Co nás rok 2015 naučil 1/2

Photo by Frederik Smedenborn, Flickr, CC BY-NC 2.0

Ještě než se nám nový rok pořádně rozjede, co takhle že bychom se ohlédli za tím, co nám ve světě filmu a televize nadělil ten předchozí? V tomto článku si uvedeme devět postřehů o vývoji současné hollywoodské produkce. Některé budou mít spíše formu osobní glosy či názoru, jiné budou postavené na faktech. O každém ale můžete vesele debatovat dole v sekci komentářů.

—–

Zajeté značky jedou

—–

Když se člověk podívá na desítku nejvýdělečnějších snímků roku, vykoukne na něj jedna skutečnost: Lidé možná na tědletěch internetech neustále prskají o tom, jak se v hollywoodské filmové kuchyni vaří pořád stejné fašírky, jak se z továrny na sny vytratila originalita, a kdesi cosi, ale stejně pak dávají přednost známým příběhům a zajetým značkám.

Jurský svět, Photo © Universal Pictures, CinemArt

Jurský svět parazitoval na nostalgické vzpomínce na Jurský park; nový díl Rychle a zběsile byl již sedmým v sérii; druzí Avengeři jsou již jedenáctým dvanáctým šest set šestašedesátým několikátým filmem z marvelovského filmového vesmíru; Mimoni jsou odnoží dvou filmů s Já, padouchem; V hlavě je sice film originální, ale lidé na něj šli v takovém množství v první řadě proto, že jde o pixarovku, tedy zajetou značku; Spectre je bondovka, více netřeba dodávat; Mission Impossible – Národ grázlů si z názvu chytře odstranil pětku, aby nebylo tolik znát, že jde již o pátý díl série; značku zajetější než jsou Star Wars, asi nenajdete; Hunger Games: Síla vzdoru 2. část přinesly vyvrcholení dlouholeté ságy; a Marťan je originální pouze v tom smyslu, že se nejedná o žádné pokračování nebo spin-off, ale jinak jde o obyčejnou knižní adaptaci. A tahle desítka je, prosím pěkně, jen špičkou ledovce.

Ne že by se čistě originální snímky – tedy takové filmy, které nejsou předělávkami starších filmů, adaptacemi knižních, komiksových, seriálových, herních a dalších titulů apod. – netočily vůbec. Ex Machina byla skvělá, V hlavě také, Chappie… byl… film… který se stal, Sicario vám vyrazí dech, Purpurový vrch se v určitých ohledech velmi podařil, San Andreas sice ne, ale od katastrofického žánru zázraky nikdo ani nečekal, a oscarové snímky Zmrtvýchvstání a Osm hrozných by se také mohly líbit. Jenže tyhle filmy zdaleka neměly takové náklady na reklamu, takové rozpočty, takovou návštěvnost, takové výdělky, takový význam na kulturu a hollywoodský byznys. Je strašně fajn, že se natočily, ale vývoj mainstreamu se z vůle diváků ubírá zcela jiným směrem.

—–

Polarizace se stává statutem quo

—–

Tohle je hezky vidět na nových Hvězdných válkách, které nám právě řádí v kinech. V prvních dnech byly slyšet pouze extrémně kladné ohlasy. Film dostával od fanoušků ta nejzářivější hodnocení a kritici byli zesměšňováni. Pak se něco zvrtlo a Hvězdné války najednou byly to nejhorší pod sluncem. „Až moc to kopíruje původní trilogii.“ „Je tam až moc odkazů.“ „To s tamtou postavou snad nemyslí vážně, ne?“ „Ford a Fisherka neumí hrát.“ Bla bla, z extrémních kladů jsme skočili do extrémních záporů.

A takhle to probíhalo v podstatě celý rok. „Fanoušci“ zapomněli, jak se zachází s nuancemi, takže při uveřejnění každého plakátu, vypuštění každého traileru, premiéře každého filmu skákali z extrémů do extrémů. Buď tu kterou věc milovali, zbožňovali, uctívali, anebo ji házeli do koše, odsuzovali, haněli. Budiž. Ať si lidé na internetu dělají, co chtějí. Pes, který štěká, přece nekouše.

—–

Internetový řev fanoušků mění filmy

—–

Problém spočívá v tom, že nám rok 2015 ukázal, že se internetová psiska občas natolik rozdivočí, až na to kousnutí přeci jen dojde. O tom, jak dopadla Fantastická čtyřka, jsme si již říkali. Ale všimli jste si také, jak se nenápadně změnil design titulního záporáka z chystaných X-Menů? Takhle vypadal Apocalypse na původních záběrech, které byly uveřejněny zkraje roku na Comic-Conu a náležitě zesměšněny. A takhle vypadá v současném traileru, kde ho Bryan Singer raději moc neukazuje, protože se postava musí dodatečně digitálně upravovat.

—–

Televize čím dál více vypadá jako svět kolem

—–

Empire, Mr. Robot, Sense8, Jessica Jones, Skandál, Chirurgové, How to Get Away with Murder, American Crime, Orange Is the New Black, Fresh Off the Boat, Black-ish, Homeland, Narcos, vedle nich třeba i Hannibal, Suits, American Horror Story, Živí mrtví, Penny Dreadful, Person of Interest či UnREAL. Letošní sezóna člověku nabídla nepřeberné množství seriálů s neuvěřitelně pestrými postavami. Obzvláště co se kabelovek a dalších médií týče, byly v nich stále více vidět tváře, které jsme do té doby v tak rozsáhlých rolích a tak často vídat nemohli. Amerika je zemí mnoha národů a letos se konečně zdálo, že tento fakt začala televize náležitě odrážet.

A nejen to: Mě osobně potěšilo, že rozmanité obsazení hlavních rolí ve většině výše zmiňovaných pořadů nemělo přímou spojitost s jejich obsahem a zaměřením (tak jako se například skoro všechny filmy s homosexuální hlavní postavou točí kolem tématu homosexuality). V Sense8 je sice různorodé a multikulturní obsazení hlavních rolí, ale o různorodosti a multikulturalitě ten seriál opravdu není. V  Jessice Jones se sice zdá, že převažují ženy, ale kdo by od seriálu očekával něco na způsob Sexu ve městě, bude neskutečně zklamán. Stejně tak Mr. Robot je v první řadě sondou do duše jednoho crackera a ostatní role jsou obsazené různě vypadajícími lidmi prostě proto, že takhle to v Americe (potažmo ve světě) vypadá a funguje.

—–

Filmy možná také začnou

—–

Hollywoodská studia by šla sama proti sobě, kdyby nedala na hlas diváků a jejich peněžité kino-volby. V trojici nejúspěšnějších filmů roku je / bude Jurský svět, nové Star Wars a sedmý díl Rychle a zběsile. První film byl sice s přístupem k rasově minoritním postavám dost na štíru a i ta ředitelka parku měla hodně much, filmu však nelze upřít, že tam ty postavy byly, a že se tvůrci alespoň trochu snažili vyjít vstříc širšímu publiku. Obnovená franšíza Hvězdných válek do diverzity skočila rovnýma nohama a i přes hysterické výkřiky z dob ne tak minulých – něco jako „Sluníčkáři nám ničí Stár Wórs. Na tuhle liberální kejdu se koukat nebudu. Stár Wórs jsou pro mě pasé!“ – si na sebe film vydělá. Slušně. Dost slušně. No a Rychle a zběsile nalákalo do kin tolik různých lidí z toho důvodu, že v něm tolik různých lidí hrálo. Kdo je běloch, tomu to asi ani nepřijde, protože se vidí všude, ale jestliže běloch nejste a (filmová) kultura vás soustavně opomíjí znázorňovat, tak na velkofilm – ať už jakékoliv kvality –, ve kterém „se“ můžete vidět na velkém plátně v roli hrdiny, půjdete, děj se, co děj.

Špión, Photo © Twentieth Century Fox Film Corporation, CinemArt

A opět jde jen o špičku ledovce. První desítku nejvýdělečnějších filmů roku 2015 uzavírají na jedné straně Avengeři, Spectre a pátý Mission Impossible (které se však stejně jako Jurský park snaží nebýt zábavou hlavně pro bílé kluky – obzvlášť Rebecca Ferguson sekundovala Tomu Cruisovi více než zdatně) a na straně druhé poslední Hunger Games a V hlavě. A Mimoni. Ti jsou prostě mimoni. Vedle nich ovšem filmovému roku vévodily (přinejmenším v Americe) filmy typu Tak ladíme 2, Vykolejená, Straight Oughta Compton, Padesát odstínů šedi, Popelka, San Andreas, Konečně doma, Špión, čtvrtý Šílený Max, druhá Divergence atd.

Filmy pro pány – a v kontextu Ameriky by se slušelo ještě to přiblížit na bělochy – se sice pořád točily, a to stále v hodně vysokých počtech, ale právě proto, že cílily jen a pouze na tuto skupinu, tak skoro nic nevydělaly. Tohle neberte jako útok proti bělochům. Sám jsem jedním z nich a za sebemrskače se nepovažuji. Jen si uvědomuji, že se celý svět netočí jen kolem mě a mých zálib. Když se podíváte na seznam filmů, které se letos obzvlášť nepovedly a/nebo prodělaly hromadu peněz, zjistíte, že nemají společného nic než ten samý druh tváří a stejný druh konfliktů, které jsme viděli už tisíckrát v jiných filmech s těmi samými ústředními konflikty a tvářemi. Sám si tedy neúspěch těchto snímků vykládám tak, že jsou prostě i vlivem castingu tak strašně stejné a ničím se neodlišují od zbytku produkce, že ani jejich cílovka necítí potřebu na ně chodit. Protože už je všechny viděla. A kdo v cílovce není (tedy většina ostatních), ten už tuplem nemá důvod na ně chodit.

Lidem se začíná zajídat, že se tolik filmů natáčí jen pro jeden druh publika. Tím mám na mysli čtrnáctileté kluky. Tuhle frázi ve filmovém průmyslu slýchám téměř každý den, „Čtrnáctiletí kluci, hlavně musíme nalákat čtrnáctileté kluky.“ Jenže na světě žije spousta lidí, kterým není čtrnáct, a nejsou to kluci. Tahle skupina by tedy pro studia neměla být jen ten jeden jediný cíl. Když se podíváte na výdělky hollywoodských filmů, uvědomíte si, že člověk téměř nikdy neví, na co budou diváci reagovat.

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

Vezměte si například snímek typu Lucy se Scarlett Johansson. Lidé v průmyslu nečekali, že by na tenhle film někdo šel, a ve finále z něj byl globální fit, který viděl každý druhý. Jenže tyhle filmy se pořád považují za vzácnost. Lidé se podivují, „To teda zírám. Film s ženskou hrdinkou, a on vydělal!“ Od Lucy už ale byla vypuštěna řada dalších úspěšných snímků, které Hollywood mohly jedině utvrdit v přesvědčení, že i filmy se ženami mohou vydělat, a že se vyplatí natáčet snímky, které budou sofistikovanější a budou mířit na mnohem širší skupinu lidí než jen ty čtrnáctileté kluky.

– Emily Blunt pro Digital Spy, říjen 2015

Schválně se na ty filmy podívejme: Sedmý syn (pro kluky, co mají rádi fantasy; rasové minority a ženy nemají důvod na tento film chodit, protože je nijak nereprezentuje, není pro ně), Krycí jméno U.N.C.L.E. (pro kluky, co mají rádi špionážní filmy; zastoupení ras, které by nalákalo více lidí, opět chybí), V srdci moře (pro kluky, co mají rádi vybělené adaptace o mužské odvaze), Mortdecai (pro kluky, co mají rádi nemotorné detektivy a sexy šťabajzny), Viktor Frankenstein (pro kluky, co mají rádi příšery), Loft (pro pány, co rádi vraždí své milenky) a dále Nesmrtelný, Hacker, Gunman: Muž na odstřel, To byl zítra flám 2, Steve Jobs, Muž na laně, Vincentův svět, Hitman: Agent 47 atd. V roce 2015 se ukázalo, že ačkoliv má stále smysl podobné filmy točit, nikdo už nemůže předstírat, že je udržitelné, aby právě tenhle typ snímků představoval mainstream. Klíčem k domácímu i celosvětovému úspěchu je diverzita.

—————

Korekce: Lucifrid

—————