Adaptace a překlad Hry o trůny

Hana Richterová:

Český knižní překlad Písně ledu a ohně

Hned po prvních řádkách českého knižního vydání Hry o trůny, prvního dílu ságy Píseň ledu a ohně v překladu Hany Březákové, se mi před očima rozblikalo varovné světélko, že mě nečeká hladká projížďka fantasy světem G. R. R. Martina, ale spíš kodrcavá jízda po kamenité cestě, a to jen pokud se kočáru rovnou neulomí kolo. Hned třetí věta (v mém vydání) na čtenáře zvedá prst poznámkou překladatele, umístěnou přímo ve větě jako pěst na oko, místo aby ji autorka uklidila dolů pod text. Co hůř: v poznámce je překlep. Což se v tak rozsáhlém díle stane a není to nic hrozného, ale editor textu zřejmě první stránku při korekturách složil pod ranní kávu místo ubrousku, jinak by hned v prologu nemohla projít ani průměrně bystrému oku.

A co nám tedy poznámka sděluje tak zásadního, že jí bylo nutné narušit text hned v počátcích? Ospravedlňuje překladatelčino používání českým uším neznámého titulu „ser“ (omlouvám se, pokud ve vás to slovo probudilo střevní pochody), a to z důvodu, že „i podle autora lépe vystihuje atmosféru jeho fantasy říše“. To zní rozumně, jako by se autorka překladu nad svým řešením opravdu dlouze zamyslela… ovšem jen na první pohled. George Martin si stojí za používáním titulu „ser“, protože skvěle vystihuje atmosféru jeho světa… v angličtině. Zamyslela se tedy překladatelka i nad tím, jak slovo bude působit v češtině – doufala, že i v češtině vnese do textu nádech tak trochu historického světa s příchutí něčeho neznámého? Nebo jen slepě jde po stopách autora bez delší úvahy? To je otázka, kterou si totiž budu klást nad celou ságou – jestli je krkolomný překlad „přemyšlený“, nebo spíš nedomyšlený.

Překlad knihy je trochu jako odevzdávání diplomky – víte, že abstrakt a úvod musejí být přesvědčivé a bez chyby, protože jsou první na ráně, a pokud fláknete chybu hned na začátku, těžko už to naženete ve stozích textu. A jako skeptický oponent diplomové práce jsem si nad knihami celé ságy připadala i já. Nicméně nesuď knihu podle prologu, řekla jsem si a pustila se přes kostrbatý začátek dál. Bohužel, hladká jízda mě coby čtenáře nečekala.

Popisné části ještě jakž takž místy plynou, i když pravidelně zakopávají o neobratně působící věty, zbytečné pasivní konstrukce a z textu občas trčící nevhodně zvolená slova. Ale hlavně postavy Březákové mluví prkenně, nepřirozeně, jako by to ani nebyly postavy, jako by si nedala tu práci si každou repliku přeříkat a poslechnout, zvážit, jestli zní plynule, trefně, a především „mluvně“. Dialogy a (vnitřní) monology jsou podstatou celé ságy, dozvídáme se z nich ty nejdůležitější informace, jenže překladatelka je rozsekává a zpomaluje, a já si připadám jako v tom kodrcavém kočáře. Abych jen neteoretizovala a nemlátila prázdnou slámu, dovolte mi to ukázat na následujícím úryvku, v němž porovnám překlad paní Březákové a překlad vlastní (ukázka z druhé části Hry o trůny).

Uviděl pod tapiseriemi známý obličej. „Sere Robare.“

Ser Robar Royce popošel kupředu a uklonil se. „Můj pane.“

„Tvůj otec je na lovu s králem,“ řekl Ned. „Odvezeš jim vzkaz o tom, co tady dnes bylo vyřčeno a vykonáno?“

„Neprodleně, můj pane.“

„Máme tedy povolení pomstít se seru Gregorovi?“ zeptal se Marq Piper pobočníka.

Photo © HBO

„Pomstít?“ opáčil Ned. „Já myslel, že jsme mluvili o spravedlnosti. Vypálení Cleganových polí a povraždění jeho lidí neobnoví králův mír, jenom vaši zraněnou pýchu.“ Než mladý rytíř stačil vyslovit svůj názor, odvrátil se od něj a pohlédl na vesničany. „Lidé Šereru, nemohu vám vrátit vaše domy ani vaši úrodu, ani nemohu vaše mrtvé přivést zpět k životu. Ale možná vám ve jménu našeho krále Roberta mohu poskytnout alespoň malou míru spravedlnosti.“

Každé oko v síni se na něho upíralo, čekalo. Ned pomalu vstal, vší silou svých paží se odstrčil od opěrek trůnu a snažil se přitom ignorovat úpornou bolest nohy v dlaze. Nebyl to okamžik vhodný k tomu, aby viděli jeho slabost. „První lidé věřili, že soudce, který vynese rozsudek smrti, sám musí tít mečem a na severu se této staré zvyklosti stále držíme. Nerad někoho posílám, aby za mne zabíjel, avšak zdá se, že jinou možnost nemám.“ Ukázal na svoji zlomenou nohu.

Proč by měl ser Robar něco někam „odvézt“ – poveze snad ústní zprávu na valníku vedle brambor? A proč „každé oko“, neříkáme česky spíš „všechny oči“? Slepě přeloženo „every eye“. Nebo paní autorka nechce diskriminovat piráty, co nedisponují tímto párovým orgánem? K tomu tu máme oblíbené a časté „své paže“, aby bylo jasno, na čích rukou se Ned z trůnu zvedá. A navíc jí tam chybí čárka: bludišťáka, kdo ji najde. No, zkusila jsem svoje rozčílení radši přetavit do něčeho produktivního. Posuďte sami.

Photo from Pinterest

Pod gobelínem zahlédl známou tvář. „Sire Robare.“

Sir Robar předstoupil a uklonil se. „Můj pane.“

„Tvůj otec je na lovu s králem,“ řekl Ned. „Předáš jim zprávu o tom, co jsme tu dnes dohodli a vykonali?“

„Okamžitě, můj pane.“

„Máme tedy tvé svolení se Siru Gregorovi pomstít?“ zeptal se trůnu Marq Piper.

„Pomstít?“ řekl Ned. „Myslel jsem, že mluvíme o spravedlnosti. Spálit Cleganova pole a zavraždit jeho lid nenavrátí královský mír, jen vaši zraněnou hrdost.“ Odvrátil zrak, než mladý rytíř stačil vyjádřit svůj rozhořčený protest, a promluvil k vesničanům. „Lidé Sherreru, nemohu vám vrátit vaše domovy nebo sklizeň, ani přivést k životu vaše mrtvé. Mohu vám ale snad dát aspoň nějakou spravedlnost, ve jménu našeho krále Roberta.“

Všechny oči v síni se upíraly na něj, vyčkávaly. Ned se silou paží vzepřel z trůnu, rozdrcená noha ve ztvrdlém obvazu ho mučila bolestí. S námahou se pomalu postavil na nohy. Snažil se bolest potlačit, seč mohl; tohle nebyla chvíle, kdy všem ukázat svou slabost. „První lidé věřili, že kdo pronese rozsudek smrti, měl by také tít mečem, a na severu se toho stále držíme. Nerad posílám jiné, aby zabíjeli za mě… ale zdá se, že nemám jinou možnost.“ Ukázal na svou zlomenou nohu.

Netvrdím, že jsem větší expert nebo mám více zkušeností než paní Březáková, ale právě proto mě úroveň jejího psaní zaráží. Naopak, tahle překladatelka překládá od roku 1992 a na kontě má už spoustu knih, ovšem valná většina spadá do žánru červené knihovny, občas v historickém kontextu. A Píseň ledu a ohně v jejím podání mi místy vyznívá právě jako řadová, mechanicky přeložená béčková beletrie. Netvrdím, že je překlad „celý špatně“. Mám pocit, že u třetí knihy se už autorka docela zajela do lepšího stylu. Nicméně, prásk, ve čtvrtém díle se rozhodla zničehonic začít veškerá „mluvící“ jména postav a míst překládat do (jak jinak než kostrbaté) češtiny, a tím u mě profesionalitu zase ztratila.

Zásadou překládání je, že si překladatel nejdřív musí vyřešit, jak s klíčovými prvky jako například se jmény bude nakládat, strávit bezesné noci zíráním do počítače, přemýšlením a zkoušením, co bude pro danou knihu nejlepší – a pak se rozhodnout a zvoleného řešení se držet. A umět si své rozhodnutí jako správný profesionál obhájit – což rozhodně nevypadá takhle. Stručně – paní Březáková se za své rozhodnutí překládat jména rozvlekle omlouvá (a vesele probírá rozhořčení nakladatele, kterého o změně neinformovala), aby v další knize zase celou změnu vzala zpět a vrátila se k původním jménům… Ach jo!

Současné překlady Písně ledu a ohně na mě působí i přes řadu neurážejících pasáží a dokonce některá elegantní řešení celkově jako amatérské překlady, které se horkou jehlou zveřejňovaly v dobách, kdy vycházely třeba nové díly Harryho Pottera, a dobrovolníci každou kapitolu co nejrychleji překládali na fanouškovské weby, aby si knihu rychle mohli přečíst i neangličtináři. Tam byla hlavním kritériem rychlost a na stylistickou ladnost se nedbalo. Hlavní bylo se dozvědět, kdo zabil Brumbála (kdo to nevěděl, žije v noře), a pořádný překlad pak vyšel o půl roku později z pera pánů Medkových. Jenže při překladu ságy, která také vytváří celý vlastní svět, by se opravdu slušelo dodat dílu stejně kvalitní překlad, aby fantasy svět fungoval samostatně i v češtině, a neupomínal nás neustále, že je to vlastně „jenom překlad“.

Další překladatelské perličky a střípky na závěr už jen v bodech:

– Nahání vám také hrůzu postava královského kata s vyříznutým jazykem, který setne hlavu Nedu Starkovi? Vzpomenete si, jak se jmenuje? V první části Hry o trůny je představený jako Hyn Payne. V druhé půlce knížky už se ovšem nenápadně přejmenoval na Ilyna Payna. Ona ta písmenka složená z čárek vedle sebe vypadají podobně, a nic dohledávat není potřeba – o Seru Ilynovi přece ani neexistuje stránka na Wikipedii Hry o Trůny…

– Šae, Ašara, Šerrer. Všechna jména se ‚š‘ nám překladatelka blahosklonně přepíše do českého úzu (i když třeba chudák Bowen Marsh zůstává po anglicku). Proč ale selektivně přepisovat jen ‚š‘ a nechat v textu Chetta s ‚č‘, Joryho s ‚dž‘, Yorena s ‚j‘…? Tahá mě prostě za uši oči, když se objeví mladý Chyttering hned vedle Ašaje. Buď to udělám pořádně, nebo to nedělám vůbec.

– Kurzívou se v knize naznačují nevyřčené myšlenky postav. Angličtina kurzívu také používá ke zdůraznění ve větě. Čeština ale ne, paní autorko. Děláte v tom akorát guláš. A proč vlastně? Máme přece k dispozici volný slovosled, kterým můžeme cokoliv, co chceme ve větě vypíchnout, dát až úplně, ale úplně naposled.

– A na závěr? Promiňte, ale prostě nedůvěřuji někomu, kdo dobrovolně používá slovo „lidičci“. Tečka.

————————

————————

Spoluautorka: Hana Richterová

————————

 Korekce: Lucifrid

————————

Zdroje:

http://the-artifice.com/adaptation-choices-behind-game-of-thrones/

http://www.buzzfeed.com/louispeitzman/where-season-4-of-game-of-thrones-went-wrong

———————————

1. Teorie

2. Příklady – Scény úmrtí – Řady 1-4

3. Příklady – Scény úmrtí – Řada 5

4. Překlad knižní adaptace

Pages: 1 2 3 4