David Koranda
Jumpstar @ seznam.cz
——-
Adaptace a překlad Hry o trůny 11/11: Český překlad Písně ledu a ohně
Hana Richterová: Český knižní překlad Písně ledu a ohně
Hned po prvních řádkách českého knižního vydání Hry o trůny, prvního dílu ságy Píseň ledu a ohně v překladu Hany Březákové, se mi před očima rozblikalo varovné světélko, že mě nečeká hladká projížďka fantasy světem G. R. R. Martina, ale spíš kodrcavá jízda po kamenité cestě, a to jen pokud se kočáru rovnou neulomí kolo. Hned třetí věta (v mém vydání) na čtenáře zvedá prst poznámkou překladatele, umístěnou přímo ve větě jako pěst na oko, místo aby ji autorka uklidila dolů pod text. Co hůř: v poznámce je překlep. Což se v tak rozsáhlém díle stane a není to nic hrozného, ale editor textu zřejmě první stránku při korekturách složil pod ranní kávu místo ubrousku, jinak by hned v prologu nemohla projít ani průměrně bystrému oku.
Photo © HBO
A co nám tedy poznámka sděluje tak zásadního, že jí bylo nutné narušit text hned v počátcích? Ospravedlňuje překladatelčino používání českým uším neznámého titulu „ser“ (omlouvám se, pokud ve vás to slovo probudilo střevní pochody), a to z důvodu, že „i podle autora lépe vystihuje atmosféru jeho fantasy říše“. To zní rozumně, jako by se autorka překladu nad svým řešením opravdu dlouze zamyslela… ovšem jen na první pohled. George Martin si stojí za používáním titulu „ser“, protože skvěle vystihuje atmosféru jeho světa… v angličtině. Zamyslela se tedy překladatelka i nad tím, jak slovo bude působit v češtině – doufala, že i v češtině vnese do textu nádech tak trochu historického světa s příchutí něčeho neznámého? Nebo jen slepě jde po stopách autora bez delší úvahy? To je otázka, kterou si totiž budu klást nad celou ságou – jestli je krkolomný překlad „přemyšlený“, nebo spíš nedomyšlený.
Překlad knihy je trochu jako odevzdávání diplomky – víte, že abstrakt a úvod musejí být přesvědčivé a bez chyby, protože jsou první na ráně, a pokud fláknete chybu hned na začátku, těžko už to naženete ve stozích textu. A jako skeptický oponent diplomové práce jsem si nad knihami celé ságy připadala i já. Nicméně nesuď knihu podle prologu, řekla jsem si a pustila se přes kostrbatý začátek dál. Bohužel, hladká jízda mě coby čtenáře nečekala.
Popisné části ještě jakž takž místy plynou, i když pravidelně zakopávají o neobratně působící věty, zbytečné pasivní konstrukce a z textu občas trčící nevhodně zvolená slova. Ale hlavně postavy Březákové mluví prkenně, nepřirozeně, jako by to ani nebyly postavy, jako by si nedala tu práci si každou repliku přeříkat a poslechnout, zvážit, jestli zní plynule, trefně, a především „mluvně“. Dialogy a (vnitřní) monology jsou podstatou celé ságy, dozvídáme se z nich ty nejdůležitější informace, jenže překladatelka je rozsekává a zpomaluje, a já si připadám jako v tom kodrcavém kočáře. Abych jen neteoretizovala a nemlátila prázdnou slámu, dovolte mi to ukázat na následujícím úryvku, v němž porovnám překlad paní Březákové a překlad vlastní (ukázka z druhé části Hry o trůny).
Uviděl pod tapiseriemi známý obličej. „Sere Robare.“
Ser Robar Royce popošel kupředu a uklonil se. „Můj pane.“
„Tvůj otec je na lovu s králem,“ řekl Ned. „Odvezeš jim vzkaz o tom, co tady dnes bylo vyřčeno a vykonáno?“
„Neprodleně, můj pane.“
„Máme tedy povolení pomstít se seru Gregorovi?“ zeptal se Marq Piper pobočníka.
Photo © HBO
„Pomstít?“ opáčil Ned. „Já myslel, že jsme mluvili o spravedlnosti. Vypálení Cleganových polí a povraždění jeho lidí neobnoví králův mír, jenom vaši zraněnou pýchu.“ Než mladý rytíř stačil vyslovit svůj názor, odvrátil se od něj a pohlédl na vesničany. „Lidé Šereru, nemohu vám vrátit vaše domy ani vaši úrodu, ani nemohu vaše mrtvé přivést zpět k životu. Ale možná vám ve jménu našeho krále Roberta mohu poskytnout alespoň malou míru spravedlnosti.“
Každé oko v síni se na něho upíralo, čekalo. Ned pomalu vstal, vší silou svých paží se odstrčil od opěrek trůnu a snažil se přitom ignorovat úpornou bolest nohy v dlaze. Nebyl to okamžik vhodný k tomu, aby viděli jeho slabost. „První lidé věřili, že soudce, který vynese rozsudek smrti, sám musí tít mečem a na severu se této staré zvyklosti stále držíme. Nerad někoho posílám, aby za mne zabíjel, avšak zdá se, že jinou možnost nemám.“ Ukázal na svoji zlomenou nohu.
Proč by měl ser Robar něco někam „odvézt“ – poveze snad ústní zprávu na valníku vedle brambor? A proč „každé oko“, neříkáme česky spíš „všechny oči“? Slepě přeloženo „every eye“. Nebo paní autorka nechce diskriminovat piráty, co nedisponují tímto párovým orgánem? K tomu tu máme oblíbené a časté „své paže“, aby bylo jasno, na čích rukou se Ned z trůnu zvedá. A navíc jí tam chybí čárka: bludišťáka, kdo ji najde. No, zkusila jsem svoje rozčílení radši přetavit do něčeho produktivního. Posuďte sami.
Photo from Pinterest
Pod gobelínem zahlédl známou tvář. „Sire Robare.“
Sir Robar předstoupil a uklonil se. „Můj pane.“
„Tvůj otec je na lovu s králem,“ řekl Ned. „Předáš jim zprávu o tom, co jsme tu dnes dohodli a vykonali?“
„Okamžitě, můj pane.“
„Máme tedy tvé svolení se Siru Gregorovi pomstít?“ zeptal se trůnu Marq Piper.
„Pomstít?“ řekl Ned. „Myslel jsem, že mluvíme o spravedlnosti. Spálit Cleganova pole a zavraždit jeho lid nenavrátí královský mír, jen vaši zraněnou hrdost.“ Odvrátil zrak, než mladý rytíř stačil vyjádřit svůj rozhořčený protest, a promluvil k vesničanům. „Lidé Sherreru, nemohu vám vrátit vaše domovy nebo sklizeň, ani přivést k životu vaše mrtvé. Mohu vám ale snad dát aspoň nějakou spravedlnost, ve jménu našeho krále Roberta.“
Všechny oči v síni se upíraly na něj, vyčkávaly. Ned se silou paží vzepřel z trůnu, rozdrcená noha ve ztvrdlém obvazu ho mučila bolestí. S námahou se pomalu postavil na nohy. Snažil se bolest potlačit, seč mohl; tohle nebyla chvíle, kdy všem ukázat svou slabost. „První lidé věřili, že kdo pronese rozsudek smrti, měl by také tít mečem, a na severu se toho stále držíme. Nerad posílám jiné, aby zabíjeli za mě… ale zdá se, že nemám jinou možnost.“ Ukázal na svou zlomenou nohu.
Photo © HBO
Netvrdím, že jsem větší expert nebo mám více zkušeností než paní Březáková, ale právě proto mě úroveň jejího psaní zaráží. Naopak, tahle překladatelka překládá od roku 1992 a na kontě má už spoustu knih, ovšem valná většina spadá do žánru červené knihovny, občas v historickém kontextu. A Píseň ledu a ohně v jejím podání mi místy vyznívá právě jako řadová, mechanicky přeložená béčková beletrie. Netvrdím, že je překlad „celý špatně“. Mám pocit, že u třetí knihy se už autorka docela zajela do lepšího stylu. Nicméně, prásk, ve čtvrtém díle se rozhodla zničehonic začít veškerá „mluvící“ jména postav a míst překládat do (jak jinak než kostrbaté) češtiny, a tím u mě profesionalitu zase ztratila.
Zásadou překládání je, že si překladatel nejdřív musí vyřešit, jak s klíčovými prvky jako například se jmény bude nakládat, strávit bezesné noci zíráním do počítače, přemýšlením a zkoušením, co bude pro danou knihu nejlepší – a pak se rozhodnout a zvoleného řešení se držet. A umět si své rozhodnutí jako správný profesionál obhájit – což rozhodně nevypadá takhle. Stručně – paní Březáková se za své rozhodnutí překládat jména rozvlekle omlouvá (a vesele probírá rozhořčení nakladatele, kterého o změně neinformovala), aby v další knize zase celou změnu vzala zpět a vrátila se k původním jménům… Ach jo!
Photo © HBO
Současné překlady Písně ledu a ohně na mě působí i přes řadu neurážejících pasáží a dokonce některá elegantní řešení celkově jako amatérské překlady, které se horkou jehlou zveřejňovaly v dobách, kdy vycházely třeba nové díly Harryho Pottera, a dobrovolníci každou kapitolu co nejrychleji překládali na fanouškovské weby, aby si knihu rychle mohli přečíst i neangličtináři. Tam byla hlavním kritériem rychlost a na stylistickou ladnost se nedbalo. Hlavní bylo se dozvědět, kdo zabil Brumbála (kdo to nevěděl, žije v noře), a pořádný překlad pak vyšel o půl roku později z pera pánů Medkových. Jenže při překladu ságy, která také vytváří celý vlastní svět, by se opravdu slušelo dodat dílu stejně kvalitní překlad, aby fantasy svět fungoval samostatně i v češtině, a neupomínal nás neustále, že je to vlastně „jenom překlad“.
Další překladatelské perličky a střípky na závěr už jen v bodech:
– Nahání vám také hrůzu postava královského kata s vyříznutým jazykem, který setne hlavu Nedu Starkovi? Vzpomenete si, jak se jmenuje? V první části Hry o trůny je představený jako Hyn Payne. V druhé půlce knížky už se ovšem nenápadně přejmenoval na Ilyna Payna. Ona ta písmenka složená z čárek vedle sebe vypadají podobně, a nic dohledávat není potřeba – o Seru Ilynovi přece ani neexistuje stránka na Wikipedii Hry o Trůny…
Photo by Flavio Casadei Della Chiesa, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0
– Šae, Ašara, Šerrer. Všechna jména se ‚š‘ nám překladatelka blahosklonně přepíše do českého úzu (i když třeba chudák Bowen Marsh zůstává po anglicku). Proč ale selektivně přepisovat jen ‚š‘ a nechat v textu Chetta s ‚č‘, Joryho s ‚dž‘, Yorena s ‚j‘…? Tahá mě prostě za uši oči, když se objeví mladý Chyttering hned vedle Ašaje. Buď to udělám pořádně, nebo to nedělám vůbec.
– Kurzívou se v knize naznačují nevyřčené myšlenky postav. Angličtina kurzívu také používá ke zdůraznění ve větě. Čeština ale ne, paní autorko. Děláte v tom akorát guláš. A proč vlastně? Máme přece k dispozici volný slovosled, kterým můžeme cokoliv, co chceme ve větě vypíchnout, dát až úplně, ale úplně naposled.
– A na závěr? Promiňte, ale prostě nedůvěřuji někomu, kdo dobrovolně používá slovo „lidičci“. Tečka.
Photo © HBO
——————
Autorka: Hana Richterová
——————
Korekce: David Koranda
——————
Ehm, mam teď chuť všechny ty čtyři díly, co mam doma nasyslený do zásoby, hodit na Aukro a ani to nečíst. První díl jsem dala tak půlku a prostě už vim, proč to neodsýpalo a nudilo mě to.
A to je právě ta největší škoda, když se kvalitní knížka „ztratí v překladu“… Jsem ráda, že to nevnímám jen já, i když spousta lidí to asi nerozlišuje a čte stylem „kdo kdy umře“
Přiznám se, že jestli mi tam něco vadí, tak gerundia. Jedoucí, nesoucí, plačící, ležící a spící…
Změny ve jménech mi vadí minimálně, protože třeba stejně jako v reálném světě máme Paříž, ale bydlí v ní Jacqueline, ne Žaklin, tak to prostě může být i ve fantasy světě, který se promítá z pohledu Západozemí.
Se „ser“ naprosto souhlasím, mně to taky pomáhá se vložit do toho specifického světa, místo toho, abych v tu chvíli byla ve staré Anglii.
Ad váš překlad:
„Máme tedy povolení pomstít se seru Gregorovi?“ zeptal se Marq Piper pobočníka. versus
„Máme tedy tvé svolení se Siru Gregorovi pomstít?“ zeptal se trůnu Marq Piper.
za a) on fakt stál před prázdným trůnem a mluvil na něj? A ten železný krám mu odpověděl? Sorry, tohle mi nepřijde šťastné řešení.
za b) podle mě nechtěl vypíchnout tu pomstu, té se podiví až Ned Stark. Tu pomstu bere jako samozřejmost, jde mu o Gregora Clegana, tedy si myslím, že slovosled je lepší u první varianty.
„Odvezeš jim vzkaz o tom, co tady dnes bylo vyřčeno a vykonáno?“ versus
„Dojedeš jim předat zprávu o tom, co jsme tu dnes dohodli a vykonali?“
Tady bych řekla, že ač čeština nepoužívá tak často trpný rod, tak jde o přístup – Karel IV. taky nepostavil Karlův most, ale za Karla IV. byl postaven Karlův most. Je to pro nás styl, jak popisovat historii, středověk, a toto má být v podstatě středověk.
No a dojedeš jim předat, to zní jak „sedni do auta a jeď“, ale on jednak nepojede autem, ale (abych použila krásnou češtinu z Noci na Karlštejně) vsedne na kůň, a neodvykládá to, on poveze zapečetěný list s popisem situace od králova pobočníka, což je poměrně NĚCO.
A ještě možná jednu maličkost. Třeba už jsem zkažená špatnými překlady, ale mně fakt nohy neúpí – úpím já nad tím, jak mě šíleně bolí.
A věta v češtině se středníkem? To jako fakt?
Díky za obsáhlý komentář! V bodech moje reakce:
– Gerundia vám vadí v originálním překladu, nebo u mě?
– Ad pomsta: já zase vidím jako gros věty akci pomstít se, ser Gregor už byl představen v předchozím textu (který tu není vidět), což z něj dělá spíš téma než réma
– S „dojedeš“ taky nejsem úplně spokojená, ale já text interpretuji (dle mého názoru správně) tak, že zprávu Marq Piper doveze v ústní formě, tudíž odvézt (hmotné NĚCO) pro mě padá. Napadá vás jiná alternativa?
– Úpění: tady souhlasím s vámi, mně to stylisticky nevadí, ale změna by určitě šla
– A středník jako fakt. Pokud jde z textu vidět, že nejde o slepé kopírování větné stavby z angličtiny, myslím, že občas se v textu neztratí a ač v češtině není moc frekventovaný, není taky úplně cizí, a proto ho ráda občas s myšlenkou na Karla Čapka používám
No a co tu vetu misto kostrbateho a neceskeho „dojedes jim predat…“ proste neprelozit jako „predas jim zpravu…“ Nebo hezke ceske a starsi „Zpravis je o tom…“
Co se tyce trpnych a cinnych rodu, je to proste – cinny se pouziva ve chvili, kdy je potreba drama, akce, plynulost, trpny ve chvili, kdy se slape na brzdu „obrazne receno“.
Prekladani je orisek a melo by se u nej premyslet. Ohledne prekladu techto knizek jsem uz cetl nekolik vynikajicich clanku, tento je tedy tak trochu noseni drivi do lesa. Pamatuji si, ze jeden z nich pojednava napriklad o tom, ze prekladatelka vubec neumi pracovat se sredovekymi vojenskymi realiemi.
Mejte se.
Pro začátek bych se chtěl zeptat, jestli je rozdíl ve vydání dvoudílových knih a knih, které se nedělí a jsou vcelku? Pravděpodobně ano, poněvadž jednodílné knihy jsou zcoverovány, ale i tak se ptám. Právě, jestli jsou zde původní názvy postav, pak počeštěné a nakonec znovu původní. Zajímalo by mě to, protože zrovna docházím po louskání knihy už do poloviny Bouře mečů.
Paní Březákové bych se chtěl zastat, ale zároveň ji i pokárat. Pokárat za to, že to je její práce a má si dát na ní záležet, ale zastat pro to, že řešit každé slovo a slovní spojení je určitě dost náročné. Storm of Swords v originále má přibližně 424 000 slov, což zrovna není nějaká povídka či novela.
A ještě jeden dotaz nakonec: Nevíte, jakou peněžní částku obdrží tato pí překladatelka za takovou košatou knihu (samozřejmě za překlad)?
bezna cena je okolo 250 korun za normostranu. tedy cca 250×5000 = 1250000. Ale muze to byt vic i min za stranu, co my vime.
V jakém nakladatelství je tato cena běžná? Z mnoha zkušeností překladatelů vím, že přes 200 Kč nejde žádné a 150 je naprosto převládající sazba.
Gerundia určitě u překladatelky, ne u vás.
ad pomsta: Asi je to úhel pohledu. Každý holt zapojuje vlastní zkušenost a načtenost a představuje si trochu něco jiného. (Např. byla jsem „donucena“ shlédnout i seriál a doteď jsem v šoku, jak se v něm lidé, kteří nečetli knížky, můžou vůbec orientovat, a jak obrovské tam dělají zkratky, aby to všechno stihli.)
ad dojedeš: To bude stejné jeko výše.
ad středník: Nechci vás urazit, ale Čapka bych opravdu nedávala na úroveň tohoto textu, Čapek nepíše vloženě oddychovky. A v Dášence si středníky nevybavuju. Nicméně jako obecný prvek dle mého do češtiny nepatří, pokud se bez nich dá obejít, je to lepší. Snažím se je nepoužívat ani v odborných textech, i když tam mají velice často své opodstatnění. (Obzvlášť u mě, která píšu věty na deset řádků, abych do nich nacpala úplně všechno ;))
tak zprávy jdou i DORUČIT, že ano…
Snad mi to nebudete mít za zlé, ale dovolil bych si sem vstoupit s pár vlastními poznámkami. Je to jen takový pelmel 🙂
– Paříž a Jacqueline – Ano, takhle se to u nás používá, takový je úzus. Autorka ale v článku jednak argumentuje, že si paní překladatelka žádný takový úzus nevytvořila (města překládá – Řekotočí, Královo přístaviště, Zimopád -, ale jména mixuje – Šae, Jorry), a také že v průběhu série nesmyslně přeskakuje od jmen v původní podobě k překladům a pak zase zpět…
– Ta zpráva je i podle mého spíše ústní než písemná (a od toho se tedy odvíjí i sloveso). Tady jde o interpretaci textu, jistě, ale spíše bych hádal, že by ve válce člověk nechtěl riskovat, že mu toho posla zajmou nepřátelé a zprávu v zapečetěném listu si v klidu přečtou.
– Trůn a pobočník – V originálu ta věta zní následovně: „‚Do we have your leave to take our vengeance against Ser Gregor, then?‘ Marq Piper asked the throne.“ Tady jsem možná vedle, ale nejde ono náhodou o synekdochu – záměnu části za celek? Stejně jako v našem kontextu občas zaměňujeme „krále“ či „královnu“ za „korunu“? Zaměnit tedy trůn za pobočníka jde. Věta se tím stává jasnější, jenže zároveň o něco přichází…
otazka je, zda synekdochu pouzivat v cestine v bezne proze. V lyricke, proc ne. Ale cestina a synekdochy v epice? Asi ne… V anglictine je to daleko beznejsi prostredek, pouzivany dokonce v mluvene anglictine.
V próze některé synekdochy poutají pozornost, to máte naprostou pravdu. Nad tím, že „policie někoho zatkla“ nebo „koruna vydala nějaký edikt“ nikdo nehne ani brvou, protože na tyhle obraty jsme zvyklí, ale u toho „trůnu“ se člověk zarazí. Sám jsem zrovna tuhle synekdochu v AJ nikde neslyšel, tak mě napadá, že ji možná Martin vymyslel jako západozemskou paralelu té naší „koruny“? Podobně jako ozvláštnil slovo „sir“ záměnou samohlásky?
—
Akorát to tvrzení, že AJ používá synekdochy tak často, že člověka ani ten „trůn“ nezarazí, se mi příliš nepozdává. Nevymyslel byste několik příkladů, protože já si nějak neuvědomuji, že by to tak fungovalo. Napadá mě jen věta, „The car took us to the club,“ která by se nejspíše přeložila přes „řidiče“, ale to mi moc nestačí… 🙂
napriklad to, ze autu bezne rikaji „wheels“, pousti bezne rikaji „sand“, bryle jako „glasses“, tezko takhle z hlavy neco dalsiho vymyslet, ale i ze serialu si vybavuju nekolik situaci, kdy pouzili synekdochu a v ty anglictine to proste ty usi tolik netaha.
Fajn příklady, dík 🙂 S tím trůnem bych to ale stejně viděl spíš na pocitovku, a to jak v ČJ, tak i v AJ. Někomu to nesedne, jinému to zase přijde jako milá zvláštnost…
A copak v češtině je pro překládaná jména či názvy nějaké pravidlo? Pouze historicky něco má český ekvivalent a něco ne (čili ano, jen podle zvyku).
Podobně jako se teď hádají, kdy k ženskému příjmení přidávat -ová a kdy ne, viz Angelina Jolie, Marylin Monroe, Katy Perry, ale Liv Tylerová, Pamela Andersonová, Meg Ryanová. A vyberte si.
Takže autorka si může vytvořit úzus, který ospravedlní „historicky“ a jste v tom až po uši. Žádné pravidlo pro to není.
Jsem v polovině poslední knihy a po celou dobu, co čtu Trůny, si říkám, že se mi ten překlad nepozdává a přijde mi často kostrbatý až hrůza. Jsem ráda, že nejsem sama ;).
První 4 díly jsem nejprve četl v češtině a prokousal jsem se jimi jen proto, že jsem chtě opravdu moc vědět, jak to dopadne. 5. knihu jsem četl v angličtině, hned jak vyšla a bylo to mnohem lepší. Navíc po obecně slabší 4. knize se vrátil Tyrion a posunula se dějová linka Daenerys.
Pak jsem se rozhodl první 4 knihy přečíst znovu v originále. Nedá se to srovnat. Pokud umíte alespoň trochu dobře anglicky, určitě jděte do toho originálu. Bude to pro vás mnohem lepší zážitek a naučíte se určitě spoustu nových slov. Také si nemyslím, že by Knihy písně ledu a ohně byly psány nějak extra komplikovanou angličtinou.
Také můžu určitě doporučit audio knihy. Všechny je namluvil Roy Dotrice a to opravdu velmi kvalitně. Pár hlasů postav je sice hodně ujetých a některá jména/názvy jsou čteny opravdu divně, ale naprostá většina je perfektní. Pán čte relativně pomalu a myslím, že nemusíte být extrémně pokročilí v angličtině, abyste dobře rozuměli. Chtěl bych ještě dodat, že pán má přes 90 let, a obávám se, že při tempu, kterým G.R.R.M píše asi všechny nové díly nestihne namluvit.
Pyroman Hallyne namluvil audioknihy Písně ledu a ohně? Mind blown! 😀
Ano přesně tak. Původně měl hrát Pycela ale měl v tu dobu nějaké zdravotní problémy.
Pokud chcete ukázku, vše je na youtube.
Došla jsem na konec čtvrté knihy a během asi posledních 100 stran mě teprve praštila do oí přeložená jména. Dobrovolně přiznávám, že předtím mě to vůbec netrklo. Až když jsem se propracovala k tomu, že Sansa přemýšlí o své kamarádce Jeyne Jezerské a pak Jaime jedná s rodem Západovců, tak jsem si říkala, kde je chyba, než mi to docvaklo (vlastně díky za upozornění, protože jinak by mi to při tom počtu postav, při čtení e-booku, kde se občas při špatném OCR vypisují jiná písmena, a zároveň nově sledovaném seriálu, ve kterém jsou některé věci jinak, asi nedocvaklo vůbec).
Nicméně se mi to přeložení vlastně líbí, protože naši páni ve středověku taky měli jména, která dávala smysl a byla v tom jazyce, nešlo o jména, která nám vůbec nic neříkají. Ale hlavně jsem si o kritice, která se snesla na hlavu autorky, říkala, že v termínech, jaké většinou dostávají překladatelé na překlady knih, možná vždycky udělala to nejlepší, co mohla, a holt čas na pořádné zamyšlení se nad jmény a jejich překladem přišel až nyní ve čtvrté knize. Také jsem si vzpomněla na vydavatele Harryho Pottera, který uváděl, jak velice přemýšleli nad tím, která jména přeložit a která ne, a jak jsou velice rádi, že překládali, ale Harry jako takového nechali a netvořili Jindru Hrnčíře, protože by se těžko navazovalo na celosvětovou mánii. Nicméně je příjemné mít Brumbála, mít Bradavice a mít famfrpál.
A ejhle, dočetla jsem na konec, proti svému zvyku jsem prošla ještě královské rody a jiné postavy a na samotném konci mě čekalo slovo překladatelky, ve které říká poměrně totéž, co jsem si myslela. Prostě si nebyla jistá a nebyl na to čas.
Čili z mého pohledu v podstatě není, proč se rozčilovat. Omluvila se, napravila to, a i když některá jména drhnou, alespoň víme, o co jde, než nicneříkající anglické názvy.
PS: Vemte si třeba dabingy filmů. V prvním dabingu SW jsou rytíři [jedy], ve druhém už jsme přešli na [džedy] a ve třetím jsme se konečně dostali na [džedaj]. A já se ptám – čemu by vadilo mít dál rytíře [jedy] nebo [džedy]? Holt bychom s tím fungovali stejně jako s jinými věcmi, které si přinesly název z cizího jazyka, ale byl počeštěn a vyslovuje se dnes česky.
Můj bývalý asi neznal frázi „jít někam na blint“ neboli jít někam naslepo, nic dopředu nezjišťovat, nedomlouvat. Když to viděl napsané, udělal si z toho anglické blind a říkal, že „jde někam na [blajnd]“ – ano, zněl jako debil, ale úmysl byl dobrý 🙂
A teda u jmen mě teď napadla ještě jedna věc. S dovolením použiju ta, která jste zvolila jako příklady:
Šae, Ašara, Šerrer. Všechna jména se ‚š‘ nám překladatelka blahosklonně přepíše do českého úzu (i když třeba chudák Bowen Marsh zůstává po anglicku). Proč ale selektivně přepisovat jen ‚š‘ – protože jména jako Šae, Ašara nebo Šerrer v češtině neexistují a tudíž nebudou mylně považována za původně česká jako by mohl být Bowen Marš. Pomiňme, že vypadá hrozně, pokud je vedle sebe anglické a české jméno, tak se ten hrdina bude jmenovat jen těžko.
…a nechat v textu Chetta s ‚č‘, Joryho s ‚dž‘, Yorena s ‚j‘…? Tahá mě prostě za uši oči, když se objeví mladý Chyttering hned vedle Ašaje. – Jenže čeština nemá v pravidlech po č tvrdé y (a nepotkala jsem to ani nikde v próze jako výjimku), nemá písmeno „dž“ a mít kvůli Y Ch, zatímco v druhém jméně použít Č…
Já v tom pravidlo vidím, i když uznávám, že je těžko vysledovatelné a napůl jde dle citu, tedy to nemusí sednout každému.
Ještě mě k tomu napadla Šajrín (Shireen) – to vypadá v češtině blbě a ani se to nedá (jako [Šae]) číst [Šireen], že opět zůstala v originále.
Děláte si srandu? Celý článek o tom, jak se nemá ve všem tolik rýpat a ukončíte to tímhle?? To jako vážně? A hlavním tématem je užití slova „ser“? No, dobrá, ne úplně hlavním, ale dojímá mě, že kvůli tomu hodláte zahodit celou knihu. A už vůbec nepodotýkám, že je tento výraz použit i v českém dabingu. No, ale abych se vrátila ke svému rozhořčení. Sama nevím proč, ale tato poslední část mě naštvala nehorázným způsobem. Perfektně napsané předchozí díly, navíc lidsky vysvětlené, jsou podle mého názoru ukončeny něčím, co trochu pokřivuje celý předchozí text (už jsem zmiňovala to rýpání?). Váš překlad se mi ani trochu nelíbí, dočetla jsem ho jen s pevným odhodláním (abych tady nekritizovala něco, co jsem ani nečetla). K tomu, co mi na tom vadilo, bych si vypůjčila argumenty uživatele P_E_T (díky), se kterými souhlasím. Celé to znělo zvláštně a mluvení na trůn mě asi zarazilo nejvíce (chvíli jsem na to bezhlesně zírala). Asi jsem otrkanější, co se počešťování jmen a výrazů týče (mrkněte někdy na překlady japonských jmen a výrazů…), takže asi vidím věci jinak, ale opravdu mi český překlad tak jak je nevadí a tento článek (tedy jeho závěrečná část) přijde opravdu neopodstatněný.
Myslím, že autorka téhle části už k textu napsala vše, co chtěla, takže si nejsem jistý, jestli na váš komentář zareaguje, ale já bych za sebe rád podotknul jednu věc: Trochu bych se bál porovnávat odlišnosti, které zmiňuji v minulých částech, s odlišnostmi, o nichž se píše v téhle části. Není změna jako změna a já se trochu obávám, že se takhle míchají jablka s hruškami…
—–
Český knižní překlad Písně ledu a ohně si již vysloužil kritiku od desítek recenzentů, bloggerů a dalších autorů. Někdo nám tu dokonce vyčítal, že přikládat tuto část nebylo třeba, protože podobné argumenty – a spoustu dalších – ten člověk četl a slyšel už stokrát. Takže tahle část je jen jedním dílkem velké mozaiky.
—–
Její připojení – alespoň mně osobně – však dávalo smysl. V částech 1-10 nabádám čtenáře, aby nepřistupovali ke každé změně automaticky s odporem. Jenže takhle by to skoro vypadalo, že si člověk může dělat, co chce, protože každá změna je dobrá. A to není, což je vidět na těch knížkách (ten skok od anglických jmen k českým a pak zase zpět je nechvalně známý). Takže mi přišlo fajn vyvážit mou obhajobu trochou kritiky. Nehledě na to, že bylo také třeba trochu rozvést jeden z důvodů, proč jsem u scén smrti používal vlastní překlady, a nepřebíral je z knih.
—–
Pravda, slova ser a oslovení trůnu se nemusí každému pozdávat. Jsou to ale jen návrhy. V textu je mnohem více příkladů, proti nimž člověk nemůže říct ani půl slova. Ten knižní překlad prostě není nic moc. Když jsem se o něm s autorkou téhle kritiky bavil, shodli jsme se, že nás paní překladatelka vlastně ani tak neštve proto, že by byla neschopná. Spíše nás mrzí, že na překlad takhle slavných, čtených, složitých a skvělých knih nakladatelství nenajalo někoho zkušenějšího. Zbytek už je jen dohadování o slovíčkách ve stylu, „A proč? A proto! A jo! A nene!“
—–
Snad jsem tím alespoň částečně osvětlil své myšlenkové pochody. Kdyby vás k tomu cokoliv napadlo, napište 🙂
Japonská jména se nepřekládají, ale transkribují (přepisují). To je něco úplně jiného. Japonština totiž nepoužívá latinku, a tedy ani nelze při překladu ponechat tu původní pravopisnou podobu ve znakovém písmu. Respektive sice existují obecná pravidla pro přepis japonštiny do latinky (od anglického přepisu se moc neliší), ta jsou ale pro jazyk s diakritikou, jakým čeština je, zbytečně složitá a málo přesná (místo ts má čeština c, místo tch má č, čili většinou ten přepis zvládá mnohem méně písmeny a řeší nám nejednoznačnost při výslovnosti slov).
K překladu můžu dodat jen tolik, že pokud paní Březáková neměla čas na to, aby odvedla kvalitní práci, neměla se do ní pouštět. Nízký honorář ani šibeniční termín není omluvou pro kompletní zprznění tak skvělé knihy.
Souhlasím a moc děkuji za vhled do toho, jak fungují přepisy japonských jmen 🙂
Musím říct, že po přečtení tohoto článku, velmi lituji lidí, kteří nemají, ať už z jakýchkoliv důvodů , angličtinu na takové úrovni aby si mohli přečíst knihy v originálním znění a zároveň se mi ulevilo, že mě ani nenapadlo si koupit knihy v češtině, ikdyž jsem se musel při prvních stranách Hry o trůny hodně překonávat a přehodnocovat jestli je moje angličtina vůbec na takové úrovni abych přečetl všechny díly, ale díky bohu, zvládl jsem to. Nevím jak vám ostatním, co angličtině rozumíte, ale obecně mi přijde, že většina oficiálních českých překladů knih i filmů stojí za houby například film Hobit: Šmakova dračí poušť vs. Hobit: The desolation of Smaug a následně mě dostalo do kolen Arkenstone vs. Arcikámen. To je jako kdybyste přeložili I am Jakub, já jmenovat se Jakub. Osobně si myslím, že Arcikam je lepší překlad. Hlavně to berte jako příklad, který mě zrovna napadnul při psaní komentáře, rozhodně tu nechci rozpoutávat diskuzi o Hobitovi pod článkem o Písni ledu a Ohně.
Ze zvědavosti jsem se na ten Arkenstone podíval a ve výborném knižním překladu Františka Vrby je použitý ten výraz Arcikam. Mně osobně tahle forma také zní lépe, ale zrovna u těch filmových titulků se snažím mít pro překladatele trochu pochopení. Na titulky se velmi často pospíchá, takže není čas jet do knihovny a veškeré výrazy si kontrolovat. Ale stejně tak je pravda – a o tomhle hodně mluví František Fuka -, že se k oficiálnímu kino-titulkaření dostávají čím dál častěji fušeři, kteří neumí příliš anglicky, s češtinou jsou také na štíru a ani do nějakého dohledávání se jim příliš nechce. To je potom těžké… Takže tu vaši frustraci úplně chápu!
Já jsem poté, co jsem zjistil, že překladatelka začala počešťovat všechna jména, začal kupovat originály… mimochodem do 200 Kč a není to dělené na dva díly jako český překlad (=kolem 500 Kč). Vadí mi tedy hlavně ta nekonzistence a nekoncepčnost, to už je fakt lepší, když si to člověk přeloží sám.
Když to člověk „učte“, originál je vždy lepší (kdyby tento příspěvek někdo četl, mohu vřele doporučit anglické internetové knihkupectví http://www.bookdepository.com/), jenže ne každý by si na takovouhle knihu v angličtině troufnul. A v takovém případě je vážně škoda, že ty překlady neodpovídají kvalitě originálu…
Teda knihy jsem přečetla všechny v češtině a neměla jsem s nimi žádný problém. Kromě počeštění jmen v posledních knihách mi překlad vůbec nevadil. A to se pak spravilo s opravou. Překlad paní Březákové je dobrý, zato ten Váš je hrozný. Možná přesný či spisovný, ale pocitově hrozný. Paní Březáková se do atmosféry vcítila lépe. Ještěže to nedali Vám.
Ten pocit vám nikdo nevymluví. Ale schválně si zkuste vzít nějaký starší překlad – třeba nějakou předrevoluční knihu z nakladatelství Odeon nebo svazek ze Světové knihovny Státního nakladatelství krásné literatury a umění (takové ty knihy s tvrdou červenou obálkou) – a porovnejte si tuhle češtinu s češtinou paní Březákové. Určitě ten rozdíl sama pocítíte 😉
Ser mi kupodivu moc nevadil. Jinak jsem přetrpěla asi 170 stránek v domnění, že čtu pirátský překlad a co nejdřív si seženu správnou verzi. Pak jsem zjistila, že to je „oficiální překlad“ a radši jsem si stáhla originál.
Nedávno jsem si kupoval nové vydání 2017 z ARGA kde jsou dvojdíli spojeny v jedno o překlad se postarala Michala Marková. Začal sem to teprve číst tak snad to tato překladatelka přeložila a napsala dobře.
Knihy mají akorát jednu chybu a to jak jsou ty dvojdíli spojeny v jednu tak držet třeba první díl o 8mi stech stranách je docela makačka a po pár stránkách bolí ruce.