Jinde přidáno

4. 8. – Hlod 62

21. 4. (!) – Hlod 61

11. 4. – Hlod 60

24. 3. – Hlod 59

14. 3. – Hlod 58

Premiéry v hledáčku

Kingsman: Zlatý kruh

v kinech od 21. 9.

Seriálové tipy
Kontakt & FB

David Koranda

Jumpstar @ seznam.cz

——-

Facebook-logo-PSD

TOPlist

Suhad Obeidi, „Změna muslimských příběhů v Hollywoodu“ 2/2

Photo by Frank Boston, Flickr, CC BY 2.0

Abychom se ale vrátili k Suhad Obeidi, ta v podobném kontextu napsala svůj článek pro portál Hollywood Journal. Vydala ho krátce po Oscarech za rok 2013, v nichž byl v kategorii Nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli nominován Barkhad Abdi za Kapitána Phillipse, a protože to byl pro muslimské herce tehdy poměrně hezký rok, snaží se svůj text psát optimisticky. Kdo ví, jakým tónem by ho psala dnes. Od začátku roku 2014 se toho totiž k lepšímu až tolik nezměnilo. Po Barkhadu Abdim se slehla zem a ani ta dvojice filmů, o které se Suhad zmiňuje, se nijak nezapsala do historie kinematografie. Reprezentace muslimů není v amerických filmech o mnoho vyšší, než bývala, a pozitivní vyobrazování už tuplem ne.

A i nadále se přítomnost blízkovýchodních kultur maže, odkudkoliv to jen jde. I ten Rami Malek hraje v Mr. Robotovi etnicky blíže nespecifikovanou, tedy výchozí, tedy bělošskou roli. Kromě něj tu ale máme i chystaného vyběleného Alibabu, kterého jsme si již zmiňovali, a nakonec třeba i druhou řadu Pravého detektiva… Že vůbec nevíte, o čem mluvím? Jak byste mohli? V Kalifornii, kde se ona řada odehrávala, sice žije největší muslimská komunita v Americe (k Islámu se hlásí 1 % z celkového počtu téměř 40 miliónů obyvatel, přičemž velká část žije v jižních oblastech a ve městě San Diego), hollywoodská tvorba však tento detail všeobecně téměř vůbec nereflektuje. Kdyby se měl člověk odrážet pouze od toho, co vidí v televizi a v kinech, myslel by si, že v nejlidnatějším státě USA žijí povětšinou běloši, občas nějaký ten černoch a jednou za uherský rok se tam mihne i zástupce nějakého jiného etnika. Skutečnost je ovšem někde jinde.

Photo by Asim Bharwani, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Nicméně, stranou Pravého detektiva: Vybavíte si tu písničku z úvodních titulků? „The war is lost, / The treaty signed, / I was not cut, / I crossed the line.“ Tak ta se jmenuje „Nevermind“, nazpívala ji kanadská legenda Leonard Cohen a vyšla mu na desce Popular Problems z roku 2014. Písnička je to protiválečná a svůj základ má v americké Občanské válce, kvůli pečlivě zvolenému refrénu je však možné dát ji do souvislostí s mnohem aktuálnějšími tématy. Co se v tom refrénu zpívá? Blízkovýchodní ženský hlas dokola opakuje slovo „selem“, které se používá jako forma rozloučení a jeho doslovný překlad zní „mír“. Do Pravého detektiva se tento refrén samozřejmě jako jediný nedostal. Jistě se dá namítnout, že tvůrcům šlo o rytmus, o text; že nechtěli diváky mást blízkovýchodními zvuky, když se má seriál odehrávat v Kalifornii… Ano, ano a určitě. O tenhle konkrétní seriál tu ale vlastně ani nejde.

Prostě je trochu frustrující, že takhle to, zdá se, funguje u většiny hollywoodské tvorby. Vždy se najde nějaký důvod, proč se zbavit něčeho potenciálně „nebezpečného“; něčeho, co by mohlo diváky, kteří mají v jistých věcech postavenou hlavu, jakýmkoliv způsobem „rozrušit“. A o to více zamrzí, že se ti, kteří mají takovou moc nad veřejným míněním, téměř nesnaží využít ji k něčemu dobrému, že se nesnaží pootevřít lidem mysl. Diváci tak přichází o širší obzory a samotní arabští herci v hollywoodu živoří.

Nedávno například jeden herec přidal následující komentář pod článek na serveru Variety.com: „Jelikož jsem Američan s egyptskými kořeny, dostávám v Hollywoodu nabídky na konkurzy leda do arabsky mluvících rolí teroristů. A když už se konečně objeví nějaký projekt, který je historicky šitý na míru Egypťanům, všechny hlavní role se obsadí Brity. Hanba hollywoodským kravaťákům, kteří o tomhle rozhodli. Já a přinejmenším dalších 90 miliónů Egypťanů se rozhodně nebudu dívat na film, který takovýmhle způsobem zkresluje dějiny velkých faraónů.“ Takového halasu, a přitom to vůbec nemuselo být – například v Mumii díky promyšlenějšímu castingu podobné problémy se zkreslováním reality a diverzitou nebyly… No, jak to říká Tim Minchin, „Lidem se dá mysl otevírat jenom trochu, protože když to přeženete, mohl by jim vypadnout mozek.“

Screenshot of the Comment Section @ Variety.com

—————

—————

V dětství jsem coby muslimka se zájmem o zábavní průmysl často záviděla židovsko-křesťanským komunitám, že mohly skrze televizi, filmy a hudbu ovlivňovat svět kolem. Chtěla jsem, aby to samé mohla dělat i má vlastní komunita. Vždy mě nesmírně fascinovalo, jak během období gala večírků a udílení všemožných cen Hollywood dokázal oslavovat sám sebe, a přála jsem si, aby jednou nastala doba, kdy by stejným způsobem oslavoval i přínos jeho muslimských členů.

Photo by rogiro, Flickr, CC BY-NC 2.0

Vyrostla jsem na předměstí Los Angeles. Už od mala pro mě byly v životě nejdůležitější tři věci: má víra, nutnost nedělat rodičům ostudu a potřeba mít aktuální přehled o hollywoodských filmových premiérách a novinkách z byznysu. Od prvních dvou věcí jsem vždy věděla, co mohu očekávat, od té třetí nikoliv. Zábavní průmysl mi připadal zběsilý, nepředvídatelný a nemilosrdný. Přesto jsem však chtěla být jeho součástí. Jen jsem nevěděla, jak na to a co od toho očekávat, takže jsem dlouhou dobu opatrně postávala u mantinelů a obhlížela situaci.
Roky ubíhaly a můj počáteční sen vystupovat před kamerou se změnil v touhu stát za ní – pracovat v té hollywoodské továrně na sny na tom, aby filmy vyprávěly podnětnější příběhy o mé víře a jejích vyznavačích. Chtěla jsem podpořit oboustranné porozumění mezi námi a ostatními a pomoci tak přesnějšímu a pravdivějšímu vyobrazení naší komunity. Být „tolerována“ mi prostě již nestačilo. To samotné slovo mi občas připomíná takové ty nemocniční karty, do nichž lékaři zaznamenávají, kolik bolesti jsou pacienti ještě schopní tolerovat. V případě Islámu a muslimů jsem nechtěla žádnou toleranci, ale přijetí a respekt.
Už více než 13 let pracuji pro Radu muslimských veřejných záležitostí (MPAC). Naše hollywoodská pobočka působí jako takový most mezi místní muslimskou komunitou a zábavním průmyslem a zaměřuje se na tyto iniciativy: Navazování vztahů s filmovými profesionály, konzultace u nejrůznějších filmových a televizních projektů, a pořádání večírků a sešlostí, během nichž mají lidé z průmyslu možnost navázat kontakt s muslimskými filmaři. Vážíme si odvážných a svědomitých hlasů a poutáme proto pozornost k profesionálům z oboru, jejichž díla zobrazují Islám a muslimy v rovině lidské a nestereotypické. Na našem každoročním gala večírku Media Awards udílíme ceny za umělecký přínos podpoře diverzity a vzájemného pochopení hercům, herečkám, umělcům a aktivistům. Nedávno jsme například ocenili emocionálně silný film Kinyarwanda, který zdůrazňuje podíl muslimských vůdců na vytváření bezpečných útočišť pro uprchlíky během rwandské genocidy; či seriály Mimoni v Americe z produkce CW a Sběratelé kostí vysílané na stanici Fox, protože v obou opakovaně vystupovaly muslimské postavy zobrazené v kladném světle.

Náměstí Tahrír, Photo © Checkpoint Helsinki

Každý rok, když se vyhlašují nominace na Oscary, vylézám z postele hned po rozbřesku, abych si vyslechla, které projekty a kteří umělci byli nominovaní. Letos mi nadšením skoro až běhal mráz po zádech, když jsem si uvědomila, kolik muslimů bylo v nejrůznějších důležitých kategoriích nominováno: Náměstí Tahrír v kategorii Nejlepší dokumentární film, Omar jako Nejlepší Zahraniční film, Barkhad Abdi za vedlejší roli v Kapitánu Phillipsovi. Spousta z nás, kteří by rádi v zábavním průmyslu pracovali, na tuto změnu čekalo již velmi dlouho. Takové množství nominací znamená, že pokud má člověk talent a výdrž, má bez ohledu na své vyznání konečně šanci v tomto byznysu uspět.
Dnes již ostatním komunitám nezávidím, protože si jsem vědoma toho, že pokud muslimové chtějí pro sebe a ostatní vybudovat lepší svět, musí tak učinit podporou tohoto průmyslu. Musíme změnit příběhy, které Hollywood o muslimech vypráví, a musíme začít vyprávět své vlastní – ať už tím, že si budeme psát vlastní scénáře o tom, jaký to byl pocit vyrůstat jako muslim v Americe, nebo tím, že budeme režírovat filmy se společenským přesahem, nebo tím, že budeme hrát v dramatech poukazujících na nějaký konkrétní problém. Musíme jednoduše pochopit, jak velkou moc má vyprávění vlastních příběhů a jak takové vyprávění dokáže zasáhnout druhé.

Kapitán Phillips, Photo © Sony Pictures / Hopper Stone, Falcon

Takhle to nyní vypadá se mnou. Ačkoliv, technicky vzato, nepracuji přímo v zábavním průmyslu, nedá se ani říct, že bych stále jen stála u mantinelů a tiše obhlížela situaci. Má organizace a komunita mění příběhy, které se o nás vypráví, a udávají tak Hollywoodu nový směr. Samozřejmě, že se stále točí spousta projektů, které muslimy ani zdaleka nezobrazují v pozitivním či reálném světle. A tyto projekty se budou točit i nadále. Čím více muslimů ale bude přispívat svou troškou do hollywoodského mlýna, tím většího posunu ve vyprávění našich příběhů docílíme.
Letošní oscarové nominace představovaly pro muslimskou komunitu obrovský milník. Nejenom že se nám díky nim pootevřela brána do hollywoodské arény, my jsme do ní zároveň dokázali jednou nohou vkročit. Jak to bude dál, závisí jen na nás. Já sama budu dál upírat zrak ke svým bratrům a sestrám, nechám je dělat, co umí nejlépe, a budu se těšit na jejich děkovné proslovy.

—————

—————

Korekce: Lucifrid

—————

2 komentáře u Suhad Obeidi, „Změna muslimských příběhů v Hollywoodu“ 2/2

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.