Adaptovat knihu do podoby filmu či seriálu je neskutečně ošemetná a nevděčná záležitost, protože je nevyhnutelně potřeba, aby byly provedeny určité změny. Všechny postavy a zákruty příběhu, jež byly v předloze, se do filmu či seriálu nedají nacpat; scény, jež fungovaly v knize, by nemusely fungovat na plátně či obrazovce, takže jsou vystřiženy. A tak dále. Problém je, že každá taková změna je fanoušky, kteří nevidí její opodstatnění, pořádně zkritizována. Avšak tuto kritiku si tvůrci často nezaslouží, protože za každou změnou leží nějaký dobrý důvod. V tomto článku se tedy podíváme na všemožné příčiny změn v adaptaci dnes snad nejznámější – Hře o trůny – a v jeho úplném závěru si posvítíme na kvality českého knižního překladu Písně ledu a ohně.

Hra o trůny, která byla nedávno vyhlášena nejsledovanějším seriálem v celých dějinách HBO (což je sice skvělé marketingové oznámení, ale o tom, že v dobách vysílání Rodiny Sopránů, jejíž finále do té doby drželo rekord, měl předplatné kabelovky HBO jen zlomek dnešního diváctva, se zmiňoval jen málokdo), je ukázkovým příkladem těch největších záludností, jež mohou scenáristy při adaptování knih potkat. Má ohromný rozsah, košatý a spletitý děj, stovky postav, velké scény… Adaptovat tuto sérii není žádný med.

Takže jak již bylo řečeno, změny jsou nevyhnutelné. Jenže spousta fanoušků pro tento fakt nedokáže najít pochopení. Čertí se, že v seriálu nebyla ta která scéna nebo postava; hudrují, že jinou si tvůrci přimysleli, přestože v předloze není; nadávají, že další postava vypadala v seriálu trochu jinak, chovala se trochu odlišně nebo se s někým měla či neměla setkat; láteří, že někdo řekl něco, co neměl; durdí se, že je v seriálu málo draků, moc povídání, nedostatek toho, přebytek onoho…

Neustálý kolotoč výtek. Výtek, jež by se daly zobecnit a vztáhnout i na všechny další filmové a seriálové adaptace knih. Jenže v jejich případě se tvůrcům změny zase tolik nevyčítají. Tedy, jakmile se dostaneme o pár odstavců dál a začneme si uvádět příklady, tak si možná na nějakou kritiku změn, jež jejich tvůrci provedli, vzpomenete. Problém však je, že ona kritika v případě ostatních děl zdaleka nebyla a není tak dlouhotrvající, tak vyhrocená a tak absurdní. Lidé na internetu v jejich případě jen zřídkakdy psali vzkazy typu: „Vždyť to už nemá s knížkou nic společného,“ nebo „Teď to ale totálně domrvili. Na to už se nedá koukat. Proč to pořád tak mění? Na tyhle srágory se odmítám dál dívat!“ Diváci Hry o trůny jsou v tomto ohledu dosti specifickou bandou. Předlohy se typicky drží jako klíště a jakékoliv změny přijímají v první řadě s despektem.

Po kliknutí na obrázek budete přesměrováni k aktualizované verzi tabulky.

Pojďme si nyní na úvod druhy těchto změn obecně trochu přiblížit a uvést si k nim pár příkladů. Jednak si tím načrtneme, co nás v tomto článku bude dále čekat, ale také si tímto způsobem ukážeme jeden často přehlížený fakt, a to že všechny úpravy, jichž se tvůrci seriálové Hry o trůny Dan Weiss a David Benioff při adaptování knih George R. R. Martina dopouští, zdaleka nejsou takovou donebevolající křivdou, jak to podle ohlasu fanoušků občas možná vypadá. Jakmile se na ně totiž člověk podívá z odstupu, tak zjistí, že jde při adaptování knih o naprosto běžné postupy.

Úprava struktury vyprávění – Do žádných detailů o samotné Hře o trůny zde zatím zabíhat nebudeme (těch si užijeme do sytosti později, nyní nám jde o zasazení do kontextu), ale asi sami víte, jak obrovské Martinovy knihy jsou. A jejich adaptace je obtížná už jen kvůli plejádě vypravěčů v první osobě a postavám, jež z příběhu mizí i na stovky a tisíce stran. S podobnými problémy se potýkali například tvůrci obou filmů Carrie, protože zatímco kniha má několik vypravěčů a částečně sestává z výstřižků z novin a časopisů, film musel být učesán do podoby souvislého, zaostřeného vyprávění. A v Jacksonově trilogii Hobbit možná patří Gandalfovo sólové hledání Pána zla k těm nejlepším pasážím, avšak v knize byste je nenašli. Tam totiž Gandalf na dlouhou dobu prostě zmizí, a když se objeví, Tolkien jeho dobrodružství odbude sotva  pár větami. Něco takového si filmaři dovolit nemohli, protože co není ve filmu vidět, to jako by neexistovalo…

Zjednodušování – Napadlo vás někdy, kam se v Harrym Potterovi poděla pasáž, v níž například Hermiona zakládá svůj klub za lidštější zacházení s domácími skřítky; nebo ta, v níž čtenáři v nemocnici navštíví Nevillovy rodiče; a co ta, ve které se Hagrid se svou milou Olympou vydá přesvědčovat obry, aby se nepřidávali k Voldemortovi? Všechny tyto pasáže byly vyškrtnuty, protože bylo příběh potřeba zjednodušit a tyto části neměly nijak výrazný dopad na hlavní dějovou linii. Šlo jen o lehce odstřihnutelné odbočky od hlavního příběhu, kvůli nimž by filmy leda tak nabyly na délce, nakynuly, rozbředly. Z podobného důvodu byl ze Společenstva prstenu odstraněn Tom Bombadil, Hunger Games se doposud vůbec nezmiňovaly o muttantech a film V jako Vendetta (jenž těch změn prodělal mnohem více) přišel kupříkladu o postavu Rosemary Almondové (to ona v komiksu zabila Vůdce, nikoliv pan Creedy).

Dramatizace – Když se v knize padesát stránek nic moc neděje a postavy si jen tak povídají, autor poskytuje nějakou expozici či sem tam sklouzne k popisu či hodině fikční dějepravy, tak to nemusí nutně vadit. Pokud je spisovatel schopný, může to být i dost velká zábava. Jenže filmy a seriály fungují jinak. Jakmile si zde začnou postavy sáhodlouze v klidu povídat nebo pomalu chodit od jednoho místa k druhému, aniž by se jim dělo cokoliv zásadního, tak sami přepnete kanál nebo odejdete ze sálu. Vážně – studia na to mají čísla a tabulky. Tvůrci proto musí občas provést nějakou tu změnu, aby diváky udrželi v pozornosti a aby se v jejich díle stále něco dělo. V Hannibalovi letos například Bryan Fuller nechal zavraždit jednu z (téměř) hlavních postav, ačkoliv se podle kánonu měla dožít minimálně čtvrté série. Konec Mlhy se také dočkal zásadní změny, jež přispěla k mnohem dramatičtějšímu vyústění celého snímku. Hlavní mužská postava ve Snídani u Tiffanyho je v knize gay a s Holly Golightly se jen přátelí, jenže kdyby jím zůstal i ve filmu, tak by diváci přišli o romantickou zápletku a spoustu dramatu. A v knižní Světové válce Z zombíci také zrovna nesprintovali. Jenže to by pak ve filmu nebyly všechny ty úchvatné a nervy drásající scény…

Charakterizace – Tato škatulka se v první řadě týká vedlejších postav, jež v knižních předlohách nemají příliš prostoru, ale příběh si žádá, aby v něm zůstaly – nemohou tedy být v rámci zjednodušování odstraněny. A aby se s nimi diváci měli šanci seznámit, oblíbit si je a pochopit, proč se chovají, jak se chovají, musí filmoví a seriáloví tvůrci tyto postavy nějakým způsobem z předlohy vytáhnout. Musí si například domyslet, co tak ona postava mohla dělat, zatímco nebyla na scéně, a do filmu to vepsat; některé scény si musí dokonce celé přimýšlet (čtěte „vycucávat z prstu“). Avšak tohle většinou dělají v duchu té které postavy, takže než aby takové vložky vadily, lidé je obvykle berou jako obohacení původního materiálu. V Pravé krvi měla například vedlejší postava Lafayetta zemřít již v první sezóně, ale divákům a tvůrcům se výkon Nelsana Ellise natolik líbil, že mu roli obohatili o spoustu scén, a navíc si ho v seriálu nechali až do jeho konce. A v Burtonově Alence v říši divů měl Kloboučník také poněkud rozšířené pole působení. To bylo ale především proto, že ho hrál Johnny Depp.

Rozpočet – Ke spoustě změn také velmi často dochází z toho prostého důvodu, že na ně nejsou v rozpočtu filmu peníze. Zde se především jedná o výdaje za vizuální efekty, za natáčecí lokace a za podnební podmínky. Ono je údajně například levnější natáčet scény se speciálními efekty v noci, protože se tak obrázky v počítači rychleji a levněji renderují; scény na ulicích je nejlepší natáčet brzy ráno, protože se tím musí nejméně omezovat doprava (i to stojí peníze); naopak davové scény se nesmírně prodraží; scény, v nichž prší, jsou také drahé, protože příroda ne vždy spolupracuje a tvůrci si tak často musí pomáhat umělým deštěm, atd. Předloha si tak může diktovat, co chce, ale realita natáčení vůči ní často není právě nejpřívětivější. Gore Verbinsky chtěl do Osamělého jezdce údajně narvat ještě jednu akční scénu, v níž by tlupa jezdců na koních spolu s vlkodlaky (!) útočila na jedoucí vlak. Studio mu ale řeklo, že už takhle točí přes rozpočet, a peníze mu na to nedalo. To samé platí i pro Velkého Gatsbyho, v němž chtěl režisér Baz Luhrmann přetočit pár scén, ale již mu na to nezbyly finance. A ve spoustě hororů si na odhalení vraždících monster musíme počkat jednak kvůli budování napětí, ale také proto, že jejich animace je tak nákladná, že filmaři na více než pár minut záběrů jednoduše nemají prostředky. To samé mimochodem postihlo i letošní film Earth to Echo, v němž je titulní hrdina kvůli drahé animaci vidět tak málo, až to na sebe poutá pozornost recenzentů.

Praktičnost a uvěřitelnost – V této části si budeme povídat především o věku dětských postav, maskách a faktu, že některé změny musí být prováděny proto, že určité věci by na kameře jednoduše vypadaly divně, až vulgárně. Věděli jste například, že „osudově zamilované“ Julii je v Shakespearově hře Romeo a Julie pouhých 13 let? Na tento faktický detail si ale v souvislosti se všemi různými zpracováními této hry, jež ji bez výhrady už jen kvůli násilným a milostným scénám minimálně o pár let postaršují, nikoho stěžovat neslyšíte. Relativně málo výtek také padá i na hlavy tvůrců komiksových filmů za to, že jejich superhrdinové nenosí stejné kostýmy, jaké na sebe ony postavy navlékají v předlohách. V tomto případě téměř všichni fanoušci uznávají, že by postavy na kameře vypadaly jako klauni. Na filmu Strážci se „fanouškové“ všeobecně sice náramně vyřádili, nicméně fakt, že v jeho závěru byla ona obří telepatická chobotnice (!) nahrazena jadernou bombou nikomu tolik nevadil. Všem totiž došlo, jak směšně by taková potvora na plátně vypadala. A podobně jen málokdo řešil barvu vlasů Nymfadory Tonksové v Harrym Potterovi (ano, i o takovýchto věcech se píše). Ta je sice v jednom filmu měla (věrně k předloze) žvýkačkově růžové, ale v dalším ztmavla na mnohem praktičtější a méně křiklavou brunetu.

V této části článku si zároveň pro úplnost zmíníme i několik změn, jež byly provedeny čistě jen proto, že ony nové nápady vypadají na kameře lépe. Některé věci totiž mohou v knihách fungovat sebelépe, ale filmy a seriály – a tuhle frázi uslyšíte ještě mnohokrát – jsou obrazová média, takže je v první řadě potřeba, aby ony věci působily vizuálně dobře. Hned uvedu pár dalších příkladů z Harryho Pottera, protože toho zná – přinejmenším okrajově – asi většina planety. Smrtijedi za sebou právě kvůli „vizuální kulervoucnosti“ nechávají při teleportování oblak černého dýmu, ačkoliv v knihách vůbec nečoudí. Výtvarníci si uvědomili, že takhle to jednak vypadá dobře, a člověk navíc při soubojích alespoň ví, kde kdo je. Z podobně praktického důvodu studenti používají bezeslovná zaklínadla, třebaže v knihách jde o dosti pokročilou schopnost. Takhle to prostě na plátně vypadá lépe, protože vám někdo neustále neřve „čáry máry“ do ucha. A ten samý argument by se dal použít i o souboji Brumbála s Voldemortem, o Voldemortově lupínkové smrti, jednoduše o desítkách dalších scén…

Pro otitulkovanou verzi videa skočte SEM. Díky uživatelce ulitě za link 🙂

Hra o trůny tedy v každém díle prochází velkou spoustou změn, avšak každá z nich má nějaké odůvodnění a pro každou existuje precedens. V chystané páté řadě seriálu všelijakých změn navíc ještě přibude, protože tvůrci začnou adaptovat hned dvě masivní knihy najednou (je všeobecně známo, že čtvrtý a pátý díl knižní série se odehrávají více méně souběžně, protože Martin svou ságu v této části rozdělil nikoliv chronologicky, ale geograficky a podle postav). V následujících částech tohoto článku se tedy společně podíváme na to, proč tvůrci knihy vůbec upravují, proč je nemohou nechat takové, jaké jsou. Tento text se možná bude vztahovat konkrétně na jeden seriál, doufám však, že si z uvedených příkladů budete schopní vyvodit i nějaké ty obecné závěry, takže se v budoucnu nenecháte nepřekvapit ani všemožnými změnami v jiných adaptacích.

P.S. Že bude celý tento článek prošpikován spoilery, snad netřeba dodávat. Záměrně jsem však s jeho uvedením počkal pár týdnů po odvysílání finále poslední řady, aby měli všichni fanoušci – i ti občasní – dostatek času všechno zhlédnout (případně načíst).

Ale pro jistotu: V tomto článku narazíte na spoilery, takže pokud jste neviděli všechny čtyři řady seriálu a nechcete si kazit překvapení, přestaňte číst. Vy ostatní můžete být v klidu. Kvůli tématu článku se omezím jen na děj prvních čtyř sérií a jim odpovídající kapitoly v knize. Budoucí děj se tu prozrazovat nebude.

Úprava struktury

„Víš, co obnáší velení, Lorde Sněhu? Velení obnáší to, že každý tvoje rozhodnutí bude zpochybňovat kdejakej vychytralej čurin s prořízlou držkou. Jestli ale začneš pochybovat sám o sobě, tak to je konec… pro tebe, pro ty vychytralý čuriny, pro všechny.“

(Alliser Thorne, S04E09, scénář Davida Benioffa a Dana Weisse)

Dan Weiss a David Benioff, hlavní scenáristé a tvůrci seriálové Hry o trůny, mají při adaptování knižní předlohy velmi nelehký úkol už jen kvůli tomu, že si musí nějak poradit s velmi specifickou strukturou knižní série. V ní je každá kapitola vyprávěna z pohledu jedné postavy. Ty jsou zpočátku vybírány z úzkého okruhu několika postav hlavních, ale později se k nim přidávají i další, a to včetně těch vedlejších. Počet těchto vypravěčů je každopádně omezený, a tak když si uvědomíme, kolik postav v sérii celkově vystupuje, je jasné, že ne každý se hned dostane ke slovu či na scénu. Čtenáři díky jednotlivým vypravěčům sice mají možnost dobře se seznámit s hrstkou těch nejdůležitějších (doslova jim čtou myšlenky), ale o spoustě dalších se dovídají jen z doslechu, případně z krátkých konverzací.

Například scéna z první série, v níž se Cersei baví s Robertem o jejich manželství, byla Danem a Davidem přimyšlena – v knihách v takovéto formě neexistuje, protože Robert není vypravěčem nikdy a Cersei se jím stává až ve čtvrté knize, takže není, kdo by jejich slovní výměnu čtenářům zprostředkoval. Jistě, ty samé informace, jež se divák dozví z jejich rozhovoru, se čtenáři dovídají postupně z úst mnoha různých postav, ale takhle je to přímočařejší (tedy pro televizi lepší) a zároveň tímto způsobem měla Lena Headey s Markem Addym co hrát. Stejná logika stála i za scénou ze čtvrté série, v níž se Lady Oleanna baví se svou vnučkou o tom, kdo stál za vraždou krále Joffreyho. Podle samotného George R. R. Martina jsou takového změny/přídavky „skvělým pokoukáním“. A když tedy tyto odklony od předlohy nevadí ani jemu, je to jen o důvod více, aby se kvůli nim přestali věčně rozčilovat i fanoušci.

Televize se tedy – coby médium obrazové – ve způsobu vyprávění od knih zásadním způsobem odlišuje: V seriálech a filmech se musí spíše „ukazovat“, než „říkat“. V knize možná nevadí, že Robb není vypravěčem a o jeho činnostech na bitevním poli i mimo něj se dovídáme z útržkovitých konverzací jeho matky a dalších postav, ale v seriálu by jeho nepřítomnost byla hodně znát. Protože má v příběhu tak důležitou roli, bylo nutné ho pro potřeby seriálu ze stránek knihy – byť poněkud násilím – vytáhnout. Události, jež knihy odbijí jednou popisnou větou, se tak v seriálu rozvádějí a ukazují v celé své kráse; a několik scén bylo třeba si přimyslet úplně.

To samé platí i v případě Margaery Tyrellové, která je v knize také jednou z těch okrajovějších postav. Kámen úrazu spočívá v tom, že se v knižní sérii objevuje již od druhého dílu, a jako taková nemůže být uvedena v jedné scéně ve druhé sérii a pak nakráčet na scénu o celý rok později na konci série třetí. Diváci by na ni mezitím zapomněli. A zatímco v knize může George R.R. Martin stranou této (nebo kterékoliv jiné vedlejší postavy) čtenářům osvěžit paměť třeba větou či odstavcem popisu (který si lidé přečtou a hned se chytnou, hned si zase uvědomí, s kým mají tu čest), v seriálu by například takové flashbacky působily dosti neohrabaně (ani ta úvodní pasáž „Viděli jste v minulých dílech“ se nemůže táhnout donekonečna). Aby se ta která postava tedy v seriálu ukazovala často, aby byla viděna a nezapomenuta, tak se z knihy vybírá, co se dá; něco málo se přimyslí; a protože mají David s Danem charaktery všech postav v malíku, vše do sebe v rámci seriálu velmi přirozeně zapadá.

A nanejvýš přirozené bylo v tomto ohledu také rozhodnutí strávit celou Theonovu příběhovou linii ve třetí řadě jeho vězněním a mučením (proti čemuž ve své době kolektivně prskal celý internet). Zatímco v knižní sérii si Theon mohl bez problémů téměř na celý třetí díl zmizet (o tom, kde byl, a co se s ním nejspíš dělo, se čtenáři dovídají až po několika stech stranách jeho absence z úst jiné postavy), v seriálu něco takového udělat nešlo. Theon musel být viděn, muselo být názorně ukázáno zlomení jeho charakteru a naprosté rozložení jeho osobnosti…

Seriálový Theon si navíc nemohl dovolit vést dlouhé vnitřní monology, jako to dělá jeho knižní dvojče; a nechat nějakou postavu pouze popisovat, co se Theonovi v kobkách děje, by také bylo nepřijatelné. Na to, s jakým málem tvůrci seriálu pracovali, si tedy s touto linií poradili velmi dobře. Obohatili ji tam, kde to bylo potřeba (stejně jako u příběhové linie Dany ve druhé sérii), a ukázali vše, co bylo nutné k solidní přestavbě Theonovy psychiky.

Podobný osud potkal i postavu kováře Gendryho, jež vznikla sloučením hned dvou mimomanželských synů krále Roberta z knih. Než aby tvůrci představili jednoho bastarda (Gendryho) a pak se mu tři roky nevěnovali jen proto, že by měli plné ruce práce s představováním levobočka jiného (Edrica), tak obě postavy jednoduše spojili dohromady. A i tak je Gendry jednou z těch méně vídaných osob. Koneckonců jak dlouho už ten chudák vlastně pádluje ve snaze uniknout Stannisovi?

Druhým bodem, jenž souvisí se strukturou vyprávění, je nemožnost uchylovat se v seriálu k dlouhým popisným pasážím, v nichž by postavy osvětlovaly své motivace, vyprávěly příběhy z dávných dob, rozebíraly mýty, legendy a tragické osudy dávno zesnulých králů či všelijaké spojitosti, ať už místní nebo mezi postavami či jakýmikoliv symboly. Jakmile nějaká postava ve filmu či seriálu vede monolog delší než dvě minuty, lidé ji přestávají vnímat a mají sklony přepínat kanál. Může jít o sebejímavější příběh, ale jakmile nabere určitou délku, diváci ztratí pozornost. A právě zde přichází na scénu ona tolikrát zmiňovaná a všeobecně kritizovaná „sexpozice“.

„Sexpozice“ je terminus technicus, jenž přímo pro Hru o trůny vymysleli kritici, aby jím označili ty scény, v nichž nějaká postava o něčem dlouze vypráví, zatímco se na obrazovce ve stejnou chvíli souloží. Souložit může sama ona postava (jako například Theon, když se po letech plavil zpět domů, a své partnerce osvětloval své rodinné pozadí;  nebo Viserys, kterému prostitutka vyprávěla o dračí mytologii a dějinách rodu Targaryenů) nebo mohou do zvuků monologu souložit postavy jiné (vzpomeňme si například na Malíka, jenž ve svém podniku jednou mluvil o jeho pletichách a citech ke Catelyn, zatímco dvě své pracovnice poučoval, jak správně uspokojit zákazníky). V těchto scénách jde o to, že tvůrci potřebují divákům předat spoustu důležitých informací, ale nevěří jim, že by se dokázali dostatečně dlouho soustředit. Proto na obrazovku hodí něco divácky „lákavého“ a přikovají tím k obrazovce alespoň jejich oči.

Roli sexpozice ve druhé a především pak třetí sérii přebrala nově vymyšlená postava kurtizány Ros. Té se nejdříve svěřovali Tyrion se Sansou a později si ji najal Varys, coby špeha. Díky Ros, jež nepochází z knižní série, ale je přídavkem od tvůrců seriálu, měli diváci možnost odhalit všemožné pletichy hlavního města – čili ten druh informací, jež se čtenáři povětšinou dozvěděli z popisných pasáží či myšlenkových pochodů vypravěčů. Úmrtí Ros tedy mohlo pro tvůrce v tomto ohledu být na překážku, ale tou dobou již sám seriál dospěl a zjistil, že sexpozici vlastně nemá zapotřebí.

Jistě, stále je sexy a v zobrazování pohlavních aktů jde dál než spousta ostatní současné televizní produkce, ale sexpozici jako takovou v něm již skoro nenajdete. Jen si vzpomeňte na Jamieho proslov o Šíleném králi Aerysovi ze třetí série nebo Tyrionův před-soubojový monolog o mentálně zaostalém bratranci z konce čtvrté. Jde o nezapomenutelné scény, v nichž k udržení pozornosti sex ani nebyl potřeba.

Sexpozici se Hra o trůny mimochodem vyhýbá i díky svému častému upřednostňování obrazových způsobů vyprávění. Když chtějí tvůrci divákům předat nějakou komplikovanou informaci, jíž George R. R. Martin v knihách popisuje v několika odstavcích či stranách textu, mohou to buď udělat pomocí dlouhého mono- či dialogu, nebo pomocí všeříkajících – a přitom bezhlasých – obrazových symbolů (což samozřejmě vyplývá už jen ze základního rozdílu mezi knihou/psaným médiem a seriálem/médiem obrazovým).

Vezměme si například první a poslední scénu čtvrté řady seriálu. V té první Tywin Lannister nechává tavit Eddardův meč Led a překovávat ho v meče dva – jeden pro vnoučka a ten druhý pro Jamieho. V této scéně se nemluví, avšak divákům je naprosto jasné, co se v seriálu děje. Starkové to mají spočítané a Lannisteři se ujímají vedení.

Ve scéně poslední zase Arya nasedá na loď a pluje do Braavosu. Ve finálním záběru stojí na palubě se Západozemím v zádech a vyráží vstříc nové zemi a novým dobrodružstvím. A stejně jako je v pohybu ona, nadcházející sezóna podle všeho věští spoustu nového i pro Tyriona a Varyse; Brienne je také na cestě a jistě nezůstane jediná. Stejně tak nebude jedinou novou lokací město Braavos. Ona jediná scéna s Aryou na lodi se dá v podstatě symbolicky aplikovat na spoustu dalších postav, potažmo celou nadcházející sezónu. V tom jediném záběru se tedy děje mnohem více věcí, než jen že nějaká postava někam přejíždí.

A třebaže zrovna tyto konkrétní scény v knize popsány v podstatě jsou, seriál využívá podobného obrazového způsobu vyprávění i v případech, kde George R. R. Martin v knize popisy nemá. Ne vše se dá totiž narvat do monologu či dialogu, protože jakmile by textu a řečených informací bylo v díle příliš, seriál by se stal „ukecaným“ a diváci by mohli začít ztrácet zájem. Proto Benioff s Weissem občas něco raději ukáží, než aby to řekli. Protože to v televizi vypadá lépe. Protože televize je obrazové médium. Protože seriál není kniha!

Zjednodušování

V nesčetných rozhovorech popisuje George R. R. Martin, autor knižní předlohy, jak veliký zájem měl Hollywood o zfilmování jeho knih, a to v podstatě již od chvíle, co se z nich staly čtenářské hity. Po uvedení Pána prstenů v kinech tento zájem mnohonásobně zesílil a producenti se Georgovi dvořili téměř nepřetržitě. Dělali to ovšem dosti neprozíravým způsobem – nabízeli mu haldy peněz (kterých však měl díky knižním publikacím dost) za to, aby mohli jeho knihy osekat do podoby jednoho filmu, případně filmové trilogie/série (v případě, že by se ten první díl divákům líbil). A protože udělat například jen z první knihy film se jednoduše nedá, navrhovali tito géniové, že by předlohu osekali jen na příběh Jona, případně Danaerys.

George je všechny poslal do háje. Teprve David Benioff a Dan Weiss ho zaujali nabídkou spolupráce s HBO. Tato stanice by tvůrcům jednak byla ochotná přiklepnout poměrně dost peněz, ale hlavně by se na prostoru deseti celohodinových dílů na sezónu stíhalo odvyprávět téměř všechno, co je v knize. George konečně kývnul.

První řada seriálu se knihy drží tak věrně, že mezi fanoušky koluje jedno doporučení: Pokud chce fanoušek seriálu začít číst knihy, tu první může klidně přeskočit. Ono je to ale vcelku logické: První kniha je ze všech dílů nejkratší a kromě toho se v ní představují centrální postavy příběhu a uvádí na scénu ty nejzákladnější lokace. První díl série je jakýmsi odrazovým můstkem do celé rozsáhlé ságy a jako takový se adaptoval nejsnadněji.

Až od druhého dílu je převádění těchto spletitých knih na obrazovky téměř nadlidský výkon. Píseň ledu a ohně má příběh košatější a propracovanější, než si člověk dokáže na jedno zamyšlení vůbec uvědomit, a vystupují v něm tucty hlavních a stovky vedlejších postav. Problém je, že v seriálu by otrocký přepis předlohy nefungoval. Výsledkem by byl nepřehledný guláš a člověk by se v té záplavě tváří, jmen a podzápletek brzy ztratil. Právě proto se musí některé postavy vyškrtávat (Hra o trůny má už takhle více než dva tucty hlavních postav – nejvíce ze všech současných seriálů), jiné slučovat (zde je řeč například o již zmiňovaném Gendrym či Lorasovi, jenž v seriálu zastává zároveň funkci svého tělesně postiženého bratra Willase); a právě proto také nejsou fanouškům dopřávány některé scény, na něž se třeba těšili (třeba Stannisovo obléhání Bouřkohradu, jemuž odmítám říkat Bouřlivý konec, nebo Aryino polévkové dobrodružství v Harrenhallu) – jednoduše šlo o podzápletky, jež s odstupem nejsou až tolik významné pro pozdější vývoj událostí.

Pojďme si uvést několik dalších příkladů tohoto zjednodušování, ať je jasné, co přesně se tímto pojmem míní: V první řadě jde o seškrtávání počtu postav. Těch je v seriálu už takhle opravdu hodně, což se mimochodem podotýká snad v každé parodii poctě Hře o trůny, jako například v tomto Upřímném traileru:

Toto video s českými titulky otevřete kliknutím SEM.

Mně samotnému je kupříkladu sice líto, že v Danyině příběhové linii nejspíš nikdy neuvidíme knižního břichatce Belwase, ale Dany má už takhle rádců a bojovníků dost. Než aby tvůrci uváděli další vedlejší postavu, dopřejí trochu více prostoru těm, které už v seriálu mají – třeba Šedému červovi. Podobně je mi líto, že seriálová Dany již nemá k ruce své služebné Irri a Jhiqui, které jsou touto dobou v knihách stále naživu, ale když už jí vypomáhá Missandei, tak ty dvě nejsou až tak potřeba. Spousta postav dobrý seriál nedělá – ty postavy musí člověk poznat. A přítomnost dalších dvou služebných by v tomto ohledu byla na překážku: postav bychom viděli hodně, ale pořádně neznali ani jednu.

Pokud vás zarazilo jméno Lorase Tyrella o pár odstavců výše, tak vězte, že v knize si Cersei neměl brát on, nýbrž jeho bratr Willas. Jenže jak již bylo v seriálu několikrát řečeno, na tuto svatbu by došlo leda přes Cerseinu mrtvolu, takže uvádět na scénu úplně novou postavu, a to jen proto, aby tam prostě byla (protože je v knihách), ačkoliv by s ní seriál nic dalšího nedělal, je nemyslitelné. V seriálu už je takhle postav dost. Takže si tvůrci vypomohli tím, že roli Willase připsali Lorasovi. To nikomu nikde neuškodilo (tvůrci tímto způsobem vlastně i získali více prostoru pro lepší načrtnutí Lorasovy postavy – ale o tom bude řeč později) a upřímně jde o jednu z těch změn, kterých si většina lidí ani nevšimla.

A když už jsme tak u postav, jež se v seriálu neobjevují, ačkoliv v knize jsou: Jistá paní se sípavým hlasem se v závěru čtvrté série neukázala zcela záměrně. Onen díl už měl takhle delší než hodinovou stopáž a byl postavami a všemožnými zápletkami a překvapeními narvaný až k prasknutí. Představovat v něm navrch další postavu – nota bene takového kalibru – by byl tzv. „overkill“. V seriálu by všeho najednou bylo až příliš – příliš mnoho postav, příliš mnoho zápletek, pro někoho možná příliš magie (nezapomínejte na to, že spoustu lidí až překvapilo, jak moc se jim Hra o trůny zalíbila, a to právě proto, že ačkoliv jde o fantasy seriál, tak se v něm ony fantasy prvky dávkují velmi pozvolna). Nehledě na to, že bychom onu postavu opět viděli nejspíše až za dva roky, protože jestli si to dobře vybavujete, v knize se o ní sice občas někdo zmíní, ale na vlastní oči ji vidíme až v závěru čtvrtého dílu…

A fakt, že… *ajajaj, minové pole potenciálních spoilerů… já si dám pozor, ale vy zvažte, jestli kliknete na to slovo „prohlásil“* …fakt, že určitý člověk prohlásil, že se ona postava v seriálu ani neobjeví, vůbec nic neznamená (Slova, „Je mrtvá. Prostě mrtvá,“ navíc zrovna v tomto případě vlastně nic moc neznamenají, viďte?). Důvodů je hned několik:

1) Lidé z této profese jsou většinou ti poslední, kdo se dovídají, co a jak.

2) Vždy tu existuje možnost, že onen člověk třeba na doporučení PR manažera neříkal tak úplně pravdu, aby se tak o něm a o seriálu více psalo.

3) Onen člověk mohl svou další účast na natáčení zatajit i proto, aby diváci nepřišli o moment překvapení, až se postava objeví. Podobně jako Josh Charles novinářům na otázku, jestli je skutečně pravda, co se šušká – a to, že jeho postava v Dobré manželce brzy zemře –, rezolutně odpověděl, že ne, vůbec ne, absolutně v žádném případě a co vás to vůbec napadá! A ona postava o pár dílů později zemřela…

A 4) ona postava se ve Hře o trůny objevit jednoduše musí už jen proto, že má její jednání dalekosáhlý dopad na osudy několika dalších výtečníků i oblíbenců. Eliminací této postavy by si tvůrci jednoduše přidělali až příliš mnoho zbytečných problémů, takže se podle mého názoru netřeba ničeho obávat.

EDIT z 30. 1.: Podle traileru k páté řadě to nakonec přeci jen vypadá, že by se tato postava v seriálu objevit nemusela. Ze scény, v níž Malík povídá Sanse, že žijí v nespravedlivém světě a že by se měla pomstít lidem, kteří tolik ublížili jí a její rodině, spousta lidí soudí, že David Benioff a Dan Weiss možná tyto dvě postavy sloučili. Třeba to byla ze strany tvůrců pouze falešná stopa, ale kdyby ne, potvrdila by se tím slova Sansiny představitelky Sophie Turner, která před pár týdny prozradila, že (na rozdíl od své dějové linie v knize) v páté sezóně točila pár skutečně traumatizujících scén.

Další způsob zjednodušování tedy spočívá v tom, že tvůrci některé postavy uvádí v seriálu na scénu mnohem později, než jsou uvedeny v knihách (například takového Sera Bryndena Tullyho, Oberyna Martella nebo Mace Tyrella), a to právě proto, aby někoho nepředstavili a pak se mu nakrásně dvě sezóny vůbec nevěnovali (ehm, ehm, Lysa Arrynová, ehm, ehm – i když v jejím případě to vcelku sedělo, protože tato postava byla dost záměrně a dobrovolně postavena mimo veškeré dění). Člověk by si takové postavy v takovém množství a po takové době absolutně neměl šanci vybavit.

Jen tak mimochodem – přesně opačný problém tvůrci řešili při znovuuvádění Barristana Selmyho. Ten poté, co ho král Joffrey v první sérii zbavil funkce Lorda velitele královské gardy, nasupeně odplul z království, aby v sérii třetí zachránil Daenerys před mantikorou a stal se jejím rádcem. Zádrhel spočívá v tom, že v knize se o této postavě Danyina zachránce dlouhou dobu píše jako o nijak blíže nespecifikovaném starci, kterého nota bene žádná z ostatních postav nepoznává. Takže fakt, že jde o Barristana Selmyho, vyjde i pro čtenáře najevo až mnohem později. V seriálu je ale hercům vidět do tváře (a nějaké dlouhodobé zahalování by skutečně nefungovalo), takže tato možnost oddáleného odhalení nepřipadala v úvahu…

Tvůrci občas také nějakou postavu úplně změní. Toto se týká především Robbovy manželky Talisy a postavy Lockea, který useknul Jamiemu ruku. Talisa sama o sobě je postavou naprosto smyšlenou, nicméně Robb se v knize skutečně oženil. Jenže kdyby se tvůrci měli v tomto případě držet předlohy, museli by divákům představovat celý rod Westerlingů, vysvětlovat jim jejich postavení vůči koruně, atd. atd. Vedlejší podzápletka, spousta (pro ně, v tu chvíli) nedůležitých detailů… Na bitevním poli nalezená a osamocená Talisa se musela zdát jako mnohem elegantnější řešení Robbova manželského hlavolamu.

I stranou Lockea je situace velmi zajímavá, protože ač jeho postava není úplně vymyšlená, tvůrci si ji dovolili vcelku zásadním způsobem pozměnit. Tato postava se v knihách jmenuje Vargo Hoat a ačkoliv i zde polapí Jamieho s Brienne a prvnímu jmenovanému utne ruku, Vargův osud se pak již od toho Lockeova dosti odlišuje. Zatímco Locke je vyslán na sever, aby sprovodil ze světa Jona (a nakonec se pokusí zabít Brana a šeredně na to doplatí), chudinka Vargo zůstane až do brzkého konce svého života v Harrenhallu. Zde mu nejprve Brienne ukousne ucho (v seriálu ho uhryzne Sandoru Cleganovi, s nímž se však v knihách vůbec nesetká – vtipný to detail pro čtenáře knih ne nepodobný Malíkovu užití termínu „meereeneský uzel“ pro jakousi sexuální techniku), rána se mu zanítí, a pak si s ním před odjezdem na souboj s Oberynem Martellem navrch trošku pohraje Gregor Clegane.

A v tuto chvíli již je možná zřejmé, proč v seriálu došlo k oněm změnám: Gregor je sám o sobě postavou okrajovou, takže je nesmysl, aby seriál zajížděl do interakcí mezi ním a Vargem. Vedlejší postavy jsou všeobecně sice skvělé, ale seriál nemůže trávit příliš mnoho času výlučně s nimi. Na obrazovce musí být téměř v každou chvíli alespoň jedna postava hlavní – někdo, koho dobře známe, koho máme rádi, do jehož role se vžíváme. Někdo ale Jamiemu tu ruku useknout musel… Jenže co pak s tou postavou? Jednou ji použít a pak se s ní navždy rozloučit, nebo si s ní ještě trochu pohrát? Z pohledu tvůrců televizního seriálu jednoduché rozhodnutí… A tak se Locke vydal na sever interagovat s dalšími hlavními postavami.

Zjednodušování však neprobíhá pouze na rovině postav: Například celá pasáž s bitvou o Černý hrad byla pro účely seriálu notně osekána, a to jí přitom – jen tak pro představu – tvůrci věnovali celou jednu epizodu a několik scén v dílech, jež jí předcházely. V knihách jednak bojovalo mnohem více lidí (hlídka varovala okolní vesnice a spousta lidí se stačila před postupující skupinou divochů utéct skrýt do hradu), ale také se hodně řešila komunikace a (ne)spolupráce s ostatními dvěma funkčními pevnostmi na Zdi. Seriál si do takových detailů opět nemohl dovolit zacházet, takže jako v tolika ostatních případech musel krátit a zjednodušovat.

Podobné změny postihly i Aryinu příběhovou linii v druhé řadě. Zatímco v knize Arya strávila v doprovodu několika dalších nedůležitých postav spoustu času pobíháním po zpustošeném venkově, skrýváním se před všemožnými tlupami ozbrojenců a prcháním před nepřáteli a ohněm, seriál si takové vyprávěcí lelkování – jakkoliv zajímavé a jistě zábavné – nemohl dovolit. Příběh musel jít kupředu a Arya tak byla briskně lapena a odvlečena do Harrenhallu.

Abychom si to tedy shrnuli, televize má svá vlastní pravidla a postupy. V seriálech tvůrci nemohou mít stovky postav a lokací, protože by se v nich diváci nevyznali. A v případě Hry o trůny, která má děj pevně nalinkovaný, nemohou ani dělat příliš mnoho odboček od hlavních příběhových linií. Cokoliv se netýká některé z hlavních postav, má proto velkou šanci, že bude seškrtáno nebo upraveno. A aby postav vedlejších nebylo nadměrné množství, musí Dan Weiss s Davidem Benioffem využívat všech možných fíglů z příručky pro scenáristy: některé eliminují, jiné sloučí a další uvedou teprve ve chvíli, kdy je to skutečně nezbytné. Takže to, jak si s předlohou pohrávají a upravují ji tak, aby byla srozumitelná i lidem, jež se dívají výhradně jen na seriál, je vlastně docela obdivuhodné…

Dramatizace

Hra o trůny je seriál ve své podstatě dramatický a v jako takovém se v něm neustále musí něco dít. Postavy musí stále něco řešit, něco prožívat, něco dělat, protože jakmile se někde na dlouho zastaví, jakmile nastane status quo, diváci ztratí zájem. V knihách si George R. R. Martin může dovolit uvádět celé kapitoly, v nichž si dvě postavy povídají o dávno zašlých dobách, o zavražděných králích, o dějinách kontinentů a podobně, a vůbec nikomu to nevadí, protože i tyto pasáže umí napsat velmi zajímavě. Nehledě na to, že knihám dodávají na vrstevnatosti a významech a postavám leckdy poskytují motivaci pro pozdější rozhodnutí. Pokud by to samé ale zkusili Benioff s Weissem, ze Hry o trůny by se stala upovídaná zívačka. Když už spolu dva lidé mluví, musí alespoň kout pikle, hněvat se, vyhrožovat – jednoduše dělat při tom mluvení něco zajímavého.

Právě od této potřeby dramatizace se při adaptování knihy odvíjí další část změn. Arya právě díky ní dolévala Tywinu Lannisterovi v Harrenhallu víno, ačkoliv v knize na sebe tyto dvě postavy takto osobně nikdy nenarazily. Tato změna tvůrcům jednak umožnila uvést na scénu postavu, které by jinak hrozilo, že by se z adaptace na dlouhou dobu vytratila a lidé by na ni mohli téměř zapomenout (zároveň tím onu postavu Tywina Lannistera mohli lépe prokreslit); a také díky ní mohli trochu zvýšit napětí (dojde Tywinovi, s kým má tu čest?); a nakonec jeho prostřednictvím dostali příležitost načrtnout mapu Západozemě a popsat, kde kdo je, s kým a proti komu.

Bran se ve čtvrté sérii u Crasterova domu málem setká s Jonem také kvůli tomu, že tímto způsobem se v jeho dějové linii děje něco dramatického. Zatímco v knize se několik kapitol s Reedovic sourozenci a Hodorem (a ještě někým, kdo byl vystřižen buď kvůli počtu vedlejších postav, nebo kvůli omezenému rozpočtu na vizuální efekty – ale o tom bude řeč později) plazí pustinou, šilhá hlady a rozebírá své vidiny a sny, v seriálu se bije, je zajat, prostřednictvím Hodora vraždí… Jednoduše jde o mnohem dramatičtější dějový oblouk.

Za účelem zvýšení dramatizace byla také upravena postava Robbovy manželky. Jeyne Westerlingová je v knize velmi okrajová postava, jež možná nabude na významu v posledních dílech ságy. Tak tak, v knihách Robbova milá stále žije, což znamená, že bude velice zajímavé sledovat, co budou Weiss s Benioffem dělat, jestliže se v některé z budoucích knih Martin rozhodne s touto postavou nějak dále nakládat. Robb se každopádně oženit musel, protože bez jeho „zrady“ by se nemohl rudě urazit Lord Frey, takže tvůrci nějakou manželku potřebovali. Za tímto účelem vymysleli postavu Talisy Maegyrové. Ta má sama o sobě v seriálu jednak mnohem významnější roli (je tedy lépe charakterizovaná) a výraznější dramatický oblouk, ale poskytuje také mnohem lepší prokreslení postavě Robba. A pak je tu také onen detail, že její vražda během Rudé svatby je – jak už jsme si říkali – dodnes jednou z nejvíce šokujících scén v dějinách televize…

Výraznými – ale nutnými – dramatickými změnami prošla také příběhová linie Dany ve druhé sezóně. V příslušné knize je Daenerys přiděleno pouhých pět kapitol a je tak odsunuta na okraj vyprávění. Jenže seriálová Dany se téměř okamžitě stala jednou z nejoblíbenějších postav, takže si David s Danem nemohli dovolit nechat ji na většinu sezóny téměř zmizet. Právě z toho důvodu museli na její tenounkou příběhovou linku nabalit několik vlastních nápadů. Především pak celou pasáž, v níž Dany ve městě Quarth ukradnou draky a ona je musí jít hledat. V knize do Domu neumírajících nešla proto, aby z něj vysvobodila svá dráčata, ale aby si vyslechla proroctví místních mágů s fialovými rty. Seriál tak poněkud zvýšil sázky a učinil tím celou tuto pasáž mnohem více strhující.

Stranou této části knihy by bylo záhodno uvést na pravou míru ještě jednu věc: Po odvysílání finálového dílu druhé série se na tvůrce fanouškové knih sletěli jako vosy a vyčítali jim, jak bylo v seriálu naloženo se zobrazením onoho proroctví a vizí budoucnosti, které měla Daenerys mít. Nadávali, že v knize Dany viděla útržky ze třetí, čtvrté, páté i dalších knih; scény, na něž se mohou čtenáři těšit; draky v Západozemi… Seriálové vize se jim vůbec nelíbily, protože koho zajímá vidina Dany před zasněženým trůnem nebo ve stanu s Khal Drogem a jejich dítětem? Koho? Fanoušky seriálu, kteří mají s Drogem určitý vztah, a ani pohled na Železný trůn jim není lhostejný.

Tato změna má však také jedno praktické vysvětlení: Veškeré návrhy kostýmů, kulis, vizuálních efektů apod. se připravují pouhý rok dopředu. I noví herci se najímají jen na onu právě chystanou řadu. Tím se jen snažím naznačit, že zatímco Martin si v knize mohl psát, o čem chtěl, protože si to každý představil trochu jinak, a tyto představy se jim pak nijak nezmění, tvůrci seriálu budoucnost ukázat nemohli, protože ve chvíli, kdy se epizoda natáčela, ještě sami nevěděli, jak ona budoucnost bude technicky vypadat. A než aby ukázali něco narychlo spíchnutého, o pár let později to překopali a vyslechli si pak kritiku, „že to předtím vypadalo jinak,“ (všimli jste si třeba, jak se mezi první a čtvrtou sérií změnil vzhled onoho horského sídla rodu Arrynů? protože pár lidí ano, a ti prskali a prskali…) tak celé proroctví jednoduše upravili…

Vraťme se ale k naší ústřední tezi: Podobných změn, které mají docílit větší dramatičnosti, je v seriálu mnohem více. Můžeme mezi ně přiřadit například i:

– zabití Pypa a Greena v bitvě o Černý hrad (tito dva Jonovi kamarádi v knize útok divochů přežili, avšak jejich smrt v díle S04E09 jednak zvýšila celkové napětí a také se díky ní seriál zbavil dvou okrajových postav, jež by v následujících sezónách akorát tak „zacláněly“)

– Cerseino přiznání incestu jejímu otci (v knize se o tom vůbec nebaví, ale proč by v seriálu nemohli? Tywin na nějaké vyslepičení či odplatu v té době již beztak nemá příliš času…)

– Robbovo osekávání stromového porostu, když zjistí, že mu zavraždili otce (v knize tato scéna není vůbec popsána, ostatně jako spousta Robbových scén ze seriálu, avšak bylo logické Robbovu reakci ukázat – nehledě na to, o jak vypjatý a proto divácky vděčný moment se jedná)

– repliky půltuctu postav týkající se Ygritte a pronešené po její smrti (v knize se Jonova osudová láska zase tolik neřešila – jistě, Tormund o Ygritte mluvil, ale ostatní postavy ne; a pálení na hranici v knize už vůbec nebylo –, pro účely seriálu však bylo potřeba na tyto struny zadrnkat trochu hlasitěji)

– souboj Brienne a Psa (v knize Sandor utrží smrtelné rány v souboji s bandou ozbrojenců, kteří touží po odměně, jež je vypsaná na jeho hlavu, a s Brienne se tedy vůbec nesetká; souboj v seriálu ovšem funguje mnohem lépe, protože do sebe buší dvě důležité postavy, které mají lidé rádi, takže nikdo neví, komu fandit, natož jak jejich souboj dopadne; a navíc se tímto způsobem poněkud okrajovější postava Brienne mohla v seriálu před koncem série ještě jednou ukázat, což také jistě potěšilo)

Buďme tedy za všechny tyto změny rádi. Díky nim má Hra o trůny větší spád, je akčnější, zábavnější, koukatelnější. Díky nim se nám u tohoto seriálu snadněji směje, pláče, nadává a v obavách zatínají zuby. Tím nechci ani trochu naznačit, že by knižní předloha byla nudná – i zde jsem toho názoru, že kniha je lepší –, jenže je třeba si uvědomit, že co funguje v knize, nemusí nutně fungovat na obrazovce. Věřme proto, že když David s Danem nějakou takovouto změnu provedou, tak dobře vědí, co dělají.

Charakterizace

Některé změny provedené při adaptování knižní Písně ledu a ohně do podoby seriálové Hry o trůny spočívají ve snaze tvůrců lépe vystihnout podstatu některých postav, charakterizovat je o trochu více, než jsou zpočátku v knihách, případně pořádně využít talentů herců a hereček, jež byli do rolí oněch postav najati. Řeč je tu například o již zmiňované Margaery Tyrellové, která nemá až do čtvrtého dílu v knižní sáze příliš mnoho prostoru, zato její role v seriálu je mnohem podstatnější; a také o královně Cersei.

Cersei sice  coby manželka – a později matka – krále hraje v příběhu poměrně důležitou roli, ale do hlavy jí čtenáři začnou vidět až ve čtvrté knize. Do té doby je v knihách pouze jednou z mnoha vedlejších postav. Není tomu tak ovšem v seriálu, v němž byla do role Cersei najata skvělá Lena Headey. Právě díky jejím kvalitám a vybalancovanému prokreslení její postavy se tvůrci nebojí její roli obohacovat o herecky náročné scény. Například určitá část Cerseiných interakcí s jejím bratrem Tyrionem, které si diváci mohli užívat ve druhé řadě seriálu, v knihách vůbec nebyla, a David Benioff s Danem Weissem je připsali jen díky Leniným schopnostem a chemii s Peterem Dinklagem.

Stejně tak byste v knihách nenašli ani čárku o Orsonovi Broukovrahovi, na nějž těsně před soubojem Hory s Oberynem Martellem vzpomínají ve vězení Tyrion s Jamiem. Spousta diváků neměla během vysílání tohoto dílu nebo ihned po něm tušení, proč ona scéna v seriálu vůbec byla, a tak ji řádně zkritizovali jako nesmyslnou a nudnou vatu. I tuto pasáž si však David s Danem přimysleli, aby tím rozvinuli postavy obou bratrů, lépe prokreslili jejich vztah a oběma hercům tím zároveň poskytli výživné herecké sousto, do něhož se mohli zakousnout. Kromě toho ale tato scéna funguje i jako dvojnásobná předzvěst budoucnosti. V příběhu prosťáčka Orsona, jenž se vyžívá v drcení brouků kamenem, se odráží brzký skon nebohého Oberyna; a fakt, že Tyrion pustí na svobodu stínku, již během svého povídání chytne mezi prsty (a nerozmačká ji jako Orson), předpovídá jeho vlastní záchranu Jamiem. Ona scéna je tedy do detailu promyšlená, funguje na několika rovinách a nádherně zapadá do kontextu seriálu.

Podobně jako s Tyrionem a Jamiem v této scéně si ve čtvrté sérii tvůrci náramně vyhráli s Lady Oleannou a Oberynem Martellem. Velká část jejich scén byla napsána speciálně pro účely seriálu – aby rozvinuly a lépe prokreslily charaktery jejich postav a zároveň daly na odiv herecké kvality jejich představitelů. Je pravda, že obsahy těchto scén byly většinou v knihách minimálně naznačeny, avšak to, že byly uvedeny, a jakým způsobem byly uvedeny, je zásluhou právě Dana s Davidem.

Stejně tak si mohou David s Danem připsat zásluhy za onen skvostný proslov, v němž Malík vysvětluje Varysovi, že „chaos není žádná jáma. Chaos je žebřík.“ Ten byste v knihách nenašli, ale do seriálu zapadl jako máloco. Epizoda díky němu získala úchvatnou závěrečnou montáž a postava Malíka skvělým způsobem poodhalila svou motivaci a modus operandi.

Vztah Missandei a Šedého červa, který se velmi zajímavým způsobem rozvíjí v seriálu, byste v knize také nenašli. Missandei je pouze jednou ze tří osobních služebných Daenerys, takže příliš prostoru nemá; a Šedý červ je postavou ještě okrajovější. Jenže jejich existence ve třetí sérii byla nutná, vyškrtnout je tedy nešlo a v sérii čtvrté se nemohli jen tak vypařit, případně být odsunuti do naprostého pozadí. Dan Weiss s Davidem Benioffem si s těmito postavami tedy trochu pohráli a v zájmu lepší prokreslenosti jim spoustu scén připsali.

A uvést si zde jistě můžeme i postavu Ygritte, jež se jen díky Weissovým a Benioffovým změnám při adaptování knih až do předposledního dílu čtvrté série docela nevypařila. Protože je v Písni ledu a ohně každá kapitola vyprávěna jen a pouze z pohledu jedné postavy, a protože Ygritte tímto vypravěčem nikdy nebyla, tak se s ní čtenáři od chvíle, co si z Jona udělala terč na šípy, neměli šanci vidět. Znovu ji spatřili až během útoku na Černý hrad a tehdy jí už nezbývalo příliš mnoho času. Tím, že tvůrci do seriálu připsali onu scénu útoku na vesnici (a Ygrittinu brutalitu) a scénu před útokem na Černý hrad (tedy i Ygrittino odhodlání zabít Jona, jakož i její příkaz, aby jí ho nezabil někdo jiný) této postavě jednak poskytli větší viditelnost, ale také ji lépe prokreslili. Jen díky tomu mělo její předsmrtné zaváhání mnohem větší váhu.

Rozpočet

O tomto důvodu změn se mluví poměrně málo, protože jakmile dojde na otázku peněz, lidem často dochází slova, protože se nechtějí šťourat v něčem, co by jinému mohlo být nepříjemné, nebo do čeho by jim nemuselo nic být. Jenže tady jde o Hollywood a Hollywood je byznys, v němž peníze hrají jednu z nejdůležitějších rolí. V případě Hry o trůny pak roli do takové míry zásadní, že se od nich odvíjí konečná podoba seriálu.

V tomto článku o penězích jsme si řekli, že Hra o trůny je na výrobu jeden z nejnákladnějších televizních počinů současnosti. Jeden díl stanici HBO vyjde na celých 6 miliónů dolarů (a na zfilmování epizod 2×9 a 4×9 se museli v HBO plácnout přes kapsu ještě více). Ačkoliv se možná 6 miliónů může zdát jako závratná suma, když uvážíte, kolik lidí se na výrobě tohoto seriálu podílí – ať už před kamerou, nebo za ní –, kolik rekvizit, kostýmů a především trikových záběrů je potřeba pro každý díl vyrobit… 6 miliónů je poměrně málo. Tvůrci proto musí s financemi nakládat velmi rozvážně, neplýtvat, kde nemusí, a investovat peníze pouze tam, kde je to opravdu potřeba.

Fanoušci si občas zoufají, že v seriálu téměř nejsou vidět Daenerysini draci, jenže když si vezmete, kolik výroba těchto dráčků stojí (nápověda: hodně), tak se zase není čemu divit. Díky každé vteřině, kdy draci nejsou na obrazovce, si tvůrci mohou dovolit vygenerovat v počítači jeden hrad, naklíčovat do záběru celý horizont, vytvořit efekt letícího barelu s armádou bojovníků v pozadí, pohrát si s jakoukoliv scénou na Zdi či za ní atd. V seriálu je ohromné množství efektů, jichž si člověk ani nevšimne. A všimnout si jich nemá, takže pokud nic nezaregistruje, odvedli trikaři svou práci na výbornou.

Z důvodu nákladnosti výroby se v seriálu tedy jednak šetří s draky, ale také s vrky (přenáším sem toto slovo z Pána prstenů coby překlad Martinova direwolf), bílými přízraky, obry, mamuty apod. Kvůli trikové a finanční náročnosti chyběla námořní bitvě na Černé vodě ona část s řetězem; kvůli penězům Tyrion v první sérii ve své první bitvě namísto bojování uprostřed masy lidí a koní okamžitě schytal ránu do hlavy a ztratil vědomí (a diváci s ním); a nejspíš i kvůli rozpočtu jsme v seriálu, hodně na severu, zatím neviděli jistého pána s černýma rukama. Ono jen naanimovat toho jeho soba by vyšlo na statisíce dolarů…

Je otázkou, jestli HBO do budoucna tvůrcům celkově nezdvihne rozpočet. Ze seriálu se ostatně stal nejsledovanější pořad v historii stanice a HBO ví, co je potřeba a co si jejich zlaté dítko zaslouží. Nějaký ten milión za epizodu navíc by při takové sledovanosti HBO vaz jistě nezlomilo. Tak uvidíme. V budoucnu se každopádně ještě máme na co těšit!

Praktičnost & Uvěřitelnost

Tato poslední kategorie změn se již týká pouze drobností, jež na sebe ale na internetu občas strhávají stejné množství pozornosti jako změny zásadní – například změny postav a struktury. Řeč je tu především o úpravách, které bylo třeba učinit buď z toho důvodu, že by původní koncepce na obrazovkách vypadala směšně a obrazově by vůbec nefungovala, nebo že by kvůli jejich realizaci herci museli trávit dlouhé hodiny zbytečně v maskérně, což by je stálo nervy a tvůrce spoustu peněz.

Lidé si tak mohou na internetu psát, že seriálový Daario Naharis nemá plnovous a nebarví si ho na fialovo, ale jen si zkuste představit, jak by to v reálu asi vypadalo… Oni to David s Danem jistě při kamerových testech zkoušeli, ale nejspíš sami museli uznat, že by chudák Daario vypadal jako klaun. Podobně v seriálu nikoho neuvidíte nosit fialové kontaktní čočky, ačkoliv fialová barva očí je v knižním světě George R. R. Martina ne zrovna neobvyklou mutací. Na obrazovce by fialové oči vypadaly podivně, nepřirozeně – skoro jako… fialové kontaktní čočky.

A stejně nepřirozená – ve smyslu přepálená a špatně uvěřitelná – by byla i Lorasova knižní reakce na smrt krále Renlyho. Zatímco v seriálu Loras (do ohlušujícího zvuku nesouhlasného bručení čtenářů) zkroušeně sedí u Renlyho těla, pláče a zaříká se, že najde a potrestá Renlyho vraha, v knize ho popadne amok a mečem rozseká na maděru několik poblíž stojících strážných. Opět si zkuste představit, jak by taková scéna v reálu fungovala… Dosti špatně. Loras není Gregor Clegane, takže ho seriál nemůže malovat stejným štětcem.

Další drobná změna, jejíž příčina má tentokrát původ v praktičnosti a finanční nákladnosti provedení, postihla postavu Tyriona Lannistera. Ten měl v bitvě u Černé vody přijít o celý nos, ne si jen vysloužit dlouhou jizvu přes obličej. On už ovšem Peter Dinklage takhle tráví kvůli oné jizvě každý den v maskérně minimálně hodinu dvě. Kdyby mu maskéři a trikaři měli odstraňovat ještě nos, trvalo by to o to déle a vyšlo na strašlivé peníze. Nehledě na fakt, že ztráta nosu by byla v obrazovém médiu přeci jen až příliš silná káva. Jedna věc je si o takové věci číst, ale dívat se, jak si Tyrion v každé scéně seriálu dloube stroupky v místech, kde měl nos, by hraničila s žánrem hororu. Z podobného důvodu si Catelyn před smrtí nerozdrápala celý obličej a Joffrey zase krk – i to by zabralo spoustu času při natáčení, spotřebovalo dost financí a ve výsledku by to beztak bylo „až moc“.

Z velmi praktického důvodu v seriálu také došlo k zestárnutí většiny dětských a dospívajících postav. Zatímco Robbovi a Jonovi je v knize 15 let, v seriálu má být postavám v první sérii 17; Branovi je v seriálu místo 7 let 10, Sanse místo 10 let 13, Aryie místo 9 let 11 a Joffreymu místo 13 let 16. Všechny tyto změny se údajně odvíjejí od počáteční nutnosti nechat trochu zestárnout postavu Dany. Proč nutnosti? Zkuste si vybavit Danyin dějový oblouk v první sezóně. A teď si představte, že by té postavě ve scénách s Khal Drogem mělo být třináct let. Proti (byť i jen naznačenému) zobrazování takových věcí jsou snad i zákony. Dany tedy musela být o pár let starší a ostatní děti jí bylo třeba věkově trochu přiblížit.

Ono mělo toto postaršování zároveň jistou estetickou výhodu: Čím starší dítě (nebo dospělého – v případě středoškolských dramat) najmete, tím méně je na něm vidět jeho následný vývoj, a to jednak z toho důvodu, že už tolik nevyroste, ale také proto, že pokud nedojde k nějaké zásadní transformaci ve tváři, tak si divák ani nevšimne tolika změn – na něco takového probíhá jeho vývoj až příliš plynule. V tomto ohledu však dělá obzvlášť představitel Brana tvůrcům Hry o trůny stejné problémy jako kdysi představitel Walta tvůrcům Ztracených…

Přidávání let mohlo mít – konkrétně v případě Hry o trůny, ale toto tvrzení se dá aplikovat i všeobecně na hollywoodskou tvorbu jako takovou – zároveň ještě jeden vedlejší účel: S dětskými herci je často potíž, protože je na nich poznat, že se ne právě nejdokonaleji vtělují do rolí svých postav, ale jde jen o děti, co si hrají na někoho jiného. Čím starší takový dětský herec ale je (a čím více zkušeností tím pádem s herectvím má), tím uvěřitelnější a lepší je jeho či její výkon. Možná i částečně proto tvůrci ve čtvrté sérii najali do role Tommena, kterému je v knize 6 let a v seriálu mu má být 10, zkušenějšího hereckého teenagera…

A když už jsme tak nakousli téma tělesných změn, jistě jste si všimli, že v seriálu několikrát došlo k přeobsazení určitých vedlejších rolí (ono jde vlastně spíše o okrajové roličky).  Hra o trůny má například již druhého Daaria, druhého Tommena, třetího Gregora, v páté řadě se nám představí druhá Myrcella a jsem si jistý, že pokud se ještě někdy uvidíme s Rickonem, je velmi pravděpodobné, že i on bude vypadat trochu jinak, než jak si ho možná budete pamatovat.

Důvod těchto přeobsazení může spočívat v možnosti najmout lepšího herce (to se na jednu scénu v úvodu seriálu najme člověk, který fyzicky odpovídá popisu postavy, ale jakmile se o pár řad později daná role více rozepíše, vyvstane potřeba najmout herce, který to celé bude spíše schopný odehrát), v odrůstání dětských herců (v seriálu čas ubíhá mnohem pomaleji než v reálném světě, takže ačkoliv by někteří ve Hře o trůny rádi zůstali, tak to bohužel nejde) nebo třeba v úmrtí herce, který tu kterou postavu původně ztvárňoval (tohle se málem týkalo Sera Daenyse Mallistera z Noční hlídky).

Především jde ale o to, že proti tvůrcům zasahuje realita práce v televizní branži a časové konflikty v natáčení. Někteří herci by sice ve Hře o trůny rádi hráli dál, ale nemohou, protože jsou smluvně vázáni být ve stejnou dobu na jiném place a natáčet tam nějaký jiný pořad. Musí se proto rozhodnout: Zůstanou v masivně sledované Hře o trůny (kde je však jejich role tak malá, že je téměř zanedbatelná – zaregistroval by například někdo trojí tvář Gregora Clegana, pokud by se o přeobsazení jeho představitele nepsalo?), nebo zkusí štěstí v nějakém jiném a podstatně méně sledovaném projektu, v němž by ale měli o to větší a výživnější roli? Nelehké to rozhodnutí…

Daleko v úvodu tohoto článku jsme si zmiňovali ještě jeden případ změn, jež by se daly zahrnout do této kategorie: změny, které byly provedeny proto, že na obrazovce jednoduše něco vypadá lépe, než jak je to popsáno v knize – lépe to na ní funguje. Vezměme si například Měsíční dveře Lysy Arrynové. Ty jsou v knihách popisovány jako obyčejné dveře ve zdi, které se otevírají do nicoty. A nyní si tahle vrátka porovnejte s tím, jakou podobu jim dali výtvarníci v seriálu. Ty seriálové prostě „vypadají líp“.

Dany své draky v závěru čtvrté sezóny také nepřiková kdesi v podzemních kobkách úplně bezdůvodně. Zatímco v knize ona otevřená aréna – kde jsou sice přivázaní, ale řetěz mají dostatečně dlouhý na to, aby si mohli alespoň trochu protáhnout křídla – funguje báječně, kobky vyvolávají klaustrofobnější dojem, jsou vizuálně působivější, a Danyino rozhodnutí draky uvěznit proto bolí více. Nehledě na to, že tvůrci tímto způsobem mohli využít reálných natáčecích lokací a zároveň se nemuseli trápit s vedlejší příběhovou linií, jež se týká právě oněch bojových arén.

A do třetice: Samotný trůn – tedy, Trůn – vypadá v seriálu jinak, než jak je popisován v knize. Je mnohem menší a proto uvěřitelnější. Trůn, jenž popisuje Martin v knize, je teoreticky či v představách čtenářů úchvatný, ale v seriálu by působil dosti neprakticky. O což přesně jde, jistě. Ale čekejte si v každé scéně z trůnního sálu půl dne, než král vyšplhá na takový groteskně olbřímí posed. Navíc, kdyby byl trůn přesně takový, jaký by „měl podle knih být,“ tak bychom se nikdy nedočkali onoho skvělého Malíkova proslovu…

————————

Tímto jsme se dostali na závěr našeho výčtu potenciálních důvodů, jež se skrývají za těmi nejvýraznějšími změnami, které Píseň ledu a ohně potkaly při adaptování do podoby seriálu. Výčet změn, které jsem zde uvedl, zdaleka není úplný – mnohem obsáhlejší a aktualizovaný seznam naleznete ZDE –, ale jako klíč k pozdějším sériím by mohl dostačovat. Ostatně jen v případě série páté se již napsaly stovky článků o tom, že s největší pravděpodobností:

– knižní postava Arianne splyne se seriálovou Ellarií

– namísto diváky již zapomenutého Illyria bude Tyrionovým průvodcem po Volantisu Varys

– Jamie pojede za Martelly místo Balona Swanna

– Sansa dost možná převezme roli Lady Stoneheart a bude vraždit Freye

– Mladý Griff, Jon Connington, Quentyn Martell, Železní a určitě i několik dalších se v seriálu (zatím) neobjeví

– Areo Hotah je černoch a princ Doran je štíhlý a pohledný

Těch změn ale budou obzvlášť v páté a šesté sérii desítky, protože se Martinův příběh v této části rozvětvil natolik, že by jinak bylo naprosto nemožné jej adaptovat. Jisté úpravy jsou jednoduše naprosto nezbytné a vychází už jen ze samotné podstaty převodu knihy do jiného média. Všechny změny však mají své opodstatnění a většina z nich zároveň slouží nějakému účelu. David Benioff a Dan Weiss jsou scenárističtí profesionálové, kteří se od dob první série spoustě věcem přiučili, takže se nemusíte obávat, že by nevěděli, co dělají, nebo divákům dělali nějaké naschvály. Hra o trůny je – a snad i nadlouho bude – jednou z nejlepších adaptací, jež televizní obrazovky kdy viděly.

————————

————————

Toto video s českými titulky naleznete ZDE.

V následující části tohoto rozsáhlého článku se budeme o všemožných změnách bavit mnohem konkrétněji. Pro názornost si postavíme do kontrastu jedny z nejpamětihodnějších scén z Písně ledu a ohně a jejich televizní zpracování. A protože jedním z druhů scén, jež se člověku nejsnáze vryjí do paměti, jsou okamžiky dramatické a násilné, tak si ony změny mezi knihou a seriálem ukážeme na scénách smrtí, které buď vynikají svou drastičností, nebo v nich umírají hlavní postavy.

Toto video s českými titulky zobrazíte kliknutím SEM.

Postavy v tomto seriálu umírají tak často, že si Hra o trůny vysloužila pověst pořadu, v němž není radno se na žádnou z nich příliš vázat (jelikož přijít o hlavu může téměř kdokoliv a kdykoliv). Překlady oněch vybraných pasáží z knih budou přímo moje, a to nejen proto, že mě samotného překládání baví, ale také z důvodů, které po zabití poslední postavy vysvětlí Hana Richterová v jedenácté části tohoto článku. Ta bude pojednávat právě o českém překladu Martinovy série a jeho kvalitách. Ano, tento článek je prací kolaborativní a na Píseň ledu a ohně se dívá z několika úhlů. Však ona si takový přístup tato série zaslouží.

———————————

1. Teorie

2. Příklady – Scény úmrtí – Řady 1-4

3. Příklady – Scény úmrtí – Řada 5

4. Překlad knižní adaptace

 

Pages: 1 2 3 4