Grace Su, „Jsem Američanka s asijskými kořeny, ale neumím nasadit falešný asijský přízvuk“
Nepříjemnosti, urážky a vztek pramenící v angličtině z vtipů na úkor různých přízvuků se dají v našem prostředí připodobnit k tomu, když přijede někdo z Moravy nebo pohraničních oblastí do Prahy a Pražáci na něj ve snaze o humor začnou hókat a hékat. Nebo když Pražák přijede do Brna a tam je k němu někdo milý jen do té chvíle, než uslyší první pražskou koncovku. Protože 1) haha, ty mluvíš jinak než my, jsi jiný, jsi divný, jsi méně než my, nebo 2) jdi ode mě, lidi jako ty nemám rád, párkrát jsem si naběhnul a teď mi všichni lezete na nervy.
Minoritní jazykové variety / dialekty / přízvuky se vždy krčí ve stínu těch dominantních. Vždy s sebou nesou nějaké to stigma. Když jsem se v Irsku bavil s místními studenty o jejich krásném přízvuku, všichni si z něj dělali srandu a neviděli na něm nic zvláštního, právě naopak. Zpěvačka Adele se občas stydí za svou cockney angličtinu, protože pak kvůli ní nevypadá dostatečně distingovaně. Graham Norton často popichuje komika Johna Bishopa za jeho silný velšský přízvuk a Bishop to vše bere s odevzdaným humorem, protože už tohle všechno slyšel tisíckrát. Vytouženým přízvukem všech těchto lidí je dominantní britská královská angličtina, tzv. RP / received pronunciation, tedy ta angličtina, která se většinou učí na našich školách.
V USA je to podobné. Zde je zase ideálem „čistá“ angličtina severovýchodního pobřeží. Angličtina Connecticutu a New Yorku. Ale ne tak úplně New Yorku, protože brooklynská angličtina je moc nóbl, ta z Bronxu moc „městská“ a ani nechtějte, abych začínal o New Jersey. Herec Josh Hutcherson si v jednom rozhovoru posteskl, že když mluví, občas je z něj pořád slyšet americký venkov. Reese Witherspoon je to samé v bledě modrém. Ani Kalifornie není ušetřena. „Valley girl accent“, tedy přízvuk takových těch růžových dutohlavek s obřími brýlemi a čivavou v kabelce, je jedním z vůbec nejnenáviděnějších.
A protože je Amerika – ať už si to chce přiznat, nebo ne – národem přistěhovalců, existuje i celá škála přízvuků nikoliv místních, nýbrž etnických a rasových. Přízvuků, které mohou mít v těch nesprávných rukou tak blízko k rasismu, že asi nikoho nepřekvapí, že tak bývaly – a stále jsou – velmi často využívány. Jakým způsobem?
Zjednodušená lexikální výbava první generace asijských přistěhovalců (která je ovšem typická pro jakékoliv přistěhovalce první generace)…
…spolu s nevytříbenou gramatikou (to samé)…
…a záměnou hlásek L a R (která je pro některé asijské národy stejně typická jako neschopnost některých českých mluvčích slyšet v angličtině rozdíl mezi samohláskou ve slovech „cop“, „corn“ a „cup“ nebo „look“ a „Luke“)…
…daly vzniknout rasistické formě plošného, celo-asijského pseudo-přízvuku, jehož účelem většinou bylo zesměšnit, umenšit a obecně znevýhodnit dané mluvčí. Oscarový snímek Crash na tento jev upozorňoval hned v několika scénách, ale pokud by někdo přeci jen chtěl pár příkladů, stačí se podívat na Snídani u Tiffanyho, The Interview, Epizodu II Hvězdných válek (scény ze sněmovny) nebo jakýkoliv film, kde nějaký Asiat sedí za kasou v sámošce nebo řídí taxík.
Právě zde vchází na scénu Grace Su a její článek z BuzzFeedu, jehož překlad najdete dole. Su je hollywoodská herečka se zajímavým, pro nás poměrně atypickým (protože i tu Ha Thanh Nguyen z Ordinace v růžové zahradě, tuším jedinou asijskou postavu na českých obrazovkách, nechali tvůrci mluvit hezky česky) a všehovšudy nepříjemným problémem: Narodila se sice asijským rodičům, ale protože celý život strávila v Americe, má americký přízvuk. A tu pseudo-asijskou urážlivou karikaturu přízvuku, kterou po ni však šéfové hollywoodských konkurzů tak často chtějí, neumí.
Co s tím? Je problém v její neschopnosti naučit se přízvuk, který neumí, nebo v samotné podstatě věci, tedy přítomnosti toho natolik rozšířeného stereotypu asijských mluvčích? Role s přízvukem se jistě musí psát dál, protože kdyby se nepsaly, Hollywood by přestal odrážet realitu kolem (o což mu ostatně, ehm, tolik jde, ehm, že?), ale musí se jich psát tolik? Nemohl by tenhle stereotyp pomalu odejít do věčných lovišť? Minimálně Su by jistě byla ráda.
—————-
[konkurz do role taxikáře, Dev s vedoucí konkurzu přehraje svůj part]
Vedoucí: Co takhle to zkusit ještě jednou? Tentokrát ale svoje repliky řekněte s přízvukem.
Dev: Jako s indickým přízvukem?
Vedoucí: Přesně tak.
Dev: To radši ne. Kdykoliv ho mám používat, připadám si hrozně divně. Snad to nevadí.
Vedoucí: Víte ale, že si například Ben Kingsley nasadil přízvuk v Ghándím, a vyhrál za něj Oscara?
Dev: Toho Oscara přece nevyhrál jen za to, že mluvil s přízvukem. Dostal ho za celou roli, ne jen za indický přízvuk. Kromě toho by bylo zvláštní hrát Ghándhího a mluvit přitom s americkým přízvukem. K té roli se to prostě hodilo.
Vedoucí: To samé by se dalo říct i o tomhle taxikáři.
Dev: To je dost zvláštní argument, nemyslíte?
Vedoucí: Dobrá. Tak my se vám ozveme.
Dev: Fajn. Akorát mi přijde, že se mi kvůli tomu přízvuku nejspíš neozvete.
Vedoucí: No, to máte pravdu. Je mi líto. Na shledanou.
— Master of None, S01E04, scénář Aziz Ansari & Alan Yang
—————-
Před pár lety, když jsem v Hollywoodu teprve začínala, mě jednou zavolali na konkurz do role, do níž se hledala nějaká „Asiatka“ se schopností improvizace. Kromě úctyhodného seznamu hvězd, které se projektu už upsaly, mi byl dále sdělen už jen velmi vágní popis scény, ve které bych měla hrát. Já byla ale i tak na větvi z toho, že se po dlouhé době zase dostanu na konkurz. Když jsem dorazila na místo, asistentka vedoucího mi dala do ruky aktualizovanou verzi scénáře, v níž byla moje role popsaná jako „Asijská manikérka“, a řekla mi, „Jedná se o komedii, takže by bylo vhodné, abyste během konkurzu mluvila s přízvukem.“ Moje počáteční štěstí se okamžitě rozplynulo v oblaku niterního vzteku, protože se ode mě v podstatě očekávalo, že budu mluvit jako nějaká asijská karikatura. Dodejme už jen, že ten konkurz nedopadl dobře.
Kdybych věděla, že se budu ucházet o takhle stereotypickou roli a že má postava pronese všehovšudy dvě věty – přičemž její přízvuk bude v obou případech pointou vtipu –, řekla bych svému agentovi, aby tu nabídku s díky odmítl. Coby asijská Američanka si ale jednoduše nemohu dovolit vyhýbat se rolím, které žádají „asijský přízvuk“, obzvláště pokud ty role za něco stojí. Největší problém úrazu tak spočívá v tom, že asijský přízvuk nasadit neumím.
Narodila jsem se ve městě Knoxville ve státě Tennessee a vyrostla v kalifornském Sillicon Valley. Rodiče pochází z Taiwanu. Ačkoliv tedy skutečně mám čínské kořeny, přátelé můj způsob mluvy přirovnávají spíše k Darii z MTV nebo Ellen Page v Juno. Prostě zním hodně americky. Když mám hodně dobrý den, jsem plus mínus schopná ze sebe vysoukat pár vět s korejským přízvukem nebo něčím na pomezí hongkongské a britské angličtiny. Na to, že čínský přízvuk neumím, pyšná sice nejsem, ale moji bílí herečtí přátelé nejsou ve všech těch německých, francouzských a španělských přízvucích také kdovíjak kovaní.
Jak přesně by měl takový asijský přízvuk vůbec znít? Měl by být říznutý mandarínštinou? Kantonštinou? Japonštinou? Filipínštinou? Vietnamštinou? Korejštinou? Hindštinou? Jestliže to vedoucí konkurzu nijak nespecifikuje, může mi projít jakákoliv osobní vymyšlená verze pseudo-asijštiny. Krom toho člověk nezřídka riskuje, že ta role bude jen nahrubo načrtnutá – leckdy dokonce rasistická – karikatura.
Právě z tohoto důvodu se nechal korejsko-americký herec Randall Park slyšet, že se rolím s přízvukem záměrně vyhýbá, a že dokonce s tvůrci sitcomu Fresh Off the Boat vážně debatoval o tom, jestli je přízvuk pro jeho postavu nezbytný. Jelikož ale člověk, jehož kniha memoárů byla tvůrcům inspirací, sám mluví s taiwanským přízvukem, strávil Park celou první sezónu pilováním svého nového akcentu. „Ovšem právě proto, že ta postava mluví s přízvukem, bylo pro mě důležité, aby nebyla zobrazena stereotypicky,“ řekl Park v rozhovoru s Center for Asian American Media. „Nikdy bych nechtěl hrát karikaturu.“
Když si čtu podobné rozhovory, hřeje mě u srdce vědomí, že ve svých výhradách nejsem sama a že se situace pozvolna mění k lepšímu. Například takový seriál Unbreakable Kimmy Schmidt je skvělý příklad toho, jak je možné vzít asijskou karikaturu a postavit ji na hlavu. Postava poslíčka Donga, kterého hraje Ki Hong Lee, se tu na první pohled zdá jako klasický stereotyp Asiata, navrch s pochybným vietnamským přízvukem. Dobrá zpráva ovšem je, že se z něj – spoiler – v průběhu první řady stane Kimmyn přítel, čímž pádem se Dongově postavě otevřou dveře k lepší prokreslenosti. Silný přízvuk, který v pořadu Silicon Valley nasazuje herec Jimmy O. Yang, když hraje postavu Jian-Yanga, má divákům v první řadě sdělit, že Jian-Yang je cizinec. Slyšela jsem ale, že se tato postava již brzy dočká mnohem hlubšího vývoje. Přízvuk pákistánského herce Kumaila Nanjianiho v postavě Dineshe je navíc jen o trochu přepálenější verzí jeho vlastního hlasu, kterým mluví na svých stand-upech a v osobním životě.
Co se mě samotné týče, já si tuhle sezónu pilotů prošla celou řadou konkurzů – od rolí „vhodných pro herečky všech ras a etnicit“ až po ty, které byly napsané přímo pro asijské Američanky (jedna z těchto postav měla v bližších specifikacích napsáno, že má mluvit „s americkým přízvukem,“ což mě náramně pobavilo, byť jsem za to vlastně byla ráda). Měla jsem také možnost ztvárnit poměrně dost postav s asijskými přízvuky, a právě zde byla moje neschopnost si s nimi poradit docela ošemetná. Musela jsem ale zatnout zuby a prostě do nich skočit rovnýma nohama, protože kdybych to neudělala, mohla bych přijít o neopakovatelné příležitosti.
Jakýsi vedoucí konkurzu mě jednou instruoval, abych svůj nahozený asijský přízvuk ještě zesílila, protože jsem měla hrát postavu, která nedávno imigrovala z Číny. Ráda bych do svého repertoáru někdy zařadila i autentický čínský přízvuk, ale jelikož jsem zatím neměla čas se ho naučit, musela jsem si vystačit se svou patlaninou korejštiny, hongkongštiny a britské angličtiny.
V Hollywoodu hercům s čínskými kořeny vůbec nic nebrání v tom, aby hráli Severokorejce, Japonce, Havajany apod. – dokonce ani aby jim prznili jejich přízvuky. Když jsem se jednou připravovala na roli jedné Severokorejky, najela jsem si na několik videí z konference TED, v nichž hovořili severokorejští uprchlíci, a celý večer před konkurzem jim pozorně naslouchala, opakovala jejich slova a snažila se je zreprodukovat. Neumím ale konat zázraky. Navíc bych nerada, aby mě posedlost přízvukem připravila o schopnost věrohodně zachytit prožívání postavy. Přízvuk nepřízvuk, v první řadě musím hrát.
V tomto ohledu mají asijští herci v Americe o něco těžší úděl než jejich bělošští kolegové, a to obzvláště tehdy, když se chtějí vyhnout stereotypům, které jim ve výsledku stejně jen omezují výběr rolí. Kolik manikérek a poslíčků, kteří neslyší rozdíl mezi zvuky L a R, ostatně člověk může během své kariéry celkem odehrát? Když už dojde na nějaké větší a kvalitnější role, které ode mě vyžadují nasazení asijského přízvuku, občas mě napadá, že by měli vedoucí konkurzů prostě a jednoduše obsadit nějakého asijského herce, který umí anglicky. Jenže hned vzápětí si vždy uvědomím, že jsem koneckonců sama herečka a že tohle by pro mě mohla být skvělá příležitost vyzkoušet si něco nového. Jsem nesmírně vděčná, že se pro asijsko-americké herce píší vůbec nějaké role, a že si s nimi oni v těchto časech změn umí tak bravurně poradit.
—————
Ravi: Jak ti dopadl ten konkurz?
Dev: Nedostal jsem to. Chtěli po mně, abych si nasadil indický přízvuk, takže…
Ravi: Ty ten přízvuk neumíš? Vždyť je to brnkačka. Já si vždycky představuju, jak by to asi řekl strejda Mathu.
Dev: O to nejde. Ten přízvuk umím. Akorát ho nerad používám. Ty s ním na konkurzech mluvíš vždycky?
Ravi: Vždycky ne, ale tohle byla drobná role taxikáře, ne? Vždyť o nic nešlo.
Dev: Copak tě ale někdy neštve, že většina nabídek, který nám chodí, jsou totální stereotypy? Samí taxikáři, vědci, ajťáci.
Ravi: Občas se ale najdou i výjimky. Hele, třeba dneska mi přišla od agenta tahle nabídka: Perdeep, duchovně založený muž z východní Asie, který ze sebe neustále chrlí otřepané filozofické fráze. Pracuje jako… prodavač ve večerce a… mluví s vtipným indickým… přízvukem. Špatný příklad.
Dev: Hele, já beru, že po světě běhá spousta Perdeepů, kteří prodávají ve večerkách a mluví s přízvukem, a sám proti nim nic nemám, ale proč bychom jednou nemohli v televizi vidět Perdeepa, který by byl třeba architekt nebo designér značkových rukavic nebo měl stejné zaměstnání jako Bradley Cooper v některém z jeho posledních filmů?
Ravi: Kámo, jasně, tohle chápu, ale já na tyhle úžasný role nemůžu čekat. Musím pracovat, vydělávat. Než se mi namane nějaký pořádný part, tak mi prachy za toho Perdeepa přijdou sakra vhod. Můžu si za ně koupit hezký oblečení, zaplatit nájem, dát něco na charitu…
Dev: No, alespoň už se do těchhle štěků najímají rodilí Indové, a nedělá se to samé, co postihlo druhý díl Číslo 5 žije.
Ravi: Co ti vadí na dvojce Číslo 5 žije?
Dev: Do role Inda tam najali bělocha.
Ravi: Počkej, mluvíš o tom filmu s tím robotem, že jo?
Dev: Ty o tom fakt nevíš? Čéče, ten indický vědec je ve skutečnosti běloch, Fisher Stevens. Akorát ho napatlali hnědým make-upem.
Ravi: No teda… A to jsem ho bral za jednoho ze svých nejoblíbenějších indických herců.
Dev: Hollywood tyhle věci dělá v jednom kuse. Viděl jsi The Social Network? Max Minghella v tom filmu taky hraje Inda, a přitom je bílej jak stěna. Jenom ho natřeli nahnědo.
— Master of None, S01E04, scénář Aziz Ansari & Alan Yang
—————-
Korekce: Lucifrid
—————
Tak a mám po iluzi z dětství. Já si fakt myslel, že postava roztržitého vědce z Číslo 5. žije je Ind. A on je Fisher Stevens běloch 🙂
–
Jinak si myslím, že obliba karikatur a legračních postav s přízvukem (nebo divnou mluvou) nikdy neskončí. Je to součást lidské povahy – radost zesměšnit, dělat si z někoho legraci z někoho, kdo za to nemůže. Ať už se jedná o ráčkování, šišlání, koktání či šlapání si na jazyk a „teplý“ přízvuk. V USA jsou větší rasisti, než v Evropě, takže chápu, proč se nedaří tyto karikatury vymítit. Dobře si z američanů vystřelili tvůrci Malé, velké Británie, když zobrazili američany v jejich „pravé“ podobě.
–
Asijský sterotyp vládne i u nás v podobě tržnicové vietmanštiny. Podobně na tom je představa o „typické“ moravštině, ostravštině a čecháčkovštině. Panují podobná klišé a sterotypy. A lidé milují jasně definované škatulky. V ČR nejsme na multikulturní společnost zvyklý, takže beru ten xenofobní přístup, ale v USA se snad mohli za tu dobu (pět století) někam viditelně posunout. Přitom sami jsou potomci přistěhovalců z Evropy a jiných zemí, ze kterých si nyní dělají legraci.
Omlouvám se, že vám takhle kazím dávné zážitky 😀
—
Míru rasismu bych raději neporovnával – s migrační vlnou začali lidé docela blbnout i na starém kontinentu a třeba romská menšina by k té menší míře rasismu u nás také určitě měla pár slov. Jinak mi ale zrovna tohle přijde zajímavé – vystřelovat by se mělo ze všech a stále. Ale co když se z někoho jenom buď střílí, nebo se vilifikuje? Co když v mainstreamu chybí nějaké umírněnější druhy reprezentace? Co když je většina asijských rolí karikatura ve stylu pana Chowa z Hangover trilogie nebo většina gay postav vykroucené buzny? Ono by to možná i bylo vtipné, ale pro koho a na jak dlouho?
—
S tím popisem stavu v USA naprosto souhlasím – také moc nechápu, jak si ještě mohli nezvyknout. Země je to sice velká, takže se lidé mohou skrývat ve vlastních komunitách, ale minimálně televize už existuje pěkně dlouho… Akorát ten česko-vietnamský dialekt bych raději s českými nářečími nemíchal. Vím, jak to myslíte, ale je jedna věc, když uslyšíte lámanou češtinu od Vietnamce a začnete mu okamžitě tykat, protože si ho nevážíte, nebudete se s ním bavit, protože v tom neuvidíte smysl, nebo mu nedáte práci, protože neuvěříte jeho celkovým schopnostem; a něco jiného když uslyšíte hanáckou koncovku a uděláte si z toho člověka děsnou srandu za to, že mluví jinak než vy, ale dál to už nebudete řešit.
Z tohohl ečlánku jsem si vzal hlavně to, že se musím už podívat na Master of None 🙂