Chris Rock: Filipika proti Hollywoodu

Jakmile dojde na téma hollywoodského nakládání s rasovými minoritami, komik a herec Chris Rock – kterého u nás asi nejvíc známe z filmů Česká spojka, Hlava státu, Dolů na zem nebo Madagaskar, v němž dabuje zebru Martyho – nikdy nejde pro ránu daleko. Například na předávání Oscarů v roce 2012 se bez pardónu navezl do Prince z Persie, když stranou obsazení Jakea Gyllenhaala do hlavní role vyčítavě podotkl, že „běloch klidně může hrát i arabského prince.“ A v rozhovoru pro časopis The Rolling Stone v roce 2014 se trochu obšírnějši rozpovídal o vlastních obtížích spojených s hledáním dobrých rolí:

„Jako černošskému komikovi se vám dostane leda nabídek na sto a jednu variaci na Policajta z Beverly Hills. Nechápejte mě špatně, kdyby mi taková nabídka vážně přišla, hned po ní skočím, ale osobně bych dával přednost nějakému projektu s vyšší uměleckou hodnotou. Což sice zní náramně, ale člověku je to spíš na překážku. Já bych třeba velmi rád spolupracoval s Wesem Andersonem, jenže prostě nevypadám jako Owen Wilson. Dal bych nevím co, kdybych se mohl objevit ve filmu Alexandera Payna nebo Richarda Linklatera, ale tihle režiséři filmy s černochy nenatáčí. Člověk si proto takové filmy musí leda natočit sám. A když už se nějaký film s černochy udělá, většinou bývá o bojích za občanská práva. V těchhle filmech já odmítám hrát, a v minulosti jsem už spoustu takových nabídek odmítl. Řeknu vám to takhle: Nechci hrát v žádném filmu, jehož děj se odehrává před vstupem kapely Jackson 5 na hudební scénu.“

Chris Rock se tedy nebojí mluvit otevřeně, na rovinu, a to i o věcech, o nichž jiní – snad z obavy o budoucí zaměstnání – taktně mlčí. (Kdo přece bude najímat křiklouna, který si zrovna stěžoval, že ho nikdo nenajímá, že?  Lepší je držet hubu a krok a doufat, že to jednou vyjde…) Ještě nikdy ale nemluvil tak otevřeně, upřímně, obšírně a do detailu jako ve svém prosincovém článku, který napsal pro časopis The Hollywood Reporter. Ačkoliv však tento místy komický, místy melancholický a veskrze oči-otevírající pohled na Hollywood dělá v zámoří poměrně velké vlny, je nepravděpodobné, že by se mu u nás dostalo přílišné pozornosti. A právě proto na této stránce najdete jeho kompletní překlad.

Chrisova slova totiž našim uším budou znít až příliš povědomě. O věcech, o nichž píše, jsme se totiž na Jumpspaceu bavili již několikrát (a obávám se, že na nás ona témata ještě několikrát vyskočí). Protože ale v Hollywoodu dlouhá léta sám pracuje a z vlastní zkušenosti tedy ví, jak to v něm chodí, poskytuje jeho článek mnohem hlubší a osobnější pohled na věc.

Občas sice přeskakuje od jedné věci ke druhé a nedává určitým tématům dostatečný prostor (nerozvíjí je tolik, jak by se mi líbilo – ale od toho kdyžtak máme sekci komentářů), ale jinak jistě sami shledáte, že je velmi těžké nepodlehnout jeho argumentu. Spíš než aby Hollywood otevřeně obviňoval z nepokrytého rasismu, Chris poukazuje na to, jak uzavřené skupiny v něm lidé tvoří. Kdo k někomu nepatří, nemá šanci prorazit. A pokud nevypadáte tak, jako ostatní, jednoduše vás do oné skupinky nikdo nepřizve. Nikdo vás nebude otevřeně znevýhodňovat, nikdo vám nebude házet klacky pod nohy… Prostě vám jen nedají šanci. Prostě vás jen nenajmou (a když už se nějaká ta nabídka na miniroličku najde, vypadá většinou takhle). Snad je to tím, že k tomu sami nemají důvod. A nebo možná proto, že v oné skupince mají kamaráda, kterému tu šanci dají mnohem raději. A co si o tom myslí veřejnost, vem čert – peníze od nich tečou tak jako tak.

Jen si ostatně porovnejme kariéry dvou profesně velmi podobných hereček: Jennifer Lawrence a Lupity Nyong’o. Tímto srovnáním nechci ani v nejmenším znevažovat herecké kvality ani jedné z nich. Pouze bych rád poukázal na to, že zatímco v ideálním světě by tyto talentované herečky měly velmi podobné kariéry, realita je bohužel někde jinde. Za což ovšem nemůže ani jedna z nich, nýbrž jakási „systémová chyba“… Ale ať to neprotahujeme: Ačkoliv je Lupita o sedm let starší, obě dvě začínaly zhruba ve stejné době v televizi (Jennifer dokonce ještě o něco dříve), objevovaly se ve vedlejších rolích v nijakých seriálech (Jennifer ve více, a navíc ještě v drobných roličkách ve třech nízkonákladových romantických dramatech) a pak přišel zlom: Jennifer byla nominovaná na Oscara za hlavní roli ve filmu Do morku kosti, a Lupita sošku vyhrála za roli vedlejší v otrokářském dramatu 12 let v řetězech.

Ale co pak? Zatímco Jennifer, byť svou nominaci neproměnila, byla zavalena nabídkami (z nichž nejvýznamějšími byly role Mystique ve velkofilmu X-Men: První třída, hlavní role v sérii Hunger Games a následně její spolupráce s režisérem Davidem O. Russellem, která jí vynesla Oscara za Terapii láskou a další nominaci za Špinavý trik), na Lupitu se po Oscarech dočista zapomnělo. Dokonce se o tom psaly články. Trvalo celý rok, než se mihla ve vedlejší roli letušky ve filmu NON-STOP, a na další role – dabování vlčice Rakši v Knize džunglí a malou roli v Hvězdných válkách: Epizodě VII – si musela počkat další rok. Z Jennifer Lawrence se stala hvězda první velikosti, avšak Lupita Nyong’o nám sešla z očí, sešla z mysli. Co se stalo? Že by ji potkal podobný osud jako Violu Davis, Octavii Spencer, Gabourey Sidibe, Jennifer Hudson, Mo’Nique a tolik dalších černošských hereček? Prostě pro ni nebylo v Hollywoodu tolik práce, jelikož o černošské herečky není – na rozdíl od těch bílých – takový zájem…?

Kdo ví, kdo ví… Každopádně je zajímavé sledovat, jak se Hollywood vyvíjí. A bude zajímavé jej sledovat po vydání tohoto článku. Chris Rock si v něm totiž nebere servítky. Text má sice hodně široký záběr a jeho prostřední část možná pojednává o věcech, které našince až tolik neosloví, ale jeho začátek a obzvlášť konec opravdu stojí za to! Ale co vám budu povídat. Koukněte se sami…

—————

„Předně si pamatuj, Čipero,“ řekl, „že s nejrůznějšími lidmi mnohem lépe vyjdeš, když si osvojíš jednoduchý trik. Jakživa nikoho opravdu nepochopíš, dokud neuvážíš věc z jeho úhlu pohledu —“

„Prosím?“

„— dokud si nevlezeš do jeho kůže a neprojdeš se v ní.“

— Harper Lee, Jako zabít ptáčka, přeložili Marcela Mašková a Igor Hájek

—————

Do Hollywoodu jsem poprvé přišel, když mi bylo zhruba 19 let. Eddie Murphy si mě tehdy pozval, abych odehrál malou roličku ve druhém Policajtovi z Beverly Hills, a protože měl Eddie podepsanou smlouvu na spolupráci s produkční společností Paramount, jednou z mých prvních vzpomínek je, jak spolu projíždíme právě branami Paramountu. Jeli jsme Rolls-Roycem a on mi připadal nejenom jako hvězda; byla to největší filmová star na světě. Producenti Don Simpson a Jerry Bruckheimer měli kanceláře ve stejné budově jako Eddie a každý den jezdili do práce stejnými auty. Někdy to byli Porscháci, jindy vytáhli svá Ferrari. Připadal jsem si tam jako ten kluk z Příběhu z Bronxu. Mohl jsem se jen tak poflakovat na tom samém místě, kde se odehrávaly ty nejzásadnější události v celém showbusinessu.

Byl jsem tam sice jen pár týdnů, ale vzpomínám si, jak se Eddiemu každý den pokoušel dovolat režisér Jeffrey Katzenberg – ani nevím, jestli mu Eddie někdy zavolal zpátky. Jeho asistenti mu prostě jen oznamovali: „Zase volal Jeffrey Katzenberg.“ „Volala vám Janet Jackson.“ „Máte na drátě Michaela Jacksona.“ Hlava mi to vůbec nepobírala. A do dneška jsem nezažil nic podobného. V tom filmu jsem sice hrál jen malou roli, ale snil jsem o něčem mnohem větším. Chtěl jsem mít vlastního Rolls-Royce s odklápěcí střechou, v rádiu mít pořádně osoleného Prince, vedle sebe nějakou hezkou holku a drandit si s ní po Melrose.

Druhý Eddie Murphy se ze mě sice nestal, ale úplný břídil také nejsem. Mimo to se ale také snažím nakopnout kariéry mladým černochům, a to právě proto, že mně samotnému nezištně pomohlo tolik lidí. Eddie mě do toho Policajta z Beverly Hills 2 obsazovat nemusel. Keenen Wayans tu roli v Dostanu tě, syčáku také nemusel dohazovat zrovna mně. A i ten Arsenio Hall si do své talk show mohl pozvat někoho jiného. Já sám bych takhle klidně pomáhal i bělochům, ale prozradím vám jedno tajemství: On těm bělochům už pomůže někdo jiný. Vlastně se kvůli nim bude moci přetrhnout celá kopa lidí. Na druhou stranu herci a komici, kterým jsem někdy pomohl já… U těch silně pochybuji, že by o ně někdo byť i jen zavadil pohledem.

Objevovat nové talenty se mi zatím docela daří. Stále si vzpomínám, jak mi lidé říkali, že mi přeskočilo, když jsem chtěl do svého pořadu na HBO najmout komičku Wandu Sykes. Kdysi jsem doporučil J. B. Smoovea do Saturday Night Live a není to tak dávno, co jsem do toho samého pořadu protlačil i Leslie Jones. Ta holka je vtipná jako málokdo, jenže nikdy nevystupovala v chicagském klubu The Second City, nikdy se neobjevila se svým stand-upem v The Cellar, a režiséra komedií Judda Apatowa také nezná. Jak jinak by se tedy mohla někam dostat, kdyby někdo jako já jednou neřekl producentovi Lorneovi Michaelsovi: „Hele, mrkni se na tohodle člověka.“? Viděl jsem ji vystupovat v jednom klubu už před čtyřmi nebo pěti lety. Poznamenal jsem si tehdy její jméno do telefonu a hned obvolal asi čtyři manažery – ta největší jména v oboru –, jestli by se jí nechtěli ujmout. Všichni mi ale řekli, že ne. Neviděli v ní žádný potenciál. Uviděli ho až o pár let později, kdy už ovšem měla Leslie podepsanou smlouvu s Lornem, takže pro ně bylo pozdě.

Občas mě nějaký mladší černoch poprosí, jestli bych se na jeho vystoupení nešel podívat. Jiní za mnou čas od času přijdou pro radu. Nedávno mi volal Hannibal Buress, jestli bych se s ním a pár dalšími nesešel a nevysvětlil jim, jak to funguje s agenty, manžery, studii; co znamená tahle smlouva a jak se dělá jiná; jak si ošéfovat styk s médii a jak vše skloubit s rodinou; kam investovat peníze a jak si vybrat bydlení. Připadal jsem si jako jejich starší brácha, ale oni se mě na tyhle věci ptát možná i museli, protože v tomhle byznysu zase tolik černochů, na které by se mohli obrátit pro radu, nedělá. Máte vůbec příliš na výběr, když chcete do nějaké role najmout černošského herce? Kde je nějaká černošská PR agentura? Kde jsou všichni černoští agenti, producenti? Právě z tohodle důvodu jsem jako na větvi z režiséra Studu a 12 let v řetězech Stevea McQueena. Kdysi jsem mu hodil do kapsy mikročip a teď sleduji každý jeho krok. Steve si bláhově myslí, že na sebe neustále narážíme jenom tak náhodou: „Nazdár, Steve, chlapáku!“ Chci se dostat do nějakého jeho filmu a je mi úplně šumák, jestli v něm budu hrát bič. Ať ale neodbíhám od tématu…

Hollywood je bílý průmysl. Stejně jako NBA je průmysl černošský. Tím netvrdím, že je to špatně. Prostě to tak je. A když už v něm nějaký černoch dostane práci, většinou jde o stejný druh člověka: ženu s univerzitním vzděláním z Břečťanové ligy. Ani na tom v podstatě není nic špatného. To samé ostatně chci pro svoje dcery. Něco mi však napovídá, že privilegovaný život mých dcer z nich neučiní právě nejlepší kandidátky na post šéfů černošských divizí jakýchkoliv společností. A člověk, který má v nějakém hollywoodském studiu podobné oddělení na starost, by asi měl někdy v životě pracovat s černochy. Clint Culpepper, bílý šéf studia Screen Gems, které se specializuje na černošské filmy, odvádí skvělou práci, ale to jen proto, že by jako jeden z mála lidí v tomhle byznysu klidně sám od sebe šel do kina třeba na film The Best Man Holiday. Jenže kolik v Hollywoodu pracuje černochů, kteří by ho na jeho pozici mohli teoreticky nahradit? Černoši se prostě nenajímají. Černochovi s hlubokým hlasem a možná dokonce párdenním strništěm na tváři se tu budou vyhýbat jako čert kříži. Takhle to prostě chodí. S tímhle jsem se už nějak vyrovnal.

Sice jsme to z něj nakonec vystřihli, ale ve filmu Top Five byla scéna, v níž se mnou Kevin Hart, který tam hraje agenta mojí postavy, o něčem mluví, když se k němu najednou donese, že o pár dveří dál přišel na schůzku „Zoolander“ (Ben Stiller). A strašně ho to dopálí, protože mu o tom samozřejmě nikdo z kolegů neřekl.  V té agentuře pracuje jako jediný černoch a v té scéně si posteskne: „Jsem tu jediný černoch. Nikdy mě nikam nepozvou, a to si říkají liberálové. Spíš se chovají, jako by byli z Klanu.“

Zapomeňte ale na chvíli, jestli je Hollywood dostatečně černý, a spíš se zeptejte, jestli je v něm vidět dost Mexičanů. Ať už chcete v L.A. udělat cokoliv, na Mexičany narazíte na každém kroku. Je to snad nejliberálnější město na světě, ale lidé se tu v určitém ohledu pořád chovají dost rasisticky. Ne snad že by na někoho otevřeně řvali, „Táhni do řitě, negře!“ ale tak nějak si v něm zvykli na přítomnost skoro až otrockého zřízení. V L.A. – jako nikde jinde v takové míře – panuje všeobecný souhlas, že se tu Mexičani budou starat o bělochy. Jednou jsem v Beverly Park, takové lepší čtvrti, pronajímal dům a všiml jsem si, jak tam každé ráno v osm proudily kolony aut řízené Mexičany, jako by snad Beverly Park byla centrála automobilky General Motors. L.A. je prostě divné město.

Takže mi opravdu chcete tvrdit, že ani jeden z těch Mexičanů nemá dostatečnou kvalifikaci na to, aby ho někdo najmul v nějakém studiu? To jako fakt? Vážně tam Mexičan může leda vytírat podlahy? Tomu se mi nějak nechce věřit. Spíš mi přijde pravděpodobnější – prtože lidé jsou všude stejní –, že v nějakém studiu právě teď vytírá podlahu mexický ekvivalent hollywoodského producentského magnáta Davida Greffena. Spíš mi přijde pravděpodobnější, že se někde všem na očích ukrývá Mexičan stejně chytrý a schopný jako on, ale ukrytý bude i nadále, protože mu nikdo nedá šanci ukázat, co v něm je. A teď ani nemusí být řeč o šanci dostat zelenou k natočení filmu, protože tu jen tak nedá nikdo nikomu – takové šance se musí vybojovat. V případě toho Mexičana nebo černocha může jít třeba i jenom o šanci vyjádřit se k tomu, jak hlasité mají být nárazy míče ve Vybíjené, nebo jestli zvuky průjmu Jeffa Danielse v Blbém a blbějším zní věrohodně: „My o těchhle věcech necháváme rozhodovat jenom bělochy.“ V Hollywoodu funguje systém, že ke spoustě věcem mohou svojí troškou přispět jenom běloši. Bylo by trochu naivní myslet si, že žádný černoch nikdy nebyl v pozici moci, a nemohl proto odklepnout žádný film. Tihle lidé existují a jsou vidět. Ale co ty zbývající profese? V nich je to bída s nouzí. A to v nich ani není potřeba mít kdovíjaké vzdělání. Na spodních pozicích jde hlavně o vkus, a nic jiného. A na to, abyste měli vkus, ani nemusíte chodit na Harvard.

Když už jsme tak u toho Harvardu, před patnácti lety jsem se pokoušel založit ekvivalent humoristického časopisu The Harvard Lampoon na primárně černošské Howardově univerzitě. Chtěl jsem tím způsobem poskytnout černošským komikům a komediálním scenáristům stejné možnosti a příležitosti, jaké mají ti bílí. Ten projekt se nám bohužel nepodařilo rozjet, škoda. Jedním z důvodů, proč to na Harvardu šlo, a na Howardovce nikoliv, je, že studentům z Howardovky jednoduše chybí peníze. Děcka na Harvardu pochází ze zabezpečených rodin – i ta, co jsou na mizině, jsou na tom relativně dobře. V klidu si proto mohou dovolit pracovat v nějakém humoristickém magazínu, a nedostávat za to ani vindru. Zato studenti z Howardovky vám řeknou: „Hele, chlape, já sice komedii píšu strašně ráda, ale musím si nějak vydělat na splacení školného.“ Tohle ale, pravda, bylo před patnácti lety. V dnešní době internetu jsou tyhle věci možná o něco snadnější. Nevím.

Každopádně si myslím, že mezi tím, co černošským a bělošským divákům přijde zábavné, nejsou zas tak velké rozdíly. Na obrazovkách se ale chceme vidět všichni. Proto se občas stane, že se černoští diváci začnou smát něčemu, co ti bílí vůbec nepoberou – prostě jen proto, že jsou rádi, že na té obrazovce nebo plátně vidí sami sebe. A protože se těch černošských filmů točí tak málo, tak oni diváci zároveň přehlíží spoustu očividných kvalitativních problémů; problémů, kvůli nimž by na daný snímek za jiných okolností vůbec nešli. To samé se ostatně dělo, když šly do kina oba Sexy ve městě. Filmy s ženskými hrdinkami v popředí se skoro netočí, takže když šly do kin tyhle dva, ženy si prostě řekly: „Podobnou příležitost máme jenom jednou za uherský rok, takže nám všichni vlezte na záda. Recenze nám jsou buřt. My na to prostě půjdem, děj se co děj, a bude se nám o líbit.“

Člověk by měl být schopný počítat alespoň se svou vlastní komunitou, aby se měl od čeho odrazit. Když někoho nepřijímají vlastní lidé, tak je nahraný. Bez fanouškovské základny člověk další lidi nenaláká. Upřímně, kdybychom například měli počítat jenom dolary a prodané lístky, a k barvě kůže vůbec nepřihlížet, museli bychom napsat, že nejúspěšnějším bavičem dneška je Kevin Hart. Jak je tedy možné, že když Kevin Hart jeden večer vystupuje před 40 tisíci lidmi, zatímco takový Jon Stewart jenom před třemi tisíci (z velké části) bělochy, tak se kvůli lákání odlišných demografických skupin stejně tlačí jenom na toho Kevina Harta? Vždyť to nedává žádný smysl. Jestli by měl někdo lákat jiné skupiny lidí, tak snad ten chlapík, který zaplnil jenom 3000 sedaček, ne?

Během posledních pěti sedmi let jsem si také všiml něčeho, čeho jsem doufal, že se nedožiji. Kdysi dávno se točily na jedné straně úzce zaměřené černošské filmy, a na druhé straně mainstreamové filmy s Eddie Murphym. Tyhle dva žánry spolu neměly nic společného. Vůbec nic. Ve světě černošských filmů se například úspěch posuzoval relativně k rozpočtu – tedy stejným způsobem, jakým se dnes posuzuje komerční úspěch nezávislých produkcí. Fungovalo to zhruba takto: „V porovnání se svým rozpočtem vydělal House Party velké peníze,“ nebo, „Za Říši drog jsme zaplatili jenom sedm miliónů, a ten film jich vydělal padesát, takže úspěch!“ Dnes černošské filmy nejenom vydělávají. Ono se od nich dokonce začalo očekávat, že budou vydělávat, a to na stejné úrovni jako ostatní mainstreamové produkce.

Také si myslím, že před lety tyhle filmy bývaly co do kvality mnohem lepší – více si dovolovaly, byly zábavnější. Vezměte si ale, že za starou belu stojí většina filmů. Drtivá většina filmů jsou nudné hovadiny. A to samé platí i pro televizi a knížky. Takhle to prostě je. Kdyby všechna díla byla kvalitní, sám bych si vydělal sotva pár šlupů. Na neúspěch si naštěstí nemůžu stěžovat, ale to jen proto, že většina filmové a další produkce je tak fádní. Jestliže ale máte systém nastavený tak, že se každoročně vyrobí tři čtyři filmy s černochem v hlavní roli, tak se tyhle snímky budou posuzovat mnohem kritičtěji a neférově. Člověk by si samozřejmě přál, aby všechny byly výrazně lepší než každý z těch 140 zbývajících filmů s bělochy v hlavní roli, které se mezitím rok co rok vypustí do kin, ale to bohužel nejde.

Ty nejlepší černošské filmy se tedy stále točí v nezávislé sféře, mimo studiový systém. Nevystupuje v nich totiž tolik bílých herců – možná jeden nebo dva, každopádně jich ale není plný herecký ansámbl. Top Five, ten můj film, bych například nikdy nenatočil pod záštitou některého z velkých hollywoodských studií. V první řadě by nikdo nedal zelenou projektu s tak skromnou a diletantskou premisou: herecké hvězdě jde do kin film a musí proto poskytnout rozhovor reportérce z novin The New York Times. Kdybych to chtěl natočit jako studiový film, musel bych si vytrpět tři dvouhodinové schůzky, během nichž bych kravaťákům vysvětloval, že ano, i černoši čtou newyorské Timesy. Pak by mě tlačili, abych z toho filmu udělal obdobu Nejhledanějšího v Malibu. A ani za milión let by mi nedovolili, abych tam nechal scénu, v níž se bohatý černoch vrací do slumu, kde vyrůstal, a místo toho, aby všechny místní pozurážel, tak s nimi v pohodě vyjde. Ani náhodou. Ve většině černošských filmů – a dokonce i ve většině černošských seriálů a divadelních her – je každý, kdo má peníze a vzdělání, automaticky považován za prohnilého zloducha, a to i v dílech režírovaných černochy. Boháči jsou prostě zkažení a chudáci je musí zachránit. Tenhle princip fungoval už v Dobrých časech a What’s Happening!

Když se přesuneme k obsazování rolí, je v podstatě čistě jen na Hollywoodu, jestli nějakého toho černocha najme, nebo ne. My nikdy nejsme „v úzkém výběru“, nás nikdo „nezvažuje“ spolu s ostatními herci. Kdykoliv se objeví nabídka nějaké šťavnaté role, která není vysloveně psaná pro minoritního herce, a začnou kolem ní kroužit davy bělochů, tak se černoch nemusí ani pokoušet. Udělal by tím ze sebe akorát tak naivního ťunťu. Třeba když se řešilo obsazení Padesáti odstínů šedi, tak jste nikde nečetli zprávy: „Rozhoduje se mezi Ryanem Goslingem a Chiwetelem Ejioforem.“ A co se těchhle věcí týče, asi byste měli vědět, že i černoši umí šukat. A nezřídka si zašukají taky s běloškami. Bělošky by si ve skutečnosti občas raději zašukaly s černochem než s bělochem. S Tyresem by prostě do postele skočilo nesrovnatelně více žen než s Jamie Dornanem. O tom žádná. Sám Jamie by určitě řekl, „Ale jo, mají recht.“

A nebo co takový Pravý detektiv? Neslyšel jsem jediný hlas, který by říkal: „Buď tu roli dostane Amy Adams, nebo Gabrielle Union.“ V seznamu herců, které tvůrci toho seriálu zvažovali, jsem neviděl jméno jediné černé holky. Ani jedné. O nějakou roli v tom seriálu se rvali snad všichni herci ve městě; tedy všichni kromě těch černých, protože o ty nebyl zájem. Scénář k tomu seriálu jsem sice nečetl, ale něco mi říká, že kdyby manželku Colina Farrella hrála třeba zrovna Gabrielle Union, tak by se vůbec nic nestalo, nic by se tím nezměnilo.

Ve filmech už takhle černošky skoro nehrají. Člověk může strávit celý den v kině, a ani v jednom filmu nenarazí na jedinou černošku. Maximálně se tu a tam někde ze zdvořilosti obsadí černoch: „Nate, tady máte jednoho černocha.“ Viděli jste ale byť jednu jedinou černošku v Interstellaru? A co ve Zmizelé? V Birdmanovi? Očistě? Sousedech? Nejsem si jistý, jestli tam nějaká vůbec je. A pokud ano, tak si ji vůbec nevybavuji. Do kina chodím téměř každý týden, ale kolikrát se mi stane, že za celý měsíc nevidím jediný film, v němž by měla nějaká černoška sebetitěrnější mluvící roli. Taková je pravda.

Nějaký ten krok kupředu jsme ale přeci jen udělali, trochu jsme povyrostli. Před pár týdny jsem například byl v Saturday Night Live a v jednom skeči jsem hrál otce Sasheer Zamaty. V tom výstupu šlo o to, že Sasheer dělala jakýsi pořad na internetu. Zato když jsem byl v Saturday Night Live před dvaceti lety, každý skeč s černochem v hlavní roli se musel tematicky točit kolem záležitosti rasy. Ten se Sasheer s rasovou problematikou neměl nic společného, a to na něm bylo krásné: Byl vtipný čistě proto, že byl vtipný, a to je známkou pokroku.

A ať nežeru, pár černochům se skutečně podařilo prorazit a překonat všechny bariéry: Kevin Hart si dnes může zamanout téměř cokoliv, a nikdo si mu to nedovolí odepřít; Chiwetel Ejiofor se vypracoval na vysoce respektovaného herce, takže se mu dostává nejrozmanitějších nabídek hlavně proto, jaký má talent; a kdyby Stevea McQueena napadlo, že by si chtěl natočit nějakou marveláckou komiksovku, studio by se po něm natahovalo oběma rukama. Jenže každá změna vyžaduje čas. The Triborough Bridge v New Yorku byl přejmenován na Most Roberta F. Kennedyho už před více než 20 lety, ale lidé ho stejně pořád nazývají The Triborough Bridge. A říkat mu tak budou ještě dalších deset patnáct let. Takhle dlouho trvá, než dojde k nějaké změně. Než mu začnou všichni říkat Most Roberta F. Kennedyho, polovina z nás bude pod drnem.

Pochybuji, že jen kvůli Obamově zvolení prezidentem svět očekával, že se něco ze dne na den změní. Tedy, jasně, něco se změnilo, ale k té změně došlo v generaci našich dětí. Dnešní děti naše problémy netrápí. Černošské děti se dnes dívají na Pána prstenů a chtějí být někým ze společenstva. Sám si vzpomínám, jak se chystala filmová adaptace Starskyho & Hutche, a můj manažer se mě ptal: „Možná by se mi podařilo dohodit ti roli Medvěda,“ kterou nakonec dostal Snoop Dogg. Na to jsem mu ale odpověděl: „Rozumíš tomu, že jsem si jako malý sám na Starskyho & Hutche hrával s bratrem? Já byl vždycky Starsky a on Hutch. Žádného zasraného Medvěda hrát nebudu. Tohle není historické drama. Tady si nehrajeme na životopis Thomase Jeffersona. Bude to film natočený na motivy béčkového televizního seriálu. Ty postavy může hrát kdokoliv. Vždyť koho to obsazení bude trápit? Jestli mi nabídnou roli Starskyho nebo Hutche, nebo třeba i roli záporáka, tak to beru. Ale s Medvědem ať si naserou.“

Kdybych nevěřil, že na zahrání podobných partů mám, tak bych tu nebyl. Vždy jsem se snažil nijak se neomezovat. A právě v tom spočívá krása Obamovy éry. Možná jde o to, že Obama pochází z mladší generace, ale třeba rozdíl mezi ním a černošským politickým aktivistou Jesse Jacksonem spočívá v tom, že Jackson ve své době na prezidenturu ve finále vůbec nekandidoval. Kandidaturu jen tak fingoval, aby rozčeřil bílé vody statutu quo. Kdyby kandidoval, prezidentem se třeba i mohl stát. V několika jižanských státech Jesse Jackson ostatně zvítězil v primárních volbách. Jenže zatímco on ani na vteřinu nevěřil, že by měl reálnou šanci v prezidentských volbách vyhrát, takže se o to ani nepokoušel, Obama si byl skálopevně jistý, že by se prezidentem klidně stát mohl. A nikdo ho nezastavil. Doslova nikdo ho nezastavil.

 

——————–

——————–

Korekce: Lucifrid

——————–

Zdroje:

http://www.rollingstone.com/culture/features/chris-rock-the-rolling-stone-interview-20141203?page=2

http://www.hollywoodreporter.com/news/top-five-filmmaker-chris-rock-753223