HLOD 15 ← → HLOD 17

HLOD 16 – 18. 9. 2015 – Když se člověk dívá na nějaký film, kde se postavám děje něco fyzicky nepříjemného, jde v určitém smyslu o bezpečný druh nepohodlí, protože i u toho nejmučivějšího torture porna si můžeme být jistí, že samotní herci k úhoně nepřišli. Celé je to jenom jako, celé je to hra. Části lidských těl jsou jen makety, hromadná úmrtí sestávají z jedniček a nul, a veškerá krev je stejně umělá jako výkřiky a pláč postav. Co když ale ne? A teď tím ani tak nenarážím na odpudivou subkulturu snuff filmů, jako spíše na ty vzácné případy, kdy herec či herečka své utrpení nemuseli na kameru vůbec nijak hrát, protože během natáčení (možná schválně, možná nedopatřením) trpěli ve skutečnosti. Co pak? Co když se takové záběry dostanou do finálního sestřihu a doputují až k divákům do kin?

Photo by Toshiyuki IMAI, Flickr, CC BY-SA 2.0

Jinými slovy, kde je hranice mezi, „Hej, hustý, já slyšel, že tohle nehrál, ale že se mu to fakt stalo. Prostě borec!“ a, „Ty vole, tohle je nechutný. Nechce se mi věřit, že to tam nechali!“? Kde je hranice mezi uznáním hercova odhodlání, profesionality a tvůrčího umu, a nevhodností, necitlivostí a pietou? Asi se všichni shodneme na tom, že jedno velké ne-e by bylo vkládat do filmu scény zachycující reálné smrtelné nehody. Například herec Brandon Lee zemřel přímo na place během natáčení Vrány. V jedné scéně měl být (coby postava) zastřelen a nedopatřením zastřelen (coby herec) také byl. Ten záznam možná někde v archivu bude, ale dávat ho do filmu by nikoho ani ve snu nenapadlo. To samé se záznamem nehody kaskadéra, který se při natáčení vrcholné akční scény z filmu XXX rozlámal o jeden z pražských mostů. Tyhle případy tedy ani nemá cenu řešit. Ale ten zbytek…?

Když si Leonardo DiCaprio v Nespoutaném Djangovi omylem rozřízl ruku o rozbitou skleničku a zapracoval své zranění do celé scény (nejlepší je, jak odpálí starostlivý postřeh Samuela L. Jacksona a jak potom rozmaže svou krev po obličeji nic netušící, zato skvěle improvizující Kerry Washington), lidé mu právem tleskali. Stejně tak se uznale kývá pokaždé, když se veřejnost dozví, že nějaký fyzický držkopád nebyl hraný, ale že šlo o nehodu, ze které si herec nebo herečka nic nedělali a hráli dál. Jako příklady lze uvést Toma Cruise, který zakopl o židli v Collateralu, nebo Anne Hathaway, která sletěla v prvním Deníku princezny z lavičky přímo na zadek. Půl na půl už to možná je u případů Rachel Weisz v Constantinovi nebo Diane Kruger v Hanebných panchartech. Tu první nechal režisér Francis Lawrence při natáčení dramatické scény ve vaně skutečně přitopit, protože chtěl docílit realistického mrskání a paniky. Tu druhou režisér Quentin Tarantino vlastníma rukama málem uškrtil, protože měl výhrady vůči tomu, když se to ve filmech dělá „jen tak na oko“. Na hercích je totiž vidět, že škrcení jen hrají, víte? Moc nerudnou, nenaskakují jim žíly v obličeji, nepraskají vlásečnice v očích, prostě děs…

Ale co třeba ten případ herečky z Čelistí, té blondýnky, kterou na plakátě žere žralok? O té je všeobecně známo, že kvůli konstrukčnímu řešení animatronické makety, která ji měla pod vodou hryzat a měla s ní cloumat sem a tam, odešla z natáčení celá pohmožděná, odřená, rozbolavělá, s nakřápnutými žebry. Když tohle člověk ví, je snadné jejím filmovým výkřikům uvěřit. Jen je trochu problém, že se pak cítíte… tak trochu špinavě. Jsou tedy Čelisti v tomto ohledu už za hranou? A jsou tam s nimi i Hanební pancharti a Constantine? Dá se ta hrana vůbec nějak specifikovat? Házet všechno do jednoho pytle by nemělo smysl, ale co ještě patří do umělecké tvorby, a co by mělo zůstat na podlaze ve střižně?

—————

—————