Photo by Ivan, Flickr, CC BY-SA 2.0

Herci a herečky. Vedle zpěváků, politiků a vrcholových sportovců patří právě oni k nejznámějším a nejobletovanějším lidem na zemi. Právě z herců a hereček se nejčastěji stávají celebrity, jejichž životními příhodami se v časopisech, novinách, na internetu i jinde baví milióny lidí. Jakmile se dá člověk na hereckou dráhu – nota bene v Americe, která díky Hollywoodu dominuje (filmové) kultuře (západního) světa –, zdánlivě odnikud se vezme potenciál, že se z něj stane Někdo. Nebylo tomu tak vždy, není tomu tak ani zdaleka u všech, a i když se někomu podaří stát se Někým, takový člověk velmi rychle zjistí, že možná nebylo až tolik o co stát. A o tom všem si budeme povídat v tomto rozsáhlém článku o hollywoodských hercích a herečkách:

Na úvod si řekneme něco málo o historii divadelního a filmového herectví v anglofonních kulturách (ale nejen v nich);

poté se zamyslíme nad rolí herců a hereček v současné společnosti;

budeme se bavit o tom, co přesně musí herečky a herci klasicky dělat, aby se v hollywoodském průmyslu vypracovali;

uvedeme si, jakou všechnu práci mohou herci dělat, a kolik za ni mohou dostávat peněz;

pobavíme se o tom, odkud se herci v Hollywoodu všeobecně berou;

a nakonec trochu podumáme nad nejrůznějšími výhodami a nevýhodami statutu mezinárodní celebrity.

Photo by Giovanni, Flickr, CC BY-SA 2.0

Historie

Řecko a Řím

Naše putování po současném Hollywoodu však začneme kde jinde než… ve starověkém Řecku. Starořecká kultura byla do značné míry založená na bohaté mytologii plné příběhů o bozích, polobozích, příšerách a lidech, kteří se v tom všem organizovaném chaosu snažili nějak přežít. Tyto příběhy dlouhou dobu nebyly nikde zapsané, protože nikdo nepovažoval za nutné sbírat je do ucelených knižních svazků. Byly předávány ústně a mohly v sobě velmi jednoduše odrážet měnící se aktuální společenské problémy. Sice se tak generaci od generace lišily a vyvíjely – stejně jako se liší a vyvíjí obsah sdělení, když si lidé hrají tichou poštu –, ale právě v tom spočívala část jejich kouzla. Ty příběhy byly živé.

Na živosti jim dodával i fakt, že je pokaždé někdo musel někomu ústně předat. Z tohoto procesu vyprávění mytologických příběhů nějakému obecenstvu se postupem času vyvinula kultura divadla. Samotné anglické slovo pro divadlo, theatre, pochází z řeckého theasthai, což znamená uzřít, spatřit. A na vypravěče příběhů se etymologicky díváme i v českém divadle.

Vyprávěcí pra-forma divadla byla v antickém Řecku velice oblíbená. Minimálně v jejích úplných počátcích byla úzce spjata s oslavami boha Dionýsa – boha sklizně, vinařství, vína, rituálního šílenství, náboženské extáze, plodnosti a nakonec i divadla. Každý rok se právě v době dionýsovských slavností lidé scházeli na úbočích kopců, aby se ze svahů koukali, jak vypravěči dole – muži i ženy z místních komunit – naživo zpívají a hovoří o bozích a hrdinech. Tzv. dithyrambický chór měl za úkol mytologické příběhy v podstatě jen převyprávět – vícehlasem, ve třetí osobě a s občasným využitím tance. Diváci si tedy chodili poslouchat, jak například „Dionýsos nejdřív udělal tohle a pak támhleto.“

Photo by Jerzy Kociatkiewicz, Flickr, CC BY-SA 2.0

Photo by Raffaele, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Photo by faungg´s photos, Flickr, CC BY-ND 2.0

Kolem šestého století př. n. l. se tyto slavnosti výrazně formalizovaly: Na úbočích přibyly kamenné schůdky na sezení a z řad vypravěčů příběhů zcela vymizely ženy. Další změnu přinesl v pátém století př. n. l. zpěvák Thespis, jehož jméno je v současné angličtině kořenem slova thespian, jakéhosi nóbl synonyma pro herce. Thespis celé představení transformoval tak, aby co nejvíce pozornosti upoutal sám na sebe. Jednak se zbavil ostatních vypravěčů a příběhy přeříkával sám za doprovodu hudebního chóru; dále přejímal role hrdinů ve všech příbězích a vyprávěl je v první osobě formou, „Já, Dionýsos, jsem udělal tohle a pak támhleto;“ a navrch, aby byl vidět i ze zadních řad, si pro různé postavy vyrobil sérii velkých masek s groteskně přepálenými rysy a výrazy.

Zajímavé je, že herectví se v této době nebralo jako řádná práce a způsob obživy. Za herce byli považování pouze ti účinkující, kteří v představeních hodně mluvili – jejich němí kolegové a členové chóru tam byli jen do počtu. I ti samotní „herci“ zpočátku hráli druhé housle dramatikům, kteří roli toho nejdůležitějšího vypravěče rádi zastávali sami. Od pátého století př. n. l. se sice začaly konat herecké festivaly a soutěže, při nichž byli ti nejlepší vypravěči spolu s nejlepšími básníky za své umění odměňováni, nejdůležitější roli však stále zastávali básníci.

Na plný úvazek se herectvím zatím téměř nikdo neživil. Herci vystupovali buď za dobrodary, nebo za pár jablek k snědku. To ovšem neznamená, že by na přelomu letopočtu neexistovali žádní známí účinkující. Aeschylos, který v dramatu po sólistovi Thespovi zavedl druhého herce, byl často spojován se jmény Kleandera a Mynniska; Sofokles, který zavedl herce třetího, si zase oblíbil jakéhosi Kleidemida; s Demosthenem je spojeno jméno Pola z Aeginy; a herec Nikostratus se ve své době natolik proslavil svými dlouhými proslovy a monology, že se na dlouhou dobu zažilo rčení, „Dělat něco jako Nikostratus,“ ve významu dělat to dobře. Každopádně teprve kolem čtvrtého století n. l. se herecká práce dala považovat za jakýsi vedlejšák a herci se začali ubytovávat v blízkosti amfiteátrů.

Jejich herecké umění se výrazně lišilo od toho současného. Vše vycházelo z nutnosti přizpůsobit svůj projev otevřenému prostředí rozlehlé venkovní scény. Aby účinkující dokřičeli i do zadních řad, jejich hlasová příprava byla velmi podobná tréninku současných operních pěvců. Protože jim z takové dálky nebylo vidět do tváře, měli na obličejích Thespem uvedené masky, které jim ovšem tlumily řeč, takže chudáci museli o to více řvát. Jelikož by ani drobná gesta nebyla vidět, pohyby těla byly zjednodušené a přehnané, a to do takové míry, že časem nabyly čistě symbolické funkce. V rámci těchto pantomimických pohybů například svěšení masky značilo zamyšlenost a její pozdvižení zase pýchu či vzpurnost.

Photo by Peter Reed, CC BY-NC 2.0

Stejně jako je tomu dnes, i tehdy existovaly dva druhy herectví: komické a tragické (dnes se mluví spíše o protikladu komického a dramatického – představte si proti sobě stát například Melissu McCarthy a Daniela Day Lewise). Řeč komických herců měla blíže k hovorovosti, jejich pohyby byly groteskně a směšně přepísknuté a celá představení nebyla nepodobná burlesce. Herci měli kostýmy vycpané látkou a nezřídka si k nim zepředu v úrovni pasu připevňovali obří umělé faly. Naproti nim tragičtí herci museli mluvit zvučně a s hlasitou, znělou intonací. Velmi se u nich zakládalo na přesné artikulaci, dodržování metru a rytmu. Vzhledem k serióznosti předloh se museli pohybovat rozvážně, pomalu a důstojně.

Přes další století vývoje – např. postupně se umenšující oblibu dramatiků, kteří si sami hráli ve svých dílech (ehm, ehm, Shyamalane), nebo řeckého básníře Aeriana, který začal veškerá představení zapisovat a vnesl tak do tradice ústní lidové slovesnosti psané slovo – můžeme skočit do 5. století našeho letopočtu, kdy se v Řecku vyvinula skene. Jednalo se o budovu, která byla v amfiteátru z jedné strany připojena k jevišti, dala se natřít různými barvami, všelijak vyzdobit a v podstatě tedy použít jako kulisa a zázemí pro herce. Těch sice v tuto chvíli již bylo čím dál více, ale stále šlo pouze o muže. Díky maskám mohli i oni hrát ženské role, a kromě toho mezi lidmi převládalo přesvědčení, že herectví je práce pro ženy nevhodná. Způsob herectví zůstal stejný – kvůli rozloze a otevřenosti amfiteátrů si toto umění zakládalo především v projekci hlasu a grandiózní gestikulaci.

Photo by Tilemahos Efthimiadis, Flickr, CC BY 2.0

Divadelní kulturu od Řeků – stejně jako tolik jiných věcí – převzali Římané. Ti adaptovali spoustu řeckých děl, ale přizpůsobili si je svým vlastním chutím. Zbavili se například řeckého chóru, přimysleli si dialog, podbarvili některá představení hudbou atd. Římské divadlo, stejně jako to řecké, uvádělo jednak důstojné tragédie, ale také satirické a komické hry natolik sprosté a rozpustilé, že je i ona „věhlasně dekadentní“ římská společnost vnímala jako útok na svou morálku. Přesto – nebo spíš právě proto – se však ohromná divadla stavěla doslova na každém rohu po celé širé Římské říši. Včetně Anglie.

—————

Korekce: Lucifrid

—————