Herci a herečky 41/47: Paparazzi III/III

Photo by Michael Summers, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Moc rád bych napsal, že se díky rozhodnutí kalifornského soudu z roku 2013, kdy dostali fotografové zakázáno chovat se kolem dětí známých herců a hereček jako zvířata, situace zcela uklidnila, bohužel to ale není tak docela pravda. Paparazzů sice znatelně ubylo (jsou jich ale pořád desítky a stovky), trochu se umírnili (ale stále jsou oprsklí jako lázeňské veverky, takže je skoro děsivé si domýšlet, jak se museli chovat předtím, než dostali nakázáno se chovat slušně), a když se člověk vyhýbá nejprofláklejším místům, obtěžují ho jen trochu. Jestliže bychom ale stav před rokem 2013 přirovnali ke dvěma metrům povodňové vody v obýváku, nyní jí tam mají hollywoodské hvězdy jen metr. Čili je to lepší, ale vytopené jsou stejně.

Nerad bych, aby to vypadalo, že si všechny herečky a herci každý den, celý den, zoufají a pláčou, že jim paparazzi dělají ze života peklo. Jakmile člověk přistoupí na to, že jakmile vyjde z domu, stává se veřejnou komoditou, na níž budou neustále mířit hledáčky fotoaparátů; jakmile se smíří s tím, že se mu na ulici, před restauracemi a obchody prostě budou lepit na paty davy křičících a blikajících pološílenců; jakmile se v zájmu veřejné obliby a našlápnuté kariéry vzdá svého soukromí a osobního prostoru… tehdy je možné si zájem paparazzů i relativně užívat. Koneckonců jsou to také jenom lidi, kteří se snaží vydělat si na živobytí a uživit rodinu. Pokud nejsou vyloženě zlí nebo naštvaní, jde jim jen o to dískat fotku, kterou by mohli prodat. Největší problém tedy nastává hlavně v okamžiku, kdy se takhle umírněných lidí kolem člověkaslétnou tři tucty, začnou se mezi sebou handrkovat a na vás pořvávat. Pokud jich ale tolik není, jejich neustálá přítomnost nemusí až tolik vadit.

Například Jessica Alba s nimi na tomto videu rozšafně vtipkuje. Silvester Stallone si s paparazzimi bez problémů povídá. Amy Schumer na tomto záznamu také bez problémů trpělivě odpovídá na nepřipravené a z fleku vymýšlené otázky fotografa, který ji náhodou odchytil na ulici, když si šla ráno zaběhat.

Emma Stone s Andrew Garfieldem dokonce přišli na zajímavou metodu, jak paparazzů využít k dobrému účelu: Když si jednoho dne na obědě všimli, že se před restaurací vytváří dav fotografů, napsali na kousek kartonu zprávu s údaji o jejich oblíbených charitativních organizacích, a když vyšli ven a kolem nich se strhlo šílenství, drželi si tyto vzkazy před obličeji. Fotografové si tak na snímcích fotili kýžené oběti, ale spolu s nimi nevyhnutelně i jejich charitativní zprávy. Na záběrech Andrewa s Emmou je ale vidět, jak nepříjemné a nebezpečné tyto situace bývají. Paparazzi zabírají celý chodník, vráží do sebe i do lidí, řvou na celé kolo. V jednu chvíli začnou pro nedostatek místa na chodníku vstupovat do vozovky, až se jich Emma ptá, „To se vám pro tu jednu fotku fakt chce umřít?“ A tihle dva zájem paparazzů zpravidla (ale ne vždy) dokáží zvládat.

Na internetu objevíte nepřeberné množství videí, kde celebritám osvětleným záblesky z fotoaparátů, ohlušeným rozběsněným řevem fotografů, vyděšeným a rozzlobeným kvůli chaosu, který se kolem nich rozpoutává, jednoduše rupnou nervy. Třeba Bruci Willisovi, Alecu Baldwinovi, Justinu Timberlakovi, Miley Cyrus, Jonah Hillovi, Kristen Stewart a mnoha, mnoha dalším.

Photo by Steve Snodgrass, Flickr, CC BY 2.0

Ony jsou tyhle vášnivé, bouřlivé, násilné reakce vlastně docela pochopitelné. Je totiž třeba si uvědomit, že kdo se objeví v centru veřejného zájmu, pro toho je život s pouličními fotografy každodenním chlebem. Nejde jen o to, že byste párkrát do týdne museli přetrpět trochu křiku na ulici. Toho křiku je moc, je vytrvalý, objevuje se, kamkoliv se hnete, pokládané otázky jsou nemístné a bolí, protože se z vás fotografové snaží vymámit nějakou zajímavou reakci. Články, které se pak s použitím záběrů z těchto událostí objevují na internetu, vám ale mohou poškodit kariéru, protože ty kraviny lidé čtou a nechávají se jimi ovlivňovat. Ve finále tedy začnete svůj život přizpůsobovat nebezpečí vyfocení. A ono to stejně nepomáhá, protože jste herci a lidé znají váš obličej, takže kamkoliv se hnete, tak někdo je.

Justina Biebera takhle paparazzi vyfotili zpovzdálí nahého, když si vyšel na dovolené na balkón. Ani se mu nedivím, že když ho pak začali doma v L.A. zase jednou obléhat, byl na ně napruzený. Miley Cyrus také ničili dovolenou. Jak sama řekla, „Nedávno jsem byla na dovolené na Havaji. Surfovat jsem tam ale nemohla, protože se na mě neustále vešela skupinka sráčů, co si mě chtěli fotit. Nemohla jsem vylézt ani na pláž a užít si to, protože na mě paparazzi hulákali věci typu, ‚No ták, pojď na pláž. Aspoň na chvilku. My si tě jenom vyfotíme v bikinách a hned půjdem.‘ A já na to jenom, ‚Polibte mi prdel. Na koncertech jsem ještě odhalenější. Kolik za takovou fotku mě v bikinách dostanete? Vždyť ta musí být v porovnání s těmi koncerty úplně bezcenná, ne?‘“ Její nenávist k fotografům, kteří nerespektují soukromí, také zcela chápu.

Photo by Gavin Lynn, Flickr, CC BY 2.0

Člověk se tomu dnes nevyhne, ať už jde kamkoliv. Profesionální fotografové vás mohou od rána do večera nahánět po ulici, a neexistují pořádné zákony o ochraně soukromí, které by jim v tom zabránily. Jednou jsem si například se svými dvěma kluky a manželkou vyjel tady v Beverly Hills do jednoho obchodu, a když jsme chtěli vyjít ven, dveře nám úplně zablokovala zhruba třicítka fotografů. Utemovali je tak, že jsme nemohli vyjít. Zavolali jsme proto na policii, ale ti nám řekni, že s tím nemohou nic dělat. Manažer obchodu tedy musel zavolat soukromou ochranku, která paparazzi odtáhla od dveří a udělala nám v davu tunel, kterým jsem protlačil děti do auta. Prostě šílenost.

Kvůli tomu, jak na fotografy reaguji, jsem se už kolikrát dostal do křížku s médii. Chtěl bych ale vidět jakéhokoliv racionálního člověka, jak by si nějakou dobu zkusil jít v mých botách, a nakonec na paparazzi nebyl naštvaný. Svojí práci mám rád. Jsem schopný jí obětoval cokoliv. Když mi jde nějaký film do kin, rád si o něm v rozhovoru popovídám, s kolika lidmi to jen bude potřeba. Ale tím to končí. Tyhle dvě věci jsou součástí mojí práce. Zbytek není. Přece bych měl být i přesto, že jsem herec, schopný volně chodit po venku a nebát se, že mě ušlape stádo.

– Russell Crowe u Larryho Kinga, duben 2015

A bývalá modelka (nyní úspěšná začínající herečka) Cara Delevigne je na paparazzi přímo vysazená. Jeden by si myslel, že bude díky životě na přehlídkových molech zvyklá na blesky fotoaparátů, ale čeho je moc, toho je příliš. I ona má paparazzů občas plné kuby, což dává velmi hlasitě najevo na svém twitterovém profilu. Tady dole vybírám několik zpráv, které ilustrují, jak se zhruba věci mají.

– Drazí paparazzi, když se mi postavíte do cesty, mám veškeré právo vás z ní odstranit.

– Odteď beru svou tvář do vlastních rukou. … He, tak se zdá, že když paparazzům zabráníte v tom, aby vám vyfotili obličej, hned se naštvou. To by jeden neřekl!

– Dávám si nový cíl: Mít kontrolu nad vlastním obličejem. Vím, že to zní zvláštně. … Nechci tím říct, že se přestanu šklebit, akorát už paparazzům nebudu dál dovolovat, aby si mě fotili, pokud sama nebudu chtít. Což většinou nechci.

Photo by Walterlan Papetti, Flickr, CC BY-SA 2.0

– S těmi paparazzi je to rok od roku horší. Nechci si stěžovat, ale přijde mi smutné, že kvůli nim v podstatě nemůžu žív ve svém rodném městě. – Jo a ještě bych něco chtěla říct fotografům v Miláně: Obličej si zakrývám jenom tehdy, když jste na mě hnusní. Prosím, nechovejte se ke mně jako ke zvířeti v zoo. – Jak jsem se do Milána těšila, teď mám pocit, že mi paparazzi zkazí celý výlet. – Kéž byste se teď cítili tak, jako já. Doufám, že když zrovna někoho nefotíte, jste schopní soucitu s ostatními lidmi. Pokud ne, je mi vás líto. – Až budu mít jednoho dne dlouhou chvíli, zjistím si, kde bydlíte, a s pěticí kamarádů a se vám vyzbrojená fotoaparáty utábořím před barákem. Uvidíme, kdo se bude smát naposled. – Omlouvám se, lidi. Už přestanu brblat. Kdybych si tady neupustila trochu páry, někdo by nejspíš dostal po tlamě. – Já prostě odmítám, aby tihle dospělí muži zacházeli s lidmi jako s věcmi bez citů, a aby jim to tak snadno procházelo. Mlčet fakt nebudu. – Někteří z nich jsou rozhodně horší než jiní. Však ono se jim to jednou vrátí. A když ne, najdu si je já. – Vím, že mi kariéra stojí na životě v hledáčku veřejnosti. Jde o součást mojí práce, takže tenhle úděl přijímám. Měla by ale existovat nějaká hranice. – Nejhloupější na celé věci je, že jsem si těmihle ciráty jenom přitížila. Myslím, že na mě tak tlačí, protože mě chtějí zlomit. Chtějí, abych se po někom ohnala a oni měli co fotit. – Ha! Kdo by potřeboval nějaké soukromí, že?

– Další nechutný tzv. „člověk“ s foťákem se pokoušel vyblejskout, co mám pod sukní. „Vítej doma.“

– Přijde mi nechutné, že jenom ve Francii mají paparazzi zakázáno sledovat lidi.

Photo by Roberto Ferrari, Flickr, CC BY-SA 2.0

V těch posledních několika bodech Cara naráží na detail, který byl v této části článku zatím jen naznačen, ale nijak jsme se k němu nevyjádřili. V podstatě vše, co tu zatím bylo o paparazzech napsáno, platí pro USA. Konkrétněji pro stát Kalifornie. Jenže ne všechny herečky a herci pochází z Kalifornie nebo tam tráví všechen čas. A jakmile se vrtnou do nějaké jiné země, začnou tam proně platit jiné zákony. Existují tedy země, kde jsou zákony stranou fotografů mnohem tvrdší (např. Francie si po smrti princezny Diany na paparazzi pořádně došlápla), ale i země, kde je legislativa v této problematice hodně laxní (Austrálie, VB).

Například australský herec Sam Worthington ve své domovské zemi volal policii na skupinu paparazzi, kteří si fotili jeho děti, jak si hrají na zahradě, ale nepořídil, protože fotografové byli na ulici, čili ve veřejném prostoru, a chovali se v mezích zákona. Protože v čem je problém, ne? Vždyť jde jenom o fotku. Ta ještě nikdy nikomu neublížila. Ti herci jsou stejně jenom banda milionářských ufňukanců! Zrovna u toho Worthingtona byl ovšem problém v tom, že když vyšel ven a začal posílat fotografy do patřičných mezí, celou dobu ho natáčeli a fotili další fotografové. Za obrázky dětí by dostali pár fifníků, ale na hercově výbuchu si namastili kapsy.

Abych ale pořád nezněl tak bezútěšně, vybavíte si tuhle repliku z Temného rytíře, „Před úsvitem je největší tma.“? Ona je totiž podle mě aplikovatelná i zde, jelikož vše nasvědčuje tomu, že éře / profesi paparazzů v té podobě, v jaké ji známe dnes, pomalu ale jistě zvoní umíráček. Jinými slovy, fotografové jsou takhle nepříjemní a agresivní jsou jen proto, že zatraceně dobře ví, že se blíží jejich konec. Ostatně ten poslední důvod, který stál za jejich pádem z původních profesních výšin, stále trvá a jen tak se nikam neztratí.

Photo by Gavin Llewellyn, Flickr, CC BY 2.0

5) Nakonec byl totiž úpadek kultury paparazzi zapříčiněn rozmachem sociálních sítí.

—————-

A o tom si budeme povídat zase příště. Podívali jste se na nějaká videa, na která jsem odkazoval? Co si o nich myslíte?

—————-

Korekce: Lucifrid

—————