Tvary tváří, krásné tvary 1/2

Photo by Stuart Williams, Flickr, CC BY 2.0

Vizuální jazyk dokáže být pěkná potvora. Představte si, že máte animovat nějakou postavu a pořádně nevíte, jak má vypadat. Na barvy se můžete spolehnout jen zčásti, protože jejich význam se liší kulturu od kultury. Modrou asi bude většina národů chápat jako barvu chladnou, žlutou hřejivou a červenou jako silnou, až agresivní. Zatímco u nás je ale například bílá symbolem čistoty a míru, v Japonsku jde o barvu smrti. Za to, že je zelená barvou závisti, vděčí západní kultury Shakespearovi. Zato v pouštní Africe nejspíš o nějakém Třasoštěpovi mnohde neslyšeli a kvůli permanentnímu suchu pro ně bude zelená v první řadě barvou flóry a života. A tak dále. Barva je tedy, co se využití jako prostředku charakterizace postav týče, poněkud nevyzpytatelná. Co ale tvar? Dal by se charakter postavy vizuálně naznačit jejím tvarem, například tvarem její tváře? Ano, dal. Je tu však pár velkých ale…

Tvary s sebou nesou význam nejenom v rámci dané kultury, ve které se zrovna nacházíme, ale i mezinárodně, což je možné díky tomu, že si lidé spojují pohmatové vlastnosti různých tvarů s vlastnostmi takto otvarovaných předmětů, které se běžně nalézají v přírodě. Hned uvedu několik příkladů:

– Kulaté tvary jsou přátelské a bezpečné, protože se s nimi v přírodě setkáváme u měkkých, hebkých, jemných věcí. Zakulacené tvary v nás evokují představy uzrálého ovoce, chmýří pampelišek, květů, kapek vody na zelených listech. Postavy s takto tvarovanými tvářemi tedy diváci vnímají úplně stejně – jako jemné, sympatické, příjemné, milé, neškodné.

Photo by Alice, CC BY-NC-ND 2.0

– Čtverce a obdélníky, tedy tvary s pravými úhly a rovnoběžnými hranami, jsou vnímány jako známka síly, stability a sebevědomí. Člověku naskočí přírodní představy útesů a skalních stěn, kmenů, někomu třeba obrázek cihly. Často se s jejich pomocí vytváří postavy, které mají vyvolávat pocit ochrany a bezpečí (tedy hlavní hrdinové), postavy tvrdohlavé, případně postavy ve své neústupnosti a odhodlanosti skoro až zastrašující.

Photo by Loco Steve, Flickr, CC BY 2.0

– Troj- a kostrbaté víceúhelníky jsou ze všech tvarů nejdynamičtější a proto jsou známkou nevypočitatelnosti a nestálosti. S pomocí těchto tvarů se většinou vytváří záporné postavy hlavních padouchů, kteří mají být záludní, hroziví a agresivní. Lidé si totiž právě tyto tvary nejvíce spojují s věcmi, jako jsou trny, ostny, žihadla, rampouchy, třísky, tesáky apod.

Photo by Sam Javanrouh, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Tyto divácké asociace jsou instinktivní a filmoví tvůrci si tak s nimi, pokud chtějí, mohou docela vyhrát. Když si například vezmete postavu Grua z filmů Já, padouch, všimnete si, že má sice kulatý, bezpečný obličej, ale na něm dlouhý, špičatý, nebezpečný nos. Ačkoliv je tedy Gru na začátku filmu záporák, čemuž napovídá jeho frňák, závěrečný obrat se dá očekávat již od první chvíle, co se objeví na plátně. Zloba z Disneyho Šípkové Růženky je díky rohům a špičaté bradě jasná už od začátku, stejně tak obradkovaný Jaffar z Aladdina. Zato milý, kulatý, růžový méďa z pixarovského Příběhu hraček má diváky svou záporností zjevně překvapit. A tak dál a tak dál. Problém nastává, když se člověk blíže podívá na to, jakým způsobem se navrhují a animují postavy mužské a jakým ženské.

Hra o trůny, Photo © HBO

Krátká argumentační odbočka: Když se v posledních pár dílech páté řady Hry o trůny měla v Cerceině dějové linii objevit zákeřná septa-trapitelka, obsadili tvůrci s přihlédnutím k předloze tento part herečkou s báječně androgynním obličejem. Cílený efekt se dostavil okamžitě, a protože septě nebyly vidět vlasy, uši, neměla líčidla ani jiné genderové ukazatele, a protože byla oblečená v pytlovitém plášti, diváci po celém světě naklonili hlavy do strany a zeptali se obrazovek, „He, je to chlap, nebo ženská?“ A protože na tom vlastně nezáleželo, hned v následujícím okamžiku to už nikdo neřešil a spíše se radoval ze zasloužených útrap královny matky.

V animovaných filmech pro děti si však podobné hrátky tvůrci dovolovat nemohou. Jakmile se totiž špunti nevyznají v hlavních postavách, hrozí velmi reálné riziko, že je nebude bavit celý film. Takže se musí na povrch vytáhnout co nejvíce. V reálném světě můžete o tvarech lidských tváří říci leda to, že muži mají občas protáhlejší obličej než ženy a že někteří mají vyrýsovanější čelist než ostatní. To vám ale ve světě animace příliš nepomůže, takže si zde musíte vypomoci umělými „maskulinními“ vlastnostmi, které do svých výtvorů sami vložíte.

Aby se tedy nějakým způsobem oddělila pohlaví, odráží se animátoři při kresbě mužských tváří většinou od základního tvaru čtverce či obdélníku (ale ve své podstatě jsou u hlavních hrdinů schopní využít jakéhokoliv tvaru) a u tváří ženských se drží tvarů kulatých a oválných (u hrdinek vždy a ze zásady jen a pouze jich). Schválně se podívejte na toto schéma z blogu EveryFlavoredBean, jestli mi nevěříte.

Compilation of photos taken from EveryFlavoredBean

A teď už možná někdo tušíte, na jaký zádrhel tu narážíme: Pokud bychom měli soudit podle tvaru tváří, animovaní hrdinové mohou být jacíkoliv. Mohou být kulatí a hodní, hranatí a silní, špičatí a trochu nevyzpytatelní. Vedle toho mohou být konvenčně krásní (disneyovští princové), ale také nemusí (Zvíře, Wall-E, Gru). Zato hrdinky mohou hrát pouze jedinou notu: musí být kulaté, a tedy jemné, bezbranné, sympatické, křehké, příjemné, přátelské, milé, neškodné. A navrch ještě všechny musí být konvenčně krásné – i ta Wall-Eho Eve přišla svým oblým designem spoustě diváků jako relativní šťabajzna. Trochu omezující rozdělení, nemyslíte? Vždyť tím ty postavy vzhledově vlastně ztrácí osobnost.

Omezující to nepřijde jen mně, ale i samotným animátorům. Schválně si poslechněte, co v této věci řekl vedoucí animačního oddělení studia Disney Lino DiSalvo, který pracoval na snímku Ledové království. Jeho komentář mimochodem vyvolal velmi silnou odezvu ze strany nejen fanoušků, kteří byli zhrozeni a dotčeni, ale i kolegů ze studia, ze kterých měl člověk skoro pocit, že jsou na DiSalva naštvaní, protože „řekl, co neměl“:

Ženské postavy bylo už od samotného počátku animace neskutečně těžké tvořit. Musí se jim totiž na jednu stranu ve tváři odrážet široká paleta emocí, ale na stranu druhou musí být za všech okolností krásné. Člověk si s nimi musí hrozně vyhrát. Animovat tedy film hned se dvěma hlavními hrdinkami bylo obzvláště obtížné, protože jste je třeba měli spolu v jedné scéně a ony měly mít ve tváři stejný výraz, ale přesto musela každá vypadat jinak. Když je Elsa naštvaná, musí vypadat jinak, než když se zlobí Anna, a tak.

Ledové království, Photo © Walt Disney Pictures, Falcon

Kreslířka komiksů Faith Erin Hicks na jeho slova zareagovala na Twitteru poměrně hezkým způsobem: „Ženštiny musely už od samého počátku animace vypadat za všech okolností krásně? Tak určitě, chlape. Víš, že s tebou ten film režíruje žena? Navíc, já ženské postavy kreslím už 14 let a nikdy jsem si nelámala hlavu s tím, aby byly vždycky krásné. Chci, aby vypadaly lidsky.“

Nicméně co si dělá Faith Erin Hicks ve svých komiksech je jedna věc, hollywoodské filmy jsou něco docela jiného. Animované hrdinky tedy musely a stále musí být kulatě krásné, a to za všech okolností. Když pláčou, nemohou u toho vypadat jako Claire Danes v Homelandu. Musí plakat líbivě. Když se zlobí, musí být na hony daleko Charlize Theron ve Zrůdě. Musí se i zlobit krásně. Když se smějí, musí se něžně chichotat. Když se bojí, nesmí se bát moc, aby se jim u toho příliš nezkřivil obličej… Schválně se někdy podívejte na Ledové království a uvidíte, že postavy obou princezen téměř nepoužívají obličejové svaly; že vypadají jako po injekcích botoxu. A to přesně z toho důvodu, aby se jim v nějaké scéně třeba nezkřivila tvářička a ony najednou nevypadaly „ošklivě“.

101 dalmatinů, Photo © Walt Disney Productions, Falcon

Nefunguje to takhle samozřejmě vždy, a právě kvůli tomuto důvodu jsem o pár řádků výše psal o „hrdinech a hrdinkách“. Mezi záporáky se totiž najdou ženské postavy všemožných tvarů. Jde ovšem o přepálené karikatury, které mají být ve vší své hrůzostrašnosti vlastně trochu směšné. Cruella DeVille ze 101 dalmatinů má možná špičatý obličej a je hubená jako lunt (báj-d-vej, ne že by třeba kulatolícá Anna s Elsou z Ledového království byly o tolik tělnatější…), ale protože není hlavní hrdinkou a děti se do její role nemají vžívat, tak na tom vlastně nesejde. Cruella nemusí být coby padouška konvenčně krásná, takže si animátoři mohou dovolit přehnat některé její rysy do groteskních rozměrů. To samé již zmíněná růženkovská Zloba, macecha z Disneyho Popelky, Scarlett Overkill z Mimoňů, tři čarodějnice z Černého kotle apod. Stránky BuzzFeed.com před časem uveřejnily článek, v němž hlavním postavám a záporákům z oblíbených animovaných filmů prohodily tváře, a ten protiklad je na nich znát opravdu hodně.

Druhou výjimkou jsou některé filmy od studií DreamWorks (série Madagaskar, Shrek, Jak vycvičit draka, Croodsovi, Monstra vs. Vetřelci), Aardman (Piráti, Ovečka Shaun ve filmu, Slepičí úlet, Spláchnutej) a především loutková Laika (Koralína, Norman a duchové, Škatuláci). Právě tato studia se výše zmíněným poučkám a nepsaným nařízením pravidelně vyhýbají. Největším hříšníkem je v tomto ohledu filmový gigant Disney.

Vzhůru do oblak, Photo © Pixar Animation Studios, Walt Disney Pictures, Falcon

—————–

A o něm si povíme v následující části tohoto článku. Co zatím říkáte na tuhle? Myslíte si, že na obsahu článku něco je, nebo vám to spíše přijde jako výmysly? Dejte nám vědět.

—————–

Korekce: Lucifrid

—————–