ASSANGEOVA DRUHÁ VLNA

Na konci listopadu 2014 aféra kolem úniku informací ze studia Sony začala; v průběhu prosince se studio zmítalo ve větru skandálů; rozbouřené vody Hollywoodu ale s každým dalším týdnem nového roku pomalu utichaly a utichaly, až se utišily úplně. V březnu 2015 bylo napadení Sony vybledlou vzpomínkou; ranou, po níž filmovému průmyslu zbyla pouhá jizva. 16. 4. se však tato rána znovu otevřela. Právě 16. dubna vydala Julianem Assangem vedená neziskovka WikiLeaks, která se v rámci celosvětové transparentnosti věnuje publikaci utajovaných vládních a korporátních dokumentů, téměř všechny e-maily a dokumenty, které se ze Sony dostaly ven.

Na speciálně vytvořenou stránku bylo nahráno celkem 173 132 mailů a 30 287 dokumentů (zhruba o dva týdny později bylo pár tisíc e-mailů ještě přidáno a 18. června 2015 dokonce WikiLeaks uveřejnili neuvěřitelných 276,394 nových dokumentů, e-mailů, cestovních kalendářů a finančních dat), které však v rozporu se vším, o čem jsme si povídali v první části tohoto článku, obsahují i osobní korespondenci, e-mailové adresy apod. O dopadu uveřejnění těchto osobních informací v červnu promluvila například herečka Emma Stone:

Stone: Jakmile se ty informace dostaly ven, udělala jsem to nejhorší, co jsem mohla, a zareagovala na tu situaci rychle a bez rozmyslu. Když mi začaly chodit všechny možné e-maily a smsky od lidí které jsem neznala – v tom lepším případě mi třeba psali zprávy typu, „Ahoj, jmenuju se Joe, jsem z Británie a strašně se mi líbí tvoje filmy.“ – tak moc mě to rozhodilo, že jsem šla do své e-mailové schránky a vymazala z ní všechny zprávy. Stačilo pouhých 30 vteřin a já klikla na Vybrat vše, Smazat a navždy tak přišla o tisíce e-mailů z posledních zhruba šesti let. Z představy, že by se někdo mohl dostat až tam a pročítat si, co není jeho, mi běhal mráz po zádech. Bylo to fakt strašné. Asi hodinu jsem kvůli tomu probrečela. U většiny těch e-mailů si s jejich odesílateli sice můžu stále promluvit, ale bylo mezi nimi i poměrně dost zpráv od lidí, kteří už nejsou mezi námi. A jejich ztráta mě fakt štve.

Sám Assange, který je kvůli všelijakým svým aktivitám v současnosti stíhán (nejen) americkou vládou, v tiskovém prohlášení svůj krok odůvodnil slovy: „Archiv odhaluje vnitřní fungování významné nadnárodní korporace. O těchto věcech je dobré mluvit, protože studio stálo v centru závažného geopolitického konfliktu. Tyto informace patří do veřejné sféry a WikiLeaks se postarají o to, aby tam zůstaly.“

Právník studia Sony David Boies v tomto ohledu s Assangem vcelku nepřekvapivě nesouhlasí: „V tom, že ony kradené informace patří do veřejného prostoru, se WikiLeaks plete. Ve spoustě světových jurisdikcí je protizákonné je tam umisťovat, přistupovat k nim nebo je jakkoliv šířit.“

Všemi uveřejněnými dokumenty se každopádně i díky velmi jednoduchému systému vyhledávání okamžitě začali prohrabovat nejen obyčejní lidé, ale i novináři. A brzy také začala na všech respektovaných portálech (Gawker, The Wrap, BBC, The Telegraph, Variety, BuzzFeed, Forbes, The New York Post atd.) i všelijakých obskurnějších stránkách vycházet nová série článků poodhalujících fungování hollywoodské továrny na sny. Na rozdíl od prosincového chaosu však tato vlna byla mnohem menší a nadělala méně škod. Obzvlášť u nás se téměř o ničem z toho, co bude uvedeno zde, nepsalo. Únik informací ze Sony byl totiž už tehdy sám o sobě stará zpráva, takže byť tato druhá vlna ošplouchla i oblasti a členy filmového průmyslu do té doby nezasažené, jen málokoho to nyní zajímalo tolik jako předtím.

To ovšem neznamená, že by se ven nedostaly zajímavé věci. Právě naopak. V této zbrusu nové baterii zpráv tedy opět narazíte na věci, které vás o filmovém průmyslu (ne)překvapí, věci, které vás pobaví i rozzlobí, a především pak věci, díky nimž se bude zdát ona hollywoodská mozaika ještě pestřejší, detailnější a propracovanější. A stejně jako tomu bylo na začátku roku, i nyní se budeme pohybovat v první řadě v rovině profesionální – půjde nám o to, jak funguje filmový průmysl, co všechno se v něm řeší, jak se to dělá apod.

Podobně jako v prosinci Angelina Jolie a Michael Fassbender, nyní na sebe asi nejvíce pozornosti díky svému hvězdnému statusu strhnul herec Ben Affleck. Díky uveřejněné e-mailové konverzaci mezi šéfem studia Michaelem Lyntonem a producentem Henry „Skipem“ Gatesem Jr. totiž vyplaval na povrch nejen fakt, že Affeckovi předci vlastnili otroky, ale především to, že se tuto skutečnost herec snažil ututlat.

To bylo tak: V létě 2014 se Affleck účastnil natáčení pořadu Finding Your Roots, v jehož rámci známé osobnosti s pomocí historiků a genealogů prochází matriky, prohlíží si rodinná fotoalba a prohrabávají všelijaké archivy, aby se dozvěděli co možná nejvíce o původu a dějinách jejich prapředků. Myšlenka je to sice teoreticky krásná, ale v případě amerických bělochů hrozí velmi reálná šance, že jakmile se člověk dostane do dekád před Občanskou válkou, narazí ve svém rodokmenu na lidi, kteří vlastnili jiné lidi. Stalo se to tak již v předchozích dílech tohoto pořadu reportérovi Andersonu Cooperovi, filmaři Kenu Burnsovi či baseballistovi Dereku Jeterovi. Tato trojice však svou minulost nijak neskrývala.

Affleck, mezinárodní megastar toužící po neposkvrněném PR obrazu a miliardových tržbách chystaného snímku Batman vs. Superman: Úsvit spravedlnosti, však cítil (vlastně docela pochopitelnou) potřebu vystřihnout z minulosti jeho rodiny vše, co by ho mohlo jakkoliv poškodit – vše, co by proti němu mohla média jakýmkoliv negativním způsobem použít jako zbraň. Požádal tedy producenta Finding Your Roots Henryho Gatese, aby v daném dílu provedl potřebný editoriální zásah. A právě to vedlo k následující (trochu pokrácené) výměně s Michaelem Lyntonem, která se v druhé polovině dubna 2015 dostala do médií:

Gates: Potřeboval bych v něčem poradit. Zítra v poledne spouštíme druhou řadu Finding Your Roots a mně teď vyvstal jeden takový problém. Čistě mezi námi, jeden z těch lidí nás požádal, jestli bychom z dílu nevystřihli detail o jeho rodině – fakt, že jeden z jeho předků vlastnil otroky. Otrokáře budou mít tuhle sezónu v rodině asi čtyři nebo pět dalších hostů, včetně třeba Kena Burnse. Ještě nikdy po nás nikdo nechtěl, abychom něco vystřihávali, ale jde tu o velké jméno. Co máme dělat?

Photo by Marco Manna, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Lynton: V první řadě jde o to, kdo všechno ví, že je ta informace v díle a že by se vystřihovala. Jestli o tom nikdo neví, tak bych to klidně vystřihnul, ale pokud se dostane ven, že kvůli takovéhle přecitlivělosti vyhazujete dobrý materiál, mohlo by vám to ublížit. Nicméně kdyby na ničem jiném nezáleželo, klidně bych to z toho dílu vyhodil.

Gates: Věděli by to všichni producenti, zástupci stanice PBS, můj agent a CAA a jeho i moje PR agentura, ale všichni se tu situaci snaží nějak v klidu a smírně vyřešit. Kdybychom to ale měli vyhodit, bylo by to v rozporu s pravidly PBS. A na ta je i Batman krátký.

Lynton: V tom případě je to dost ošemetná záležitost. Pokud se totiž dostane ven, že takhle zasahuješ do materiálu, mohlo by to poškodit tvou redaktorskou integritu.

Photo by Marco Manna, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Gates: Tak já ti pak ještě zavolám. Jemu je z toho prý trapně a my bychom zkompromitovali svou integritu. Myslím, že se v tomhle ohledu sám řídí špatnými radami nějaké třetí strany. Nabídl jsem se, že za ním zaletím do Detroitu, kde teď natáčí, a zkusím to s ním ještě probrat.

Lynton: Co se stalo, stalo se…

Gates: A to ten prapředek ani nebyl kdovíjaký zlosyn. Vůbec ho v tom díle nijak nedémonizujeme. Na rozdíl od něj třeba předek Andersona Coopera byl takový hajzl, že ho jeden z jeho otroků zamordoval. Samozřejmě ho pak za tu vraždu oběsili. A Anderson nad tím ani nehnul brvou. Každopádně jakmile si začneme zahrávat s cenzurou, ztratíme tvůrčí kontrolu nad celou značkou.

Lynton: Přesně. Špatný nápad.

Ta konverzace vlastně ani není tak šokující. Jak je vidět, otrokáři nejsou v ne tak dalekých dějinách bělošských amerických rodin až taková neobvyklost. Ačkoliv ale u nás téma otrokářství nezní kdovíjak dramaticky, v USA jde stále o velmi citlivou a do určité míry aktuální záležitost. Pokud tedy nějaký herec nechtěl rozdmýchávat polovyhaslé ohně tím, že by zbytečně vystavil vlastní rodinu novinářskému drobnohledu, proč mu nevyjít vstříc? I přes počáteční obavy Lyntona a Gatese byl tedy tento detail z dílu vystřižen. U Afflecka ostatně byly už jen kvůli chystanému Batmanovi vs. Supermanovi sázky mnohem vyšší než v případě Andersona Coopera.

Smůla byla, že se kvůli WikiLeaks celá konverzace v dubnu dostala ven… V reakci na její mediální propírání Affleck okamžitě vydal následující prohlášení:

Affleck: V průběhu velmi důkladného pátrání po mých předcích v pořadu Finding Your Roots se ukázalo, že jeden z mých vzdálených příbuzných kdysi vlastnil otroky. Nechtěl jsem, aby se v pořadu o mé rodině zmiňoval nějaký mrzký otrokář, protože mi celá ta záležitost zanechala hořkou chuť na patře a bylo mi z ní stydno.

Photo by Mark Rain, Flickr, CC BY 2.0

O tom, co se do pořadu dostane, a co ne, rozhodoval Skip. Orodoval jsem u něj tedy, aby tento detail vynechal, a to stejným způsobem, jakým oroduji u režisérů, aby použili ten záběr, který mně osobně přijde nejlepší. Jde tu ostatně o kolaborativní proces. Skip mi v otázce vynechání otrokářské minulosti vyhověl. V jiných ne, ale ten pořad je koneckonců jeho. S tímhle jsem počítal už ve chvíli, kdy jsem se k natáčení upisoval. Stále ho považuji za kamaráda a rád jsem s ním spolupracoval.

Je potřeba si uvědomit, že tento pořad nejsou zprávy. Finding Your Roots je typ pořadu, ve kterém člověk dobrovolně poskytne k dispozici velké množství informací o své rodině, čímž se ale může vystavit značnému riziku. Od tvůrců se tak sice očekává genealogická upřímnost, oni sami si však zároveň natolik váží ochoty lidí se na natáčení podílet, že by v pořadu ani nechtěli uvádět něco, co by rodiny daných lidí ztrapňovalo.

Že jsem zmínky o otroctví nenechal v díle uveřejnit, mě mrzí. Člověk si nezaslouží ani uznání za úspěchy jeho předků ani úhonu za jejich prohřešky. Ohlas, jaký tato zpráva vyvolala, ale jasně naznačuje, že se coby národ do určité míry stále nedokážeme vyrovnat se svou otrokářskou minulostí, s tímto strašlivým odkazem. Další konverzace na toto téma je tedy jedině ku prospěchu věci. Jsem rád, že můj případ dokázal – byť poněkud nepřímo – k této konverzaci něčím přispět. Sice se mi ani trochu nelíbí představa, že byl ten člověk dávným členem mé rodiny, těší mě ale, že se o této části naší historie začalo znovu otevřeně mluvit.

Co se omluv a vysvětlení týče – tedy žánrů, jež jsou v současnosti mezi herci tolik využívané –, lépe už tento text asi napsaný být nemohl. Není příliš defenzivní, odvádí pozornost dostatečně daleko od samotného Afflecka, a navíc se to ke konci celé zaobalí tak, že jde vlastně o skvělou věc. Takže za mě jednička s hvězdičkou.

Tahle hranice, o níž Ben Affleck nepřímo mluví – hranice mezi tím, co o sobě známý herec ještě prozradí, a co si už nechá pro sebe –, je ale neskutečně zajímavá. Pokud pomineme profesionální celebrity, které si vystavěly živnost na tom, že prodávají své soukromí, můžeme si postavit proti sobě například herce Daniela Radcliffa a Jennifer Lawrence.

Daniel v jednom rozhovoru u Grahama Nortona vyslovil myšlenku, že „když je člověk veřejně známý, nejjednodušší asi je udržovat si co možná nejmenší mezeru mezi tím, za jakého vás lidé považují, a tím, jaký ve skutečnosti jste. Jinak totiž máte třeba při poskytování rozhovorů neustále pocit, že něco skrýváte nebo někomu lžete. Takže když tyhle věci nemusíte tolik řešit, je to o dost snadnější.“

Jeho slova mají určitě něco do sebe, ale schválně se podívejme na Jennifer a na to, jak s ní zamával jednak přehnaný zájem médií o detaily z jejího osobního života, ale také onen skandál s uniklými fotkami z appleáckého Cloudu… Režisér Francis Lawrence si například v jednom rozhovoru pro MTV vybavil, že si mezi natáčením druhého a posledního filmu Hunger Games všiml, jak „se v sebeobraně postupně začala uzavírat před okolním světem.“ Jennifer dnes nemá Facebook, odmítá si založit Twitter, Instagram, a ani na jiných sociálních sítích o sobě nedává vědět. Jednou ji tyto technologie, které mají herce přiblížit fanouškům, pořádně spálily, takže si tato herečka nyní střeží své soukromí jako málokdo.

Benu Affleckovi tedy nemůže nikdo vyčítat, že nechtěl, aby se mu cizí lidé prohrabávali rodinnou historií a předhazovali mu hříchy jeho prapředků. On by ostatně po téhle hranici mezi soukromím a veřejným zájmem asi nechtěl chodit nikdo z nás.

Druhá větší zpráva, o níž média v druhé polovině dubna díky WikiLeaks informovala, se týkala problémového režiséra Davida O. Russella. Jak je možné, že ho nazývám problémovým, když jeho poslední tři filmy – Fighter, Terapie láskou a Špinavý trik – posbíraly tucty prestižních cen, včetně Oscara pro Jennifer Lawrence; když zároveň vydělaly hordy peněz; a když o něm v oficiálních rozhovorech všichni herci mluví jako o nesmírně talentovaném, milém, spořádaném a ve všech ohledech bombastickém člověku? Ha! Protože prestižní ceny může díky chytrým studiovým kampaním získat i talentovaný šmejd; protože vydělané peníze lidský charakter příliš věrohodně neodráží; a protože už touto dobou přece víme, že junketovým prohlášením herců se nedá věřit. Pojďme se tedy podívat, jak to s tím Davidem O. Russellem vlastně bylo.

Ačkoliv se v dubnu šířené zprávy o Russelově problematických móresech týkaly z velké části natáčení Špinavého triku z roku 2013, my si začneme jeho charakter a chování vykreslovat již od roku 1999, kdy do kin vypustil snímek Tři králové s Georgem Clooneym. Tato produkce byla během úvodní reklamní kampaně samozřejmě prezentována jako to nejlepší pod sluncem. Po čase ale začaly na povrch vyplouvat dosti příšerné zvěsti o tom, jak to na place ve skutečnosti probíhalo. Mluvilo se o fyzické šarvátce mezi režisérem a hercem v hlavní roli; Russell se nechal slyšet, že by „další film s Georgem Clooneym nenatočil, ani kdyby mi za něj nabízeli 20 miliónů dolarů;“ a George Clooney to pak korunoval prohlášením, že kdyby na Russella ještě někdy narazil, „nejradši bych mu dal pěstí po tlamě.“

Co se tam tehdy stalo? Velmi dobrý obrázek o této nepříjemné zkušenosti poskytl sám Clooney, když se o spolupráci s tímto nechvalně známým věhlasným rejžou rozpovídal v jednom svém oficiálním rozhovoru:

Photo by David Shankbone, Flickr, CC BY 2.0

Clooney: Jednou třeba mrštil sluchátky o zem a zařval na celé kolo: „Dneska se mnou zvukaři zase pěkně vyjebali!“ Několikrát mi s ním málem přetekl pohár trpělivosti. Třeba když se pustil do řidiče auta, které na sobě mělo připevněnou kameru. Já toho člověka znal od střední. Práci jsem mu sice nedohodil, ale když na něj David začal přede všemi ječet a ztrapňovat ho, řekl jsem mu: „Hele, pro mě za mě si na něj hulákej a třeba si ho i vyhoď, ale ponižovat ho před kolegy teda nebudeš. Ne na mém place. Na to prostě zapomeň.“

Jindy zase tak hrubě křičel na paní, co dohlíží na scénář, až se kvůli němu rozbrečela. To jsem mu pak napsal dopis, ve kterém jsem mu řekl: „Podívej, já fakt netuším, proč tohle děláš, ale scénář jsi napsal skvělý a podle mého jsi i zručný režisér, tak co si nedělat z placu peklo? Takové prostředí se mi nelíbí a ani se mi v něm dobře nepracuje.“ Prostě se mi nelíbí, když někde něco takhle drhne. On si ten dopis přečetl a všechno bylo chvíli fajn. Po nějakém čase jsme ale zjistili, že jsme tři týdny ve skluzu. To je poměrně stresující situace a David proto byl často hodně špatně naložený.

V jedné scéně nás pak měla odzbrojit skupina vojáků, které hráli skuteční vojáci, co si přivydělávali jako komparz. Ve vzduchu se vznášely tři helikoptéry a na place bylo kromě nás ještě asi 300 dalších komparzistů. Prostě to byla dost vypjatá situace. A navrch trochu nebezpečná. David po jednom z těch vojáků chtěl, aby mě čapl za límec a povalil mě na zem. Ten kluk byl ale ze samotné představy něčeho takového trochu vyjukaný. David k němu tedy sám nakráčel, chňapnul ho za vestu, fláknul s ním o zem, kopnul do něj a rozeřval se na něj: „Jestli chceš v tomhle zasraným filmu hrát, tak ho prostě takhle popadneš a jebneš s ním kurva o zem!“ V tu chvíli k Davidovi přiběhnul pomocný režisér a řekl mu: „Davide, tohle se fakt nedělá. Jestli chceš, aby komparz něco udělal, řekni mně, a já jim to vysvětlím.“ David mu vyrval vysílačku z ruky, praštil s ní o zem a zařval: „Drž hubu, kurva! Táhni do prdele!“ na což mu ten pomocný režisér odpálil: „Polib mi! Tady končím!“ a odešel. Byla to prostě dost nepříjemná, nebezpečná chvilka.

Photo by Ed Van-West Garcia, Flickr, CC BY-SA 2.0

Jak jsem mu předtím posílal ten dopis, tak jsem měl pocit, že by mě mohl poslouchat, takže jsem za ním šel, jednou rukou jsem ho objal kolem ramen a řekl mu: „Davide, já chápu, že dnešek je šílený, ale přece nemůžeš lidi takhle strkat, nadávat jim a ponižovat je, když víš, že se ti nemůžou bránit.“ Načež se ke mně otočil a povídá: „Co kdyby ses kurva radši staral o svoje hraní? Chováš se jak ultimátní kokot. Chceš mi jednu vrazit? Chceš mě praštit? No tak, dělej, ty připosranče, ubal mi jí!“ Já na něj koukám jako žluva, protože to vypadá, že mu dočista přeskočilo. Pak mi začne dávat hlavičky, jako bychom si snad hráli berany berany duc, a říká mi: „Dělej, vraž mi jí, ty zbabělej sráči! Dělej!“ No a pak mě čapnul pod krkem a já začal vidět rudě. Sám jsem mu skočil po krku a býval bych ho asi zabil, kdyby mě od něj Waldo, jeden můj kamarád, neodtáhnul. David se pak omluvil a odešel.

Lidi od studia Warner Bros., které film produkovalo, z toho samozřejmě málem dostali infarkt. David nakonec ten film sice dotočil, ale celý zbytek natáčení protrucoval. Tohle prostě byla asi moje nejhorší pracovní zkušenost v celé mojí kariéře.

Russellovo pološílené „Come on! Hit me! /// No tak! Vraž mi jí!“ se ve vnitřních hollywoodských kruzích stalo natolik známou hláškou, že bych se ani nedivil, kdyby se jím nechal alespoň okrajově ovlivnit Heath Ledger, když dával dohromady postavu Jokera v Temném rytíři. Vybavujete si tu scénu, kdy se proti němu řítí Batman na motorce a Joker skřehotá: „Come on! Hit me! /// No tak! Sraž mě!“ Teorie je to sice jen má osobní a nepotvrzená, ale ta představa je prostě příliš famózní na to, abych se o ni nepodělil.

Od této sluníčkové produkce každopádně můžeme na okamžik skočit do roku 2004 k Russellově následujícímu filmařskému projektu Mám rád Huckabees a tomuto nechvalně známému videu:

Video bylo natočeno (podle kvality nejspíš bramborou) přímo na place a Russell se tu tak nehorázným způsobem hádá s hereckou legendou Lily Tomlin, s níž se nedokázal shodnout na přístupu k této scéně. Na rozdíl od Clooneyho však Tomlin dodnes zastává názor, že Russellovo chování na place bylo vlastně strašně fajn a ona mu ani ty jeho časté výbuchy nezazlívá: „Já mám Davida strašně ráda. Víte, on byl při natáčení toho filmu pod strašným tlakem. […] Dospělí lidé se prostě občas nepohodnou a pohádají, tomu se nedá zabránit. […] Celá ta věc byla vlastně svým způsobem osvobozující. Teď už je to dávno loňský sníh, tak co to budeme řešit.“ Takový výžblept člověka vlastně ani nepřekvapí – Tomlin by v Hollywoodu ostatně asi ještě nechtěla končit… Nicméně spíše než tomuto sacharínovému prohlášení sám věřím Lilyiným slovům, která podle nahrávky řvala směrem k našemu milému režisérovi při natáčení: „Nech mě kurva na pokoji! Víš ty vůbec, co děláš? Jdi do prdele! Polib mi, sráči zasranej!“

A skáčeme dál do roku 2008, kdy Russell pracoval na politické komedii Nailed. Že jste o ní nikdy neslyšeli? To bude možná proto, že ji kvůli mnohým problémům ani nedotočil. Film sice vyšel v roce 2015 pod pozměněným jménem Accidental Love, ale Russell sám pod touto celuloidovou katastrofou nechtěl být uveden, takže nechal jako režiséra snímku uvést jakéhosi pseudonymního Stephena Greena. Celé fiasko má dozajista na svědomí v první řadě tehdejší neschopnost studia platit hercům denní gáži – ti totiž v důsledku všech finančních nepříjemností několikrát odešli z placu a jejich svaz IATSE nakonec celou produkci na podzim 2008 úplně odpískal.

První hřebíček do rakvičky však filmu zatloukl herec James Caan, který se nedlouho po začátku natáčení kvůli Russellově cholerické nátuře a neprofesionálnímu způsobu vedení po jedné z mnoha pří vypoklonkoval a už nepřišel. A mohla za to jediná sušenka: Podle článku v deníku The Hollywood Reporter se totiž Caan měl v jedné pamětihodné scéně – scéně úmrtí jeho postavy – dávit sušenkou a zároveň se ji pokoušet vykašlat. Herec si nedokázal představit, jak by měl předstírat, že má zablokované dýchací cesty, a ve stejnou chvíli ty dýchací cesty používat ke kašli, takže se o přístupu k této scéně začal s režisérem bavit. Režisér však měl jasnou vizi o tom, jak by měla scéna vypadat, takže pro něj v tu chvíli Caan byl v podstatě jen odmlouvačný ničema.

Do toho by bylo dobré zmínit i fakt, že 1) ze strany Caana nešlo o první problém s režisérovou vizí a že si s ním herec podle všeho nepadl do oka, a 2) že byl Russell kvůli šílenství každého natáčecího dne, tlakům ze strany studia, problémům s financemi, odchodům herců z placu a v neposlední řadě i Jaku Gyllenhaalovi (o něm bude řeč zakrátko) opět dost vystresovaný. Sečteno a podtrženo, Caan se s Russellem chytil tak, že si herec po chvíli sbalil svých pět švestek, odešel z natáčení a už se nevrátil. Když jakýsi producent na druhý den v médiích hasil požáry negativních spekulací, zmínil sice, že „ta hádka byla součástí dlouhotrvajícího kreativního dialogu mezi hercem a režisérem,“ ale zároveň dodal, že se „Russell v průběhu celého natáčení choval jako naprostý profesionál.“ Aha. Tak tedy jo, no…

Caanova role sice měla být v tichosti přeobsazena, ale zvěsti o problémech s produkcí se dostaly ven a začaly se propírat v médiích. To nejspíš na place způsobilo ještě větší dusno, a tím pádem i další problémy a hádky. Třebaže tedy v Nailed spolu s Caanem vystupovala ještě například Catherine Keener, Jessica Biel, Jake Gyllenhaal, James Marsden či Tracy Morgan, a film tedy měl dosti hvězdné a lákavé obsazení, z původně plánované premiéry na začátku roku 2009 úplně sešlo. Snímek se pod Russellovým vedením nedotočil a v kinech nebyl v plánované podobě uveden.

V roce 2010 dal Russell od filmu oficiálně (a nadobro) ruce pryč s tím, že by chybějící scény mohl dotočit nějaký jiný, neznámý režisér. Na post-produkci pak mělo dohlédnout samo studio Millenium Entertainment. Když byl po pěti letech film skutečně připraven k premiéře, Millenium Entertainment jej nechalo bez jakékoliv reklamy nejdříve vypustit na streamovací platformu video-na-vyžádání a o pár měsíců později jej uvedlo na hrstce vybraných pláten v USA. Snímek si však kromě příšerných recenzí vydělal při rozpočtu 26 miliónů dolarů pouhých $4500, čímž se stal kritickým, diváckým i kasovním propadákem.

Nyní jen v rychlosti odbočíme k tomu Gyllenhaalovi, protože se díky němu celá kauza kolem Russella nádherně problematizuje. Do této chvíle jsme totiž pracovali pouze s jedním typem výchozí situace: milý a snaživý herec vs. výbušný režisér. Nyní si ukážeme, že tento vztah může vypadat i takto: herec, který zbytečně dělá vlny vs. režisér, který na takové blbiny nemá čas (protože musí řešit milión jiných věcí… ale s tím hercem se nakonec stejně musí nějak vypořádat, protože kdyby to neudělal, známý herec by nebyl rád… a tím pádem by nebylo rádo produkující studio… a tím pádem by nebyl rád ani sám režisér…). Pevná ruka jednoduše asi má na place své místo, ale je otázkou, jestli Russell ví, jak taková pevná ruka ve vedení vypadá, a do jaké míry – a na koho – je dobré ji používat (o méně autoritářských a stresujících způsobech vedení raději ani nemluvě).

Podle jakéhosi vnitřního zdroje Gyllenhaal během natáčení vznášel jednu zbytečnou námitku za druhou. „Jednou mu přišla jeho osobní šatna moc malá,“ tvrdil onen zdroj v článku na Gawkeru, „podruhé mu v ní bylo moc horko, pak se mu zase nepozdávalo křeslo, co tam měl. Přišlo nám, jako bychom sledovali dvouletého haranta, který každých pět minut kvůli něčemu jančil.“ Kvůli všemu tomu jančení musel být jeden natáčecí den zkrácen o několik hodin a celý štáb byl nucen se sejít v jiný termín, aby se dotočilo, co se tehdy nestihlo. Není tedy divu, že byl Russell pod tlakem. Otázkou ovšem zůstává, jestli si s tím tlakem poradil tak, jak se od hollywoodského profesionála očekává…

Každopádně, abychom si to zatím shrnuli: David O. Russell vždy měl, talent netalent, problémy se svou výbušnou náturou. Všichni to o něm věděli a téměř nikdo s ním kvůli tomu nechtěl pracovat… Celé čtyři roky po pracovním, kritickém i komerčním fiasku jménem Mám rád Huckabees si proto tento režisér ve filmovém průmyslu v podstatě neškrtnul. A snímek Nailed z roku 2008 byl spíše než návratem do formy ještě větší profesní katastrofou.

V roce 2009 však nastala změna. Od oněch výbuchů uplynula dostatečně dlouhá doba, lidé na spoustu věcí zapomněli a Russellovi se podařilo vybudovat si v médiích pověst napraveného padoucha. V rukách měl čerstvě dokončený scénář k filmu The Fighter, tvářil se, že by mouše neublížil, a Hollywood mu tedy dal druhou třetí čtvrtou šanci. A vyplatilo se! The Fighter byl finančně úspěšný, najatí herci sklidili za své výkony spoustu cen, a Russell se především opět dostal na výsluní.

Následující dva filmy, Terapie láskou a Špinavý trik, jeho postavení jedině utvrdily. Jennifer Lawrence byla za svou roli v obou snímcích nominovaná na Oscara a za tu první dokonce sošku získala. Letos se navíc v čase dalších Oscarů objeví v Russellově novém snímku Joy. Prostě když se daří, tak se daří. Minulost je zapomenuta. Bídák byl napraven, už nebídačí, tak proč bychom mu měli jeho bývalé bídnosti předhazovat…? No, možná proto, že zrovna tenhle bídák bídákem zůstává i nadále, což je přesně skutečnost, kterou odhalily nově uveřejněné maily ze Sony.

Když dělali herci ze Špinavého triku promo kolečko po světě a novináři se jich ptali, jak se jim s Russellem spolupracovalo, všichni do jednoho plkali ony věrně známé a smluvně vymahatelné fráze: Bla bla, talentovaný, bla bla, milý, bla, dávná minulost, bla, má vysoké nároky, ale nakonec je to, bla, bla, jen ku prospěchu věci, bla bla bla, mám ho strašně ráda / moc si ho vážím… Nic nového pod sluncem. Nyní se ovšem ukazuje, že v zákulisí byli lidé z Russellova chování zase na větvi, protože se při natáčení nejen opět choval jako hulvát, ale dokonce málem znovu došlo na fyzickou šarvátku s jedním z herců. Hlavním zdrojem informací o těchto skutečnostech je e-mail, který šéfovi Sony Michaelu Lyntonovi poslal jeho švagr, televizní producent Jonathan Alter:

Photo by Gordon Correll, Flickr, CC BY-SA 2.0

Alter: Děláte s tím Russellem něco? Já vím, že je to úžasný režisér, ale my u nás máme jednoho člověka, který s ním kdysi pracoval na Špinavém triku, a z jeho vyprávění víme, že ty srdceryvné historky o tom, jak se změnil a jak je teď v pohodě, jsou akorát tak snůška hemzů. Ty nové zvěsti o jeho výbušnosti a šíleném chování jsou ale i na Hollywood dost extrémní. Při natáčení Fightera se údajně krotil, ale u Špinavého triku mu zase tak strašně jebalo, že málem nastala stejná situace jako kdysi s Clooneym. Spousta lidí s ním už odmítá dál pracovat. Jednoho chlapíka čapnul za límec, jiným spolupracovníkům před celým štábem opakovaně a sprostě nadával, a na Amy Adams byl tak hnusný, až na něj Christian Bale naběhnul a řekl mu, ať se vzpamatuje a nechová se jako zmrd. Prostě se ke štábu choval příšerně a šířil kolem sebe akorát tak strach – takže v podstatě to samé, co tak věhlasně dělal na place Tří králů.

Lynton: Nejsem si jistý, co po mně touhle zprávou žádáš.

Alter: Nežádám nic. Jen mě napadlo, že byste o těchhle věcech možná rádi věděli – pro případ, že se k vám doteď nedostaly, a vy byste třeba zvažovali, že byste s ním začali natáčet další film.

Lynton: Žádný strach. O tom incidentu s Amy dobře vím, to mi věř.

Takže asi tak. Russell možná talent na natáčení filmů má, ale schopnosti efektivního vedení filmařských týmů mu zoufale chybí. Prostě a jednoduše se zdá, že neumí zátěžové situace řešit jinak než křikem a agresivitou, a zůstává tedy otázkou, jak velký hajzlík si může dovolit být před tím, než na své chování ve filmovém průmyslu dojede. Já osobně tuto zprávu ze zákulisí každopádně beru jako další nádhernou ukázku hollywoodské neupřímnosti. Je to trochu škoda, protože se mi chce věřit, že většina produkcí je pohodových a příjemných. Jen je hloupé, že kvůli zprávám, jako je tato, pak člověk nemůže hercům věřit, když v rozhovorech tvrdí, jak strašně pohodová práce to byla a jak strašně mají své kolegy rádi. Protože občas tomu tak není, ale oni to prostě neřeknou. „Všichni se tu máme rádi. Všichni jsme tu kamarádi.“ Jo, jasně! To vykládejte někomu jinému…

A když už jsme tak zmínili Jennifer Lawrence, o ní se také krátce psalo, a to v souvislosti s vedlejšími cestovními náklady, které musí studia hercům hradit, když je potřebují přemísťovat z jednoho koutu planety na druhý. Když byla Jennifer na přelomu let 2013/2014 nominovaná na Oscara a zhruba tři sta padesát tisíc dalších cen za svůj výkon ve Špinavém triku, zjistilo studio Sony, že stojí před poměrně zapeklitým problémem. Ve stejné době, kdy si Jennifer měla v Los Angeles a New Yorku přebírat všechno to zlato, ukazovat se na premiérách a vtírat se do přízně oscarových akademiků, musela být herečka přítomna v Atlantě na natáčení posledního dvoudílu Hunger Games. Ani jedna povinnost nešla ožulit – Jennifer musela být všude, protože šlo o milióny.

Aby tedy nemuselo Sony platit studiu Lionsgate, které stojí za sérií Hunger Games, pokutu půl miliónu dolarů za každý den, kdy by Jennifer nedorazila zavčasu (tj. v šest ráno) do práce, nechalo pro ni třikrát poslat tryskáče, který ji na pár hodin dopravil do L.A. či New Yorku, kde si převzala nějakou tu cenu, vyfotila se na rudých kobercích a potřásla si s všemožnými pravicemi, a pak ji hned hodil zpět do Atlanty na plac. Každý tento výlet Sony vyšel na $51 000. Finančně to pro studio tedy vyšlo docela hezky. Jen mi je trochu líto té Jennifer – potažmo i ostatních herců –, protože trávit hodiny a hodiny v letadle při přelétání sem a tam asi není žádná sláva.

Jennifer Lawrence nebyla jediná celebrita, o níž se psalo v souvislosti s jejími létacími návyky – ušetřen nebyl například ani Leonardo DiCaprio. Ke zprávám o něm však média nezaujímala neutrální postoj, nýbrž celou situaci popisovala jako prvotřídní ukázku pokrytectví. Ukázalo se totiž, že si herec v roce 2014 během jednoho šestitýdenního období objednal celkem šest letů tryskáčem v celkové hodnotě přes 200 tisíc dolarů. DiCaprio cestoval mezi Los Angeles a New Yorkem – jednou v doprovodu matky, jindy zase přítelkyně nebo přátel; jednou kvůli pracovní schůzce, která údajně nešla vyřídit přes Skype, jindy prostě jen tak, protože se chtěl vidět se známými.

Tohle všechno by bylo samozřejmě v pořádku a žádný novinář či komentátor by proti tomu nemohl říct ani půl slova… jen kdyby DiCaprio zároveň nepůsobil jako výřečný zastánce ochrany životního prostředí a nedomlouval na přednáškách lidem, aby bojovali proti globálnímu oteplování. Člověk prostě nemůže jeden týden orodovat za to, aby ostatní šetřili planetu, a několik následujících týdnů pak strávit více či méně zbytečnými lety tryskáčem mezi pobřežími USA. Alespoň v tom letadle ale seděl on sám a případně i pár dalších lidí, a nenechal jím jako někdo pouze převážet své dva psy…

Herci první ligy obyčejnými dopravními letadly jednoduše většinou necestují, takže fakt, že DiCaprio není výjimka, není až tolik překvapující. Důvod této nelibosti cestovat v kabině spolu s cizími lidmi se dozajista (alespoň částečně) skrývá ve větším komfortu osobních tryskáčů a časové úspoře, která je spojená s odpadající povinností vystávat si na letišti fronty na odbavení. Stejně tak je ale možné, že jde o jakousi formu obrany – obrany osobního prostoru, obrany soukromí, obrany své image. Ono by se asi každému z nás velmi rychle zajedlo, kdyby musel při každém letu dávat podpisy a fotit se s desítkami spolupasažérů; kdyby si s ním chtěl kdekdo neustále povídat; kdyby si ho spolucestující fanoušci fotili, jak například v nějakém prostředku hromadné dopravy spí; prostě kdyby si nemohl ani upšouknout, aniž by o tom hned někdo neinformoval své přátele a známé na sociálních sítích… Když člověk uváží tato úskalí „slávy“, i ten osobní tryskáč najednou vypadá spíše jako holá nutnost než donebevolající zhýralost.

O následující zprávě sice několik zpravodajských portálů psalo již v dubnu, ale celonárodní, respektive celosvětovou, pozornost k sobě připoutala až na začátku května. Proč to zdržení? Protože ona zpráva pochází ze světa komiksových filmů a pojednává o potenciálním důvodu, který stojí za současnou absencí byť jediného marvelovského, DCovského nebo x-menovského filmu s hrdinkou v hlavní roli. A také proto, že kvůli ne-zrovna-dokonalému vykreslení postavy Černé vdovy ve druhých Avengerech si začali být diváci tohoto faktu až příliš vědomi. Já vím, že se chystá sólový film Wonder Woman a Captain Marvel, ale než ty se konečně dovlečou do kin, bude do určité míry trochu pozdě – po více než dvaceti pánských filmech je dost dobře možné, že budou mít diváci komiksových filmů už plné zuby, takže ani ozvláštnění v podobě ženské postavy v centru dění je nepřesvědčí, aby vyrazili do kina. Ale uvidíme – třeba to nakonec všechno dobře dopadne a i ta Černá vdova dostane vlastní sólový film (o kterém zatím Marvel neuvažuje, ale kvůli brblání diváků bych se ani nedivil, kdyby jej přeci jen ještě někam vměstnal).

A o jakou zprávu tedy šlo? 7. srpna 2014 poslal výkonný ředitel Marvelu Ike Perlmutter řediteli studia Sony e-mail nadepsaný „Superhrdinky“, v němž zdůvodňoval, proč se z finančního hlediska absolutně nevyplatí točit superhrdinské velkofilmy se ženami v hlavních rolích. V tomto e-mailu sice odkazuje k jakési předcházející telefonické konverzaci, ale Perlmutterova zpráva dává smysl i bez znalosti detailů jejich dřívějšího rozhovoru:

Photo © Warner Bros.

Perlmutter: Michaele, jak jsme se o tom bavili po telefonu, dole ti přikládám několik příkladů. Je jich ale samozřejmě mnohem víc.

1. Elektra (Marvel) – Od začátku špatný nápad a výsledný film byl fakt hrozně špatný.

2. Catwoman (WB/DC) – Kočičí žena byla jednou z nejdůležitějších ženských postav v batmanovském světě. Film byl katastrofální.

3. Supergirl (DC) – Supergirl byla zase jedna z nejvýznamějších postav v supermanovském světě. Tenhle film vyšel v roce 1984 a na domácím trhu vydělal jen $14 miliónů. Během premiérového víkendu vydělal $5,5 miliónu. Takže zase další propadák.

Snad ani nemá cenu rozčilovat se nad tím, že ona trojice filmů nevydělala kdovíjaké balíky peněz ne proto, že v nich hlavní role hrály ženy, ale proto, že to byly prostě a jednoduše špatné filmy – křiklavé odpornosti s mizernými scénáři, v nichž herci nepříjemně přehrávali a všichni se akorát tak snažili, aby výsledný produkt vypadal cool a zalíbil se puberťákům. Na tomto e-mailu jsou však krásně vidět dvě věci: Hollywoodská posedlost penězi (na kvalitě až tolik nezáleží – hlavní je, když film vydělá) a obliba v zobecňování. Například takový neúspěch Johna Cartera, Čarodějova učně či Sedmého syna se připisoval na vrub tu předloze, tam režisérovi, jinde zase traileru, špatné marketingové kampani a miliónu dalších věcí. Nikdo však netvrdil, že za něj může přítomnost neznámých a v blockbusterech do té doby neozkoušených mužů v hlavních rolích, a žánr fantasy to na lopatky také nepoložilo. Ale jakmile na sebe nevydělají dva tři filmy s ženou v hlavní roli, připíše se to na vrub pohlaví hrdinky a najednou se to začne brát jako důkaz toho, že ženy v hlavních rolích představují pro studia riziko, takže by se jim tyto šance dávat neměly. Protože logika.

On se v podobném duchu ostatně kdysi vyjádřil i tvůrce seriálů Buffy, přemožitelka upírů, Firefly, Dům loutek a filmů Chata v horách, Mnoho povyku pro nic a Avengers Joss Whedon. Když se ho jeden novinář zeptal, co si myslí o tom, že se filmová studia ani v nejmenším nehrnou do natáčení komiksových akčňáků se superhrdinkami v hlavních rolích, Whedon odpověděl: „Pes je zakopaný především v tom, že je tenhle průmysl plný tzv. ‚hloupých lidí‘. Hollywood je prolezlý velkým množstvím nepoddajného, vzpurného sexismu a také staré dobré tiché misogynie. Neustále slýchám věci jako: ‚Filmy se superhrdinkami se nedají točit, protože se před osmi lety natočily tyhle úděsnosti, které u diváků propadly.‘ Nějaká výmluva se prostě vždycky najde.“

Odpověď Michaela Lyntona je sice neznámá, ale pokud se dá odvozovat od jeho dříve uveřejněné korespondence, nejspíše s tímto názorem poslal celého Perlmuttera pěkně rovně. Nezbývá tedy doufat, že na sebe Wonder Woman a Captain Marvel vydělají a že nezůstanou jedinými novodobými superhrdinkami s vlastním filmem.

A když už jsme tak u těch ženských hrdinek… Když odhlédneme od studia Marvel a podíváme se k Sony, zjistíme, že tady to vypadá mnohem lépe. U Sony si nejen chystají novou verzi Krotitelů duchů s dámskou čtveřicí v popředí (a nedávno byla dokonce oficiálně vypuštěna zpráva o tom, že by to samé mělo potkat i sérii 21 Jump Street), ale režisér Drew Goddard má v plánu natočit další zajímavý projekt: Skutečnými událostmi inspirovaný snímek o prvním ženském bombardovacím leteckém pluku nazvaném Night Witches / Nachthexen / Noční čarodějnice, který působil během druhé světové války. V e-mailu adresovaném Amy Pascal píše:

Goddard: Neznáš náhodou Noční čarodějnice? Ten ženský bombardovací pluk, co létal za druhé světové? Už dlouho bych o něm rád natočil film. Možná by zrovna tohle mohl být skvělý námět na tu naši ženskou superhrdinskou týmovku.

Skupina pilotek, co za druhé světové létaly s bombardéry? Ha! Ať mi zase někdo vypráví, že jsou válečné filmy výhradní arénou mužů, nebo že se s ženami dají natáčet jenom romantické komedie či usoplená dramata!

Díky červnové lavině více než 270 tisíc nových dokumentů, které WikiLeaks nahrály na svůj web, se také hodně mluvilo o Spider-Manovi. Z dřívějška již víme, že na nové reinkarnaci této komiksové postavy budou spolupracovat studia Sony a Marvel. Ačkoliv se ale premiéra třetího Captain Americy, v němž by se měl Spajdý poprvé objevit, neúprosně blíží, do pavoučí role stále nebyl nikdo obsazen. Jedna věc je však jistá: I přes hlasité dožadování určité části fanoušků a aktivní kampaň Donalda Glovera bude novým Spider-Manem nikoliv Miles Morales, ale opět Peter Parker. Tedy běloch. Tentokrát by jen měl být ve věku středoškoláka. Když se mluví o potenciálních kandidátech do této role, většinou se nyní zmiňují jména Tom Holland, Charlie Plummer, Matthew Lintz či Charlie Rowe.

EDIT: Jeden den po publikaci tohoto článku bylo oznámeno, že byl do role obsazen právě Holland.

Nyní se díky uniklým informacím ukázalo, že Spider-Manem kromě Petera Parkera ani nikdo jiný být nemůže, protože podle uveřejněné licenční dohody mezi studii Sony a Marvel musí být tato postava bílá, a navrch ještě heterosexuální. Žádné variace nejsou přípustné. Licenční dohoda dále specifikuje, že Spajdý nesmí v žádném filmu pít alkohol, kouřit, prodávat či používat jakékoliv drogy, používat slova sprostější než taková, která se ještě vejdou do kategorie „Do 13 let nepřístupno“, nesmí mít sexuální kontakt s osobami mladšími 16 let, sám nesmí mít jakýkoliv sexuální kontakt dříve, než mu bude 16 let, a nesmí kohokoliv mučit anebo zabít jinak než v sebeobraně. Prostě to musí být totální dobrák od kosti. Možná jsem osobně zmlsaný mnohem odvážnější televizní tvorbou, ale takovéhle pojetí jakékoliv postavy mi příliš úchvatné nepřijde…

Již několikrát jsme si na Jumpspaceu zmiňovali, že je dnešní Hollywood v první řadě vysazený na mladé publikum. Tato skutečnost se odráží v televizní význačnosti demografické skupiny 18-25, současné horečce komiksových filmů nebo využívání Twitteru a dalších sociálních sítí jako marketingových platforem. Až do dubna 2015 ale jen málokdo tušil, jak hluboko tahle nora vede. Na světlo celou věc vytáhl e-mail, který dostala tehdejší šéfka studia Sony Amy Pascal od jakéhosi Nicka Shorea, spoluproducenta pořadu z dílny Sony Music Astronauts Wanted: No Experience Necessary.

Psal se rok 2013 a celé studio Sony žilo přípravami druhého Amazing Spider-Mana, od něhož se očekávaly přinejmenším miliardové zisky. Aby film tolik peněz vydělal, bylo třeba nějak nalákat a zapůsobit právě na teen demografické skupiny, které v současnosti chodí do kina nejvíce. Jenže vrcholné vedení studia (Pascal, Lynton a spol.) už je ve středním věku, takže má jen omezenou představu o tom, co mají mladší generace rády, a jak se jim tedy vetřít do přízně. A právě zde vstupuje na scénu Nick Shore, který je o pár let mladší a díky předchozí pracovní pozici MTV měl přeci jen větší ponětí o tom, co dnes mezi těmi mladými frčí. Při dlouhé chvilce v letadle dal Shore dohromady seznam čupr věcí, po kterých se dnes děcka mohou utlouct, a která tedy nesmí chybět v žádném velkofilmu (gramatiku a výběr slov uzpůsobuji originálu):

Photo © Columbia Pictures, Falcon

Shore: Čus Amy – z deseti kiláků nad zemí při přeletu mezi LAX a JFK ti posílám jenom pár takovejch nesouvislejch myšlenek:

– U mileniálů (generace Y) se dá vypozorovat narůstající obliba extrémních forem zážitkovejch cvičení. Za zmínku stojí třeba tough mudder, což je v podstatě takovej hodně zabahněnej triatlon; colour run, kde zase lidi běhají ulicemi pomalovaní různýma barvama; nebo i taková horká jóga, veganismus atd. Okamžitě potom, co mileniálové něco z tohodle udělají, rádi na sociální sítě nahazují fotky s popiskem NBD (no big deal = nic zvláštního), čemuž se taky říká „skromný vychloubání“. Jen mě tak napadlo, jestli byste do něčeho z toho nemohli navést Spajdýho. Ostatně je na to dost atletickej typ, je ohebnej, silnej, horlivej… a pro něj by to samozřejmě „nic zvláštního“ nebylo.

Photo © Columbia Pictures, Falcon

– ETH (elektronická taneční hudba) je pro mileniály asi nejpříznačnější. Jen by mě zajímalo, jestli by se taková hudba nedala do Spider-Mana někam narvat. Pohybuje se dost ladně, takže kdybysme to nechali podkreslit nějakým mazec DJem, mohla by to bejt dost bomba.

– Snapchat zrovna uvedl do provozu funkci „příběh“. Jde v podstatě o něco na způsob deníku – člověk nahrává sérii fotek o tom, jaký má den, a ony se za 24 hodin smažou. Jelikož k nim je přístup omezený pozvánkou, je to dost VIP záležitost. Kdyby lidi měli příležitost dostat pozvánku do Spajdýho snapchatu, bylo by to určo krutopřísný a mělo by to mega ohlas.

– Jo, ještě co se týče Špinavýho triku, napadlo mě (a možná už je na to dost pozdě), že by bylo dost hustý, kdyby všechny ty velký sedmdesátkový oděvní společnosti – Urban Outfitters, Free People, American Apparel atd. – spolu natočily nějaký video. Už takhle mají k těm sedmdesátkám docela blízko, takže kdybysme k tomu do pozadí nacpali „Thrift Shop“ od Macklemora, byl by z toho na tuty děsnej hit.

Síla, není-liž pravda? A víte, co je na tomhle všem nejhorší? Že tenhle e-mail Amy Pascal přeposlala Michaelu Lyntonovi s vlastním vzkazem: „Skvělé nápady.“ S takovýmhle přístupem se pak člověk tomu závěrečnému souboji Spider-Mana s Electrem, který se odehrává v elektrárně za zvuků elektro-dubstepu, vlastně už ani příliš nediví…

A aby těch komiksových zpráv nebylo málo, ještě si ve stručnosti popovídáme o budoucnosti Iron-Mana. Tuto postavu v marvelovských filmech zatím skvěle ztvárňuje Robert Downey Jr., jenže ten letos v dubnu oslavil padesátku, takže se dá předpokládat, že se mu brzy do nějakých extrémních akčních zlomenin vylomenin nebude chtít. Ve studiu Marvel proto ti nejvyšší šéfové již v roce 2012 preventivně uvažovali nad tím, jak by s postavou naložili ve chvíli, kdy by jim Downey řekl, že by rád od této komiksové frančízy odešel. Dané e-mailové konverzace, která se díky (severokorejským?) crackerům a WikiLeaks dostala do médií, se konkrétně účastnili Alan Fine, Kevin Feige a Tom Cohen:

Fine: Otázka pro vás oba: V dohledné budoucnosti se chystáme rebootovat Iron-Mana s novými herci. Změnili byste v téhle předělávce nějakým způsobem události původní trilogie? Třeba že by se Obadiah stal Tonyho druhým otcem; že by Tonyho ze společnosti vyštípala ze žárlivosti Pepper a pak se ho právě ona pokusila zabít kvůli tomu, že by odmítl podepsat smlouvu s ministerstvem obrany; že bychom Rhodeyho přeobsadili bělochem a nechali do něj Pepper se zamilovat? Že bychom jakoby vytvořili alternativní vesmír…

Feige: Rebootování Iron-Mana bych nedoporučoval ani za milión let. Podle mě by to s ním mělo být jako s Jamesem Bondem – desítky let budeme vyprávět nové a nové příběhy. A jednou za čas se nám v roli prostě změní herec.

„Desítky let“? To si Feige vcelku věří. Diváci tak dlouho tu stejnou komiksovou čvachtu baštit nebudou. Na druhou stranu je ale hezké vidět, že si povolaní lidé vzali příklad z neustále rebootovaného Spider-Mana, a podobným psím kusům už se (snad) raději budou vyhýbat.

Na té konverzaci je každopádně na výsost zajímavá ještě jedna věc. Možná jste tu poznámku ani nevnímali, možná v ní já vidím něco, co v ní ani není, ale: „…že bychom Rhodeyho přeobsadili bělochem a nechali do něj Pepper se zamilovat?“ Už jste si tohoto detailu někdy všimli? Bílý herec v hlavní roli může mít po boku krásku jakékoliv rasy, zatímco herce snědého nelze v žádném případě jen tak spárovat s běloškou. A když už k tomu dojde, jde ze strany tvůrců o společenský komentář (viz například skvělý film se Sidneym Poitierem Hádej, kdo přijde na večeři) či vědomé bourání hollywoodských stereotypů (seriál Happy Endings).

Důvod se s největší pravděpodobností skrývá v hluboko zakořeněném rasistickém předsudku, který svou historií spadá až do dob počátku amerického otrokářství. Afričtí muži se tehdy museli „držet hodně zkrátka“, protože se tvrdilo, že kdyby jim bylo dovoleno volně se potulovat po městě, běhali by sem a tam a znásilňovali bělošky. Řetězy proto byly používány částečně i na „ochranu“ před jejich „přirozenými animálními pudy“. Že jde o uměle vytvořený žblept, kterým se otroci důmyslně odlidšťovali, aby tak celý systém otrokářství lidem přišel stravitelnější, netřeba dodávat. Zatímco ale v šedesátých letech 20. století (kdy se USA zmítaly v bojích za občanská práva afroamerické komunity a kdy do amerických kin dorazily filmy Jako zabít ptáčka či V žáru noci) toto téma ještě mohlo být určitým způsobem rozpracováváno, dnes už by si jeden myslel, že je na podobné obavy / rozpravy doba přeci jen dostatečně pokročilá. Očividně tomu tak ale není a nejen Amerika má v určitých ohledech ještě notný kus cesty před sebou.

Režisér Cameron Crowe na leckoho díky svému chování při přípravách nedávno vypuštěného, kritikou strhaného a u diváků propadlého filmu Aloha (odmítal rady a návrhy studia; myslel si, že ho Amy Pascal nechá režírovat Jobse; a vůbec se choval vcelku nabubřele) působí dojmem člověka, kterému se párkrát v životě zadařilo a nyní má potřebu všem předhazovat a dokazovat, jaké je eso – tlučhuba, který už léta nenatočil nic, co by stálo za půl slova, tak se alespoň kasá zašlým leskem svých dávných úspěchů. Nyní k soupisce jeho charakterových vlastností můžeme přidat další položku, neboť mezí ním a Amy Pascal proběhla v říjnu 2014 tato výměna:

Pascal: Chtěl jsi mi něco ukázat?

Crowe: Chce Bruce Jenner vopravdický kozy? To si piš, že bych ti chtěl něco ukázat!!!!!

Ona poznámka o Bruci Jennerovi a chtěném poprsí na sebe strhla ihned po uveřejnění lavinu kritiky. Ve své podstatě jde totiž o ryze transfobní a v kontextu dané situace naprosto zbytečnou variaci na řečnickou otázku, „Serou medvědi v lese?“ která je o to nevhodnější, že bývalý olympijský běžec Bruce Jenner – jak se ukázalo na konci dubna 2015 v rozhovoru s Diane Sawyer – je skutečně transsexuál a cítí se být ženou. O této skutečnosti se již dlouho před tím šuškalo a lidé v Hollywoodu o ní očividně dobře věděli. Jak na Croweův e-mail Amy Pascal odpověděla, není známo, nicméně já sám si představuji stěr podobný tomu, kterým ho oblažila rok předtím, když ji žádal o zvážení Jeho Magnificence na post režiséra filmu Jobs:

Crowe: Jsem připravený režírovat Jobse.

Pascal: Ahoj, jak se máš?

Když má v nějakém filmu herec přijet na scénu v pořádném bouráku, může to na kameře vypadat úžasně. Realita natáčení takovýchto scén je ovšem mnohem komplikovanější, než by se mohlo zdát. Obzvláště britští herci často nemají řidičské průkazy (protože je v Londýně díky dobrému systému městské hromadné dopravy v čele s podzemkou nepotřebují) anebo jsou zvyklí jezdit méně výkonnými automobily (často hybridními, protože takový zájem o šetrnější nakládání s životním prostředím vypadá v médiích dobře). Právě ten druhý bod je ale obzvláště záludný, protože kdybyste posadili nezkušeného herce zvyklého řídit pomalý rodinný vůz za volant sporťáku, který dokáže zrychlit z nuly na sto za 5 vteřin, mohlo by to skončit neštěstím.

Přesně tuto situaci musel řešit ředitel produkční větve Sony Pictures Entertainment Michael De Luca poté, co se sešel s hlavními představiteli policejní komedie 22 Jump Street Jonah Hillem a Channingem Tatumem:

De Luca: Jakmile jsem se vrátil do kanceláře, volal mi producent Brian Bell, že Jonah odmítá řídit to Lamborghini! Prý by se v něm necítil bezpečně! Brian ale říkal, že to nevadí, a že tam místo něj posadí nějakého kaskadérského dvojníka.

Schválně se na ten film někdy podívejte, jestli poznáte, že ten pán v Lamborghini vlastně vůbec není Jonah.

Ryan Gosling si díky výběru rolí vybudoval pověst tak trochu artového umělce – Drive, Za borovicovým hájem, Jen Bůh odpouští či jeho režijní debut Lost River jsou všechno malé, nezávislé, často umělecké filmy, u nichž se ani neočekávaly kdovíjaké zisky z pokladen kin. O to překvapivější tedy bylo zjištění, že by měl Ryan zájem hrát v adaptaci BioShocku – počítačové hry, jejíž děj se odehrává v post-apokalyptickém podmořském městě. Překvapující to bylo i pro jeho agentku Carolyn Govers, která napsala Amy Pascal následující mail:

Govers: Ryan mě požádal, abych se tě zeptala, jestli vážně připravujete film na motivy BioShocku. Nejsem si tak docela jistá, o čem přesně mluví, ale slíbila jsem, že ti napíšu.

Tak tedy uvidíme, jestli z toho něco vzejde.

Při rozpočtu $90 miliónů a celosvětových výdělcích $233 miliónů se Muži, kteří nenávidí ženy, hollywoodská adaptace prvního dílu knižní trilogie švédského spisovatele Steiga Larssona, tak tak splatili. Možnost natočení dalších dvou dílů tedy byla už jen kvůli finančnímu hledisku ve hvězdách. A nejen finančnímu – celá produkce se nesla ve znamení neshod mezi studiem a režisérem Davidem Fincherem. Obě strany se neustále dohadovaly o scénáři, celkovém přístupu, obsazení, dokonce i (výše uvedeném) traileru – David Fincher trval na tom, aby nebyl v marketingové kampani dáván takový důraz na postavu ztvárňovanou Rooney Mara, což se studiu, které chtělo stavět na původně eponymní Girl with a Dragon Tattoo / Dívce s dračím tetováním, ani trochu nelíbilo.

Naděje ale umírá poslední, takže ačkoliv od premiéry uplynuly již čtyři roky, leckdo stále doufá, že na natočení zbývajících dílů přeci jen dojde. Podle nově uveřejněných e-mailů v to doufá i sama představitelka hlavní role Rooney Mara, která v říjnu 2014 napsala tehdejší šéfce studia Sony Amy Pascal tuto zprávu:

Photo © Sony Pictures, Falcon

Mara: Amy, ahoj, jak se máš? Doufám, že dobře. Už jsme se dlouho neviděly. Píšu ti, protože bych se ráda zeptala, jak to vypadá s pokračováními Mužů, kteří nenávidí ženy. Když o tom logicky přemýšlím, je mi jasné, že na ně už nikdy nedojde – první díl ostatně vyšel před více než třemi lety. Pořád se ale snažím nevzdávat naděje. Vím, že se kdysi mluvilo o tom, že by se bez mojí účasti natočila nějaká televizní filmová verze, ale z té asi sešlo. Lidé se mě na to prostě jen v jednom kuse ptají a já nevím, co jim mám odpovídat. Hádám, že jsem se tě chtěla zeptat hlavně proto, abych sama věděla, jak to vypadá, a abych to celé případně už mohla hodit za hlavu. Tu postavu mám hrozně ráda a za celou tu zkušenost jsem nesmírně vděčná, ale kdyby s tím nešlo nic udělat, tak to pochopím.

Pascal: Ráda si o tom s tebou osobně popovídám.

Už jen ona odpověď Amy Pascal je do značné míry vypovídající. I kdyby se začalo natáčet letos nebo příští rok, druhý díl by se vypustil až příliš dlouho poté, co v kinech běžel ten první. Takto opožděná pokračování mívají zpravidla nižší výdělky než první filmy, což by byl při ne-právě-oslnivých ziscích Mužů, kteří nenávidí ženy docela problém. A to ani nemluvíme o produkčních problémech, které jistě zanechaly nepříjemnou pachuť na patře nejen Davidu Fincherovi, ale i zástupcům studia Sony. Takže být fanouškem této trilogie, na film zapomenu a raději se znovu začtu do Larssonových knih.

Režisér Terrence Malick, který stojí za filmy Tenká červená linie, Nový svět či Strom života, je známý samotář. Žije v texaském Austinu a o světla a zář Los Angeles nemá zájem. Rozhovory novinářům neposkytuje, na premiéry a všelijaké večírky nechodí, a moc se toho o něm celkově neví. O to vzácnější je tedy jeho dopis psaný strojem na dopisní papír, dokonce s vlastnoručním podpisem, jehož naskenovaná kopie byla na začátku listopadu 2014 zaslána Michaelu Lyntonovi a kvůli organizaci WikiLeaks se později dostala do médií.

Malickův dopis se týkal problému, který ve filmovém průmyslu nejspíš řeší více tvůrců: Užití licencované hudby ve filmech. Konkrétně Terrence Malick při natáčení svého nového snímku Weightless nechal v jedné scéně Ryana Goslinga a Rooney Maru zpívat pár veršů jedné staré písně od Carole King a Gerryho Goffina. Jenže když se na hrubý sestřih filmu podívali právníci, Terrence narazil – na píseň se ještě stále vztahují autorská práva, a Carole King se nadto nikdy netvářila příliš nadšeně, když měly být její díla užívána v jiných médiích. Před lety například zakázala tvůrcům broadwayského muzikálu Baby It´s You použít její skladbu „Shirelless“.

Malick tedy stál před problémem; problémem, který zkusil vyřešit s pomocí Michaela Lyntona, na nějž se obrátil s prosbou o laskavost:

Photo by Mars Hill Church Seattle, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Malick: Milý Michaele, vím, že máš určitě spoustu práce, ale přesto bych tě rád požádal, jestli bys mi nemohl pomoci se získáním práv k jedné písničce. Jedná se o starou skladbu „Will You Still Love Me Tomorrow?“ Rádi bychom ji použili ve filmu, který začínáme příští měsíc mixovat. Ryan Gosling a Rooney Mara v jedné scéně sedí u klavíru a odzpívají z ní pár veršů, nic víc. Kdybys měl dojem, že by se ti mohlo podařit přesvědčit své kolegy, aby nám její užití dovolili, pak by asi bylo nejjednodušší, kdybych ti tu scénu poslal, abys jim ji mohl přímo ukázat. Určitě by jim došlo, o jak nepodstatnou věc jde.

Všichni hudební umělci, jejichž skladby ve filmu nějakým způsobem používáme – od Dylana před Madonnu až po Arcade Fire –, souhlasili se sníženou sazbou. Obávám se, že výhodnější podmínky už vyjednat nejdou. Kdyby to s těmi právy nedopadlo, museli bychom celou scénu vystřihnout, což by mi bylo velmi líto. Rád bych se tedy zeptal, jestli by nám Sony Music Department neprokázalo tuhle jednu laskavost a nedovolilo nám tu písničku použít se sníženou sazbou.

Jak to nakonec dopadlo, není jisté. Malick sice v dopise z listopadu 2014 píše, že se užuž chystá k postprodukci snímku, Weightless ale v kinech stále uveden nebyl. Film je nejspíše již dokončený, zavřený na petlici v něčí kanceláři, a jen se čeká na ten správný okamžik, kdy ho vypustit – podobně jako je tomu u zbylých dvou Malickových dokončených snímků Knight of Cups a Voyage of Time.

O této zprávě jsem původně ani nechtěl psát, protože svým obsahem hraničí s bulvárem, ale nakonec si o ní přeci jen něco málo povíme. Poodhaluje totiž, co všechno musí studia a herci řešit, a jak to dělají. V centru dění stojí dotazník týkající se… oparů. (Zahraniční média využila příležitosti a v nadpisech článků místo slova „opary“ používala virového původce tohoto neduhu „herpes“, takže si čtenáři zcela záměrně v první chvíli mysleli, že se studia pídí po pohlavních chorobách.) Sony chtělo vědět, kdo je má, kdo ne, jak dlouho je má, jak často, co na ně bere, apod. Tento dotazník, který se jako jeden z mnoha dokumentů chytil do sítí crackerů a WikiLeaks, měli povinnost vyplnit všichni herci zaměstnaní u studia.

Ono to může na jednu stranu vypadat jako prkotina, na druhou jako absurdní zásah do soukromí, ale zrovna opary jsou hodně infekční a na kameře se těžko skryjí. Jestliže tedy mělo studio zkušenosti s nějakou epidemií na place, jeho snaha další podobné situaci předejít je vcelku pochopitelná. To ovšem na nepříjemnosti tohoto dotazníku nijak neubírá.

Například jeden herec z placu Crowova filmu Aloha přznal, že na opary trpí a že na ně bere léky, čímž strhl lavinu e-mailů mezi jeho pojišťovacím agentem a zástupci studia, kteří se shodli na tom, že v rámci preventivních opatření bude herec muset vždy doložit, že daný lék bere před i během natáčení. Jiná na Oscara nominovaná herečka také přiznala, že mívá opary hodně často, a po naléhání studia a pojišťovny souhlasila s tím, že se bude medikovat. K čemuž se uvolil i další herec, který si nechtěl nechat od nějakých pojišťováků a studiových kravaťáků kafrat do života, a poslal všechny s celým dotazníkem pěkně rovně. Pojišťováci a kravaťáci v tu chvíli najeli do krizového módu a vyměňovali si mezi sebou e-maily doslova kulometnou rychlostí. Nakonec však herce zlomili, on jim kývl na preventivní užívání léků a všichni byli v klidu.

Takové pozdvižení jen kvůli prachobyčejným oparům! Jestli ale tato zpráva něco dělá, tak minimálně pro mě celé hollywoodské prostředí humanizuje: Člověk může být sebevětší hvězda a vydělávat sebevíce peněz, ale od některých docela obyčejných těžkostí mu ani hvězdné jméno neodpomůže.

V článku o týmech lidí, kteří se starají o blaho herců a hereček, jsme si na prvním místě jmenovali herecké agenty, o nichž jsme si mimo jiné psali: „Agent hercům úplně jednoduše shání práci. Dobrý agent se permanentně poohlíží po rolích, které by se pro jeho klienta hodily, a když mu nějaká taková role padne do oka, zařídí herci schůzku s režisérem, zástupcem studia či producentem, pošle ho na konkurz a v případě, že onu roli skutečně získá, tak mu vypomůže s dohodnutím podmínek pracovní smlouvy – od kdy do kdy bude herec pracovat, jak dlouhé budou natáčecí dny, kolik za práci dostane zaplaceno apod.“ Agent má tedy hájit ty nejlepší zájmy svých klientů, chránit je před nátlakem studií, prezentovat je před každým v tom nejlepším světle – prostě se o ně starat, jako by to byly jejich vlastní ratolesti.

A přesně tahle starost a péče je občas natolik nápadná, že k sobě poutá pozornost ostatních a dává vzniknout celé řádce interních hollywoodských vtípků – vtípků, které se dostaly na veřejnost díky uniklé konverzaci mezi Amy Pascal a jejím kolegou ze studia Sony Clintem Culpepperem. V dubnu 2014 se Pascal chystala přednést úvodní řeč na večírku známé hollywoodské herecké agentury CAA a nevěděla, jakými vtípky svou řeč okořenit. Když jí tedy její kolega Culpepper napsal e-mail, který se týkal chování Chrise Andrewse, jednoho takového poťouchlého agenta z CAA, Amy ho požádala o radu. Jejich konverzace poté nabrala úžasně komický spád.

Photo by Martin Playing With Pixels & Words, Flickr, CC BY-NC 2.0

Culpepper: Chris Andrews mi už 7 týdnů v kuse každý týden tvrdí, že má jeden herec rozečtený jeden náš scénář. Tuhle jsem se na něj konečně obořil: „A na jaké je proboha stránce?!“

Pascal: Jaké nejhorší věci sis od agentů vyslechl? 1) Jak bych tě jen dokázal přesvědčit o opaku / abys tomu dal šanci? 2) Žádnou polonahou scénu v bazénu točit nebude. … Co dál?

Culpepper: 1. Hned ti zavolám zpátky.

2. Všichni se teď o něj můžou přetrhnout.

3. Když bude třeba, klidně i dojde na konkurz.

4. Všechny ty historky o tom, jak příšerně se s ním spolupracuje, jsou z doby, kdy ještě bral drogy. Už je ale více než měsíc čistý.

5. Já myslel, že se ta nabídka vztahovala jen na konkurz.

6. Na žádný konkurz nepůjde.

7. Na konkurz jít nemůže.

Photo by Gregory Gill, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

8. Homosexuální postavu hrát nebude.

9. Nechali jsme mu vzkaz na mobilu i na pevné lince.

10. S takovými rty se už narodila. To mi můžeš věřit. Nikdy by si nenechala upravovat obličej. Je to přece herečka. Její tvář ji živí.

11. Nemám pro tebe skvělé zprávy.

12. Všechna ostatní studia mu nabízí všechny projekty, které mají po ruce.

13. Donna ho přímo zbožňuje. [Donna Langley, jedna z vrchních šéfek konkurenčního studia Universal Pictures]

14. Každý režisér přece musí natočit nějaký první film.

15. Tohle je přece tvoje parketa.

Photo by Gisela Giardino, Flickr, CC BY-SA 2.0

16. Vím, že jsem s tebou tu smlouvu uzavíral já. Zavolej ale jeho novému agentovi. Tohle už není můj problém.

17. Změnil se. Je to úplně nový člověk. Namoutě duši! Schválně si s ním domluv schůzku a uvidíš.

18. Mám na lince Kevina Duvaneho. Že ho nechcete? Nevadí. Prý počká.

19. Od posledně, co jste se viděli, se naučil mnohem lépe anglicky. Kdy že jste se to viděli naposled?

20. Mluvil o něm celý festival v Sundance, fakt že jo. Všechna ostatní studia se ho teď snaží ulovit.

21. Prý mu to má produkovat jeho manažer.

22. Určitě se na tom chce podílet. Vlastně se do toho projektu tolik zamiloval, že by ho chtěl i sám natočit. (Odmlka.) Haló?

Photo by Elizabeth Haslam, Flickr, CC BY-NC 2.0

23. Zrovna projíždím údolím, takže je dost dobře možné, že ti vypadnu. Zavolám ti, jakmile se dostanu někam, kde je signál.

24. Najal si osobního trenéra, který tvrdí, že má tak dobrý metabolismus, že by dokázal před začátkem natáčení shodit třeba i 25 kilo.

25. Strašně nerad ti s tímhle volám, fakt že jo. Když tu smlouvu podepisovala, prý ještě nevěděla, že je těhotná. Kdyby tu roli ale dostala, tak by si to podle jejího doktora klidně mohla nechat vzít.

26. Doufám, že jsi měl škytavku, protože jsme se o tobě dnes ráno bavili na poradě.

27. Všechny filmy mu produkuje jeho přítelkyně. Fajn, tak zatím natočil jen jeden film, ale stejně je to terno. Haló?

28. Objevili jsme jednu společnost, která by byla stále ochotná vystavit mu dluhopis.

Ačkoliv konkrétně z bodů 4, 8 a 25 běhá mráz po zádech, z uveřejnění této konverzace se žádné haló nedělalo. Clint Culpepper pouze uveřejnil prohlášení, v němž vysvětlil, že účelem této konverzace bylo vymyslet co nejvíce vtípků, které by Amy Pascal mohla použít ve své řeči, a že Amy v daném proslovu nakonec pořádně zaválela. Celé to byl vtip, 4, 8 a 25, i samotní agenti to brali jako vtip, 4, 8 a 25, takže tu není nic k vidění, 4, 8 a 25, postupte si dále do vozu.

Z konverzace mezi šéfem televizní sekce BBC Dannym Cohenem a vedoucí mezinárodní větve Sony Andreou Wong, která proběhla v lednu 2014, vyplynulo, že mají všichni zúčastnění ohromný zájem na tom natočit celovečerní film na motivy seriálu Doctor Who. Tedy… všichni kromě samotných tvůrců Doctora Who. Stephen Moffat a další tvůrci tohoto seriálu podle slov Dannyho Cohena „nyní nemají zájem nějaký film natáčet.“ Jak se ale ukázalo z lahodně intrikánského e-mailu, který Andrea Wong následně posílala svému šéfovi Michaelu Lyntonovi, není ještě vše ztraceno. Možná se tedy za pár let hůviáni přeci jen dočkají:

Wong: Během několika měsíců dají tvůrci dohromady osmiletý plán, aby bylo jasné, jak by s tou značkou chtěli nadále nakládat. Jisté zatím je pouze to, že žádný film nechtějí dělat v průběhu následujícího roku nebo roku a půl, ale dá se očekávat, že do vypršení toho osmiletého období film s Doctorem Who přeci jen vymyslí.

Lynton: Podle všeho by tedy bylo nejlepší se s těmi tvůrci osobně sejít.

Wong: Přílišný tlak by nám v tomto případě mohl pouze uškodit. Oni se s vedením BBC Worldwide schází už několik týdnů a velmi kolem sebe kopou, protože mají pocit, že je nikdo neposlouchá a že nikdo nepřijímá jejich názory a stanoviska.

Jedna zpráva, která na své uveřejnění čekala až do poloviny května se týkala herce Bena Stillera a jedné ne zrovna pochvalné narážky, která jeho směrem přiletěla od Tima Rothmana. Rothman, pokud vám toto jméno přijde povědomé, byl jedním z vrcholných šéfů studia Sony, který po pádu Amy Pascal nastoupil na její místo. Ačkoliv ale média byla v první řadě na větvi z onoho sousloví „hrozný člověk“, které Rothman o Stillerovi použil, já bych si dovolil tvrdit, že jde jen o nafouklou bublinu. V kontextu situace – oba šéfové se bavili o Stillerově v té době vypouštěném snímku Walter Mitty a jeho tajný život, v němž Stiller nejen hrál, ale také ho režíroval – totiž onen výraz může dávat úplně jiný smysl, než jaký se novináři snažili protlačovat:

Photo by Steve Rhodes, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Pascal: Dnes večer jsem viděla Mittyho a moc se mi líbil. Obzvlášť od té chvíle, kdy vyjede na cestu. Je to opravdu úžasný film.

Rothman: Díky. Začali jsme na něm dělat před 21 lety, když jsem ještě pracoval u Sama. Ben má talent, ale je to hrozný člověk. Během post-produkce si nedal od nikoho říct a film má kvůli němu asi tu nejhorší marketingovou kampaň v dějinách kinematografie. Mitty se měl na začátku prezentovat jako komedie plná speciálních efektů a všechny ty bizarnosti měly vyjít najevo až později – ne naopak. Krom toho na sebe Ben nenechal tlačit s dokončením, takže se musela odložit premiéra. Pokud ten film v zahraničí vydělá alespoň nějaké drobné, budeme rádi. Sice jsme do toho vrazili až moc peněz, ale nové věci zkoušet musíme, že ano? Takový ten klasický hlavolam.

Jestliže Ben Stiller se studiem během produkce nespolupracoval a nechtěl dávat na jejich rady, Rothmanovy pocity jsou vcelku pochopitelné. Ten „hrozný člověk“ by se tedy dal připsat na vrub stresu a obavám ze ztráty miliónů dolarů. Film měl ostatně rozpočet $90 miliónů, což je na snímek, který se tváří jako artová oddychovka s pár efekty a zajímavými přírodními vizuály, přeci jen příliš mnoho. Obavy se nakonec ukázaly být na místě: Walter Mitty a jeho tajný život vydělal v kinech pouhých $188 miliónů, což z něj sice nečiní vyložený propadák, ale stranou těchto výdělků je i tak v mínusu (snad ho zachránil prodej DVD a BluRay a odprodej práv k vysílání). Takže můžeme klidně popojet o dům dál, protože tahle aféra opravdu není žádnou aférou.

Kromě Bena Stillera se ještě konkrétně server CeleBuzz snažil házet špínu na Zaca Efrona, a to v souvislosti s jeho právě natáčeným snímkem Dirty Grandpa, v němž bude tento mladý americký herec vystupovat po boku Roberta De Nira. Z konverzace několika šéfů studia Sony totiž nejen vyplynulo, že Dirty Grandpa nejspíše nebude žádné veledílo, ale především se ukázalo, jak nízké mínění mají tito vrcholní představitelé studia o Efronových komických (hereckých?) dovednostech. Rozhovoru, jenž probíhal na začátku září 2014, se kromě Amy Pascal a Douga Belgrada účastnili i vedoucí tvůrčího oddělení studia Sony Adam North a viceprezidentka programového oddělení Columbia Pictures Lauren Abrahams:

North: Tu a tam jsem se sice uchechtnul, ale tenhle film rozhodně není pro mě. Docela se mi líbilo, že v tom filmu jde o opětovné navázání vztahu mezi dědou a jeho vnukem, a o vnukovo následné dospívání, a i ta scéna večeře na konci mi přišla fajn, ale celkově mi to nepřipadalo ani trochu vtipné. A také si nejsem jistý, pro koho ten film je. Neřekl bych, že muži mojí generace vzhlíží k Zacu Efronovi jako k nové komediální hvězdě (v Sousedech měli hlavní roli přeci jenom Seth Rogen a Rose Byrne), a vidět De Nira v takovéhle roli také asi nebudou chtít. Jeho postava mi přijde až příliš podobná té, kterou hrál ve Fotr je lotr. Tady je akorát mrzutější a jeho vylomeniny mi přijdou takové upocené a prvoplánově vulgární. Chtěl bych napsat, že se mi to líbilo, ale nemůžu.

Photo by Jason Hargrove, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Belgrad: I tak díky, že sis to přečetl. Lauren, co ty?

Abrahams: Scénář mi přijde dost příšerný a cílová skupina určitě bude mít pocit, že jde o prachobyčejnou vykrádačku Jackass: Dědy Mizery. De Niro navíc podobnou postavu hrál už ve Frajerech ve Vegas. Ačkoliv jde ale o třetiřadý scénář, herecké obsazení má silný potenciál. Zacovi se podle mě daří nejvíce, když může hrát spořádaného kluka, který je uvržen do všelijakých vtipných a absurdních situací. Jestliže se nám podaří vyzdvihnout tuhle rovinu příběhu, mohli bychom se vyhrabat z rudých čísel. Kdyby to ale záleželo jen na mě, za tenhle projekt bych se rozhodně nervala. Je to strašně derivativní.

Pascal: Naprosto souhlasím.

Je otázkou, nakolik tato konverzace uškodí výdělkům filmu v kinech. Efrona mají lidé – především asi fandové Muzikálu ze střední, ale jeho fanouškovská základna se stále rozrůstá – rádi a De Niro je herecká legenda (o to více člověk zarazí, že se upsal takovémuto projektu). Navíc pokud se filmu nastříhá dobrý trailer… Lidé už se hrnuli na větší ptákoviny. Takže ať už to nakonec bude jakkoliv, o Chlípného dědka bych strach neměl.

V říjnu 2014 přišel Amy Pascal e-mail od hollywoodské PR legendy Peggy Siegal, v němž Peggy rozebírala šance snímku 12 let v řetězech na nadcházejících Oscarech. Pascal její názor jistě zajímal, protože studio Sony mělo v tomto dostihu vlastního koně: drama Špinavý trik. Peggy ve své zprávě zmiňuje hodně věcí, které my už víme z tohoto a tohoto oscarového článku, ale kromě nich hovoří i o zákulisních detailech, které by člověka třeba nemusely napadnout:

Photo © Fox Searchlight Pictures, Bontonfilm

Siegal: Akademie sestává ze zhruba 6000 šedesátiletých bílých mužů; vzdělaných a zkušených filmařů, kteří berou své hlasovací právo velmi vážně. Jsou to vesměs velcí patrioti, takže moc dobře vědí, jak si Amerika stojí na mezinárodní politické a kulturní scéně. 12 let v řetězech je skutečně skvělý snímek s úžasným příběhem, ale natočil ho Brit, který tím v podstatě odkrývá temná tajemství dějin USA a ukazuje obviňujícím prstem na krutou a brutální část bělošské společnosti. Akademici si sledování tohoto filmu ani trochu neužili. Někteří se na něj ani nepodívají, protože se jim příčí všechno to vyobrazené násilí. Podle mého názoru oscaroví voliči jen čekají, než jim někdo poskytne záminku volit nějaký jiný film. Z duše se jim totiž protiví představa, že by nechali nějakého Brita, aby do světa vyslal zprávu o tom, že jsme – respektive jsme byli – příšerní lidé.

Možná těmto slovům Siegal sama věřila, možná se jen snažila vetřít do přízně Amy Pascal… Kdo ví. Jak toho roku Oscaři dopadli, každopádně víme. 12 let v řetězech si odneslo sošku za nejlepší film, zatímco Špinavý trik v této kategorii utřel. Je otázkou, co za výhrou tohoto filmu stojí. Možná to byla jeho kvalita, a možná v tom bylo něco trochu jiného:

Ellen DeGeneres (v úvodním monologu na Oscarech v roce 2014): Dnes se může stát doslova cokoliv. Takových možností! Možnost číslo jedna: 12 let v řetězech vyhraje cenu za nejlepší film. Možnost číslo dvě: Všichni jste rasisti.

Vybavujete si, jak jsme si kdysi dávno říkali, že samotný únik dat ze Sony dost možná nesouvisel s filmem The Interview a nestála za ním Severní Korea, ale že je dost dobře možné, že jde o eskalaci konfliktu s internetovými piráty, v němž se společnost ocitla kvůli svým ne zrovna košer praktikám v hudebním průmyslu? A také jak jsme si říkali, že se v Sony připravují na další útok, tentokrát cílený právě na hudební větev společnosti Sony Music Entertainment? No… Na ten následný ryze hudební útok sice nedošlo, ale v balíčku nových informací, které se díky Juliu Assangovi a WikiLeaks dostaly ven, bylo i pár šťavnatých drobností právě ze světa hudby. Jumpspace je sice web filmový a seriálový, ale když už jsme si toto téma kdysi nakousli, možná by se slušelo jej nyní dokončit.

První zpráva tak trochu filmová je, byť se týká americké zpěvačky Lady Gaga. Britský hudební producent Simon Cowel si totiž chystá film o animované postavičce Betty Boop, a právě Lady Gaga má tuto černobílou sexbombu nejen dabovat, ale také k filmu nazpívat pár písní. Jediný problém je, že má snímek být jakýmsi zvláštním mixem počítačové animace a hraného filmu, o němž si výkonná ředitelka Columbia Pictures Lauren Abrahams není „jistá, na koho to bude cílit, protože z toho žádný mainstreamový trhák vážně nekouká.“ Jeden ze šéfů Sony Doug Belgrad na tuto poznámku Abrahamsové odpověděl, že to i jemu „zní docela divně. Ani by mi nevadilo, kdybychom ten projekt pustili k vodě.“ Zatím ale o Betty Boop nejsou žádné nové informace, takže není jisté, jestli se točit bude, nebo ne, a pokud ano, jestli to skutečně bude s účastí Lady Gaga. Vše ukáže jen čas.

Druhá hudební zpráva se týká kapely One Direction. Té bylo kvůli její popularitě a s ní souvisejícímu zvýšenému zájmu věnováno na internetu i jinde poměrně dost pozornosti. Nejvíce byli lidé popuzení / pobavení z toho, že jakýsi producent prohlásil o jednom ze členů kapely, Haroldovi Humphreym Harrym Horacovi Hugovi Humbertovi, že je „roztomile pomalý“.

Psalo se ale i o Zephyrovi Zacharym Zaynovi Zenadovi Zoltanovi Zebulonovi, a to v souvislosti s výběrem jeho role v kapele. Že je Nude Erection kapela do posledního detailu prefabrikovaná, asi není třeba nijak rozmazávat. Uniklé maily však potvrzují, že sám Zebulon trval na tom, že se ujme role „sexy hráče“. Jaké role přijali ostatní členové 1D už ponechám na vaší fantazii.

Aby to ale Humbertovi nebylo líto, zmíníme si o něm ještě jednu drobnost, na které si ukážeme, že i v hudebním průmyslu jsou umělci pouhými loutkami, s nimiž si studia mohou nakládat, jak se jim jen zlíbí. Díky e-mailové výměně mezi producentem Dr. Lukem a Michaelem Lyntonem totiž vyšlo najevo, že se chtěl Humbert podílet na natáčení videoklipu americko-britsko-kanadské dívčí kapely G.R.L., ale manažerský tým One Direction mu to nechtěl dovolit – možná proto, aby tím neutrpěla jejich vlastní značka, ale kdo ví. Dr. Luke tedy Michaela Lyntona sice prosil, jestli by někde na někoho nemohl zatlačit a Humbertovi to umožnit, ale vzhledem k tomu, že na žádnou spolupráci dodnes nedošlo, asi tušíme, jak to dopadlo.

Třetím propíraným členem kapely byl Lorenzo Leland Louis Ludwig Lachlann Laestrygones. Vzpomínáte si, jak jsme si psali o Kevinu Hartovi a o tom, jak chtěl tento komik zaplatit za tweety, v nichž by upozorňoval na své i cizí filmy, vyzdvihoval je a lákal na ně své followery? V případě Laestrygona šlo v podstatě o něco podobného. Jakmile se totiž jedna produkční společnost dozvěděla, že Laestrygones pochvalně tweetoval o druhém Captain Americovi, rozhodli se chytit příležitost za pačesy a zkusit si s jeho manažerským týmem vyjednat nějakou smlouvičku o nenápadné reklamě jejich produktů na sociálních sítích.

Všimli jsme si, že [Laestrygones Ťululum] z One Direction vydal dva tweety, v nichž svých 15 miliónů followerů – což jsou všechno dívky – odkazoval na trailer k filmu Captain America. Požádali jsme Modest Management, manažerský tým, který kapelu One Direction zastupuje, jestli by nám neposkytli nějaké bližší informace. [Laestrygonův] tweet byl totiž psán jako sponzorovaná reklama a my bychom si chtěli vyjednat stejné podmínky. Zároveň bychom rádi nadále spravovali twitterový účet One Direction This Is Us a využívali jej k publikaci námi vytvořených zpráv. This Is Us je totiž se svými 3,5 milióny fanoušků stále nejsledovanější twitterová stránka nějakého filmu.

Reklama, kam se člověk podívá, co?

Mezi uniklými daty byla také série e-mailů týkající se skotského herce Gerarda Butlera a jeho připravovaného snímku Geostorm. Tento film, který by se měl objevit v kinech příští rok, má pojednávat o návrháři satelitů (Butler), který musí s pomocí svého odcizeného astronautského bratra (Jim Sturgess) zachránit planetu před jakousi meteorologickou katastrofou. Nebo tak něco. Sony mělo film původně produkovat, ale protože jim přišlo, že scénář postrádá originalitu, pustilo ho k vodě. Konkrétně vedoucí tvůrčí sekce studia Sony Adam North o Geostormu v jednom ze svých e-mailů prohlásil následující:

North: Samotný scénář je ohromně rizikový. Není ani trochu originální a jeho samotná premisa je natolik přitažená za vlasy, že ten film bude propadák, jen co se dostane do kin. Příběh postrádá emocionální náboj, jelikož jediný vztah, s nímž má divák možnost soucítit, je ten bratrský mezi Butlerem a Sturgessem, a ti dva nejsou po většinu filmu spolu (jeden z nich je na Zemi, zatímco ten druhý ve vesmíru). Celý scénář prostě čpí neoriginalitou.

Ať už si však o Geostormu myslel North cokoliv, projektu se nakonec ujalo konkurenční studio Warner Bros. a dalo mu zelenou. Butler si díky vyjednávacím schopnostem svých právníků přijde na $5 miliónů a za předpokladu, že bude mít snímek u diváků úspěch a splatí se mu rozpočet, navíc i patnáct procent výdělků z kin. Tak mu držme palce. Vzhledem ke kvalitám scénáře to nejspíš bude potřebovat.

V samotném závěru se podíváme na sérii zpráv o chystané komedii Grimsby, kterou si na příští rok chystá boratovský komik Sacha Baron Cohen. Veřejnost o tomto snímku doposud měla jen velmi vágní informace. Kromě stručné synopse, podle níž má jít o jakousi špiónskou komedii, „v níž je tajný agent, kterého hraje Mark Strong, nucen vydat se na útěk v doprovodu svého dementního hooliganského bratra v podání Sachy Barona Cohena,“ byla známá jména pár dalších obsazených herců, ale jinak se o Grimsbym nevědělo skoro nic. Tedy až do poloviny dubna, kdy byla odhalena spousta zajímavých zpráv o tom, na co se můžeme ve filmu „těšit“, a také o tom, jaké problémy mohou nastat při obsazování hollywoodských snímků.

V první řadě je třeba říci, že Grimsby bude ten druh filmu, o němž se dá napsat, že se ústřední dvojice postav během úvodní scény útěku ukryje ve sloní vagině. Ano. Přečetli jste si to správně. V e-mailu z února 2014 píše ředitel španělské větve SPE Ivan Losada: „Ta pasáž se sloní vaginou je jedna z nejnechutnějších věcí, kterou jsme kdy viděli. To ale ještě neznamená, že by to bylo na škodu. Od cenzorů sice samozřejmě dostaneme certifikát přístupnosti 18+, ale to bude zrovna naší cílovkou vnímáno jako dobré znamení.“

Co se té cílové skupiny týče, studio si ani nedělá iluze, že by Grimsby mohl lákat někoho jiného než mladé muže. Losada v tom samém e-mailu pokračuje: „Film bezpochyby cílí ze 100 % na mužské diváky. Je totiž plný podobných nechutností a drsných vtípků, kterými je Sacha pověstný.“

Za účelem nalákání tween chlapců-mužů-mladíků byla do jedné z vedlejších rolí najata Penelope Cruz. Sony jí za účast ve filmu nabídlo 400 tisíc dolarů, což pro ni podle všeho „bylo dostačující“. Kromě ní se diváci budou moci kochat pohledem ještě na Islu Fisher či Annabelle Wallis. Gabourey Sidibe a Rebel Wilson zde s největší pravděpodobností budou částečně do počtu, ale také jako komická úleva.

Ženské role ale můžeme klidně ponechat stranou, protože největší problém byl s nalezením Cohenova filmového bratra. Prvním kandidátem do role onoho tajného agenta byl Colin Farrell, který o spolupráci se Sachou snad i měl zájem, ale studio a tvůrci by si na něj museli zhruba dva měsíce počkat. A na to nejspíš nebyl čas. V jednom e-mailu od Douga Belgrada z března 2014 se tak člověk sice dočte, že „Colin byl na zkoušce ze všech nejvtipnější. Jak ten se do toho opřel! Sice si možná neporadí s přízvukem a kromě toho taky možná odpuzuje diváky, ale já osobně bych volil jeho,“ jenže Colin sám, „by prý potřeboval šest až osm týdnů na to, aby mohl být se svými dětmi, shodil kila, která musel nabrat kvůli filmu Lobster, a kreativně se na Grimsbyho připravil. Sacha by raději oslovil Clivea Owena.“

Farrell tedy utřel a produkce se obrátila jednak na Clivea Owena, ale také na Guye Pearce a s oběma se udělaly kamerové testy. Sám Belgrad měl za to, že se Owen do role vůbec nehodí – byť byl v té době již preferovaným kandidátem několika jeho kolegů. Nejen to – když se ukázalo, že Farrell od projektu odpadá, napsal: „Kurva! Spíš než to točit s Clivem, tak bychom měli natáčení odložit a počkat na Colina.“ Na Colina se ovšem čekat nemohlo a tak se pozornost šéfů studia Sony zaměřila na Owena a Pearce. Amy Pascal následně v jednom e-mailu obhajovala, proč by do role raději vybrala toho druhého: „Guy je zhruba o čtyři roky starší než Sasha a Clive asi tak o sedm nebo osm. Na tom věkovém rozdílu ale záleží více, než by oni možná řekli, a ačkoliv jsou starší oba, jen u Clivea je to skutečně cítit. Takový ten vztah mezi starším a mladším bratrem je mnohem důležitější, než si Sacha a Louie dokážou přiznat. A pak je tu taky ta otázka nevinnosti. Když člověk vidí Clivea, jak si to rozdává s nějakou dívkou, je to mnohem jiný pocit, než když to samé dělá Guy. Nevím, čím to je, ale Clive mi v takové situaci přijde mnohem úlisnější a méně hravý. Na druhou stranu uznávám, že tahle druhá zkouška Clivovi celkově dopadla mnohem lépe než ta předchozí.“

V tom samém mailu Pascal zmínila další scénu, na níž se diváci budou moci těšit, a také rozvedla, proč je těžké porovnávat Owena a Pearce s odpadlým Farrellem: „Moc se mi nelíbí, že se v nové verzi scénáře ta scéna felace odehrává v garáži, a ne venku na ulici, jak tomu bylo u Colinovy kamerové zkoušky. Podle mě tím ta scéna ztrácí říz a není tak vtipná. Přijde mi ale, že Guy se v těch scénách nebojí víc odvázat, a že i Sacha je v jeho přítomnosti uvolněnější. Jasné rozhodování to ale nebude, protože Clive i Guy jsou oba velmi dobří.“

A pak na scénu zničehonic přišel Mark Strong. „Mark se objevil jako blesk z čistého nebe, a ačkoliv má úplně jinou energii než ti zbylí dva, ta role mu náramně sedne,“ píše v e-mailu z dubna 2014 adresovaném Dougu Belgradovi jeden z producentů filmu Eric Fellner. „Hlavně má ty dvě vlastnosti, na kterých Sachovi záleží ze všeho nejvíc: Dokáže se se Sachou výborně špičkovat a také permanentně vypadá, jako by chtěl někoho sprovodit ze světa.“ Belgrad e-mail okamžitě přeposlal Amy Pascal se vzkazem: „Zrovna jsem mluvil s Eric, který mě ubezpečil, že skutečně nejde o pouhý pokus zbavit se na poslední chvíli Guye Pearce.“

Jak to s tím obsazováním dopadlo víme už od prvních řádků této zprávy: Roli nakonec skutečně získal Mark Strong. A jak to dopadne se samotným filmem, se uvidí. Třeba to nakonec nebude jedna z těch komedií, které jsou vulgární čistě jen proto, že nejsou vtipné. Třeba se Cohenovi povede další majstrštyk. Ať už to bude jakkoliv, jedno je jisté: Za vše bude zodpovědný právě a jen on. Cohen si totiž při podepisování smlouvy se studiem vydupal klauzuli o naprosté kreativní volnosti a posledním slovu u konečného sestřihu snímku. Jak Eric Fellner vysvětluje v e-mailu adresovaném Amy Pascal: „Ačkoliv mám Sachu velmi rád, je těžké ho řídit, a to jak kreativně, tak i po finanční stránce.“ O podobné klauzuli si mohli Ben Stiller a David Fincher nechat zdát…

————————-

Na úplný závěr bych osobně snad dodal jednu věc: Filmy možná točí filmaři, ale přinejmenším stejnou měrou se na jejich přípravě očividně podílí i hlavouni ve studiích, jejichž prioritami je jednak návratnost peněz, ale také osobní preference. A je to velmi zajímavý pocit vědět, že celý filmový průmysl v podstatě spočívá v rukou několika tuctů kravaťáků. Opravdu zajímavý…

————————–

Korekce: Lucifrid

————————–

————————————–

————————————–

1. Úvod a etika

2. Strážci míru

3. Průběh a dopad kauzy

4. The Interview

5. Pascal, Rudin & Jobs

6. Crowe, Bond & Kleopatra

7. Amy Pascal a rasismus v Hollywoodu

8. Velké zprávy

9. Malé zprávy

10. PowerPointy a marketing

11. Assangeova druhá vlna

12. Zdroje

Pages: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12