovaným pětasedmdesáti tedy nic moc. Zajímavé ovšem je, že Sony velké výdělky neočekávalo ani předtím, než bylo napadeno crackery.

A zde máme první drobnost, která se k nám dostala díky onomu úniku informací: Prezident Columbia Pictures Doug Belgrad (Columbia Pictures, TriStar, Sony Pictures Amination atd. jsou všechno dceřiná filmová studia, která spadají pod mateřskou společnost Sony) před premiérou poslal jednomu svému kolegovi ze studia své odhady výdělků The Interview. Belgrad pracoval se třemi různými scénáři: 1) Kdyby došlo na nejhorší, film by v USA vydělal celkově 60 miliónů dolarů a ve zbytku světa 25, 2) podle zlaté střední – a zároveň nejpravděpodobnější – projekce by film vydělal na domácím trhu kolem 75 miliónů dolarů a ve světě 25 a 3) v tom nejlepším případě by si The Interview z amerických kin odneslo 110 miliónů dolarů a ze světa 25 (proč měly být světové tržby tak nízké, o tom se do detailu pobavíme v následující části).

Z filmu tedy neměl být žádný trhák tak jako tak – i těch $100 miliónů na celosvětových tržbách by pokrylo náklady na výrobu a marketing jen ze dvou třetin. Pořád ale lepší mít pokryté dvě třetiny nákladů než si vydělat $25 miliónů, a ještě se to snažit zaobalit tak, jako že jde o kdovíjaký úspěch…

Trochu stranou všech těchto debat o číslech můžeme podotknout, že o tomto filmu a celé aféře kolem nabourání se do sítě studia Sony mluvila také většina hollywoodských osobností. Všichni moderátoři nočních talk show nezapomněli obojí zmínit a udělat si z celé situace šoufky, a i Saturday Night Live, komediální pořad s dlouhou tradicí a živými skeči, si ze všeho udělal dobrý den. Komici ze SNL si vzali postavu Dr. Zlouna z filmu Austin Power: Špion, který mě vojel, ztvárněnou Mikem Myersem, a nechali ji celou situaci okomentovat:

„Dobrý den, jmenuji se Dr. Zloun. Tento program jsem vytvořil z toho důvodu, že mě nesmírně vytočilo, jak špatné jméno dělají Severní Korea a Sony Pictures ďábelským organizacím. Co si, kurňa myslíte, že děláte, vážení? Sony, Severní Koreo, vyndejte si tužky a papíry, protože vám jdu udělit pořádnou lekci. Jedna z nejďábelštějších zemí na světě považuje za válečný čin zrušení premiéry nějakého filmu? To jako fakt? Zbavit se filmu je přece snadné. Stačí ho přesunout na leden. Takže fakt bezva práce, hovňousové. Dále: Jedna organizace se zkratkou GOP už existuje, a dokonce je i ďábelská. Co hodláte udělat dál, GOP? Řeknete si o milión dolarů? A Sony, podle vás to byl vtip nechat Jamese Franca, aby spáchal atentát na Kim Čong-una? Vždyť ten chlap skoro vlastnoručně spravil ze světa předloňské Oscary. Jestli chcete do kina nasadit opravdovou bombu, zkuste udělat to, co já: Pusťte tam Guru lásky.“

Film se tedy dostal do všeobecného povědomí, do populární kultury, zapsal se do filmových dějin. Jediným problémem bylo… že The Interview není kvalitní a dobrý film, a to hned v několika ohledech. Čím více lidí jej vidělo, tím více lidí tedy na tyto skutečnosti poukazovalo (všichni se na něj ale koukli, zaplatili za něj, studio na nich vydělalo – takže v tomto ohledu do jednoho naletěli okolnostem). Nejčastější výtky se vztahovaly k tomu, že snímek lidem přišel vulgárně nezábavný a kulturně necitlivý.

Redaktor z časopisu Variety Ramin Setoodeh donutil ke zhlédnutí filmu své rodiče, a pak napsal: „Máma se dívala asi 10 minut a pak prchla za svátečními povinnostmi. ‚Kdo si dá lososa?‘ zeptala se a přerušila tím řetězec vtipů o penisech a análech. Když se pak vrátila k poslední třetině, téměř okamžitě usnula na gauči.“ V diskuzi pod článkem na BuzzFeedu, který pojednává o atmosféře oné premiérové noci, je nejlépe hodnoceným názorem tento od Kaiky Alimy: „Dívala jsem se na to včera (ani jsem za to neplatila), a ani jednou jsem se nezasmála. Byl to fakt děs běs, ani jednou jsem se neuchechtla. A ‚herectví‘ Jamese Franca je fakt k pláči.“ Server Variety si pak dělal rychlý průzkum zhruba 700 prvních lidí, kteří The Interview viděli, a výsledky byly následující:

– 6/10 amerických diváků si myslí, že The Interview nereprezentuje Hollywood ani americký postoj ke světu v pozitivním světle

– 3/10 lidem je z tohoto filmu hanba

– 8/10 souhlasí s názorem, že kdyby byl film promyšlenější, měl nějaký cíl a nějak smysluplně se vyjadřoval k politické situaci v Severní Koreji, byli by na něj i hrdí

– Polovina lidí, kteří film před jeho vypuštěním doporučovali, po jeho zhlédnutí změnilo názor

– 5/10 lidí by nedoporučovalo ostatním, aby se na film dívali, a to i přes všechno to haló kolem svobody projevu

– 3/10 by od zhlédnutí tohoto filmu ostatní dokonce odrazovali

– A ačkoliv podobné kontroverze většinou zvednou zájem o dané celebrity o 12-31 % (mluví se o nich v kladnějších termínech, jsou více v kurzu atd.), v případě Rogena i Franca jejich popularita v návaznosti na tento film a vše kolem něj klesla o 10-12 %

V tomto ohledu se dá hodně soudit i z úvodního monologu Tiny Fey a Amy Poehler, který obě herečky vedly 11. ledna na předávání Zlatých glóbů. Cracknutí studia Sony bylo hned první na pořadu dne:

Tina: Dobrý večer. Vítejte, vy bando ohavných rozmazlených fracků s pouhou špetkou talentu.

Photo by Synergy ByDesign, Flickr, CC-NC-SA 2.0

Amy: Máme nesmírnou radost, že jsme dostaly příležitost moderovat 72. – a poslední – udílení cen Zlatý glóbus.

Tina: Dnes večer budeme oslavovat všechny televizní pořady, které známe a zbožňujeme, jakož i ty filmy, se kterými Severní Korea neměla problém.

Amy: Přesně tak. Největší aféra celého roku, která se v Hollywoodu řešila, se týkala Severní Koreje a jejích výhrůžek útoků, které by uskutečnila v případě, že by studio Sony nasadilo do kin film The Interview… čímž nás všechny akorát tak donutila předstírat, že nám ten film není úplně buřt a chceme ho vidět.

Tina: Severní Korea film popsala slovy „absolutně nesnesitelný“ a „bezohledný teroristický čin“. Co je ještě úžasnější, tohle nebyla ani zdaleka ta nejhorší recenze, která byla o The Interview napsána.

Takže tady to máme. Vím, jak snadné nyní bude napsat, že jde pouze o film, že na něm zas tolik nezáleží, že se na něj za pár měsíců naprosto zapomene… Já bych si však dovolil tvrdit, že tento film nepatří mezi tu obyčejnou, fádní hollywoodskou tvorbu. Svou tematikou může ještě spoustě lidem způsobit nepředstavitelné problémy. Severní Korea má totiž problém a tento film – spíš než aby komukoliv pomáhal – pouze přilévá ze zištnosti a ignorantství olej do ohně.

„Když mi bylo devět let, viděla jsem, jak mojí kamarádce veřejně popravili matku. Jejím zločinem bylo pouze to, že se dívala na hollywoodský film.“

– Yeonmi Park

————————————–

————————————–

1. Úvod a etika

2. Strážci míru

3. Průběh a dopad kauzy

4. The Interview

5. Pascal, Rudin & Jobs

6. Crowe, Bond & Kleopatra

7. Amy Pascal a rasismus v Hollywoodu

8. Velké zprávy

9. Malé zprávy

10. PowerPointy a marketing

11. Assangeova druhá vlna

12. Zdroje

Pages: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12