ÚVOD A ETIKA

Ta zpráva otřásla Hollywoodem a obletěla svět: Jakási organizovaná skupina crackerů se na konci listopadu minulého roku nabourala do systému filmového studia Sony, stáhla z něj terabity interních dat a ta následně začala vypouštět na internet. Média se po postupně uveřejňovaných informacích vrhla jako smečka hladových psů větřící krev. Zdánlivě nejvíce to schytala jedna ze šéfek studia Sony Amy Pascal a hollywoodský producent Scott Rudin – crackeři se dostali k jejich e-mailové korespondenci, v níž se tito bossové mimo jiné poněkud nemile vyjadřují o několika vysokoprofilových hvězdách a filmech –, a spolu s nimi i snímek The Interview, který byl celé této kauze příčinou a pozoruhodným vývojem událostí se téměř nedostal do kin. Celý sonyovský „leak“ byl však mnohem širší a měl mnohem závažnější dopad než urážku na cti pár celebrit a zrušenou odloženou upravenou premiéru jednoho středněrozpočtového filmu v kinech.

Celá kauza den ode dne bobtnala, komplikovala se, objevovali se v ní noví hráči, nové podněty, slepé uličky. Udělat v ní pořádek je nadlidský výkon. Já se v tomto rozsáhlém článku pokusím ji alespoň trochu učesat, aniž bych zároveň někoho připravoval o nuance a detaily případu. Bude to složité a bude to na dlouho. Snad si z toho ale ve finále všichni něco odneseme.

Protože půjde o článek s tak širokým záběrem, uvedeme si na začátek jeho strukturu:

1) Jelikož tu budeme časem pracovat s daty, která se na veřejnost dostala nelegální cestou, tak si na úvod zodpovíme pár etických otázek týkajících se nakládání s (v podstatě) kradenými informacemi.

2) Hned poté si posvítíme na samotné pachatele. Řekneme si, co byli (či mohli být) zač, jak dosáhli svého „veledíla“ a jaká byla odezva americké vlády.

3) Následně se podíváme na to, čeho svým jednáním docílili, a to jak na rovině osobní (čili jak se jejich chování dotklo např. Setha Rogena, Jamese Franca či Amy Pascal), tak i firemní (jaké kroky musela podniknout společnost Sony) a národní (jak zareagovali Američané).

4) V dalším oddíle se konečně podíváme na první část uniklých dat, konkrétně na některé ze zákulisních informací o filmu v centru této aféry The Interview, které celou situaci zkomplikují a vrhnou do jiného světla.

5) Teprve pak se dostaneme k e-mailům, jimiž většina médií začínala, tj. korespondencí jedné ze šéfek studia Sony Amy Pascal a producenta Scotta Rudina (a pár dalších), která se týkala chystaného životopisného filmu o Stevu Jobsovi.

6) V následující části si rozebereme zákulisní drama kolem tří chystaných velkých projektů – Kleopatry s Angelinou Jolie v hlavní roli, nového filmu Camerona Crowea s Bradley Cooperem a chystané čtyřiadvacáté bondovky s podtitulem Spectre – v zákulisí všech totiž vystupuje Pascal i Rudin, což nám pomůže udělat si o obou ještě lepší obrázek.

7) Tato část bude jakýmsi uzavřením trilogie e-mailů Amy Pascal a Scotta Rudina. Podíváme se tu na kontroverzi kolem dopisů týkajících se prezidenta Obamy, uvedeme si, jaké mělo uveřejnění těchto e-mailů pro Rudina a Pascal následky, a naznačíme si také, že jejich chování není v tomto ohledu v Hollywoodu vůbec ojedinělé.

8) Tento oddíl bude výběrem velkých zpráv, jejichž cílem bude ukázat, že Hollywood je – stejně jako svět kolem – plný lidí hodných i ne tak hodných, lidí slušných i vulgárních, veselých kop i štváčů. V porovnání s dokonalými PR obrazy, na něž jsme zvyklí, to bude oči otevírající zážitek.

9) Čím více se budeme blížit ke konci, tím kusejší budou uvedené informace. V této části objevíte pelmel všech možných drobných zpráviček – aliasy hvězd, implikace (neuvedených) záznamů o účetnictví, nerealizované plány na podivné filmy atd.

10) Na samotný závěr si uvedeme výňatky z powerpointových prezentací, jež rozebírají témata několika filmů a jejich marketingové strategie,  a rozsáhlý seznam zdrojů tohoto článku.

+11) Španělskou inkvizici nikdo nečeká, říkali Monty Pythonovi hoši. A vypuštění veškerých informací ze sonyovského leaku Julianem Assangem také ne. Obojí se ale stalo, a právě novými zprávami, které se dostaly na světlo díky Assangovým WikiLeaks, se bude zabývat jedenáctá část.

+12) Ve dvanáctce jsou uvedeny všechny použité zdroje, k nimž jsem nedával odkaz přímo v textu.

Při čtení uveřejněných e-mailových konverzací mezi producenty, zástupci hollywoodských studií, herci a herečkami nabude člověk velmi rychle pocitu, jako by se někomu proštrachával šuplíky v domě, ačkoliv ví, že mu to nikdo nedovolil. Jde o osobní korespondenci a jiná data, jež se nikdy neměly dostat na veřejnost. Jenže se díky útoku crackerů ven dostala, média zprávu rozšířila a vy ji teď čtete. Dá se z takové situace vůbec nějak vybruslit? Kde a na kom leží jaká vina? A je vůbec šíření podobných kradených informací z etického hlediska v pořádku?

V první řadě si musíme trochu ujasnit dva termíny: hackeři a crackeři. Ve filmech a v médiích všeobecně docházelo a dochází k jejich pomýlenému užití tak často, že se ona slova s nesprávným významem lidem už tak nějak zažila (respektive se mylně používá většinou jen to první). My si tu ale tyto mýty šířit nebudeme a vše si uvedeme na pravou míru. Ačkoliv si tedy asi většina lidí díky scenáristům a novinářům myslí, že hacker je člověk, který se vám nabourá do systému a něco tam poškodí či ukradne, a cracker asi bude nějaký poddruh hackera, pravda je poněkud odlišná:

Hacker je člověk počítačově velmi zručný, který miluje kódování, rád zkouší odolnost sítí a prozkoumává vlastnosti a dovednosti programovatelných systémů. Dělá to však striktně v mezích zákona. Hackerovi si například můžete říct, jestli by vám nezkontroloval zabezpečenost počítačové sítě ve firmě, on se vám do ní zkusí dostat, a když se mu to podaří, řekne vám, kde je problém. Pejorativní užití tohoto slova ve významu „zmetek, co mi něco ukradne“ je tedy naprosto mimo mísu.

Na tento význam se hodí ono druhé slovo: cracker. Cracker je právě onen zloduch, který zneužije nedokonalost zabezpečení, nějaké slabiny v ochraně počítačové sítě, nabourá se do ní, a za účelem (osobního) zisku či jakéhosi pochybného (internetového) věhlasu vám tam napáchá nějakou neplechu. Na rozdíl od hackerů, kteří jsou dostatečně inteligentní a zruční na to, aby si napsali kódy pro vlastní softwarové nástroje, crackeři je kvůli vlastní neznalosti povětšinou musí za nějaký ten peníz stahovat/kupovat na temném webu či jiných pochybných zdrojích.

A proč se tato slova tedy tak často zaměňují? Říct, že ten rozdíl lidé buď nevidí, nechápou, nebo je jim ukradený, by bylo příliš jednoduché. Sám mám takovou osobní teorii: Slovo cracker se v angličtině vztahuje nejen na mistra černé počítačové magie, ale zároveň funguje jako výraz pro sušenku a je hanlivým označením (jižanského venkovského) bělocha. V tomto třetím významu tedy jde o pejorativum, které se v běžné mluvě – natož v médiích – nepoužívá. A zde je možná kámen úrazu: Řekl bych, že se lidem nechce riskovat, že jim někdo místo crackera, počítačového zločince, bude rozumět crackera, bělocha (nebo sůšu). Než to neustále vysvětlovat, prostě se použije nejbližší příbuzný s-ničím-nezaměnitelný výraz, a je vystaráno…

To byla ale jen taková drobná sémantická odbočka na úplný začátek. Nyní je třeba si říci, že není cracknutí jako cracknutí, a že nejsou data jako data. Co se stalo společnosti Sony není ani zdaleka prvním případem napadení nějaké společnosti škodlivým virem:

– V roce 2012 byl zákeřným malwarem napaden saúdskoarabský ropný gigant ARAMCO. Vir se naboural do počítačové sítě společnosti, ukradl nespecifikované množství dat a ve snaze jednak napáchat co největší škody, ale také za sebou zamést všechny případné stopy, ARAMCu smazal 2/3 dat v celé síti.

– O rok později byla naprosto stejným způsobem napadena řada jihokorejských bank a vládních finančních institucí. Za útokem podle dostupných zdrojů stála Severní Korea.

– Rok před ARAMCem byla dokonce napadena (opět, tedy poprvé) společnost Sony. Crackerům se tehdy podařilo probourat se do sítě PlayStationu a sítě Qriocity, ukrást osobní informace o cca 77 miliónech uživatelů / hráčů a na necelý měsíc vyřadit z provozu celou online službu PlayStationu. Samotní crackeři tehdy útok označovali za „spravedlivou odvetu“ za to, že Sony mezi lety 2005-2007 na tvrdo vkládalo do všech svých prodávaných počítačů software, který měl odhalovat, hlásit a potlačovat nelegální stahování a sdílení hudebního materiálu. O této kauze si více povíme v následující části.

– V roce 2014 jsme si odbyli hned dvě zahraniční cracknutí: V obou případech se pachatelé nabourali do applácké úložny dat iCloud, odkud poprvé postahovali a následně uveřejnili nahé fotky známých i neznámých hollywoodských celebrit a podruhé stáhli a na internet nahráli třetí Postradatelné.

– A ušetřena nebyla ani Česká republika: Chytil se někdo do sítě crackerům maskujícím se jako Česká pošta?

Že se tedy někdo dostal do vnitřní sítě studia Sony je zavrženíhodné, avšak v dnešní době nikoliv překvapivé. A právě zde leží první vina: na crackerech. Někteří z nich možná tímto způsobem škodí druhým proto, že je to baví; možná je v tom u jiných jakási forma osobního zisku; a některé třeba ovládá mylná představa, že tímto způsobem jednají v zájmu všeobecného demokratizujícího blaha. Kdo ví. Nicméně ani v jednom případě na cracknutí nedoplatily napadené společnosti (ani jednu útok nepoložil na lopatky), nýbrž obyčejní lidé, jejichž osobní údaje se dostaly ven. I když…

Osobní údaje obyčejných lidí se díky etickým rozhodnutím novinářů, kteří se oněmi daty vždy prohrabávali, tak úplně „ven“ nikdy nedostaly. Jen se podívejme na současnou kauzu napadení studia Sony: Z interního počítačového systému bylo odcizeno přibližně 100 TB dat (1 terabyte je 1000 gigabytů). Mezi nimi však byly nejen informace, jež se objevily v tisku (e-mailové konverzace nejvyšších hollywoodských hlav, powerpointové snímky z marketingových prezentací, scénáře a rozpočty filmů atd.), ale i informace, o kterých nikdo nepsal a ani psát nebude (osobní údaje 3803 stávajících zaměstnanců firmy – a to včetně jejich adres, čísel sociálního a zdravotního zabezpečení, lékařských záznamů jich i jejich dětí, počítačových hesel a kódů, čísel účtů či evaulací jejich pracovních výkonů – seznamy vyhozených zaměstnanců včetně důvodů jejich propuštění, e-maily o přátelských vztazích či osobních vztahových zklamáních mezi zaměstnanci či jídelníček jedné kojící viceprezidentky).

Jaký je mezi těmito dvěma kategoriemi dat rozdíl? Zatímco uveřejnění informací druhé kategorie by nikomu nepřineslo pražádný užitek a pouze by osobně uškodilo prostým lidem, kteří by si něco takového nezasloužili, informace z kategorie první – byť jejich uveřejnění teoreticky může jejich autorům a studiu Sony přidělat vrásky – jsou pro veřejnost zajímavé, protože poodhalují fungování byznysu, který je vyhlášený svým tajnůstkářstvím.

V tomto ohledu může oněch 100 TB dat někomu připomínat osobní sbírky slavného hollywoodského producenta Davida O. Selznicka či hvězdy němých filmů Glorie Swanson. Oba dva si celý život schovávali osobní i pracovní korespondenci, smlouvy, zápisy o jednáních, dopisy právníkům, deníky a všemožné zápisky, a poté veškeré tyto cennosti věnovali archivům pro poučení pozdějších generací o tom, jak to v Hollywoodu fungovalo. Problém s těmito archivními dokumenty je však hned trojí:

– Za prvé se k nim dostanou především akademici. Kvůli stáří dokumentů, kvůli němuž se s nimi často musí pracovat na místě v bílých rukavičkách, k nim má veřejnost přístup omezený.

– Za druhé tyto sbírky neobsahují žádné informace, které jejich původní majitelé nechtěli, aby obsahovaly. Jde v podstatě o výběr toho, co bylo uznáno za bezpečné ukázat pozdějším generacím.

– A za třetí: I kdyby se nakrásně díky některému z těchto dokumentů prokázalo, jak krutý svět Hollywood za zavřenými dveřmi je, jak si v něm lidé podráželi nohy, jak se bili o moc, jak se nechali ovládat svými egy, tak by šlo v podstatě o dávno roztátý sníh, o zprávu tak starou, že by nikoho nezajímala, o zprávu bezpečnou, bezzubou.

Oproti tomu současné zveřejnění dat je čerstvé, úplné, ničím nezastřené, a proto pro filmový byznys nebezpečné. Týká se osob, které důvěrně známe, a průmyslu, s nímž jsme dennodenně v kontaktu – průmyslu, který je známý tím, že rád vypouští jen ty informace, které se mu hodí. Není divu, že jsou lidé hladoví po informacích.

Právě kvůli tomuto třetímu protikladu jsem osobně velmi rád, že se k oněm interním datům společně dostaneme až v době, kdy bude celá aféra alespoň trochu vychladlá. Snad z oněch informací mezitím čas smyje jejich bulvární aktuálnost a bude tedy pro všechny snadnější vidět je ne jako žhavé drby, ale jako cenné údaje s určitou výpovědní hodnotou o tom, jak to v dnešní době v Hollywoodu funguje.

Hollywood má dnes kromě tajnůstkářství i velmi vychytaný systém manipulace s informacemi a veřejným míněním. Přesně ví, co říct, co zdůrazňovat, jak vést rozhovory tak, aby se mluvilo o tom, o čem se mluvit má, jak obcházet nepříjemná témata, jak své myšlenky vyjadřovat dokonale a neprůstřelně. Jazyk právníků a odborníků pro styk s veřejností je pro Hollywood již tak samozřejmý, že divákům ani nepřijde, že ti lidé mluví nějak divně. V Hollywoodu se všichni mají rádi, všichni jsou se všemi kamarádi, všechno je super, všichni dostávají úžasné příležitosti, jsou moc šťastní a projekty, na nichž zrovna pracují nebo kterým zrovna dělají reklamu, jsou to nejlepší pod sluncem…

Bývalý moderátor jedné americké noční talk show Craig Ferguson se odpovědím na otázku, „Jaké druhy hostů jste měl nejméně rád?“ roky víceméně vyhýbal, aby si náhodou u někoho nerozlil mlíčko. Podle mého soudu tedy o lecčems vypovídá fakt, že se teprve v předposledním dílu svého pořadu rozhodl poskytnout divákům plnohodnotnou odpověď: „Nejvíce mě štvalo, když sem někdo přišel na samotném začátku jeho kariéry, a byl to fakt skvělý host – když ten člověk byl milý a zábavný a prostě se se mnou úplně v klidu bavil –, jenže pak ho ve světě šoubyznysu potkalo pár úspěchů, on se sem za nějakou dobu vrátil a já na něm okamžitě viděl, že se k němu mezitím dostali manažeři. Třeba jsem za ním v zákulisí zaskočil, abych mu řekl, ‚Ahoj, tak jak se pořád máš?‘ a on se na mě podíval takovým tím prázdným pohledem a s molínovým úsměvem na tváři mi odrecitoval: ‚Já jsem si opravdu moc užil práci na svém snímku.‘“

Tím chci jen říct, že Hollywood není upřímný – upřímnost je špatná obchodní taktika. Zato je velmi manipulativní – manipulativnost vynáší víc. Zveřejnění uniklých informací ze zákulisí – informací, které jsou naprosto upřímné a bez obalu, protože nikdo nečekal, že by se mohly dostat ven – proto funguje jako jakýsi závan čerstvého vzduchu. Neupřímnost Hollywoodu a touha veřejnosti porozumět tomu, jak se filmový průmysl ve skutečnosti chová a jak přemýšlí, ovšem ještě nikoho neopravňuje zveřejňovat kradené informace, že? To sice ne, ale ta otázka je položená špatně…

Z právního hlediska jde v USA o věc přímočarou: Ačkoliv byly dané dokumenty studia Sony získány nelegálním způsobem, přístup k nim podle serveru BuzzFeed zákon povoluje. A stejně tak je konkrétně díky prvnímu dodatku k americké ústavě a zákonu o dovoleném užití povoleno používat v článcích úryvky z jakýchkoliv děl a materiálů. Nejdůležitější je, aby bylo cílem takových článků „duševní obohacení“ či vzdělání veřejnosti.

Otázka novinářské etiky je ovšem věc jiná. Kevin Roose z časopisu Fusion vysvětloval své stanovisko na stanici NBC tak, že spolu se svými editory „balancoval na hraně občanského dobra,“ (ať už taková fráze znamená cokoliv). „Rozhodli jsme se, že nebudeme publikovat věci, které by lidem mohli zbytečně škodit – například čísla sociálního zabezpečení, telefonní čísla atd. Díky tomu nabourání se do systému Sony jsme se ale dostali například k informacím o tom, kolik si vydělávají nejvyšší zaměstnanci jednoho z největších studií v Hollywoodu. A když tahle data rozložíte a použijete jako základ pro nějakou svou analýzu, můžete učinit zajímavé, cenné a důležité závěry nejen pro celý tento průmysl, ale pro demokracii celkově.“

Toto prohlášení možná pasuje na některé z uveřejněných informací, avšak na to, co se strhlo kolem komentářů o Angelině Jolie, Leonardu DiCapriovi, Barracku Obamovi a dalších, tak úplně nesedí. Zde byli novináři spíše než v mezích občanského dobra kdesi za jeho bulvární hranou – ve sféře touhy po každém kliknutí myši, každém sdílení, každém centu z reklamy.

V poněkud odlišném – a mnohem lepším duchu – se vyjádřil vedoucí redaktor BuzzFeedu Ben Smith: „Tahle situace nepřináší nic nového. Některé z největších odhalení v dějinách USA měly zdroje, jejichž motivace byly buď pochybné, nebo rovnou nebezpečné. Naší prací coby novinářů navíc není – a ani by být nemohla – snaha ochránit čtenáře před informacemi, které si beztak všichni mohou dohledat kdekoliv jinde na internetu. Spíše bychom tyto informace měli nějak interpretovat, vysvětlovat, poskytovat určitý vhled do světa mocných korporací a uzavřeného průmyslu.“

„Když to dělají ostatní, tak proč bych to nemohl dělat i já?“ je sice obvykle velmi slabá výmluva, ale v tomto případě ji podle mě lze použít. Informace byly ze studia Sony odcizeny a jsou venku, kde k nim má přístup v podstatě kdokoliv. Ignorovat tento fakt se nedá, a kdyby o těchto věcech neinformovaly velké servery jako například Gawker, Variety, BuzzFeed či Fusion, štafetu by si místo nich mezi sebou s radostí předávaly tucty dalších. Čtveřice výše jmenovaných však má zkušené redaktory, týmy právníků a především špetku taktu, takže alespoň rámcově ví, jak onen vypuštěný materiál protřídit, o čem informovat, a co nechat ležet bez povšimnutí. Ťapeme tu sice na tenkém ledu, ale více než doufat, že se novináři zachovají lidsky, eticky a morálně, a neuveřejní až příliš osobní či citlivé informace, asi ani příliš nemůžeme.

(Stejným způsobem k vypuštěným datům budeme mimochodem přistupovat i my zde: Uvedeme si tu vše, co by nám mohlo nějakým způsobem obohatit a rozšířit pohled na to, jak Hollywood funguje jako byznys, jací lidé v něm jsou, jak se ve skutečnosti dělají filmy, jak se jeho nejvyšší kravaťáci chovají za zavřenými dveřmi a jaký může mít chování těchto několika jednotlivců dopad na vývoj americké kinematografie jako celku. Příliš osobní údaje se zde ale uvádět nebudou – nic do čeho by nám nic nebylo. Žádné e-mailové adresy, žádná osobní korespondence partnerům či dětem zaměstnanců studia, nic takového. Zároveň se budu snažit být co možná nejobjektivnější a nikoho nedémonizovat. Vlastně spíš doufám, že se ukáže, jak moc je Hollywood takhle v zákulisí lidský… Tak moc lidský, že je v podstatě asi nemožné, aby se mu vyhnuly i ty naše všelijaké lidské neduhy.)

K celé crackerské aféře se na každý pád přesto vyjádřila řada osobností. Filmový kritik a historik Mark Harris napsal na Twitteru: „Všichni, kdo se pochechtáváte nad těmi ukradenými e-maily, to asi musíte být z vlastní osobní korespondence úplně v klidu, co?“

Lisa Kudrow se zase nepřímo snažila svalit vinu na samotné autory oněch urážlivých e-mailů: „Jak je možné, že i já vím, že do e-mailu nemůžete psát nic, co byste nechtěli, aby se vysílalo večer ve zprávách, zato je o tom nikdo neinformoval? Jak to, že je nikdo neupozornil, že v e-mailu může být tisíckrát psáno ‚Důvěrné! Pouze k přečtení odesílateli a adresátovi!‘ ale ve skutečnosti to nic neznamená? Jak to, že zrovna oni dva vůbec netušili, že v tomhle byznysu neexistují pravidla? Všechno se dostane ven, všechno se hned publikuje a vysílá. Prostě mi to neleze do hlavy. Vždyť já sama už nemám jediný vlastní názor.“

(Zde bych si možná jen dovolil podotknout, že se zrovna nevědomosti producentů a zástupců studií v tomto ohledu nedivím. Zatímco herci a herečky jsou neustále pod lampou a je o ně největší zájem, o lidi za kamerou se nikdo příliš nestará. Koho z nich by tedy napadlo, že by někdo mohl mít zájem zrovna o jejich korespondenci…?)

A pak na scénu přišel scenárista a tvůrce seriálů The Newsroom či Západní křídlo Aaron Sorkin. Ten měl v tomto ohni vlastní želízko, protože napsal scénář k filmu Jobs – e-mailová korespondence o tomto snímku mezi šéfkou studia Sony Amy Pascal a producentským zvířetem Scottem Rudinem byla zdrojem nejedné úvodní kontroverze – a navíc se díky uniklým zprávám ukázalo, že má sám dost másla na hlavě (o tom ale později… a několikrát – kdo máte Sorkina rádi, budete překvapeni). Sorkin na internetových stránkách The New York Times nicméně vydal krátkou esej, v níž mimo jiné píše:

Photo by Dominic D, Flickr, CC BY-SA 2.0

„Nejsem žádná nezaujatá třetí strana. Spousta dohadů mezi paní Pascalovou a panem Rudinem se točila kolem filmu o Stevu Jobsovi, který se brzy začne natáčet a pro který jsem napsal scénář. Moje jméno se v té konverzaci tedy několikrát objeví. Hojně publikované dokumenty, které byly odcizeny paní Pascalové, obsahují mimo jiné i e-mail, ve kterém jsem obhajoval obsazení Toma Cruise do hlavní role (což je pravda), další e-mail, který si mezi sebou poslali dva výkonní producenti, a v němž spekulovali o tom, jestli náhodou nejsem na mizině (což nejsem), a třetí, v němž se naznačovalo, že mám možná pletky se spisovatelkou, jejíž knihu jsem použil jako předlohu k adaptaci (což leda ve snech). …

Veškeré tyto drobné urážky jsou ovšem naprosto nepodstatné v porovnání s tím, že vůbec byly zveřejněny! A to ne hackery, ale americkými novináři, kteří jim v tom pomohli. …

Když zavřete oči, můžete si ty hackery klidně představit, jak se prohrabávají všemi těmi soubory a hledají dokumenty, které budou lidi v Hollywoodu nejvíce bolet. A hned ve vedlejší místnosti sedí banda amerických novinářů, kteří dělají úplně to samé. Ačkoliv jsou ti hackeři v podstatě jen pomatení zločinci, oni alespoň bojují za nějakou věc. Média to dělají jen pro prachy.“

I přes Sorkinovu zášť vůči novinářům, kdyby neměli o informace tohoto více či méně bulvárního typu zájem samotní čtenáři, nejspíše by se takové články nepsaly. Špetku popela proto máme na hlavách i my, což by si ale člověk v Sorkinově profesi – tedy člověk, jehož živobytí je závislé na veřejném mínění – asi příliš nedovoloval rozpitvávat.

A koneckonců, novináři a veřejnost si tímto ohromným zájmem o celou aféru pravděpodobně uškodili sami sobě. Do budoucna se dá totiž ze strany studia Sony, potažmo celého Hollywoodu, očekávat v podstatě jen jediná odezva: Zvýšení zabezpečení jejich počítačových systémů a ještě menší ochota dělit se o informace. Mark Harris například píše v souvislosti se zveřejněním osobní e-mailové korespondence některých producentů a zástupců studií: „Jejich publikace ještě sníží pravděpodobnost, že spolu budou tvůrci filmů mluvit otevřeně. Natožpak aby otevřeně promluvili s novináři nebo akademiky.“ Takže ačkoliv se lidé již uklidnili a situace uvnitř průmyslu nijak výrazně nevyeskalovala, kdo ví, jaký bude její dlouhodobý efekt…

————————————–

————————————–

1. Úvod a etika

2. Strážci míru

3. Průběh a dopad kauzy

4. The Interview

5. Pascal, Rudin & Jobs

6. Crowe, Bond & Kleopatra

7. Amy Pascal a rasismus v Hollywoodu

8. Velké zprávy

9. Malé zprávy

10. PowerPointy a marketing

11. Assangeova druhá vlna

12. Zdroje

Pages: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12