Adaptace a překlad Hry o trůny 1/11: Úvod

Photo by twipzdeeauxilia, Flickr, CC BY-ND 2.0

Adaptovat knihu do podoby filmu či seriálu je neskutečně ošemetná a nevděčná záležitost, protože je nevyhnutelně potřeba, aby byly provedeny určité změny. Všechny postavy a zákruty příběhu, jež byly v předloze, se do filmu či seriálu nedají nacpat; scény, jež fungovaly v knize, by nemusely fungovat na plátně či obrazovce, takže jsou vystřiženy. A tak dále. Problém je, že každá taková změna je fanoušky, kteří nevidí její opodstatnění, pořádně zkritizována. Avšak tuto kritiku si tvůrci často nezaslouží, protože za každou změnou leží nějaký dobrý důvod. V tomto článku se tedy podíváme na všemožné příčiny změn v adaptaci dnes snad nejznámější – Hře o trůny – a v jeho úplném závěru si posvítíme na kvality českého knižního překladu Písně ledu a ohně.

Photo by Robert Ball, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Hra o trůny, která byla nedávno vyhlášena nejsledovanějším seriálem v celých dějinách HBO (což je sice skvělé marketingové oznámení, ale o tom, že v dobách vysílání Rodiny Sopránů, jejíž finále do té doby drželo rekord, měl předplatné kabelovky HBO jen zlomek dnešního diváctva, se zmiňoval jen málokdo), je ukázkovým příkladem těch největších záludností, jež mohou scenáristy při adaptování knih potkat. Má ohromný rozsah, košatý a spletitý děj, stovky postav, velké scény… Adaptovat tuto sérii není žádný med.

Takže jak již bylo řečeno, změny jsou nevyhnutelné. Jenže spousta fanoušků pro tento fakt nedokáže najít pochopení. Čertí se, že v seriálu nebyla ta která scéna nebo postava; hudrují, že jinou si tvůrci přimysleli, přestože v předloze není; nadávají, že další postava vypadala v seriálu trochu jinak, chovala se trochu odlišně nebo se s někým měla či neměla setkat; láteří, že někdo řekl něco, co neměl; durdí se, že je v seriálu málo draků, moc povídání, nedostatek toho, přebytek onoho…

Neustálý kolotoč výtek. Výtek, jež by se daly zobecnit a vztáhnout i na všechny další filmové a seriálové adaptace knih. Jenže v jejich případě se tvůrcům změny zase tolik nevyčítají. Tedy, jakmile se dostaneme o pár odstavců dál a začneme si uvádět příklady, tak si možná na nějakou kritiku změn, jež jejich tvůrci provedli, vzpomenete. Problém však je, že ona kritika v případě ostatních děl zdaleka nebyla a není tak dlouhotrvající, tak vyhrocená a tak absurdní. Lidé na internetu v jejich případě jen zřídkakdy psali vzkazy typu: „Vždyť to už nemá s knížkou nic společného,“ nebo „Teď to ale totálně domrvili. Na to už se nedá koukat. Proč to pořád tak mění? Na tyhle srágory se odmítám dál dívat!“ Diváci Hry o trůny jsou v tomto ohledu dosti specifickou bandou. Předlohy se typicky drží jako klíště a jakékoliv změny přijímají v první řadě s despektem.

Photo by Joel Geddert, CC BY 2.0

Pro zvětšení klikněte na obrázek.

Pojďme si nyní na úvod druhy těchto změn obecně trochu přiblížit a uvést si k nim pár příkladů. Jednak si tím načrtneme, co nás v tomto článku bude dále čekat, ale také si tímto způsobem ukážeme jeden často přehlížený fakt, a to že všechny úpravy, jichž se tvůrci seriálové Hry o trůny Dan Weiss a David Benioff při adaptování knih George R. R. Martina dopouští, zdaleka nejsou takovou donebevolající křivdou, jak to podle ohlasu fanoušků občas možná vypadá. Jakmile se na ně totiž člověk podívá z odstupu, tak zjistí, že jde při adaptování knih o naprosto běžné postupy.

Photo © New Line Cinema, MGM, Warner Bros. Pictures

Úprava struktury vyprávění – Do žádných detailů o samotné Hře o trůny zde zatím zabíhat nebudeme (těch si užijeme do sytosti později, nyní nám jde o zasazení do kontextu), ale asi sami víte, jak obrovské Martinovy knihy jsou. A jejich adaptace je obtížná už jen kvůli plejádě vypravěčů v první osobě a postavám, jež z příběhu mizí i na stovky a tisíce stran. S podobnými problémy se potýkali například tvůrci obou filmů Carrie, protože zatímco kniha má několik vypravěčů a částečně sestává z výstřižků z novin a časopisů, film musel být učesán do podoby souvislého, zaostřeného vyprávění. A v Jacksonově trilogii Hobbit možná patří Gandalfovo sólové hledání Pána zla k těm nejlepším pasážím, avšak v knize byste je nenašli. Tam totiž Gandalf na dlouhou dobu prostě zmizí, a když se objeví, Tolkien jeho dobrodružství odbude sotva  pár větami. Něco takového si filmaři dovolit nemohli, protože co není ve filmu vidět, to jako by neexistovalo…

Zjednodušování – Napadlo vás někdy, kam se v Harrym Potterovi poděla pasáž, v níž například Hermiona zakládá svůj klub za lidštější zacházení s domácími skřítky; nebo ta, v níž čtenáři v nemocnici navštíví Nevillovy rodiče; a co ta, ve které se Hagrid se svou milou Olympou vydá přesvědčovat obry, aby se nepřidávali k Voldemortovi? Všechny tyto pasáže byly vyškrtnuty, protože bylo příběh potřeba zjednodušit a tyto části neměly nijak výrazný dopad na hlavní dějovou linii. Šlo jen o lehce odstřihnutelné odbočky od hlavního příběhu, kvůli nimž by filmy leda tak nabyly na délce, nakynuly, rozbředly. Z podobného důvodu byl ze Společenstva prstenu odstraněn Tom Bombadil, Hunger Games se doposud vůbec nezmiňovaly o muttantech a film V jako Vendetta (jenž těch změn prodělal mnohem více) přišel kupříkladu o postavu Rosemary Almondové (to ona v komiksu zabila Vůdce, nikoliv pan Creedy).

Photo © Paramount Pictures

Dramatizace – Když se v knize padesát stránek nic moc neděje a postavy si jen tak povídají, autor poskytuje nějakou expozici či sem tam sklouzne k popisu či hodině fikční dějepravy, tak to nemusí nutně vadit. Pokud je spisovatel schopný, může to být i dost velká zábava. Jenže filmy a seriály fungují jinak. Jakmile si zde začnou postavy sáhodlouze v klidu povídat nebo pomalu chodit od jednoho místa k druhému, aniž by se jim dělo cokoliv zásadního, tak sami přepnete kanál nebo odejdete ze sálu. Vážně – studia na to mají čísla a tabulky. Tvůrci proto musí občas provést nějakou tu změnu, aby diváky udrželi v pozornosti a aby se v jejich díle stále něco dělo. V Hannibalovi letos například Bryan Fuller nechal zavraždit jednu z (téměř) hlavních postav, ačkoliv se podle kánonu měla dožít minimálně čtvrté série. Konec Mlhy se také dočkal zásadní změny, jež přispěla k mnohem dramatičtějšímu vyústění celého snímku. Hlavní mužská postava ve Snídani u Tiffanyho je v knize gay a s Holly Golightly se jen přátelí, jenže kdyby jím zůstal i ve filmu, tak by diváci přišli o romantickou zápletku a spoustu dramatu. A v knižní Světové válce Z zombíci také zrovna nesprintovali. Jenže to by pak ve filmu nebyly všechny ty úchvatné a nervy drásající scény…

Charakterizace – Tato škatulka se v první řadě týká vedlejších postav, jež v knižních předlohách nemají příliš prostoru, ale příběh si žádá, aby v něm zůstaly – nemohou tedy být v rámci zjednodušování odstraněny. A aby se s nimi diváci měli šanci seznámit, oblíbit si je a pochopit, proč se chovají, jak se chovají, musí filmoví a seriáloví tvůrci tyto postavy nějakým způsobem z předlohy vytáhnout. Musí si například domyslet, co tak ona postava mohla dělat, zatímco nebyla na scéně, a do filmu to vepsat; některé scény si musí dokonce celé přimýšlet (čtěte „vycucávat z prstu“). Avšak tohle většinou dělají v duchu té které postavy, takže než aby takové vložky vadily, lidé je obvykle berou jako obohacení původního materiálu. V Pravé krvi měla například vedlejší postava Lafayetta zemřít již v první sezóně, ale divákům a tvůrcům se výkon Nelsana Ellise natolik líbil, že mu roli obohatili o spoustu scén, a navíc si ho v seriálu nechali až do jeho konce. A v Burtonově Alence v říši divů měl Kloboučník také poněkud rozšířené pole působení. To bylo ale především proto, že ho hrál Johnny Depp.

Photo © Warner Bros. Pictures

Rozpočet – Ke spoustě změn také velmi často dochází z toho prostého důvodu, že na ně nejsou v rozpočtu filmu peníze. Zde se především jedná o výdaje za vizuální efekty, za natáčecí lokace a za podnební podmínky. Ono je údajně například levnější natáčet scény se speciálními efekty v noci, protože se tak obrázky v počítači rychleji a levněji renderují; scény na ulicích je nejlepší natáčet brzy ráno, protože se tím musí nejméně omezovat doprava (i to stojí peníze); naopak davové scény se nesmírně prodraží; scény, v nichž prší, jsou také drahé, protože příroda ne vždy spolupracuje a tvůrci si tak často musí pomáhat umělým deštěm, atd. Předloha si tak může diktovat, co chce, ale realita natáčení vůči ní často není právě nejpřívětivější. Gore Verbinsky chtěl do Osamělého jezdce údajně narvat ještě jednu akční scénu, v níž by tlupa jezdců na koních spolu s vlkodlaky (!) útočila na jedoucí vlak. Studio mu ale řeklo, že už takhle točí přes rozpočet, a peníze mu na to nedalo. To samé platí i pro Velkého Gatsbyho, v němž chtěl režisér Baz Luhrmann přetočit pár scén, ale již mu na to nezbyly finance. A ve spoustě hororů si na odhalení vraždících monster musíme počkat jednak kvůli budování napětí, ale také proto, že jejich animace je tak nákladná, že filmaři na více než pár minut záběrů jednoduše nemají prostředky. To samé mimochodem postihlo i letošní film Earth to Echo, v němž je titulní hrdina kvůli drahé animaci vidět tak málo, až to na sebe poutá pozornost recenzentů.

Praktičnost a uvěřitelnost – V této části si budeme povídat především o věku dětských postav, maskách a faktu, že některé změny musí být prováděny proto, že určité věci by na kameře jednoduše vypadaly divně, až vulgárně. Věděli jste například, že „osudově zamilované“ Julii je v Shakespearově hře Romeo a Julie pouhých 13 let? Na tento faktický detail si ale v souvislosti se všemi různými zpracováními této hry, jež ji bez výhrady už jen kvůli násilným a milostným scénám minimálně o pár let postaršují, nikoho stěžovat neslyšíte. Relativně málo výtek také padá i na hlavy tvůrců komiksových filmů za to, že jejich superhrdinové nenosí stejné kostýmy, jaké na sebe ony postavy navlékají v předlohách. V tomto případě téměř všichni fanoušci uznávají, že by postavy na kameře vypadaly jako klauni. Na filmu Strážci se „fanouškové“ všeobecně sice náramně vyřádili, nicméně fakt, že v jeho závěru byla ona obří telepatická chobotnice (!) nahrazena jadernou bombou nikomu tolik nevadil. Všem totiž došlo, jak směšně by taková potvora na plátně vypadala. A podobně jen málokdo řešil barvu vlasů Nymfadory Tonksové v Harrym Potterovi (ano, i o takovýchto věcech se píše). Ta je sice v jednom filmu měla (věrně k předloze) žvýkačkově růžové, ale v dalším ztmavla na mnohem praktičtější a méně křiklavou brunetu.

Photo © Warner Bros. Pictures

V této části článku si zároveň pro úplnost zmíníme i několik změn, jež byly provedeny čistě jen proto, že ony nové nápady vypadají na kameře lépe. Některé věci totiž mohou v knihách fungovat sebelépe, ale filmy a seriály – a tuhle frázi uslyšíte ještě mnohokrát – jsou obrazová média, takže je v první řadě potřeba, aby ony věci působily vizuálně dobře. Hned uvedu pár dalších příkladů z Harryho Pottera, protože toho zná – přinejmenším okrajově – asi většina planety. Smrtijedi za sebou právě kvůli „vizuální kulervoucnosti“ nechávají při teleportování oblak černého dýmu, ačkoliv v knihách vůbec nečoudí. Výtvarníci si uvědomili, že takhle to jednak vypadá dobře, a člověk navíc při soubojích alespoň ví, kde kdo je. Z podobně praktického důvodu studenti používají bezeslovná zaklínadla, třebaže v knihách jde o dosti pokročilou schopnost. Takhle to prostě na plátně vypadá lépe, protože vám někdo neustále neřve „čáry máry“ do ucha. A ten samý argument by se dal použít i o souboji Brumbála s Voldemortem, o Voldemortově lupínkové smrti, jednoduše o desítkách dalších scén…

Pro otitulkovanou verzi videa skočte SEM. Díky uživatelce ulitě za link 🙂

Hra o trůny tedy v každém díle prochází velkou spoustou změn, avšak každá z nich má nějaké odůvodnění a pro každou existuje precedens. V chystané páté řadě seriálu všelijakých změn navíc ještě přibude, protože tvůrci začnou adaptovat hned dvě masivní knihy najednou (je všeobecně známo, že čtvrtý a pátý díl knižní série se odehrávají více méně souběžně, protože Martin svou ságu v této části rozdělil nikoliv chronologicky, ale geograficky a podle postav). V následujících částech tohoto článku se tedy společně podíváme na to, proč tvůrci knihy vůbec upravují, proč je nemohou nechat takové, jaké jsou. Tento text se možná bude vztahovat konkrétně na jeden seriál, doufám však, že si z uvedených příkladů budete schopní vyvodit i nějaké ty obecné závěry, takže se v budoucnu nenecháte nepřekvapit ani všemožnými změnami v jiných adaptacích.

P.S. Že bude celý tento článek prošpikován spoilery, snad netřeba dodávat. Záměrně jsem však s jeho uvedením počkal pár týdnů po odvysílání finále poslední řady, aby měli všichni fanoušci – i ti občasní – dostatek času všechno zhlédnout (případně načíst).

Ale pro jistotu: V tomto článku narazíte na spoilery, takže pokud jste neviděli všechny čtyři řady seriálu a nechcete si kazit překvapení, přestaňte číst. Vy ostatní můžete být v klidu. Kvůli tématu článku se omezím jen na děj prvních čtyř sérií a jim odpovídající kapitoly v knize. Budoucí děj se tu prozrazovat nebude.

————————

Korekce: Lucifrid

————————