Suhad Obeidi, „Změna muslimských příběhů v Hollywoodu“ 1/2

Photo by logan hicks, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Kombinace upozaďování, vybělování a favorizace negativních stereotypů je v Hollywoodu nebezpečnější než cokoliv jiného, a nikde to asi není vidět lépe než na příkladu blízkovýchodní, muslimské menšiny. Herců s arabskými předky zde pracuje jen velmi málo. Saïd Taghmaoui, Omid Djalili, Shohreh Aghdashloo, Barkhad Abdi, Sarah Shahi, Rami Malek, Riz Ahmed, Nasim Pedrad, Aasif Mandvi či Hasan Minhaj patří mezi ty nejznámější, ale ani oni nejsou kdovíjaké celebrity. Ostatně kolik jich znáte podle jména? A proč tomu tak je? Mňo, protože se nevypráví dostatečné množství příběhů, které se buď odehrávají na Blízkém východě, nebo mají jako hlavní postavu někoho s tamními kořeny. Nenatáčí se jich dost na to, aby si pro sebe daní herci dokázali najít dostatečné množství plnohodnotné práce, která by jim poskytla příležitost se vypracovat.

Pozitivní příběhy se o muslimské komunitě na poli filmů téměř nevypráví. I divácky nejpřístupnější (ale kreslené) Persepolis bylo v tomto ohledu tak na půli cesty.

– Velkofilmy jako např. Princ z Persie, EXODUS: Bohové a králové či chystaní Gods of Egypt a adaptace příběhů o Alibabovi, které měly možnost ukázat Blízký východ v jiném, třeba i lepším světle, pro jistotu obsadily (téměř) všechny hlavní role bělochy a od Islámu se držely (a držet budou) na hony daleko.

– Sex ve městě 2, Mission: Impossible – Ghost Protocol, Bourneovo ultimátum či Spectre si z Blízkého východu udělaly nepříliš výraznou kulisu. Občas dokonce jen pro potřeby několika scén. Co se těchto filmů týče, mohly se odehrávat klidně na Marsu a vyšlo by to nastejno. Co si tak vybavuji, snad jen Christopher Nolan v Počátku hezky reprezentoval Maroko, když tuto lokaci nejenom ukázal, ale vzal si z ní i jednu vedlejší postavu, která se ve snímku dál objevovala a měla citelný dopad na jeho děj. Že ji hrál indický herec Dileep Rao, je vedlejší.

– Filmy typu Rosewater, Úkryt, A Syrian Love Story, Dozakh, From A to B, Ghadi, Lovec draků, Sama nocí tmou, AmericanEast, Mooz-lun, Speed Sisters, Villa Touma, Djinn či nejnověji animovaný Bilal, které jsou buď národní, nebo jsou alespoň z části obsazené arabskými herci a týkají se problémů a zájmů této komunity, jsou všechno nezávislé produkce. Drobné snímečky, které uvidí pár desítek tisíc lidí po festivalech a na DVD, ale které díru do světa nikdy neudělají.

Photo by Ludovic Bertron, Flickr, CC BY 2.0

– Drtivou většinu mainstreamové hollywoodské produkce, která se nějakým způsobem týká arabského světa, tak představují snímky typu Království, Kajaki, Eye in the Sky, 30 minut po půlnoci, Americký sniper, Smrt číhá všude, Černý jestřáb sestřelen, Mariňák, Pád Londýna, Pravdivé lži, Stav obležení, Iron-Man, Odsouzeni k boji, A Line in the Sand, Křest ohněm, Alexandr, Země zatracených, Království nebeské, Džihád!, 4 jezdci, Kainovo znamení, Zelená zóna, Labyrint lží, Osama, Fire over Afghanistan, Hon na Orla… Asi chápete, kam tím mířím: Většinou jde o filmy válečné, akční s teroristickým záporákem, případně dramata na pozadí terorismu. Jedná se téměř bezvýhradně o krví nasáklé snímky s bělošským hrdinou ve svém středu a jedním (či více) snědým zlounem, u něhož se jen čeká, až padne mrtvý k zemi. Syriana, Mnichov, Let číslo 93 nebo Argo – byť se jedná o kvalitní snímky natáčené na motivy skutečných událostí – bohužel ničím novým do konverzace také nepřispívají.

– V pozitivním světle tedy muslimové na stříbrném plátně téměř nejsou vidět. Zářnými filmovými výjimkami, v nichž arabští herci hrají plnohodnotné postavy, které nejsou stereotypicky zlé ani prvoplánově definované jejich etnicitou, budiž například filmy Slídil nebo… Nebo…?

Samotní diváci tak blízkovýchodní tváře vidí většinou v kontextu křiku, střelby, výbuchů a krve. Vidí je tak jednou, vidí je tak podruhé… Kolikrát myslíte, že stačí, aby je takhle viděli, než se člověku v hlavě vytvoří zkratka mezi blízkovýchodními tvářemi a křikem, střelbou, výbuchy a krví? V nepřítomnosti pozitivních příběhů, které by toto – v určitých případech bezpochyby reálné – násilí vyvážily, nejspíš moc ne.

Jen si vezměme současnou situaci u nás, kdy nejčtenější a nejsledovanější média místo toho, aby dávala prostor našim známým osobnostem s kořeny / rodinou / známými na Blízkém východě – například Anife Vyskočilové, sestřenicím Kláře a Martě Issovým nebo třeba i Sámeru Issovi a Blance Matragi – a tišila tím rozbouřené vody společenské hysterie, tak onu „cizí“ komunitu jen donekonečna odlišťují pořád stejnými obrázky, záběry, videi a druhy zpráv. Respektive na méně hysterické, vyváženější, hodnotnější zpravodajství člověk narazí i u nás, ale není ho dostatečné množství na to, aby v mediálním prostoru přehlušilo všechen ten negativní lomoz kolem. A ryze pozitivní zprávy bohužel u mediálního publika málo táhnou, takže se jimi natolik šetří, až má člověk pocit, že žádné nejsou – prostě začarovaný kruh.

Bad News Is Good News. — Špatné zprávy, dobré zprávy.

If It Bleeds It Leads. — Krev vede.

— zpravodajská moudra

A proto třikrát sláva televizním seriálům Mr. Robot, Sense8, Scream Queens, Hra o trůny, Scorpion, Předstírání, Ve jménu vlasti (i když tady pozor – viz video dole), již zrušeným pořadům Zpátky do školy, Ztracení či Mimoni v Americe nebo publicistické The Daily Show. Právě v těchto pořadech jsou (alespoň některé) hlavní či vedlejší arabské postavy představeny jinak než jako stereotypy. Občas dokonce v rolích, které s jejich etnicitou nikterak nesouvisí. Problém je, že těchto postav, těchto pořadů, je relativně málo, takže v drtivé většině případů, když už se člověk s blízkovýchodními kořeny v nějakém médiu objeví, je to buď v roli obchodníka ze sámošky (vzpomeňme, jak s tímto tropem naložili tvůrci oscarového snímku Crash), nebo ve větší míře v roli náboženského fanatika a teroristy. Herci zmínění v prvním odstavci jsou naštěstí dostatečně zajištění na to, aby tyto podřadné a často až urážlivé role nemuseli přijímat, ale ti začínající, kteří bojují o každý part, nemají příliš na výběr.

Video s českými titulky naleznete na TOMTO odkazu na Edně.

Pokud bychom se měli zamyslet nad tím, co se v našich končinách vysílá v televizi, pouští do kin a uvádí na divadelních prknech, nejspíš by nám rychle došlo, že se tu v menším měřítku stává v podstatě to samé, co v Hollywoodu. Velkou roli zde ovšem také hrají pragmatismus a finance.

– Kobra 11 s Erdoğanem Atalayem (seriál je to sice německý, ale ve své době šlo o takový hit, že ani toho Turka v hlavní roli nikdo neřešil) se u nás kvůli klesající kvalitě dílů a tím pádem i sledovanosti již dávno odsunula z hlavního vysílacího času na Nově kamsi do neprobádané divočiny dvojciferných programů;

– na české scéně nepracuje dostatek herců s blízkovýchodním původem na to, aby se tu dal snadno shánět řádný arabský ansámbl; nota bene dříve tu ze zřejmých důvodů nepůsobili žádní;

– a vyjet přímo za nimi ve stylu třetích Babovřesk, v nichž si Zdeněk Troška udělal v několika scénách kulisu z Turecka, je tak nákladné, že na to minimálně před nástupem product placementu nebyly peníze (a i dnes to většinou nepřichází v úvahu).

Tři veteráni, Photo © Filmové studio Barrandov

Obzvláště ke starším projektům je tedy dobré přistupovat s určitou dávkou historické shovívavosti. Ono mně samotnému ve skutečnosti přijde docela hezké, že čeští tvůrci v ne tak dávných dobách nejenom uznávali existenci „orientální“ kultury, ale dokonce ji znázorňovali v kladném světle – byť ji byli z praktických příčin nuceni apropriovat s užitím domácích herců. I tak to ovšem z dnešního globálního hlediska nic nemění na faktu, že člověku, který byl někdy třeba jen na dovolené v Tunisku nebo Egyptě, musí připadat obsazení bělošských česko-slovenských herců v arabských rolích přinejmenším úsměvné.

V Lotrandovi a Zubejdě například hraje sultána Solimána cizokrajný Marián Labuda, jeho poskoka Miroslav Abu Táborský a sultánovu dceru Barbora al-Seidlová. V mých oblíbených Třech veteránech měla být podle režiséra Oldřicha Lipského princezna Bosana – potažmo celé království Monte Alba – „zcela určitě orientálního vzhledu.“ S tím orientalismem to ale ve filmu jde jen odsuď podsuď: Bosanu hraje česká herečka Vida Skalská-Neuwirthová a pana krále / sultána Július Satinský. A kdybychom utekli na prkna Národního divadla, nesmíme opomenout soudobou inscenaci Strakonického dudáka, v níž je skutečně podivné sledovat bělošské herečky s plochými bříšky, jak se oděné do volných „orientálních“ šatů a s exotickým výrazem ve tvářích pokouší tančit břišní tance.

Jo, a když už se na plátně nebo obrazovce konečně objeví nějaký skutečný herec s arabskými kořeny – protože i takoví u nás již dnes jsou –, tak je to v Sanitce 2, kde „cení zuby, […] vytahuje ze saka třiceticentimetrový nůž a bodá doktora Janderu do boku.“ Proč? No, protože střet kultur, samozřejmě. Hmm, jak to říkala ta Chimamanda?

Takhle se ony jednotné příběhy vytváří: Stačí nějakou skupinu lidí zobrazovat pouze a jen v jedné rovině, a tento obraz malovat dokola a dokola tak dlouho, než se stane reálným.

— Chimamanda Ngozi Adichie, „Nebezpečí jednotných příběhů

—————

Kvůli délce textu si zde uděláme krátkou pauzu. Za týden si poslechneme trochu Leonarda Cohena, rýpneme si do druhé řady Pravého detektiva a konečně se dostane i na Suhadinu esej.

—————

Korekce: Lucifrid

—————