2000 – 2010

Supernova (2000) – V Hollywoodu existuje jedna hezká tradice. Kdykoliv si nějaký tvůrce nad svým dílem přeje z jakéhokoliv důvodu umýt ruce a nechce s ním být jakkoliv spojován, jeho jméno je automaticky nahrazeno jedním všeobecně užívaným pseudonymem (podobně jako se v anglickém kontextu všem neidentifikovaným mrtvolám přezdívá John Doe a Jane Doe). V případě hollywoodských umělců se dlouhá léta užívalo jméno Alan Smithee, ale jakmile tohoto „nebývale plodného filmaře“ začali poznávat i obyčejní diváci, bylo vymyšlena náhradní krycí identita – Thomas Lee. A že neuhodnete, kdo natočil Supernovu? Nikdo jiný než Thomas Lee! Film dával původně dohromady režisér William Malone již v roce 1988. Inspirovaly ho tehdy obrazy H. R. Gigera a děj Hellraisera. Film mu pak dlouhou dobu ležel na polici a nic se s ním nedělo. Teprve na sklonku století se projekt dostal do rukou režisérovi Walteru Hillovi, který jej natočil. Studiu Metro-Goldwyn-Meyer se jeho verze ale příliš nezamlouvala, takže Hilla obešlo a snímek nechalo do značné míry přetočit a přestříhat tak, aby se více podobal kasovním trhákům z předchozích let Horizont události a Vetřelec mezi námi. Hill od projektu dal ruce pryč a požádal o záměnu jména za pseudonym. A udělal dobře. Z jeho původní vize ve filmu nezbylo skoro nic. Supernova je hloupý, nezajímavý guláš, který se nelíbil kritice ani divákům. Studio za něj i s přetáčkami zaplatilo 90 miliónů dolarů, z pokladen kin si ale odneslo pouze necelých 15.

Bojiště země (2000) – Díky tomuto filmu je dodnes předmětem nekonečných vtipů pro změnu John Travolta. Film je to přepálený, hloupý, herecké výkony v něm jsou strašné… A diváci jednoduše nebyli takoví masochisté, aby se na něj ve velkém chodili dívat. Snímek studio přišel na 73 miliónů, ale vydělal jich jen 29.

Rudá planeta (2000) – Možná to bylo tím, že měli lidé po všelijakých předchozích vesmírných filmech kosmu plné zuby, nebo za to opravdu mohla recenzemi ohlašovaná nevalná kvalita tohoto snímku (ačkoliv třeba mně osobně se vcelku líbil), Rudá planeta každopádně svými třiatřicetimiliónovými výdělky z kin svůj devadesátimiliónový rozpočet opravdu nepokryla. Účinkující Carrie-Anne Moss si na svůj matrixovský úspěch musela ještě pár let počkat, Val Kilmer… ten ještě stále čeká a režisér Antony Hoffman? Pro něj zůstává Rudá planeta jediným celovečerním snímkem. Před ní natáčel hlavně televizní reklamy a k reklamám se po tomto kasovním fiasku opět vrátil.

Taková rodinná romance (2001) – Taková rodinná romance se začala točit s rozpočtem 44 miliónů již v roce 1998 a tehdy to měla být vtipná komedie s Warrenem Beatym. Jenže Beaty, který film také režíroval, měl neustále nějaké problémy se scénářem a navíc trval na tom, že se každá scéna musela točit nastokrát. Natáčení se jednoduše tak dlouho protahovalo a prodražovalo, až se rozpočet vyšplhal na 90 miliónů dolarů. A protože film zdaleka není tak vtipný, jak tvrdil, že bude, lidé mu to dali pěkně sežrat. Do kina na něj nešli a Taková rodinná romance proto s 10 milióny v pokladnách poměrně utřela.

Final Fantasy: Esence života (2001) – Final Fantasy byl ve své době technicky převratným snímkem. Šlo o první film, který využíval fotorealistické počítačové animace, a při rozpočtu 137 miliónů dolarů šlo (a dodnes jde) o nejdražší film inspirovaný počítačovou hrou, který byl natočen. Jenže hráčů počítačových her, co by místo hraní raději šli do kina, zase tolik nebylo. A ostatním divákům se příliš nelíbil mrtvý pohled v očích tehdy ještě stále nedokonale vyrenderovaných postav. Film vydělal po celém světě pouze 85 miliónů dolarů.

Opoparchant (2001) – Tato kravina s 27% hodnocením na ČSFD v sobě kombinovala živé herce se zvířaty vyrobenými a rozpohybovanými pomocí tzv. stop-motion animace (představte si Normana a duchy, Koralínu, Noční můru před Vánoci apod.) a jako taková se dost okatě snažila parazitovat na výrazně kvalitnější Falešné hře s králíkem Rogerem. Protože se jakákoliv animace kvůli časové a technické náročnosti vždy dost prodraží, a protože v hlavní roli vystupující Brandan Fraser byl v té době považován za áčkovou hvězdu, tak tento film vyšel studio 20th Century Fox na celých 75 miliónů dolarů. V kinech ovšem kvůli katastrofálním recenzím a už z traileru jasně pochybné kvalitě utržil pouhých 7,6 miliónu.

K-19: Stroj na smrt (2002) – K-19ka uštědřila jejím tvůrcům takovou finanční ránu, že se kravaťáci s jejím rozpočtem raději nikde příliš nezmiňují. Odhaduje se ale, že výroba filmu vyšla na nějakých 100 miliónů. A jelikož tyto peníze nešly z kapsy žádného z hlavních, velkých, hollywoodských studií, nýbrž z mezinárodní koprodukce studií Intermedia Films, National Geographic Society a New Regency Pictures, tak se až do uvedení snímku Atlas mraků jednalo o nejnákladnější nezávislou produkci v dějinách kinematografie. Snímek si však vydělal miliónů jen 66. Nepomohl mu ani Harrison Ford a Liam Neeson v hlavních rolích či Kathryn Bigelow na režisérské sesli.

Tělo na tělo (2002) – Nestává se často, aby měl nějaký film na serveru RottenTomatoes nulu. Vlastně se to nestává téměř nikdy. Tělo na tělo tu nulu ovšem má – ani jedna ze 115 recenzí evidovaných těmito stránkami není kladná. Není divu, že se Tělo na tělo každoročně objevuje na seznamech nejhorších snímků všech dob. A pověst jej očividně předcházela už v době, kdy se teprve chystal do kin. Stál 70 miliónů, nevydělal si jich ale ani 20. Lucy Liu tento neúspěch příliš nerozhodil – ještě toho roku se objevila v muzikálu Chicago, pak natočila dvojku Charlieho andílků a jakmile ji Quentin Tarantino obsadil do Kill Billa, měla vyhráno. Pro Antonia Banderase to však byl jen další hřebíček do rakvičky jeho kariéry prvoligového herce. Banderas dnes i díky propadákům, jako je tento, maximálně dabuje kočkovité šelmy, hraje hlavní role v nezávislých malých filmech, na které se téměř nikdo nedívá, a nebo účnkuje ve vedlejších rolích ve skvostech podobných tomuto. Když už člověk padá z výsluní, může si občas pěkně nabít kokos.

Planeta pokladů (2002) – Jak již bylo zmíněno dříve, právě animované filmy jsou na výrobu velmi nákladné. Jestliže se mají splatit, musí proto do kin nalákat spoustu rodin s dětmi, a to nejlépe několikrát (jako se to podařilo Lvímu králi, Ledovému království atd.). Planeta pokladů od studia Disney stála celých 140 miliónů, ale vydělala jich jen 109. A ač byla nominovaná na Oscara, toho roku jí sošku (právem) vyfouknul Majao Mijazaki se svou Cestou do fantazie. Takže propadák jako vyšitý!

Pluto Nash (2002) – Pluto Nash byl film natočený za jediným účelem – namasírovat ego Eddiemu Murphymu. A lidem se taková do-sebe-zahleděná óda příliš nepozdávala. S rozpočtem 100 miliónů a tržbami pouhých 7 miliónů jde dodnes o největší propadák Murphyho kariéry.

Master & Commander: Odvrácená strana světa (2003) – Výdělek 212 miliónů při stopadesáti-miliónovém rozpočtu z Mastera & Commandera možná nečiní ten největší propadák v dějinách filmu, Russel Crowe se však v tomto směru přesto nemá čím chlubit. Kritika film sice milovala – na RottenTomatoes má 85% hodnocení –, ale diváky všeobecně příliš neoslovil. Časem se z něj však stal jakýsi kultovní snímek a vytvořila se kolem něj malá (zato velmi hlasitá) skupina fanoušků, kteří se dožadovali pokračování. Na jejich volání odpověděl v roce 2005 v jednom rozhovoru sám režisér Peter Weir. Vyjádřil se tehdy v tom smyslu, že jakékoliv pokračování je „velmi nepravděpodobné“, a to právě z důvodu finančního neúspěchu jeho filmu. Použil k tomu ovšem takových slovních obratů, že byste z jeho řeči jakýkoliv přiznaný neúspěch téměř nevycítili: „Ačkoliv si ten film v kinech podle mého názoru nevedl úplně nejhůře, nedá se tak docela říct, že by vydělal ony závratné, monstrózní sumy peněz, které jsou k natočení druhého dílu zapotřebí.“ Taková spousta slov, a přitom stačilo říct: „Film nevydělal. Pokračování nebude.“ Tohle se ale v Hollywoodu příliš často nedělá: Neúspěch se nepřipouští, a pokud ano, tak je třeba takovou hořkou pilulku před spolknutím vyráchat v medu.

Alexander Veliký (2004) – Velkofilm Olivera Stonea s Angelinou Jolie a Colinem Farrellem v hlavních rolích si při rozpočtu 155 miliónů vydělal miliónů pouhých 167. Rozpočet byl natolik nabobtnalý nejen kvůli platům pro herce a vizuálním efektům, ale především kvůli nutným dotáčkám. Oliver Stone totiž údajně přišel o celé dvě a půl hodiny kvalitních záběrů z té největší (ergo nejnákladnější) bitvy, protože s filmem v podpaží prošel na letišti rentgenem a neuvědomil si, že se mu tím zářením z filmu všechno vymaže.

Pevnost Alamo (2004) – Pevnost Alamo šeredně doplatila na špatné umístění v programu premiér. Studio ji totiž nasadilo do stejného týdne jako Gibsonovo Umučení Krista. Zatímco Umučení Krista viděl během oněch Velikonoc v Americe skoro každý, na Pevnost Alamo téměř nikdo nedorazil. Film to není úděsný – je jen špatný –, ale při rozpočtu 107 miliónů a ziscích 25 jde o ryzí propadák.

Catwoman (2004) – Ve stejném roce se shodou okolností podobně mizerně dařilo také Halle Berry v roli Kočičí ženy. Tento dodnes vysmívaný snímek stál rovnou stovku miliónů dolarů, ale celosvětově vydělal jen 82 miliónů.

Stealth: Přísně tajná mise (2005) – Tento film od režiséra XXX a prvního Rychle a zběsile je klasický béčkový biják a jako takový ho diváci také přijali. Jen jich – jako tomu u béček tak bývá – do kin moc nepřišlo. Při rozpočtu 135 miliónů musel produkující studio Columbia zisk 76 miliónů dost mrzet.

Sahara (2005) – Ještě než Matthew McConaughey udivoval svými výkony v Pravém detektivovi, zkoušel to u tohoto velkofilmu. Sahara se snažila parazitovat na úspěchu Indiany Jonese a sérií Mumie a Lovci pokladů, ale diváci o ni jednoduše nestáli. Stála 145 miliónů (některé zdroje dokonce uvádí 281 miliónů, ale ty možná započítávají i náklady na reklamu), vydělala jich však jen 120. Ačkoliv tedy při premiéře obsadila s 18 milióny první místo v žebříčku návštěvnosti amerických kin, kvůli extrémně vysokému rozpočtu jde dodnes o jeden z největších propadáků McConaugheyho kariéry. Na pokračování (nota bene celou zamýšlenou trilogii) si proto tvůrci mohli nechat zajít chuť.

Poseidon (2006) – Remake klasického katastrofického filmu s velkou lodí a ještě větší vlnou rozcupovala kritika a diváci o něj projevili pramalý zájem. Snímek za 160 miliónů jich vydělal v kasách kin jen 181.

Speed Racer (2008) – Neúspěch Speed Racera zamrzí, protože sourozenci Wachovští jsou vizionáři a film jako tenhle by vám nikdo jiný nenatočil (a že se ho snažila protlačit pěkná řádka režisérů a herců). Jenže je příliš věrný své japonské předloze a na evroamerické obecenstvo nejspíš příliš křiklavý. Ani skvělé akční scény ho nezachránily a při 120miliónovém rozpočtu a 50miliónových ziscích z kin jde o klasický propadák. Studio chtělo vsadit alespoň na prodej hraček, ale ani ty nešly příliš na odbyt. Prostě pech.

Země ztracených (2009) – Hloupost s Willem Farrellem stála 100 miliónů a právem si z pokladen kin odnesla miliónů jen 68. Dobře jí tak za to, jak málo se snažila.

Pages: 1 2 3 4 5