Adaptace a překlad Hry o trůny 4/11: Dramatizace

Hra o trůny je seriál ve své podstatě dramatický a v jako takovém se v něm neustále musí něco dít. Postavy musí stále něco řešit, něco prožívat, něco dělat, protože jakmile se někde na dlouho zastaví, jakmile nastane status quo, diváci ztratí zájem. V knihách si George R. R. Martin může dovolit uvádět celé kapitoly, v nichž si dvě postavy povídají o dávno zašlých dobách, o zavražděných králích, o dějinách kontinentů a podobně, a vůbec nikomu to nevadí, protože i tyto pasáže umí napsat velmi zajímavě. Nehledě na to, že knihám dodávají na vrstevnatosti a významech a postavám leckdy poskytují motivaci pro pozdější rozhodnutí. Pokud by to samé ale zkusili Benioff s Weissem, ze Hry o trůny by se stala upovídaná zívačka. Když už spolu dva lidé mluví, musí alespoň kout pikle, hněvat se, vyhrožovat – jednoduše dělat při tom mluvení něco zajímavého.

Photo by Natty Dread, Flickr, CC BY-NA 2.0

Právě od této potřeby dramatizace se při adaptování knihy odvíjí další část změn. Arya právě díky ní dolévala Tywinu Lannisterovi v Harrenhallu víno, ačkoliv v knize na sebe tyto dvě postavy takto osobně nikdy nenarazily. Tato změna tvůrcům jednak umožnila uvést na scénu postavu, které by jinak hrozilo, že by se z adaptace na dlouhou dobu vytratila a lidé by na ni mohli téměř zapomenout (zároveň tím onu postavu Tywina Lannistera mohli lépe prokreslit); a také díky ní mohli trochu zvýšit napětí (dojde Tywinovi, s kým má tu čest?); a nakonec jeho prostřednictvím dostali příležitost načrtnout mapu Západozemě a popsat, kde kdo je, s kým a proti komu.

Bran se ve čtvrté sérii u Crasterova domu málem setká s Jonem také kvůli tomu, že tímto způsobem se v jeho dějové linii děje něco dramatického. Zatímco v knize se několik kapitol s Reedovic sourozenci a Hodorem (a ještě někým, kdo byl vystřižen buď kvůli počtu vedlejších postav, nebo kvůli omezenému rozpočtu na vizuální efekty – ale o tom bude řeč později) plazí pustinou, šilhá hlady a rozebírá své vidiny a sny, v seriálu se bije, je zajat, prostřednictvím Hodora vraždí… Jednoduše jde o mnohem dramatičtější dějový oblouk.

Za účelem zvýšení dramatizace byla také upravena postava Robbovy manželky. Jeyne Westerlingová je v knize velmi okrajová postava, jež možná nabude na významu v posledních dílech ságy. Tak tak, v knihách Robbova milá stále žije, což znamená, že bude velice zajímavé sledovat, co budou Weiss s Benioffem dělat, jestliže se v některé z budoucích knih Martin rozhodne s touto postavou nějak dále nakládat. Robb se každopádně oženit musel, protože bez jeho „zrady“ by se nemohl rudě urazit Lord Frey, takže tvůrci nějakou manželku potřebovali. Za tímto účelem vymysleli postavu Talisy Maegyrové. Ta má sama o sobě v seriálu jednak mnohem významnější roli (je tedy lépe charakterizovaná) a výraznější dramatický oblouk, ale poskytuje také mnohem lepší prokreslení postavě Robba. A pak je tu také onen detail, že její vražda během Rudé svatby je – jak už jsme si říkali – dodnes jednou z nejvíce šokujících scén v dějinách televize…

Photo by Sabrina Krilic, Flickr, CC BY 2.0

Výraznými – ale nutnými – dramatickými změnami prošla také příběhová linie Dany ve druhé sezóně. V příslušné knize je Daenerys přiděleno pouhých pět kapitol a je tak odsunuta na okraj vyprávění. Jenže seriálová Dany se téměř okamžitě stala jednou z nejoblíbenějších postav, takže si David s Danem nemohli dovolit nechat ji na většinu sezóny téměř zmizet. Právě z toho důvodu museli na její tenounkou příběhovou linku nabalit několik vlastních nápadů. Především pak celou pasáž, v níž Dany ve městě Quarth ukradnou draky a ona je musí jít hledat. V knize do Domu neumírajících nešla proto, aby z něj vysvobodila svá dráčata, ale aby si vyslechla proroctví místních mágů s fialovými rty. Seriál tak poněkud zvýšil sázky a učinil tím celou tuto pasáž mnohem více strhující.

Stranou této části knihy by bylo záhodno uvést na pravou míru ještě jednu věc: Po odvysílání finálového dílu druhé série se na tvůrce fanouškové knih sletěli jako vosy a vyčítali jim, jak bylo v seriálu naloženo se zobrazením onoho proroctví a vizí budoucnosti, které měla Daenerys mít. Nadávali, že v knize Dany viděla útržky ze třetí, čtvrté, páté i dalších knih; scény, na něž se mohou čtenáři těšit; draky v Západozemi… Seriálové vize se jim vůbec nelíbily, protože koho zajímá vidina Dany před zasněženým trůnem nebo ve stanu s Khal Drogem a jejich dítětem? Koho? Fanoušky seriálu, kteří mají s Drogem určitý vztah, a ani pohled na Železný trůn jim není lhostejný.

Photo from CollegeHumor

Tato změna má však také jedno praktické vysvětlení: Veškeré návrhy kostýmů, kulis, vizuálních efektů apod. se připravují pouhý rok dopředu. I noví herci se najímají jen na onu právě chystanou řadu. Tím se jen snažím naznačit, že zatímco Martin si v knize mohl psát, o čem chtěl, protože si to každý představil trochu jinak, a tyto představy se jim pak nijak nezmění, tvůrci seriálu budoucnost ukázat nemohli, protože ve chvíli, kdy se epizoda natáčela, ještě sami nevěděli, jak ona budoucnost bude technicky vypadat. A než aby ukázali něco narychlo spíchnutého, o pár let později to překopali a vyslechli si pak kritiku, „že to předtím vypadalo jinak,“ (všimli jste si třeba, jak se mezi první a čtvrtou sérií změnil vzhled onoho horského sídla rodu Arrynů? protože pár lidí ano, a ti prskali a prskali…) tak celé proroctví jednoduše upravili…

Vraťme se ale k naší ústřední tezi: Podobných změn, které mají docílit větší dramatičnosti, je v seriálu mnohem více. Můžeme mezi ně přiřadit například i:

– zabití Pypa a Greena v bitvě o Černý hrad (tito dva Jonovi kamarádi v knize útok divochů přežili, avšak jejich smrt v díle S04E09 jednak zvýšila celkové napětí a také se díky ní seriál zbavil dvou okrajových postav, jež by v následujících sezónách akorát tak „zacláněly“)

Photo from Imgur

– Cerseino přiznání incestu jejímu otci (v knize se o tom vůbec nebaví, ale proč by v seriálu nemohli? Tywin na nějaké vyslepičení či odplatu v té době již beztak nemá příliš času…)

– Robbovo osekávání stromového porostu, když zjistí, že mu zavraždili otce (v knize tato scéna není vůbec popsána, ostatně jako spousta Robbových scén ze seriálu, avšak bylo logické Robbovu reakci ukázat – nehledě na to, o jak vypjatý a proto divácky vděčný moment se jedná)

– repliky půltuctu postav týkající se Ygritte a pronešené po její smrti (v knize se Jonova osudová láska zase tolik neřešila – jistě, Tormund o Ygritte mluvil, ale ostatní postavy ne; a pálení na hranici v knize už vůbec nebylo –, pro účely seriálu však bylo potřeba na tyto struny zadrnkat trochu hlasitěji)

– souboj Brienne a Psa (v knize Sandor utrží smrtelné rány v souboji s bandou ozbrojenců, kteří touží po odměně, jež je vypsaná na jeho hlavu, a s Brienne se tedy vůbec nesetká; souboj v seriálu ovšem funguje mnohem lépe, protože do sebe buší dvě důležité postavy, které mají lidé rádi, takže nikdo neví, komu fandit, natož jak jejich souboj dopadne; a navíc se tímto způsobem poněkud okrajovější postava Brienne mohla v seriálu před koncem série ještě jednou ukázat, což také jistě potěšilo)

Buďme tedy za všechny tyto změny rádi. Díky nim má Hra o trůny větší spád, je akčnější, zábavnější, koukatelnější. Díky nim se nám u tohoto seriálu snadněji směje, pláče, nadává a v obavách zatínají zuby. Tím nechci ani trochu naznačit, že by knižní předloha byla nudná – i zde jsem toho názoru, že kniha je lepší –, jenže je třeba si uvědomit, že co funguje v knize, nemusí nutně fungovat na obrazovce. Věřme proto, že když David s Danem nějakou takovouto změnu provedou, tak dobře vědí, co dělají.

————————

Korekce: Lucifrid

————————