Brian Lowry, „O nebezpečí vizuálních efektů“

Znáte ten pocit, kdy se díváte na nějaký velkofilm, na kterém je vidět, že se v něm musely protočit neuvěřitelné peníze – scény jsou grandiózní, davové, explozivní; počítačové triky na nejvyšší úrovni srovnávají se zemí celá města, případně nechávají vybuchovat celé planety –, ale vám je to všechno… tak nějak fuk? Prostě jen vidíte, jak se na plátně odehrává spousta velkých věcí, ale protože vás pro všechny ty triky film nedokázal zaujmout pořádným vývojem postav, nedokážete vůči té zkáze cítit ani špetku hrůzy, lítosti, zájmu?

— „Hm, tak tam bouchla další planeta.“ „Fakt jo?“ „No, miliardy mrtvejch.“ „Nekecej.“ „No, vážně.“ „A triky dobrý?“ „Ale jo. Takový dozelena.“ —

Tak přesně o tomhle píše Brian Lowry ve svém článku z časopisu Variety, jehož překlad naleznete o pár řádků níže. Brian se v něm zaměřuje v první řadě na druhé Avengery a ostatní marvelovské superhrdinské filmy a poukazuje na to, jak ubíjejících a na jedno brdo často bývá posledních zhruba 30 minut těchto filmů, ve kterých jde hlavně o to zničit, rozbít, probourat, podpálit, rozstřílet, zlikvidovat, zdemolovat a jinak zdevastovat co nejvíce věcí a budov. Jeho závěry však jdou aplikovat i na jiné druhy filmů od jiných studií. *kašli kašli Muž z oceli kašli kašli kašli Transformeři kašli Piráti z Karibiku 2+3 kašli kašli*

Myšlenku má Brian podle mého názoru dobrou a suma sumárum jde o velmi fajnové počtení. Osobně bych snad jen poukázal na pár věcí, o nichž nepíše, a které stojí za zmínku. V první řadě je třeba říci, že by bylo velmi snadné staromilsky smést veškeré počítačové triky ze stolu a zvolat něco jako, „Starý dobrý praktický efekty! Viděli jste už Šílenýho Maxe? Ten počítač neviděl ani z rychlíku! Ať se jde Hollywood se všema těma kompama bodnout!“ Jenže tento přístup by nebyl tak úplně fér. Vizuální triky se nejlépe shazují, když se člověk zaměří výhradně na ty okatě špatné (kouřové monstrum z Green Lanterna, škorpiónské cosi z Mumie, souboj Nea a hromady agentů z druhého Matrixu, omlazení Profesora X a Magneta ve třetích X-Menech atd.) či přehnaně využívané (animované armády z preqelů Hvězdných válek, z marvelovských filmů, z Hobbitů, animovaně zborcená města z katastrofických filmů, z Transformerů atd.), pravdou však je, že hollywoodské filmy – a čím dál více i seriály – jsou triků plné. Většinou ale jde o triky na takové úrovni a použité natolik zručně, že si jich člověk třeba ani nevšimne; o triky, které pouze napomáhají vyprávět filmové příběhy, ale dané filmy na nich celé nestojí. O což přesně jde. Ostatně on i ten George Miller ve čtvrtém Šíleném Maxovi pracoval se zeleným pozadím a počítači možná více, než by leckdo řekl.

Takže – počítačové triky nejsou samy o sobě špatné. Jde jen o to, jak s nimi režisér naloží. Šílený Max jich využívá na poměry soudobých blockbusterů relativně málo a vypadá to skvěle. Gravitace či Avatar na nich byli postaveni celí a dopadlo to také skvěle. Christopher Nolan má praktické efekty rád jako málokdo, ale ani on by se bez počítačové magie neobešel. A pak tu jsou filmy, které s vizuálními efekty nakládají dosti problematicky (letos jsme se na Jumpspaceu bavili například o Jurském parku či Fantastické čtyřce), a další, které jim přikládají takovou váhu, až pod ní drtí nejen své postavy, ale i vlastní filmové příběhy. A právě o těchto snímcích Brian mluví. Dost už ale mého úvodu. Přeji pěkné počtení.

——————

Za starých strašných dob přepálených televizních a filmových superhrdinů – například laciného a přemrštěného televizního filmu Captain America či nikdy neuvedené verze Fantastické čtyřky z dílny Rogera Cormana – se zdál vizuální spektákl typu druhých Avengerů nepředstavitelný. Technologie, která natáčení podobných blockbusterů umožnila, se však stala tomuto žánru zároveň darem z nebes i prokletím.

Počítačem generované obrazy, zkráceně CGI, poskytují filmařům šanci uvést na plátnech neuvěřitelnou podívanou. Zatímco slogan „Uvěříte, že člověk dokáže létat“ používal Superman v reklamních kampaních již v roce 1978, teprve dnes se tento slib skutečně naplňuje.

Schopnost orchestrovat obrovské bitvy, v nichž proti sobě stojí zástupy postav s nadpřirozenými silami, je ale dvojsečný meč. Zatímco totiž výsledné scény mohou divákům vyrazit dech, filmy samotné často postrádají jiskru života. Zdají se stejně mechanické jako technologie, díky nimž bylo možné je natočit.

Důvod tohoto rozporu je do určité míry zahalen tajemstvím. Jeho výsledkem je však velmi často ohromně nákladný – byť nezřídka lukrativní – velkofilm, u něhož jsou sice všechny investované peníze vidět na plátně, ale je to spíše otupující než ohromující podívaná. A to platí i u těch nejepičtějších scén.

První Avengeři představovali i přes dlouho natahovanou klimaktickou bitvu s mimozemšťany po většinu stopáže výjimku potvrzující toto pravidlo. Dvojka Avengerů má sice silné ambice prozkoumat vztahy mezi jednotlivými postavami, ale nakonec stejně podléhá bezútěšnému opakování scén, v nichž hlavní hrdinové kosí další počítačem generované hordy nepřátel, tentokrát zastoupených armádou robotů vybavených umělou inteligencí.

Je bez debat, že jsou tyto snímky až příliš snadným terčem. A stejně tak musí fanouškům, kteří jim chodí na půlnoční premiéry, přijít snadné nebrat tuto kritiku vážně a okamžitě ji pustit z hlavy jako nářky nudných mrzoutů, kteří jsou u vytržení leda ze záběrů Občana Kanea. Coby člověk, který sám sbíral komiksy a který musel přetrpět jedno zklamání za druhým, když viděl, jak filmaři zachází s jeho oblíbenými postavami, ale musím říct, že jsem se nesmírně radoval, když se například Batman od Tima Burtona a X-Meni Bryana Singera zasloužili o zrod současné zlaté doby komiksových filmů – a to doslova, vzhledem k celé šňůře rekordů z pokladen kin, které tyto filmy pokořily.

Seriál typu The Flash, který si musí vystačit s mnohem menším rozpočtem, se nikdy nemůže vyrovnat akčním a trikovým scénám z filmů, takže musí být v tomto ohledu mnohem důvtipnější. Jenže ono sledovat dva Kryptoňany, jak během svého souboje demolují větší část Metropolis, také nebyla žádná sláva, a divákům ta scéna připadala spíše jako průchod očistcem. A to i přes to, o kolik lépe byla zpracovaná v porovnání s o třicet let starším snímkem Superman 2.

Schéma komiksových filmů začalo být předvídatelné. Iron-Man je celkově skvělý film – především pak v tom, jak zachycuje zrod hlavního hrdiny –, v závěru ale stejně degeneruje v docela fádní roztržku mezi dvěma postavami oděnými do animovaného brnění. To samé platí i o Hulkovi s Edwardem Nortonem, který vrcholí k uzívání nudným soubojem s Abomination, dalším nazelenalým behemotem.

Leckdo by dále mohl namítat, že ona všemi zlořečená druhá epizoda Hvězdných válek obětovala veškeré lidství svých postav plně digitálním vizuálním orgiím George Lucase. Sledovat, jak se animované armády droidů krájí na kousky, prostě začne mít v určité chvíli klesající návratnost zábavy.

Jinými slovy, jen proto, že vám CGI technologie umožňují vyzdvihnout celé město vysoko do oblak nebo jen tak ledabyle srovnávat se zemí celé bloky mrakodrapů, tak to ještě neznamená, že byste něco podobného nutně měli dělat. Ačkoliv se totiž mohou výdělky z kin stále klonit na vaši stranu, mezi diváky narůstá počet těch, kterým se superhrdinské filmy začínají zajídat, a to právě z toho důvodu, že v nich oněch finálních 30 minut nekonečného zmatku a spouště emocionálně vyznívá úplně naprázdno.

Fanoušci komiksů museli ve chvíli, kdy se toto médium začalo brát vážně, cítit ohromný pocit vděku. Po všech filmových urážkách a katastrofách, jimž byl tento žánr vystaven, muselo být nesmírně vzrušující, když si Hollywood konečně uvědomil, že tyto příběhy nemusí prezentovat jako banální a přemrštěné, skoro jako by o ně nemohl stát nikdo starší dvanácti let.

Dobrá zpráva je, že komiksové filmy jsou stále náramně výdělečný business, díky čemuž po hrncích zlata na konci komiksové duhy lační celý filmový průmysl. Jenže když se člověk dívá, jak Avengeři ve své druhé týmovce zdolávají další armádu plecháčů, dojde mu, že těmto snímkům neschází ani tak mozek či srdíčko, ale že jim chybí už jen prachobyčejný puls.

—————

Korekce: Lucifrid

—————