Herci a herečky 14/47: Cesta vzhůru – Konkurzy I/II

Konkurzy

V životopise se vespod občas uvádí „zvláštní dovednosti“ nebo tak něco, tak jsem si tam kdysi napsala plavbu na kajaku. A tancovat jsem taky docela uměla, tak jsem to tam hned šoupla. Po čase mi volala moje reklamní agentka a ptala se, „Ty umíš vážně tancovat?“ A já na to, „Jasně. No jasně, že umím.“ „Ne, vážně, tohle by bylo do jedný taneční věci. Zvládla bys to?“ „Sa-Samozřejmě.“ „Fajn, tak se obleč a na ten konkurz jeď.“

Photo by GabboT, Flickr, CC BY-SA 2.0

Tak jsem na sebe hodila tepláky a mikinu a vyrazila. Jenže když jsem tam přijela, bylo mi, jako by mě polili studenou vodou. Ostatní uchazečky byly oblečené v legínách, vlasy měly zamotané do drdolu a protahovaly se na chodbě. Chvilku jsem se vedle nich nervózně kroutila a říkala si, „Ježiši Kriste, jak tohle dopadne?“ Když si mě konečně zavolali a já vešla do zkušební místnosti, už jen z pohledu jsem vedoucím konkurzu vyčetla, že absolutně netušili, co tam dělám. Řekli mi ale, fajn, ať si teda kleknu na zem a pak se zvednu, jako kdybych byla plamen.

Tak jsem si přidřepla, udělala takovou prapodivnou půlotočku s rukama nad hlavou, zastavila se, zazírala na ně a oni jen procedili mezi zuby, „Tak vám děkujeme.“ Byla to naprostá potupa, protože vypadali, že jsem je fakt naštvala. Prostě hrůza.

– Kristen Wiig u Grahama Nortona, S10E12

Jelikož jsem na konkurzu sám nikdy nebyl a ty všelijaké hrůzy si mohu pouze domýšlet z doslechu, využiju článku Marie Doležalové, který publikovala na svém blogu Kafe a cigárko, jako podkladu této části. Marie je česká herečka, kterou možná někdo zná ze seriálů Cesty domů, Vyprávěj nebo třeba z pohádky Princezna a písař. Za autentické reporty o českém filmovém a divadelním průmyslu získala v roce 2015 cenu Magnesia Litera. Přestože ale píše jen o českém hereckém prostředí, zrovna v oblasti konkurzů by její postřehy měly být použitelné i v našem povídání o Hollywoodu. Abych svůj text od toho Mariina (pokráceného blogového příspěvku, jehož plnou verzi najdete zde) nějak vizuálně oddělil, budu ten její psát kurzívou.

Neviditelní, Photo © Česká televize / Zuzana Páchová

I když herců a hereček je mnoho druhů, na jednom se shodnou snad úplně všichni: Nesnášíme konkurzy. Na konkurzu je nejhezčí ta chvíle, kdy vám někdo, zčista jasna zavolá (žádné jiné povolání než „herec“ není tak vášnivě upjaté na cizí volající čísla) a pozve vás na konkurz. To je magická chvilka, protože někdo si na vás vzpomněl, někdo se zajímá a možná má pro vás někdo roli. Takže to je asi minuta štěstí, pak už je to všechno strašný.

A hned si uděláme pauzu, protože tady narážíme na rozdíl mezi Čechami a Hollywoodem. Český filmový rybníček je malý, takže si tvůrci a vedoucí konkurzů klidně mohou volat přímo hercům, ale jak jsme si už říkali, v L.A. jdou tyhle věci přes agenta. Většinou. Když už se vypracujete na áčkovou hvězdu a nějaký áčkový režisér vás chce osobně zlákat ke svému velkofilmu, etiketa si žádá poněkud osobnější přístup, takže vám možná i sám zavolá. Charlize Theron má například báječnou historku o tom, jak jí volal Ridley Scott s nabídkou obsazení v Prometheovi zrovna v době, kdy byla na dovolené někde v Asii. Během silné bouřky. A protože si musela v oblasti s nízkým signálem v rychlosti přečíst pos(r)laný scénář, musela v té bouřce vyběhnout na kopec, lovit signál, číst scénář a volat Ridleymu, že to bere. Zní to úplně jako scéna z filmu, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby si zrovna tuhle historku Charlize trochu přibarvila, každopádně nám tu jde o něco jiného: Tyhle osobní telefonáty se v Hollywoodu konají jen zřídka a člověk musí být opravdu Pan Někdo, aby jimi byl poctěn.

Existují malé soukromé konkurzy, kde se se svými soupeřkami herečka téměř nepotká, protože přijde v přesný čas a jde na řadu, ale ve většině případů se místnost podobá čekárně u zubaře, kde jsou vždycky minimálně tři vaše vzdálené kamarádky a minimálně pět dívek, které vypadají úplně přesně jako vy (ať už vypadáte jakkoli).

Ano, na něco podobného jsme sami narazili v tomto kdysi uváděném videu:

Konkurzy se dělí na několik druhů:

1/ Někdo vám dá u vstupu do ruky dialog, který se musíte za deset minut naučit a pak ho předvést na kameru. V lepším případě vám ho pošle pár dní předem na e-mail. Každopádně to bývá důležitý dialog, ve kterém by se měla postava nějak projevit, čili třeba hádka s matkou, nebo vrcholný vztahový dialog s milencem. Ovšem matku a milence vám za ruční kamerou monotónně nahazuje asistentka agentury, takže si můžete vybrat, a buď se na ni naladit a neprojevit vůbec nic, nebo ji ignorovat a na její nulové „Nenávidím tě,“ hystericky vykřiknout „A já tebe taky ne!!“. V obou případech je to trapný jako hrom, protože stojíte v prázdné místnosti, nemáte nic v ruce, nesmíte se moc hýbat z dosahu kamery, a stejně vás nenapadá, jak by se asi dalo hýbat. …

S těmi deseti minutami Doležalová nepřehání. V Hollywoodu jsou na scénáře dokonce ještě opatrnější, takže není neobvyklé, aby je herci dostávali až přímo v místnosti, nebo dokonce vůbec (viz druhý bod). Ono nejde ani tak o to, že by vedoucí konkurzů chtěli ztrpčovat uchazečům život, ale už mnohokrát dojeli na to, že lidem v čekárně rozdali scénáře ke scéně, do které lidi měli konkurz dělat, a než se k nim ti lidé dostali, stránky s textem si vyfotili na mobil a nahodili je na internet. Což u blockbusterů a oblíbených seriálů, v nichž každá nová informace může obsahovat spoiler, asi není to nejlepší.

Photo by Debbie Shing, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Abyste si nemysleli, že jen tak plácám: Vloni se takhle dostaly na internet stránky a video z konkurzu do páté řady Hry o trůny. Lidé si z uniklých dat odvodili, jaké změny oproti předloze tvůrci budou dělat, které postavy budou kde, co se bude dít atd. A letos to bylo to samé v bledě modrém. Z uniklého záznamu konkurzu si „fanoušci“ odvodili pár věcí o nové postavě kněžky Kinvary. Veškeré texty i záznamy jsou tedy z bezpečnostních důvodů schraňovány, uchazeči musí podepisovat smlouvy o tom, že nikde o ničem ani nepípnou, a člověk bohužel ve výsledku nemá moc času na přípravu.

… Specialitou tohoto typu konkurzu je, když vám někdo pošle k naučení dialog, kde vaše postava „uhýbá před koňským povozem, padá do škarpy, sbírá rozsypané knížky a otírá si bahno z šatu“, protože si nikdy nejste jistí, jestli režisér ocení spíš, když imaginárně upadnete, jakoby posbíráte věci kolem sebe a stíráte neviditelné bahno, nebo když to všechno radši ignorujete a stojíte jako prkno.

Tohle je výraz čecháčkovství, kterého by se Doležalová v Hollywoodu ve vlastním zájmu hodně rychle zbavila, protože jinak by na něj šeredně doplatila. Šedé myšky, které neví, co se sebou mají dělat, a doufají, že když budou vypadat mile, tak na ně ostatní budou hodní nebo si jich nebudou moc všímat, žerou velké hollywoodské kočky ke svačině. Když chce člověk na konkurzu uspět, musí zaujmout a nějakým způsobem vybočit z řady. Když se například Jessica Biel ucházela o roli v Iluzionistovi, přišla na konkurz v dobovém oblečení:

Jessica Biel: Když se snažíte získat roli, ve které vás lidé ještě neviděli, musíte se hodně snažit. Všude je taková konkurence! Tak jsem to vyřešila tím způsobem, že jsem se od hlavy k patě navlékla do kostýmu z konce devatenáctého století s širokou sukní, vysokým límcem a načechranými rukávy. Nechala jsem si udělat šílený drdol a takhle na ten konkurz přijela.

Graham Norton: Na tomhle přístupu je něco strašně amerického. Kdyby tohle někdo udělal v Británii, lidi kolem by na něj nejspíš reagovali dost poplašeně.

– The Graham Norton Show, S10E06

Eddie Redmaine se také snažil zaujmout neobvyklým přístupem ke konkurzu, ale u něj to tak moc nevyšlo:

Photo by Gordon Correll, Flickr, CC BY-SA 2.0

Eddie Redmayne: Když se připravoval Hobit, dostal jsem nabídku jít na konkurz do role Bilba. Už jen z toho si můžete odvozovat, jak daleko rozhazovali při hledání herců sítě. Tak jsem tam šel. Fakt jsem si dával záležet, protože jsem nechtěl dělat to samé, co na konkurzech dělám vždycky. Chtěl jsem k té postavě přistoupit nějak jinak. Na Youtube jsem si našel klipy Iana Holmese, který Bilba hrál v Pánovi prstenů, snažil se od něj odkoukat mimiku a gestiku, a takhle jsem tam dorazil. Vedoucí konkurzu zapnul kameru a já začal číst. Jak já se u toho pitvořil! Myslel jsem, že tu postavu směle uchopuji tak, jak ji ještě nikdo neuchopil, ale nedalo se na to koukat. Než jsem stačil doříct první větu, vedoucí mi řekl, „Ne, ne. Mluvte vlastním hlasem. Tohle nedělejte.“ A pak se mi už samozřejmě neozvali.

Anna Kendrick: Já jsem strašně ráda, že jste se s touhle historkou svěřil. Člověk totiž neustále slýchá jen o těch odvážných hercích a herečkách, kteří se – třeba jako Elijah Wood – obléknou do hobitího kostýmu, pošlou vedoucímu konkurzu záznam, jak se zamyšleně prochází po vřesovištích, a tím si tu roli vydobijí. Je slyšet skoro jen o lidech, kteří byli odvážní, udělali něco šíleného, a ono jim to vyšlo. O čem už se nemluví, jsou všechny ty zástupy herců, kteří zkusili nějakou šílenost, a naprosto při ní krachli.

– The Graham Norton Show, S16E13

2/ Dalším typem konkurzu, který už ale pomalu mizí, a je spíš doménou režisérů nad osmdesát let je věta „předveďte nám nějaký monolog“. No comment. Výborně to shrnula moje kamarádka: „Vždycky si vzpomenu jenom na monolog červa v jablku z přijímaček“

Photo by Jason Parks, CC BY-NC-ND 2.0

Ano, v několika rozhovorech s hollywoodskými hvězdami jsem slyšel, že to takhle funguje v USA v podstatě stejně. Občas jsou ale vedoucí konkurzů na uchazeče přeci jen o trochu milejší a nějaký ten monolog jim sami dají. Mezi favority patří divadelní stálice – Shakespearova díla, Kdo se bojí Virginie Woolfové nebo třeba Višňový sad – případně nějaký pořádný dramatický monolog z pořádného dramatického filmu. Hlavní je, aby to bylo echt dráma a herci měli příležitost se náležitě projevit.

—————

Korekce: Lucifrid

—————