PRVNÍ ŘADA

Eddard Stark

Tato scéna byla po svém odvysílání kritiky a fanoušky všeobecně vyzdvihována. Ti první chválili její tempo i onen poetický záběr na letící ptáky na konci, ti druzí si libovali v tom, jak přesně byla z knihy adaptována.

Ser Ilyn Payne vysoko na pódiu pokynul a černě a zlatě oděný rytíř vydal rozkaz. Zlaté pláště povalily Lorda Eddarda na mramorovou desku s hlavou a hrudí vystrčenými přes okraj.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

„Hej, ty tam!“ zařval na Aryu něčí rozzlobený hlas, avšak ona šla dál. Odstrkovala lidi na stranu, proplétala se mezi nimi, vrážela do všech, kdo jí stáli v cestě. Něčí ruka jí zašmátrala po noze a ona po ní ťala mečem. Kopala lidi do holení, a když před ní jedna žena zakopla a spadla, Arya jí vyběhla na záda a sekala do všech stran. K ničemu jí to ale nebylo, k ničemu, protože kolem stálo příliš mnoho lidí. Jakmile se někde udělala škvíra, hned se zase uzavřela. Někdo ji udeřil a odstrčil z cesty. Stále slyšela Sansin křik.

Ser Ilyn vytasil z pochvy na zádech dvojruký meč. Když jej zvedl nad hlavu, jako by se na povrchu tmavého kovu rozvlnily a roztančily sluneční paprsky lesknoucí se na břitu ostřejším než čepel žiletky. Led, pomyslela si, on má v ruce Led! Po tvářích jí kanuly slzy a oslepovaly ji.

A pak se odněkud z davu vynořila pětice prstů a jako past na vlky jí sevřela paži tak silně, že jí Jehla vylétla z ruky. Arya ztratila rovnováhu. Spadla by, kdyby ji nepodržel a nezdvihnul jako panenku. Přitiskl k ní obličej. Měl dlouhé černé vlasy, zacuchané vousy a zkažené zuby. „Nedívej se!“ zavrčel na ni hlubokým hlasem.

„Já… Já… Já…“ popotahovala Arya.

Stařec s ní tak silně zatřásl, až se jí rozdrkotaly zuby. „Drž hubu a zavři oči, kluku.“ Nejasně, jako by z velké dálky, uslyšela… zvuk… jakýsi tichý povzdech, jako by snad celý milión lidí naráz vydechl.

Viserys Targaryen

I tato scéna je v podstatě bezvadnou celuloidovou kopií knihy. Snad jen je možná poněkud menší – prostor Khalova stanu vytváří oproti knize poněkud uzavřenější dojem. Ale to je vcelku pochopitelné. Zatímco George R. R. Martin si v knihách může popisovat ohromné haly a zástupy lidí, stavět tyto síně a najímat stovky a tisíce komparzistů (nebo vše později renderovat v počítači) by vyšlo na ohromné balíky peněz – peněz, kterých při natáčení nikdy není nazbyt.

Jistě, občas tvůrci ukáží přesně to, co je v knihách, a přesně tak, jak je to v nich popsané – vzpomeňme například na svatbu Joffreyho a Margaery v Baelorově septě nebo Rudou svatbu – ale ještě častěji dochází, a to nejen v tomto seriálu, k určitému zmenšování a vylidňování.

Pokud si u vás ale tvůrci seriálu udělali těmito čachry s měřítkem vroubek, hned si zase šplhnou, protože seriál má oproti knihám jednu velkou výhodu: může si více vyhrát s cizími jazyky uvnitř Martinova fikčního světa. Zatímco v knihách slyšíme z dothračtiny sotva pár slov a frází, pro účely natáčení seriálu byl během předprodukce najat jazykový specialista David J. Peterson, který celý tento jazyk od základu vymyslel. Doplnil jej o horu nových slov, vlastní přízvuk a výslovnost, morfologická a syntaktická pravidla apod. V seriálu je dothračtina – stejně jako později valyrijština – na rozdíl od knih jednoduše slyšet. A opravdu to stojí za to!

Daenerys polil chlad. ‚Prý dostaneš korunu ze zlata natolik skvostnou, že budou muži před pohledem na ni strachy klopit zrak.‘

Viserys se usmál a spustil meč. Tohle ji pak nejvíce rmoutilo, právě tohle ji uvnitř ze všeho nejvíce drásalo… ten jeho úsměv. ‚Nic víc jsem ani nechtěl,‘ řekl. ‚Jen to, co mi bylo slíbeno.‘ Když k ní slunce jejího života přešel, Dany mu obtočila ruku kolem pasu. Khal vyřkl jediné slovo a jeho krevní jezdci se vrhli vpřed. Quotho chytil muže, jenž býval jejím bratrem, za paže. Haggo mu jediným rázným zakroucením svýma obříma rukama roztříštil obě zápěstí. Cohollo mu z ochablých prstů vzal meč. Viserys ani v tuto chvíli ničemu nerozuměl. ‚Ne,‘ řval, ‚na mě nemůžete vztáhnout ruku! Já jsem drak, jsem drak, a dostanu korunu!‘

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Khal Drogo si sundal opasek. Medailony na něm byly z čistého zlata, masivní a bohatě zdobené, a každý z nich velký jako lidská hlava. Křiknul povel. Kuchařští otroci sundali těžký železný kotel z ohniště, dušené maso se zeleninou vylili na zem a kotel vrátili zpět nad plameny. Drogo do něj vhodil svůj opasek a bez jediného výrazu v tváři sledoval, jak medailony rudnou a ztrácí tvar. V onyxových očích mu tančily plameny. Otrokyně mu podala tlusté žíněné rukavice a on, aniž by tomu muži věnoval jediný pohled, si je nasadil.

Viserys ze sebe vydal vysoký bezeslovný jek zbabělce, který se ocitl tváří v tvář smrti. Kopal kolem sebe, kroutil se, kňučel jako pes a plakal jako dítě, ale dothračtí jezdci ho mezi sebou drželi pevně. Ser Jorah přešel k Dany. Položil jí ruku na rameno. ‚Otočte se, má princezno, snažně vás prosím.‘

‚Ne.‘ Ochranářsky si překřížila ruce přes rostoucí bříško.

Těsně před koncem se Viserys podíval na ni. ‚Sestro, prosím… Dany, řekni jim… nenech je… sestřičko moje drahá…‘

Když bylo zlato téměř roztavené a již začínalo téct, Drogo sáhl do plamenů a kotel z nich vyňal. ‚Koruna!‘ zařval. ‚Tumáš. Koruna pro Krále z kočáru!‘ Načež člověku, jenž býval jejím bratrem, celý kotel vylil na hlavu.

Zvuk, který ze sebe Viserys Targaryen vydal, když mu ta ohavná kovová helma zakryla obličej, nezněl lidsky. Nohy mu zběsile kopaly do hliněné podlahy, pak zpomalily a pak přestaly. Velké kapky taveného zlata mu kanuly na hruď a z šarlatového hedvábí se mu zvedaly obláčky dýmu… i přesto však nebyla prolita jediná kapka krve.

Nebyl to drak, pomyslela si Dany s podivným klidem. Oheň draka nezabije.

Khal Drogo

Zde již došlo k prvním změnám. Oproti knize se tato scéna drží vcelku při zemi. Metodologicky je Drogova smrt stejná, ale co jí v knize předchází, v seriálu chybí. Stranou Hry o trůny si fanoušci často stěžují na přílišné množství přehnaně explicitních scén – tu scén násilí a tam zase sexu. Faktem ovšem je, že v knihách je situace ještě vyhrocenější. Knihy jsou ještě brutálnější a více sexy. Jenže se opět ukazuje, že jedna věc je o něčem si číst, a docela jiná to vidět naživo v televizi.

Fakt, že Dany v této scéně před manželovým zabitím nedělá to, co dělá v knize, také možná souvisí s tím, že měla herečka Emilia Clarke již od samotného počátku trochu problém se všemi svými nahými scénami. Točila je nerada a dávala o tom tvůrcům vědět. A pokud si v duchu projedete třetí a čtvrtou sezónu, tak si nejspíš uvědomíte, že Dan s Davidem vyslyšeli jejích přání.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Od porodu se jí ještě nezahojily všechny bolavé rány, takže si ho nemohla vpustit do sebe, jak by chtěl. Doreah ji ale naučila i jiným způsobům. Dany využila svých rukou, úst, ňader. Škrábala ho nehty, pokrývala ho polibky, šeptala mu do ucha, modlila se za něj, vyprávěla mu příběhy a nakonec ho zmáčela slzami. Drogo totiž nic necítil, nic neříkal, nepovstal.

Když se na pustém obzoru začalo bezútěšně rozednívat, Dany pochopila, že o něj nadobro přišla. „Až svítat začne na západě a stmívat se od východu,“ řekla smutně. „Až vyschnou moře a hory budou jako listí poletovat ve větru. Tehdy se mi vrátíš, mé slunce s hvězdami, ne však dřív.“

Nikdy, volala temnota, nikdy nikdy nikdy.

Dany si došla do svého stanu pro polštář, prachový z jemného hedvábí. Přitiskla si ho na prsa a vyrazila zpět k Drogovi, jejímu slunci s hvězdami. Pokud se ohlédnu, jsem ztracená. Každý krok ji bolel a chtělo se jí spát, spát a nesnít.

Poklekla, políbila Droga na ústa a přitiskla mu polštář na obličej.

DRUHÁ ŘADA

Renly Baratheon

Není stín jako stín, argumentovali mnozí po odvysílání tohoto dílu. Zatímco v knize Renlymu podřízne hrdlo doslova jeho stín, který vrhá na zeď stanu vedle sebe, v seriálu za něj připluje monstrum ze Ztracených a probodne mu srdce. Tato změna byla nejspíše provedena proto, že v této podobě scéna připadala režisérovi dramatičtější a především pak vizuálně zajímavější. Navíc, když už Melissandra to kouřové monstrum porodila, tak proč využít jen obyčejného stínu na stěně, že?

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Náhlý závan větru otevřel dveře stanu. Catelyn měla za to, že koutkem oka zahlédla nějaký pohyb, ale když otočila hlavu, uviděla jen, jak se po hedvábných zdech pohybuje stín krále. Slyšela, jak Renly začíná vtipkovat, jeho stín se dál hýbal, pozvedal meč, černý na zeleném podkladu, plameny svíček se zamihotaly, zachvěly, něco nebylo v pořádku, něco nesedělo, a pak si všimla, že má Renly svůj meč stále v pochvě, nevytažený, jenže stín toho meče…

„Chladno,“ řekl Renly zmateným hláskem pouhý okamžik předtím, než se mu pod ostřím netaseného meče rozevřel ocelový límec, jako by byl z fáčoviny. Než se mu z hrdla vyřinula krev, stihl ještě krátce zalapat po dechu.

„Vaše výs– Ne!“ vykřikla hlasem ustrašené dívenky sklíčená Brienne při pohledu na ten rudý proud zla. Král jí vklopýtal do náruče. Po přední straně brnění se mu rozléval pruh krve a jako rudý příliv v sobě utápěl všechnu zelenou a zlatou. Další svíčky se zamihotaly a zhasly. Renly se pokusil něco říct, jenže se topil ve vlastní krvi. Podlomily se mu nohy a vzpřímeně ho držela pouhá Briennina síla. Zaklonila hlavu a v bezeslovném výrazu bolesti vykřikla.

Ten stín. Stalo se tu něco temného a zlovolného. Tím si byla jistá. Něco, nač jí rozum nestačil. Ten stín nevrhnul Renly. Dveřmi prošla smrt a sfoukla svíci jeho života, stejně jako onen závan větru sfouknul jeho svíce z vosku.

TŘETÍ ŘADA

Otrokář Kraznys

V této scéně v knize si povšimněte několika věcí:

1) Irri a Jhiqui jsou obě stále naživu: Danyiných služebných se tvůrci zbavili pro zjednodušení děje – s nimi by v seriálu bylo poněkud přelidněno.

2) Ve vzduchu jsou v jednu chvíli všichni tři draci – jen jednoho draka v tomto kousku scény vidíme kvůli rozpočtu. Protože je animace draků v seriálu natolik kvalitní, tak také stojí velké peníze – peníze, které je lepší investovat do kulis, natáčecích lokací, herců, jiných triků apod.

3) Celá scéna čtenářům připadá mnohem grandióznější i díky počtu lidí na náměstí. Na ty sice technicky je v seriálu pár záběrů, ale jakmile dojde na akci, kamera zabírá účastníky krveprolití povětšinou poměrně zblízka. Divák tedy najednou nevidí příliš mnoho lidí, což tvůrce vyšlo na méně, než kolik by je stály nějaké obrovské davové/trikové scény.

4) Kraznys má mnohem delší vousy, které si navíc mastí vonnými oleji. Tato změna s největší pravděpodobností souvisela s vizuální (ne)přitažlivostí této postavy v původní podobě. Mastné vousy jsou skvělý detail v knize, ale na obrazovce by se na ně nejspíše jen málokdo rád díval.

5) A v knize konečně opět není slyšet cizí jazyk, zatímco tvůrci seriálu divákům dopřáli poslech krásně vymyšlené valyrijštiny.

 

„Nechce se poddat,“ řekl Kraznys.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

„Pro to je snadné vysvětlení. Drak se nedá zotročit.“ Dany otrokáře vší silou sekla bičem do obličeje. Kraznys zaječel a ucouvl nazad. Po lících se mu řinula rudá krev a stékala mu do naparfémovaného plnovousu. Kožené prsty harpie mu jediným švihnutím rozervaly tvář na cáry, avšak Dany se prohlížením té spouště nezdržovala. 

„Drogone,“ zvolala, nahlas a sladce, bez jediné známky strachu. „Dracarys.“

Černý drak rozepjal křídla a zařval. Sloup vířících tmavých plamenů zasáhl Kraznyse přímo do obličeje. Oči mu vytekly z důlků a skapaly po tvářích a olej, jenž si masíroval do vlasů a vousů, zahořel s takovou prudkostí, až otrokáři na okamžik nasadil plamennou korunu dvakrát tak vysokou jako jeho hlava. Náhlý zápach seškvařeného masa přebil i její parfém a jeho kvílení jako by přehlušovalo všechen další zvuk.

Náměstí trestu se poté změnilo v změť krve a chaosu. Dobří páni vřískali, klopýtali, odstrkovali jeden druhého z cesty a ve spěchu si zakopávali o lemy tokarů. Drogon téměř lenivě přeletěl nad Kraznyse a křídly bušil ve vzduchu. Zatímco dával otrokáři znovu okusit svůj oheň, Irri a Jhiqui pustily ze řetězu Viseriona a Rhaegala, takže ve vzduchu najednou létali hned tři draci.

Když se Dany otočila, uviděla, že celá třetina pyšných astaporských válečníků s ďábelskými rohy na helmách marně zápasila, aby se udržela v sedlech na svých vyděšených koních. Druhá třetina pak prchala v oslnivé záři nablýskané mědi.

Craster a Jeor Mormont

Tato scéna měla vyznít chaoticky a chaotická ve výsledku je. Nezáleží tedy na tom, která postava v ní měla udělat či udělala co. Zajímavé zde je především to, že Lorda Mormonta bodne v seriálu jeho bratr do zad, nikoliv do břicha, jako je tomu v knize. Toto bodnutí do zad má vcelku jasný symbolický význam.

Craster byl rychlejší, než bylo podle Sama vůbec možné. Se sekerou v ruce se vrhnul přes celý stůl. Ozval se ženský výkřik, Garth Greenaway se Sirotkem Ossem tasili nože, Karl udělal pár kroků vzad a zakopl o Sera Byama, jenž ležel zraněný na podlaze. V jednu chvíli si k němu Craster razil cestu a plival jeho směrem nadávky a hned nato z pusy plival krev. Dirk ho totiž chňapnul za vlasy, škubnul mu hlavou dozadu a jediným plynulým pohybem mu prořízl hrdlo od ucha k uchu. Poté ho vší silou odstrčil, Craster přepadl naznak a obličejem přistál na Seru Byamovi.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Zatímco se Craster topil ve vlastní krvi a jeho sekyra mu vyklouzávala z prstů, Byam řval bolestí. Dvě z Crasterových manželek plakaly, třetí nadávala a čtvrtá vyskočila na Sladkého Donnela a pokoušela se mu vydrápat oči. Srazil ji na podlahu.

Lord Velitel stál nad Crasterovým mrtvým tělem, obličej potemnělý hněvem. „Za tohle nás bohové proklejí,“ zvolal. „Není odpornějšího zločinu, než když host zaseje pod střechou hostitele sémě vraždy. Podle všech zákonů domovského krbu musí-…“

„Za Zdí žádné zákony neexistují, starče. Vzpomínáte?“ Dirk popadl jednu z Crasterových žen za ruku a přiložil jí špičku své zakrvavené dýky pod bradu. „Ukaž nám, kde skladoval zásoby jídla, nebo dopadneš stejně jako on, ženská.“

„Pusť ji.“ Mormont k němu udělal krok. „Za tohle přijdeš o hlavu, ty–“

Garth z Greenaway mu zastoupil cestu a Ollo Lophand jím škubnul zpátky. Oba v rukách svírali čepele. „Držte jazyk za zuby,“ varoval ho Ollo.

Namísto toho Lord Velitel sáhl po své dýce. Ollo měl sice jen jednu ruku, ale zato velmi hbitou. Vyvlékl se z Mormontova sevření, vrazil starci do břicha nůž a rudý ho hned vytáhl.

A celý svět pak zešílel.

Catelyn Starková, Robb Stark (& Talisa Starková)

Ach, tahle scéna! Sama o sobě funguje v seriálu úžasně, ale v knížce se přeci jen odehrála trošku jinak. Začněme například u kapely. Ta měla být velmi špatná, protože v ní nehráli hudebníci (kdo mezi nimi poznal bubeníka z Coldplay Willa Championa?), ale kušníci. Takže žádné melodické Rains of Castamere; ohyzdné skřípání se mělo ozývat. Jenže to by neznělo hezky, mohlo by to být divákům až nepříjemné a jednoduše by se to nehodilo do učesané reality seriálu.

Dále: Robbova manželka na svatbě být vůbec neměla. Čert vem fakt, že si Robb v knize nevzal žádnou léčitelku z bitevního pole, ale urozenou Lady Westerling. Ona manželka měla zůstat naživu, aby její potomek mohl v budoucnu hrát potenciálně důležitou roli. Jako moment překvapení bodnutí do břicha zafungovalo na výbornou, ale kdo ví, jak tuto zapeklitost tvůrci seriálu vyřeší.

Catelyniným rukojmím, jemuž drží u krku nůž, v knize není manželka Lorda Freye, nýbrž jeho mentálně opožděný vnuk, jenž na svatbě bavil přítomné hosty coby šašek. Jeho konec byl ale stejný jako v případě chudinky Freyovy manželky. Zde možná tvůrcům a cenzorům nepřišlo košer podřezávat mentálně retardovaného člověka? Nebo doufali, že hrozba podříznutí manželky bude mít větší váhu, než by měla v případě vnuka? Nebo se snad postava šaška tematicky nehodila k závažnosti celé situace (lidé by se uchechtávali, jak by mu zvonily rolničky na čepici, a přitom by se měli bát o osud svých postav)? Kdo ví…

A ještě co se Cat týče, spoustě lidem se nezamlouvalo, že si před smrtí nerozdrápala obličej. Toto je ale vcelku pochopitelný nedostatek – jen ty efekty by trvalo natočit nesmírně dlouho a vyšly by na nemalé jmění.

Bum, zaduněl buben, bum bum bum bum. Stařec stáhl rty a pak je vyšpulil. Nůž, vlhký od potu, začal Catelyn z třesoucí se ruky vyklouzávat. „Syna za syna byste chtěla, baže,“ zopakoval. „Jenže tohle je můj vnuk… a beztak mi byl odjakživa k ničemu.“

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Muž v tmavém brnění a bledě růžovém plášti potřísněném krví přistoupil k Robbovi. „Jamie Lannister posílá pozdravy.“ Vrazil jejímu synovi meč do srdce a zakroutil jím.

Robb svůj slib možná porušil, zato Catelyn slovo dodržela. Prudce zatáhla Aegonovi za vlasy a řezala ho do krku tak dlouho, až ostří nože narazilo na kost. Mezi prsty jí protékala horká krev. Rolničky na jeho čepici zvonily a zvonily a do toho se ozýval buben bum bum bum.

Někdo jí nakonec nůž z ruky vzal. Slzy, jež jí stékaly po tvářích, pálily jako kapky octa. Deset rozzuřených havranů ji svými pařáty drápalo do obličeje, rvalo jí z něj cáry masa a zanechávalo hluboké brázdy, jež přetékaly krví. Cítila ji na rtech. Tolik to bolí, pomyslela si. Naše děti, Nede, všechna naše milovaná děťátka. Rickon, Bran, Arya, Sansa, Robb… Robb… Prosím, Nede, prosím tě, ať toho už nechají, ať už to přestane bolet…

Čiré slzy se mísily s těmi rudými a z její tváře, již Ned tolik miloval, brzy zbyly jen cáry. Catelyn Starková zvedla ruce a dívala se, jak jí po dlouhých prstech přes zápěstí až pod rukávy šatů stéká krev. Šarlatoví červi jí pomalu slézali po pažích pod oblečení. Lechtá to. Ta myšlenka ji rozesmála, avšak vzápětí začala křičet.

„Zešílela,“ řekl kdosi, „přišla o rozum.“ A někdo další dodal, „skončete to,“ načež ji něčí ruka popadla zezadu za vlasy stejným způsobem, jakým to ona předtím udělala Rolničkovi. Catelyn si pomyslela, Ne, nedělejte to, nestříhejte mě, Nedovi se moje vlasy takhle líbí. A pak už jen ucítila, jak se jí do hrdla chladně a rudě zahryzla ocel.

ČTVRTÁ ŘADA

Joffrey Baratheon

Tato scéna se tvůrcům také velice povedla. Snad si jen všimnete, o kolik více postav v ní má v knize nějakou roli. Tyto škrty ale byly v seriálu kvůli přehlednosti a toku vyprávění vcelku pochopitelně odstraněny.

Namísto všech postav, jichž se tvůrci museli pro přehlednost zbavit, však v seriálu přibyl Jamie. Ten byl v knize touto dobou stále na cestě (což si seriál nemohl dovolit – zde postavy nemohou strávit půlku série obyčejným pochodováním, zde se musí stále něco dít) a do Králova přístaviště dorazil až ve chvíli, kdy jeho syn král ležel na chladném mramoru. Proto také mělo jeho „shledání“ se sestrou u Joffreyho těla výrazně odlišný náboj než v seriálu. Zatímco v něm byl Jamie vykreslen skoro jako násilník, v knize se po sobě sourozenci po dlouhém odloučení vrhli oba dva.

A pokud by vás zarazila zmínka o vepřích: Zatímco si v seriálu trpaslíci, kteří na Joffreyho pokyn přehrávají před lidmi Válku pěti králů, „osedlali“ podomácku vyrobené symbolické makety zvířat a lidí, v knize jezdili na živých zvířatech – prasatech a psech. To se bez použití haldy efektů v seriálu udělat nedalo (zvířata jsou nechvalně známá tím, jak špatně se s nimi na placu pracuje), takže se muselo trochu improvizovat.

(Mimochodem, pokud by vás napadla vhodnější alternativa pro citoslovce kašlání, dejte vědět. Já sám zvažoval například ještě chrchly, což mi ale přijde takové příliš zahleněné, kch, které by mi zase spíše sedělo jako citoslovce posměchu, pošklebku, opovržení nebo něčeho takového, a ekch, jež by se mi spíše hodilo ke kýchání. Inu, výraz, který je nakonec v textu – Děkuji, pane Kantůrku! –, mně osobně jednoduše přišel jako nejlepší možná volba…)

 

„Strýček ještě neochutnal můj holubí koláč.“ V jedné ruce Joffrey držel pohár a tou druhou Tyrionovi hrábnul do koláče. „Nedat si ani sousto nosí smůlu,“ pokáral ho a nacpal si plnou pusu horkým kořeněným masem. „Vidíš, jaká je to dobrota?“ Vyprsknul pár drobků z kůrky, odkašlal si a nabral si další hrst. „Je ale trochu suchý. Bude potřeba ho něčím spláchnout.“ Joff si dal hlt vína a znovu zakašlal, tentokrát silněji. „Chci tě vidět, kašly, vidět, jak si osedláš, kašly kašly, toho vepře, strýčku. Chci…“ Větu mu přerušil záchvat kašle.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Margaery se na něj znepokojeně podívala. „Vaše Výsosti?“

„To, kašly, je tím, kašly, koláčem, kašly. O nic ne– kašly, to ten koláč.“ Joff se znovu napil, alespoň se o to tedy pokusil. Jakmile jím zacloumal další záchvat kašle, všechno víno vyprskal zpět do poháru. Začal rudnout v obličeji. „Já, kašly, nemůžu, kašly kašly kašly kašly…“ Pohár mu vypadl z ruky a po pódiu se rozlilo tmavě rudé víno.

„Dáví se,“ zalapala královna Margaery po dechu. Její babička přešla až k ní. „Pomozte přece někdo tomu chudákovi!“ zaburácela Trnová královna hlasem desetkrát mohutnějším, než byla ona sama. „Hlupáci! To budete jen tak postávat opodál? Pomozte svému králi!“

Ser Garlan odstrčil Tyriona z cesty a začal Joffreyho bušit do zad. Ser Osmund Kettleback králi roztrhnul límec. Chlapci se z hrdla vydral děsivě vysoký sípavý zvuk; zvuk, který by člověk vydával, kdyby se snažil vysát řeku brčkem rákosu. Ten zvuk ale brzy utichl, což bylo ještě děsivější. „Otočte ho!“ zakřičel Mace Tyrell na všechny, a přitom na nikoho. „Otočte ho hlavou dolů a zatřeste jím!“ Jiný hlas volal, „Vodu, doneste mu někdo vodu!“ Nejvyšší septon se začal hlasitě modlit. Hlavní maester Pycelle na někoho křičel, aby mu pomohli přinést z jeho komnaty lektvary. Joffrey si začal rukama drásat hrdlo a nehty si z něj vyrývat krvavé cáry masa. Pod kůží mu vystupovaly svaly, zaťaté a ztvrdlé na kámen. Princ Tommen ječel a vzlykal.

On umře, uvědomil si Tyrion. […] Jakmile uslyšel Cersein výkřik, věděl, že je po všem.

Měl bych odejít. Hned teď. Místo toho se přikolébal k ní.

Jeho sestra seděla v kaluži vína a syna chovala v náručí. Šaty měla natržené a potřísněné vínem, v obličeji ale byla bílá jako křída. K Joffreyho tělu se přiblížil vychrtlý černý pes a přičichnul k němu. „Ten chlapec je mrtvý, Cersei,“ řekl Lord Tywin. Zatímco jeden ze strážných odháněl psa, položil on dceři ruku na rameno. „Už ho pusť. Polož ho.“ Jako by ho neslyšela. Bylo zapotřebí dvou členů Královské stráže, aby jí rozevřeli zaťaté pěsti a tělo krále Joffreyho Baratheona se tak mohlo schlíple a bez života svézt na podlahu.

Nejvyšší septon k němu přiklekl. „Otče na nebesích, suď našeho dobrého Krále Joffreyho spravedlivě,“ přednesl a začal přeříkávat modlitbu za mrtvé. Margaery Tyrell se rozplakala a Tyrion zaslechl, jak ji její matka Lady Alerie konejší slovy, „Zaskočilo mu, drahoušku. Udusil se tím koláčem. Ty za to přece nemůžeš. Prostě se udusil. Na vlastní oči jsme to všichni viděli.“

„Neudusil se.“ Cersein hlas byl ostrý jako meč Sera Illyna. „Můj syn byl otráven.“ Podívala se na bílé rytíře, kteří stáli bezradně kolem ní. „Královští strážci, plňte svou povinnost.“

„Má paní?“ zeptal se nejistě Ser Loras.

„Zatkněte mého bratra,“ poručila mu. „To on je viníkem, ten skřet. On a jeho ženuška. To oni mi zabili syna. Vašeho krále. Chopte se jich!“

Lysa Arryn

Tahle scéna vyvolala po svém odvysílání značnou vlnu reakcí. Někteří láteřili, že Lady Lysa vykřikla, ačkoliv měla bezhlesně spadnout. Tato výtka je ale až dětinsky puntičkářská. Jiní si stěžovali, že v ní chybí zpěvák Marillion, na něhož Petyr později svalil vinu za zabití Lady Arrynové. Jeho vyškrtnutí je ale pochopitelné – scéna by se pro potřeby televize příliš natáhla a zkomplikovala. Jak se ukázalo, tvůrci seriálu si dokázali poradit i bez něj.

Nejčastější výtka se ale vztahovala k Petyrově poslední větě. Záměna „jenom Cat,“ za „tvoji sestru“ se spousty lidí osobně dotkla, protože jde o jednu z těch známějších replik v celé knižní sáze. Jenže tvůrci seriálu museli myslet na diváky nečtenáře, kteří by si onu kočkovitou Cat nutně nemusely dát dohromady s Catelyne. Varianta, již použili, je v tomto ohledu mnohem jasnější.

„Proč jsi ji políbil? Proč? Jsme teď spolu, po takové době jsme konečně spolu. Proč bys jen toužil líbat zrovna ji? Proooooč?“

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

„Lyso,“ vzdychl Petyr, „po všech těch bouřích, které jsme spolu přečkali, bys mi měla trochu více důvěřovat. Přísahám, že dokud budeme oba živi, tak tě již neopustím.“

„Opravdu?“ zeptala se plačtivě. „Ach, skutečně?“

„Přesně tak. Tak už tu dívku pusť a pojď mě políbit.“

Lysa se Petyrovi s brekem vrhla do náruče. Zatímco se objímali, Sansa se po čtyřech odplazila od Měsíčních dveří a rukama objala nejbližší sloup. Cítila, jak jí buší srdce. Ve vlasech měla sníh a na pravé noze jí chyběla bota. Musela mi spadnout. Otřásla se a sevřela sloup o trochu pevněji.

Malík nechal Lysu chvilku lkát na své hrudi, pak jí položil ruce na ramena a zlehka ji políbil. „Má sladká, hloupoučká, žárlivá ženuško,“ řekl jí pobaveně. „Přísahám ti, že jsem celý život miloval jen jednu ženu.“

Lysa Arrynová se bázlivě usmála. „Jednu jedinou?“

„Jenom Cat.“ Krátce a rázně do ní strčil.

Lysa udělala krok zpět a na mokrém mramoru jí podklouzly nohy. A najednou byla pryč. Ani nevykřikla. Kromě hučení vzduchu se dlouho neozval jediný zvuk.

Oberyn Martell

Tato scéna je v celé historii Hry o trůny jednou z nejvychvalovanějších. Ačkoliv se tvůrci zbavili pár detailů, které by na obrazovce buď vypadaly nechutně a nemístně (Tyrionovo zvracení), nebo by svou přepáleností hraničily s neuvěřitelností a groteskností (jeho hysterický smích), souboj Hory s Rudou zmijí se knižní předlohy drží velmi věrně.

Jedinou drobností, nad níž se určitá část diváků pozastavila, bylo snad jen to, že dokud Lord Tywin nevyřkne ortel, není tak úplně jasné, jak zápas dopadl, protože mrtví vypadají na konci jak Oberyn, tak i Hora (který má v těle díru od Oberynova kopí, leží jen tak na zádech a v jeho mohutném brnění není vůbec vidět, jestli dýchá).

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Princ Oberyn postoupil blíž. „Vyslov její jméno!“ Jednou nohou si stoupl Hoře na hruď a oběma rukama zvedl meč nad hlavu. Jestli jím chtěl Gregorovi useknout hlavu, nebo mu špičku meče vrazit do hledí přilby, to se Tyrion již nedozvěděl. Clegan totiž bleskurychle natáhl ruku a chňapl Dorňana pod kolenem. Rudá zmije po něm divoce sekla mečem, ale protože stál vychýlen z rovnováhy, udělal Hoře jeho ostřím pouze další důlek v brnění. Meč mu pak už byl k ničemu, protože Gregor zesílil stisk, zakroutil rukou a jediným škubnutím povalil Dorňana přímo na sebe. Zápasili spolu v prachu a krvi a kopí, stále zaražené v Hoře, se viklalo sem a tam. Tyrion ke své hrůze sledoval, jak Hora ovíjí jednu ruku kolem prince a přitahuje si ho těsněji k hrudi, skoro jako by byli milenci.

„Ellia z Dornu,“ slyšeli všichni zaburácet Sera Gregora, když si byli oba tak blízko, že by se mohli políbit. Hlubokým hlasem duněl z přilby, „zabil jsem toho jejího vřeštícího spratka.“ Svou volnou ruku vrazil Oberynovi do nechráněného obličeje a ocelovými prsty mu zajel do důlků. „Pak jsem ji znásilnil.“ Clegane udeřil Dorňana do úst a ze zubů mu nadělal třísky. „A pak jsem jí rozmlátil tu její zasranou hlavu. Takhle.“ Když napřahoval svou obří pěst, skoro se zdálo, jako by se z krve na jeho železné rukavici v chladném ranním vzduchu kouřilo. Ozvalo se nechutné křupnutí. Ellaria zaječela hrůzou a v Tyrionovi vzkypěla snídaně. Padl na kolena a vyvrhnul slaninu, párky, jablečné dorty i obě porce smažených vajec s cibulkou a dornskými papričkami.

Slova, jimiž ho otec odsoudil, k němu nedolehla. Snad ani žádných nebylo třeba. Vložil jsem svůj život do rukou Rudé zmiji a on ho upustil. Když si  Tyrion později uvědomil, že zmije žádné ruce nemají, začal se hystericky smát.

Ygritte

O úmrtí Ygritte se hodně psalo, protože spousta lidí měla pocit, že ve všem tom zmatku a bojování neměla její smrt kýžený emocionální dopad. Jiní zase prskali, že její smrt čekali už od chvíle, co se o ní Sam s Jonem začali na začátku dílu bavit. Když se ale podíváte na záběry reakcí diváků na YouTube, zjistíte, že většinu lidí její smrt překvapila a dojala. A většina lidí se také smutně uchechtla, že ji zabil právě onen klučina (kterému pro změnu ona pobila rodiče, quid pro quo).

Mimochodem, proč onen klučina? Protože byl divákům představen v minulých dílech a oni ho proto znali. Protože tímto činem se hezky uzavřel kruh jeho a Ygrittina příběhu – jejich dějové linie se nakonec ještě jednou spojily a scenáristé tak na nich udělali hezkou mašli. V podstatě z velmi podobného důvodu, proč David s Danem vyslali na sever postavu Lockea – tedy kvůli větší uzavřenosti příběhu a lepší provázanosti a sepjatosti jednotlivých dějových linií.

V knižní předloze je Ygrittina smrt mnohem nejasnější (protože není zřejmé, od koho onen šíp přiletěl) a její závěrečná výměna s Jonem je dramaturgicky výrazně propracovanější (spousta lidí podotýkala, že Ygrittino seriálové, „Nic nevíš,“ v dané situaci nedávalo příliš smysl). I tak podle mého názoru tato scéna v seriálu fungovala vcelku hezky.

Ygritte nalezl pod Věží Lorda velitele, jak s roztaženýma rukama leží v závěji starého sněhu. Z hrudi jí mezi ňadry trčel šíp. Na tvář jí napadaly krystalky ledu, jež ve světle měsíce budily dojem, jako by se jí na obličeji třpytila stříbrná maska.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Jon si všimnul, že ačkoliv byl šíp černý, končík měl z bílých kachních pírek. Ten není můj, řekl si, ten jsem nevystřelil já. I přesto měl však pocit, jako by to udělal.

Jakmile k ní zaklekl do sněhu, otevřela oči. „Jone Sněhu,“ řekla velmi tiše. Podle hlasu se zdálo, že jí šíp propíchl plíci. „Tohle už je jeden z těch opravdových hradů? Ne jen osamocená věž?“

„Přesně tak.“ Jon ji vzal za ruku.

„To je dobře,“ zašeptala. „Alespoň jeden pravý hrad jsem chtěla vidět, než… předtím, než…“

„Hradů uvidíš ještě stovky,“ slíbil jí. „Je dobojováno. Maester Aemon tě hned ošetří.“ Pohladil ji po vlasech. „Jsi přece políbená ohněm, vzpomínáš? To nosí štěstí. Na to, abys umřela, jeden šíp nestačí. Aemon ti ho vytáhne, zašije tě a na bolest ti dáme vypít trochu makové šťávy.“

Na to se jen usmála. „Vzpomínáš si, jak jsme byli v té jeskyni? Měli jsme v ní zůstat. Já ti to říkala.“

„Však se tam ještě vrátíme,“ řekl. „Přece mi neumíráš, Ygritte. Nezemřeš.“

„Ach.“ Ygritte mu položila dlaň na tvář. „Nic nevíš, Jone Sněhu,“ vzdychla před smrtí.

Shae

Jeden má skoro pocit, že čím dále se Hra o trůny dějově dostává a čím více lidí se na seriál dívá, tím více se na ni zároveň nabaluje záštiplných kritiků. Ani tato scéna proto neunikla detailnímu rozpitvávání. Lidé si pokládali spoustu všetečných otázek, a protože si pro ně nedokázali najít pořádné vysvětlení, spokojili se většinou s odpovědí: „Protože je Hra o trůny na dvě věci a její tvůrci nevědí, co dělají, a knihy jsou prostě lepší a oni to zmršili a… a… a…“ My už jsme ale v této chvíli moudřejší, takže si ty otázky dovedeme zodpovědět mnohem lépe.

Proč Tyrion neuškrtil Shae řetízkem ze zlatých rukou? Protože žádný takový řetěz ve světě seriálu neexistuje, neboť by byl i ve vysokém rozlišení špatně vidět. Detail drobných ručiček, jež se drží za palečky, se skvěle popisuje v knize, ale na obrazovce byste je těžko rozpoznávali. Tvůrci tento řetízek nahradili onou zlatou broží s trnem, která mě původně vedla k přesvědčení, že Tyrion Shae tím hrotem ubodá. Nakonec ale ne – seriál se držel předlohy a Shae byla – byť vlastním řetízkem – uškrcena.

Proč Shae zuřila, když v knize plakala a Tyriona odprošovala? Jednak proto, že to tak bylo dramatičtější (proto se v té scéně ani tolik nemluví), ale její reakce také vycházela z logiky situace. Shae došlo, co jí Tyrion přišel udělat, a po tom všem, co ona provedla jemu, zároveň věděla, že by jí ani slzy nepomohly.

Otázky typu Proč Tyrion do místnosti nevešel krbem? či Proč Tyrion při škrcení sklouznul z postele? jsou potom natolik hnidopišské, že jimi vůbec nebudeme ztrácet čas.

 „Můj pane?“ zvolal ženský hlas.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Kdysi dávno, když jsem ještě dokázal cítit bolest, by mě tohle možná ranilo. První krok byl nejtěžší. Když Tyrion došel k posteli, rozhrnul závěsy a ona se k němu otočila s rozespalým úsměvem na rtech. Ten úsměv jí pohasl, jen co ho uviděla. Povytáhla si přikrývku až k bradě, jako by ji něco takového mohlo ochránit. „Očekávala jsi snad někoho vyššího, drahoušku?“

Oči se jí naplnily velkými vlhkými slzami. „Co jsem tehdy řekla, jsem nemyslela vážně. Královna mě k tomu přinutila. Prosím. Tvůj otec mě tak hrozně děsí.“ Posadila se a nechala si přikrývku spadnout do klína. Byla pod ní úplně nahá s výjimkou řetízku, který jí visel kolem krku. Řetízku z držících se zlatých rukou.

„Má drahá Shae,“ řekl jí Tyrion něžně. „Celou tu dobu, co jsem seděl zavřený v černé cele a čekal na smrt, jsem dokázal myslet jen na to, jak jsi krásná. Oděná v hedvábí, hrubé tkanině nebo vůbec v ničem…“

„Můj pán se brzy vrátí. Měl bys jít, jinak… Nebo sis mě přišel odvést?“

„Byla jsi se mnou někdy ráda?“ Přiložil jí ruku na líc a vzpomínal na všechny ty okamžiky, kdy dělal to samé. Všechny ty minulé okamžiky, kdy ji objímal kolem pasu, rukama tiskl její malá pevná ňadra, hladil ji po krátkých černých vlasech, dotýkal se jejích rtů, tváří, uší. Všechny ty okamžiky, kdy ji rozevřel a za zvuků jejích vzdechů prstem prozkoumával její skrytou sladkost. „Líbilo se ti vůbec někdy, když jsem se tě dotýkal?“

„Více než cokoliv jiného,“ odpověděla, „můj lannisterský obře.“

Nic horšího jsi říci nemohla, drahoušku.

Tyrion vsunul pod otcův řetízek ruku a zakroutil jí. Očka se stáhla a zaryla se jí do krku. „Ruce zlaté studí na kůži, zato ruce ženy hřejí na duši,“ řekl. Zatímco se studené ruce dál utahovaly, ty hřejivé mu z tváře ubíjely slzy.

Tywin Lannister

Smrt Tywina Lannistera se zařadila mezi další z těch, které jsou dramaturgicky a scenáristicky vypiplané, ale kibicujícím divákům se přesto nepozdávaly, „protože v knize to bylo jinak.“ Fajn, tak si zkusme představit, jak by seriál fungoval, kdyby se měl držet knih tak pevně, jak všichni tito kritici chtějí:

Jamie přichází za Tyrionem do šatlavy a při pohledu na jeho zmatený výraz v obličeji mu vysvětluje, jak si poradil se strážnými, že ho ve spolupráci s Varysem jde propašovat za hranice, že celý hrad je prošpikovaný tajnými chodbičkami a vchody, a že si musí pospíšit. Následuje pětiminutový dialog, v němž Jamie bráškovi vysvětluje, že Tysha (v tuto chvíli diváci kroutí hlavou a pozvedají obočí, protože si již z první série nepamatují, kdo že to ta Tysha je: „To je ta ségra toho zrzka bez ptáka?“ „Ne, ta se jmenuje Asha, ale jenom v knížkách. V seriálu je to Yara. A ticho buď.“ „Tak ta divoženka, co je teď někde s tím malým klukem na severu?“ „Ne, to je zase Osha. Oni vlastně to Ashino jméno změnili jen proto, aby se Asha divákům nepletla s Oshou. Ale vlastně… no jo, co tihle dva? Co celou tuhle dobu dělají Osha s Rickonem? Ale ne, teď jsme něco propásli!“)…

Následuje tedy pětiminutový dialog, v němž Jamie vysvětluje Tyrionovi, že Tysha (jeho první láska, kterou si chtěl navzdory otcovu zákazu vzít za ženu… a která, jak mu Tywin řekl, byla pouze prostitutka, jíž pro něj otec najal… a kterou, aby Tyrionovi uštědřil lekci, nechal Tywin před zraky svého syna znásilnit svými rytíři) vlastně nebyla vůbec prostitutka, ale obyčejná dívka, která se do Tyriona skutečně zamilovala. Jen měla tu smůlu, že nepocházela z ušlechtilého rodu, a nebyla proto Tywinovi dost dobrá.

Toto odhalení poskytne Tyrionovi motivaci – zařekne se, že se Tywinovi pomstí. Proleze a proplazí se tedy úzkými uličkami ve zdech hradu k němu do komnat, zde si dalších pár minut povídá a škrtí úplně nahou Shae a dalších pár minut bádá, co a jak dál. Pak se snaží potichoučku proplížit kolem strážných… A nakonec nachází Tywina, téměř nahého, na záchodě.

Následuje dlouhý rozhovor, jenž se vztahuje na onu Tyshu, o níž má většina diváků doteď jen velmi vágní ponětí, a po mnoha, mnoha minutách Tyrion otce střílí. Jednou, do podbřišku, krev stéká Tywinovi do pubického ochlupení, do třísel, na penis, Tywin ztrácí kontrolu nad střevy, záchod vyplňuje odporný smrad.

Jak by se vám tato scéna v takto věrném provedení líbila? Ti samí lidé, kteří si na internetu stěžují, že je seriál tak často rozvleklý, že se v něm příliš povídá, že je v něm moc nahoty, nechutností a kdesi cosi, nyní – jako už tolikrát – hartusili, že se David Benioff s Danem Weissem přesně nedrželi knižní předlohy. Jenže všechny provedené změny měly svůj důvod:

Postava Tyshy byla vyškrtnuta proto, že by si ji diváci (a o diváky tu jde v první řadě – toto je seriál, nikoliv kniha) nepamatovali, a i kdyby si na ni vzpomněli, tak by k ní neměli žádný vztah, protože se s ní nikdy ani nesetkali. Příběh Tyriona a Tyshy má silný náboj v knize, ale zde by jednoduše nefungoval. Ona beztak spousta lidí tvrdí, že ta scéna nefungovala ani v souvislosti s Shae, protože její postava jim nikdy nepřišla dostatečně prokreslená, takže se jednomu chce skoro sprásknout rukama a povzdychnout si: „Proč se vůbec namáhat?“

Co se nahoty týče, zmiňovali jsme již, že ji tvůrci seriálu nadužívali, že je za to lidé kritizovali, oni že si tuto kritiku vzali k srdci, a že nyní nahotou šetří. Není proto divu, že Shae je ve scéně své smrti relativně zahalená – její nahota tam není potřeba. A také je vcelku na místě, že není docela nahý ani Tywin. Zajímavé je, že zatímco první odklon od knižní předlohy přinutil spoustu pisálků pohoršeně pozvednout obočí, ten druhý nikomu zas tolik nevadil. Zajímavé je to. A zvláštní. Velmi, velmi zvláštní…

Že Tywin neztratí nad svými střevy v době smrti kontrolu, také nebylo lehkovážné rozhodnutí či nějaké opomenutí ze strany tvůrců: Co funguje v knize, nemusí nutně fungovat na obrazovce. Zatímco v knize je takový konec šokující, plný děsu, černého humoru a určitého pocitu zadostiučinění, v seriálu by taková scéna působila parodicky, nemístně, nevkusně.

Zkrátka a dobře, lidé by si při sledování měli uvědomit, že se nedívají na stránku po stránce, okénko po okénku, převedenou knižní ságu. Kniha a seriál jsou odlišná média s vlastními pravidly. Takže než začnete porovnávat jedno s druhým a seriál nelítostně soudit, zamyslete se nad tím, jak ten pořad funguje sám o sobě. A i kdyby vám třeba přišlo, že v jakémkoliv ohledu nefunguje vůbec, tak se přece můžete utěšovat vědomím, že knihy zůstávají neměnné, že v knihách jsou ony scény stále tak dokonalé, jak si je pamatujete.

 „Jen jednu věc mi ještě řekni a já si půjdu po svých. Na jednu otázku mi odpověz. Alespoň to mi dlužíš.„

„Nedlužím ti vůbec nic.“

„A za celý život jsi mi toho dal ještě méně. Na tuhle otázku mi ale odpovíš. Co jsi provedl s Tyshou?“

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

„Tyshou?“

Ani si nepamatuje, jak se jmenovala.

„S tou dívkou, kterou jsem si vzal.“

„Jistě. S tvou první kurvou.“

Tyrion otci zamířil na hruď. „Ještě jednou použiješ to slovo, a já tě zabiju.“

„Na to nemáš odvahu.“

„Tak se o tom přesvědčíme, ne? Slůvko je to krátké a zdá se, že se ti vyslovuje tak snadno.“ Tyrion otci netrpělivě pokynul kuší. „Tysha. Co jsi s ní po mé výchovné lekci udělal?“

„Nevzpomínám si.“

„Tak se zamysli. Nechal jsi ji zabít?“

Jeho otec našpulil rty. „Pro to nebyl důvod. Uvědomila si, kde je její místo… a pokud si to dobře vybavuji, tak za to dostala i slušně zaplaceno. Předpokládám, že ji pak správce vyprovodil. Ani mě nenapadlo se ho na ni potom ptát.“

„Vyprovodil kam?“

„Nejspíš tam, kam chodí všechny kurvy.“

Tyrion stiskl spoušť. Kuše vystřelila právě ve chvíli, kdy se Lord Tywin zvedal. Hrot ho zasáhl těsně nad třísla a on se usadil se zabručením zpátky. Trubice šípu se mu zarazila hluboko do masa, až po končík. Kolem dříku začala vytékat krev, kapala mu na pubické chloupky a stékala po holých stehnech. „Tys mě střelil,“ řekl nevěřícně, oči skelné překvapením.

„Vždycky jste dokázal přesně odhadnout situaci, můj pane,“ řekl Tyrion. „Nejspíš proto z vás udělali královu Pravou ruku.“

„Ty… ty nejsi… nejsi můj syn.“

„A právě v tom se mýlíš, otče. Sám se pokládám za tebe ve zmenšeném vydání. Prokaž mi nyní laskavost a zemři rychle. Musím stihnout loď.“

Tyrionův otec pro jednou udělal přesně to, oč ho syn požádal. Důkazem byl náhlý zápach způsobený střevy, která se mu v okamžiku smrti vyprázdnila. Alespoň že v tu chvíli seděl na příslušném místě, pomyslel si Tyrion. Smrad, který se rozšířil po záchodě, byl však jasným důkazem toho, že onen tolikrát opakovaný vtip o jeho otci byl pouhou další lží.

Jak se totiž ukázalo, Lord Tywin Lannister zlato nesral.

Mimochodem, na kreativní rozhodnutí, jež stálo za vynecháním veškerých zmínek o Tyshe z této pasáže, se samotných tvůrců zeptal jeden fanoušek během letošního Comic Conu. Odpověď Davida Benioffa ve své podstatě přímo odráží vše, o čem jsme se v tomto článku doposud bavili, takže ji můžeme použít jako takovou tvůrčí tečku:

„Když adaptujete nějakou knihu, tak o určité věci prostě nevyhnutelně přijdete. Jedním z největších problémů je, že v seriálu nemáme přístup k tomu, co si postavy zrovna myslí. A zrovna v téhle části knihy se čtenářům poodhaluje Tyrionova úchvatná, pohnutá minulost, a to jen díky všemu tomu, co se mu odehrává v hlavě. Na mnoha stránkách se tam vysvětluje, co přesně se tehdy stalo, a celá tahle pasáž je jedním z nejsilnějších momentů jeho příběhu.

„Kámen úrazu spočívá v tom, že kdybychom tohle měli v seriálu nějak zobrazit, museli bychom to udělat buď pomocí dialogu, nebo nějaké akce. Akcí – třeba nějakým flashbackem – jsme to udělat nechtěli, protože jsme v seriálu tyhle prostřihy do minulosti doposud nepoužili, a nechat to celé odvykládat nějakým vypravěčem také nepřipadalo v úvahu. Zbývala tedy jen možnost natočit dlouhatánskou scénu dialogu, ve které by se všechno vysvětlilo, ale ta byla nereálná.

„Takovýchhle vynechaných scén je v seriálu spousta a se žádnou z nich se neloučíme snadno, protože jde kolikrát o jedny z našich nejoblíbenějších knižních pasáží. Jenže když máme nějakých 540 minut na to, abychom odvyprávěli příběh celé jedné sezóny, tak se ne všechny z nejrůznějších důvodů dají ukázat na obrazovce.

„A tohle tak trochu souvisí s počtem dílů na sezónu. Můžete nám věřit, že už jenom kvůli možnostem vyprávění příběhu bychom sami velmi rádi měli třináct dílů v každé řadě. To by byla senzace! Potíž je v tom, že to jednoduše nejde, protože jakmile dokončíme postprodukci jedné sezóny, okamžitě začínáme s předprodukcí sezóny nadcházející. Mezi koncem jedné řady a začátkem té další už takhle nemáme vůbec žádný čas. Nestíhali bychom tedy natočit o tři díly navíc a udržet si přitom kvalitu seriálu co se týče produkce, zahraničních natáčecích lokací, zvláštních efektů včetně draků a tak vůbec.

„George tuhle nabádal fanoušky, aby si přečetli i předlohu, a my vždycky tak trochu doufali, že náš seriál bude postrkovat diváky, kteří ty knihy do té doby neměli v ruce, aby se do nich začetli. Dokonce víme, že u spousty fanoušků to takhle funguje. A když se ti lidé do těch knih ponoří, zjistí o svých oblíbených postavách mnohem více, než kolik by se dozvěděli čistě jen ze seriálu. Mohou s nimi strávit mnohem větší množství času, poznat je více do hloubky. Takže ačkoliv se snažíme, seč nám síly stačí, absolutně nemáme šanci zobrazit v jedné řadě seriálu stejné množství detailů a příběhu, kolik jich najdete ve dvanáctisetstránkové knize.

„A na závěr bych snad jen dodal, že než jsme s Georgem mluvili poprvé, tak naše zadání bylo adaptovat ty knihy do podoby celovečerních filmů. Každá kniha se měla přepsat do podoby jednoho celovečerního snímku. Takže si jen představte Hru o trůny jako dvouapůlhodinový film… Jen pomyslete na to, jak moc by ta předloha byla zmrzačena, a kolik by se z ní muselo vysekat. Jedním z důvodů, proč jsme ji chtěli adaptovat coby seriál – a George s námi v tomhle ohledu naštěstí souhlasil –, byl ten rozsah deseti hodin. V případě Bouře mečů dokonce dvaceti. A i tak nás neustále překvapuje, jak ohromné množství detailů se tam prostě nedá narvat.“

Tímto se dostáváme na úplný závěr mé části o adaptaci Písně ledu a ohně do podoby seriálové Hry o trůny. Následovat bude zamyšlení Hany Richterové nad kvalitami českého knižního překladu této úchvatné ságy. Jak totiž zpívá/křičí pán ve videu tady dole, „Knížky jsou lepší,“ což je možná v mnoha ohledech pravda, ale…

Video s českými titulky najdete na TOMTO odkaze.

———————————

1. Teorie

2. Příklady – Scény úmrtí – Řady 1-4

3. Příklady – Scény úmrtí – Řada 5

4. Překlad knižní adaptace

Pages: 1 2 3 4