Bůh žehnej Americe
„Jmenuji se Frank. Ale na tom nesejde. Mnohem důležitější otázkou je: ‚Kdo jste vy?‘ Z Ameriky se stala krutá a zákeřná země. Odměňujeme jen ty nejpovrchnější, nejhloupější a nejhlasitější bídáky. Ztratili jsme obyčejný smysl pro slušnost. Slovo ‚hanba‘ nám nic neříká. Přestali jsme vidět rozdíl mezi tím, co je správné a špatné. Vzhlížíme a oslavujeme ty nejodpornější lidské vlastnosti. Lidem už ani nevadí lži a šíření strachu. Hlavně když se při tom člověk napakuje. Stal se z nás národ žlučovitých nenávistníků, posedlých slogany a prázdnými hesly. Přišli jsme o lidskou dobrotu. Ztratili jsme svou duši. Co se z nás stalo? Vybíráme si ty nejslabší členy naší společnosti, zesměšňujeme je, pro vlastní zábavu a potěšení se jim smějeme do tváře. Vysmíváme se jim tolik, že si kolikrát raději vezmou život, než aby tu s námi strávili byť jen o chvilku déle.“
Toto je jen jeden z několika proslovů hlavní postavy filmu Bůh žehnej Americe, jenž roku 2011 podle vlastního scénáře natočil Bobcat Goldthwait. V amerických kinech byl snímek uveden v dubnu 2012 a ačkoliv sklidil vesměs pochvalné recenze, žádný velký hit se z něj nestal – z pokladen kin si odnesl pouhých 122 550 dolarů. Americké publikum před ním možná dalo přednost (jistě mnohem oduševnělejšímu) zatím poslednímu dílu ze ságy Prci, prci, prcičky, jenž měl premiéru zároveň s ním; ale spíše se jim nezamlouvalo ono poselství, které Bůh žehnej Americe přináší. Komu by se ostatně líbilo, kdyby mu film místo líbivého obrázku divákovy dokonalosti ukázal obraz ohavného Doriana Graye a řekl mu, „Takhle teď vypadáš.“?
Bůh žehnej Americe totiž vypráví příběh muže jménem Frank (hraje ho jinak neznámý Joel Murray), jenž má až po krk současné společnosti. Konkrétně nedokáže vystát lidskou zášť, povrchnost a moderní posedlost reality show a dalšími pořady typu Superstar, X-Factor apod., jež (minimálně v úvodních dílech) ani tak netěží z talentu účinkujících jako spíše z jejich zesměšňování a exploataci. Přijde mu, že americká společnost sešla z cesty, a zvedá se mu žaludek z její současné záliby ve vysmívání se slabším.
Toto chování je ostatně už z dálky velmi snadno odpozorovatelné. Když se začala vysílat reality show Here Comes Honey Boo Boo, tak lidé, místo aby oceňovali vhled do každodenního života obyčejné rodinky na americkém Jihu a tleskali jejich sepjatosti a vzájemné náklonnosti, zavalovali internet posměšnými obrázky obézní matriarchy, údajně „dementními“ citáty ústřední šestileté holčičky, gify, na nichž její máma kýchá či prdí, a tak dále. Pozitivních slov bylo jako šafránu. Místo nich se ona jižanská rodinka stala hromosvodem nenávisti americké veřejnosti; jakýmsi ventilem, díky němuž obyčejní diváci upouštěli páru.
Podobně na tom jsou i účinkující z reality show Hoarders, jež se většinou točí kolem stařečků a babiček, kteří se nedokáží s ničím rozloučit a z domovů si tak dělají skladiště nepotřebností. Tato „šou“ ani tak neřeší důvody, jež lidi k takovému chování dovedly (přišli třeba o někoho blízkého a nyní se nedokáží rozloučit vůbec s ničím, byť by to bylo prachobyčejné víčko od jogurtu?), jako se spíše s groteskním zaujetím prohrabává kupkami jejich věcí. Lidé doma si tak mohou v klidu kroutit hlavami a říkat si, „To jsou ale prasata, ti lidi.“
A přesunout se můžeme klidně dál: V X-Factoru a America‚s Got Talent patří pranýřování špatných zpěváků ke každoročně nejoblíbenějším součástem programu. Premiérový díl reality show Jersey Shore na sebe upoutal pozornost tím, že v něm muž uhodil ženu pěstí do obličeje. Lidé byli pobouřeni. Psali naštvané dopisy. A na Jersey Shore se začali dívat v takových počtech, že pořadu vysloužili šest sezón a britský téměř-spin-off The Only Way Is Essex.
Většina diváků obou těchto reality show (které ale s realitou nemají pranic společného) by vám nejspíše řekla, že se na ně nedívají proto, že by je skutečně zajímaly. Jen jim přijdou zábavné. Zábavné proto, že jejich účinkující jsou takoví „magoři“. Oni těmi magory ovšem být musí (a to nejen proto, že je to tak dramatičtější, zábavnější, poutavější a tím pádem pro televizní stanici výnosnější): Kdyby si lidé při sledování jejich pořadů nepřipadali jako plnohodnotní členové společnosti, jež jsou naprosto při smyslech a v rámci možností nijak nevybočují z normy, tak by se na ně nikdo nedíval. Odtud všechny ty The Real Housewives of [doplňte americké město], Toddlers & Tiaras, Teen Mom, 16 and Pregnant apod.
Celkově toto chování ovšem není pouze problémem Ameriky: Například „soutěže“ typu Superstar jsou velice oblíbené i v Británii a jinde po světě, a třebaže u nás již tyto druhy pořadů tolik netáhnou, my sami máme hroudu másla na hlavě. Ostatně neděláme v podstatě to samé, proti čemu Frank tolik brojí, když si dokola pouštíme pokus tak krutě pojmenované Aničky Dajdou proniknout do Superstar; když se na YouTube smějeme klipům z Prostřena; když na Novinkách nebo iDnes v komentářích strháváme herce, herečky, moderátorky a zpěvačky za to, jak se kdy oblékli a jak vypadají; když si na Facebooku sdílíme videa z Výměny manželek a soudíme to, jak si kdo žije, a jak se kdo chová; když se posměšně obouváme do lidí, kteří zrovna udělali nějaký přešlap; když nadáváme pasažérům v Taxíku, že nejsou schopní zodpovědět otázky, na něž my zrovna známe odpověď…?
A proč to vlastně všechno děláme? Tady nejde jen o takové to klasické „vypnutí“, o relax po náročném dni v práci či ve škole, o odpočinek od každodenního stresu. Když se díváme na Vyvolené a říkáme televizi, „Vole, to je kráva. Hele, jak míchá tu polívku!“ tak neodpočíváme. Děláme něco trochu jiného. Že bychom tedy chtěli mít dobrý pocit sami ze sebe? Jak ale taková souvztažnost funguje? Někdo, koho neznám, udělá něco, co já usoudím, že bych osobně zvládl lépe, a tak mám ze sebe dobrý pocit, protože…? Protože bagr!
A nebo jinak: Někdo něco falešně odzpívá, lidé v sále toho chudáka vybučí, porota ho rozcupuje a mě to baví proto, že…? Protože ho roznesli na kopytech s pomocí neotřelých nadávek? Protože se tomu člověku, kterému předtím v zákulisí všichni namlouvali, jak mu to jde, najednou před davem bučícího dobytka rozplývají sny? Protože zatímco já bych měl dostatek soudnosti a do takové soutěže nešel, on ji očividně neměl, takže si takové zacházení zaslouží? Tomu člověku očividně není dobře a já se mu směji, protože…?
A nebo ještě jinak: Pustím si Velkého bratra či Farmu a pětačtyřicet minut se dobrovolně nechám pobuřovat obyvateli vily či statku (ačkoliv si tak nějak pamatuji, že jsem kdesi četl, že je to všechno připravené, nahrané a sestříhané tak, aby byl v každém díle nějaký konflikt – ostatně jako ve všech těchto pořadech), abych na ně mohl nadávat a povyšovat se na ně, a to vše jen proto, abych…? Se shazováním druhých na hodinku zabavil? Se ujistil, že já jsem „normální“, zatímco tihle lidé, kteří nemají na můj život pražádný vliv, zjevně nejsou?
Pozor: zde není řeč o samotném sledování těchto pořadů ani o nich jako takových. Ať se každý dívá, na co chce. Jde tu jen o onu lidskou zlobu, jež tyto pořady v lidech vyvolávají (jakož i fakt, že se ji v nich často kvůli ratingům záměrně snaží vyvolat).
Co se ale s člověkem asi tak stane, když se bude téměř každý den koupat v takovéto lázni odsuzování a negativity? Začne podobně soudit i lidi ve svém životě? Začne se užírat myšlenkami, že by oni mohli začít stejným způsobem soudit jeho? Začne se utěšovat vědomím, že on je na tom přece o tolik lépe než ti lidé v telce (kteří to ve spoustě případů jen tak hrají na kameru), a tak se přestane snažit sám růst, zdokonalovat se, být lepším člověkem?
Franka tyto otázky trápí a je od pohledu zhnusen jejich možnými odpověďmi. Byl by si ale v relativním klidu dál žil svým tichým životem, kdyby mu jeho lékař neoznámil, že má nádor na mozku a brzy zemře. V tu chvíli se v něm cosi zlomí, on odhodí veškeré zábrany za hlavu a vydá se na cestu za „nápravou“ společnosti. Na ní se spřátelí s mladičkou Roxy (tu hraje rovněž neznámá Tara Lynne Barr, jež bude hodně lidem nejspíše připomínat mladou Winonu Ryder), jež sdílí jeho averzi ke zlým a vypočítavým lidem a záhy se k němu připojí.
Ačkoliv by ale toto všechno bylo nadmíru krásné, ona náprava společnosti má ve filmu velmi specifickou podobu: Frank (později s Roxyinou pomocí) se totiž rozhodne všech lidí, jež považuje za morálně jakkoliv zkažené, násilím zbavit. Což konkrétně znamená, že je buď upálí, nebo – mnohem častěji – zastřelí. A právě zde se Goldthwaitovi jeho kritika společenských mravů začíná poněkud drolit v rukách. Náprava společnosti eliminací jejích (subjektivně hodnocených) nefungujících částí je přinejmenším metodologicky dosti pochybná. A o to problematičtější se pak stává, když dojde na vraždy rozmazlených či věčně uplakaných dětí. Film se v podstatě snaží divákům vštípit jednu základní tezi: „Buďte k sobě hodní.“ A dělá to tak, že postřílí všechny ty, kdo nesplňují daná kritéria… Tak trochu tím přechází z deště pod okap. A ještě si cestou podrazí nohy.
Jistě, filmy jsou formou eskapismu a my s jejich pomocí unikáme od stresů svých životů, jenže tento film si přeje být něčím víc. Chce být otevřeným komentářem na současnou Ameriku a přeje si zaujímat kritické postavení vůči společenským nešvarům, což jsou jistě vznešené cíle. Jen se jich snaží dobrat velmi ne-vznešenými prostředky, jež podkopávají jeho základní premisu a staví ji na hlavu. Než aby se Frank trochu snažil a zlořády trpělivě a nenásilně vychovával, tak je rovnou vraždí. Toto násilí nejenže, jak už to tak bývá, nikam nevede a plodí jen další násilí, Frankovi se tím z jeho obětí maximálně daří udělat mučedníky. A problémy společnosti tím celoplošně stejně nevyřeší.
Jako čistě popcornová zábava Bůh žehnej Americe ale vcelku ujde. Když se do lidí střílí, cákají z nich klasické filmové chlístance krve, což je velmi efektivní a v současné záplavě divácky nezávadných bezkrevných PG-13 vražd také osvěžující. Oba herci v hlavních rolích také neurazí a mají mezi sebou trochu chemie. Tedy, mají mezi sebou na plátně asi tolik chemie, kolik jí padesátiletý muž se zhruba čtrnáctiletou školačkou mohou mít.
Scénář je příjemně nebojácný a nemá problém zajít tam, kam by se jiní báli. Co ale nahání v grafickém násilí, černém humoru a břitkých proslovech o morální zkaženosti společnosti, to zase rychle ztrácí v dlouhých konverzačních pasážích, které se jednoduše vlečou. Asi půl hodiny uprostřed filmu se budete dívat na hodinky a říkat si, „Kdy se tam už něco stane?“ Vydržte ale. Vězte totiž, že se něco dít opět začne.
Co se ostatních stránek filmu týče, žádná není tak špatná, aby si jí člověk všiml. To zní jako urážka, ale myšleno to tak není. Například kamera je dobrá. Tak výjimečná jako kamera Wallyho Pfistera (Temný rytíř), Seamuse McGarveyho (Pokání) nebo Emanuela Lubezkiho (Gravitace) sice není, ale je dobrá. Prostě „jen“ dobrá. Svou funkci odvede a člověk vidí, co má, a v tom správném zaostření. Hudební podkreslení ve filmu také funguje. Soundtrack Hanse Zimmera to ale není, takže je nepravděpodobné, že byste po shlédnutí upalovali do obchodu a ptali se po CDčku. Všechny tyto a další roviny filmu tedy fungují. Fungují dobře, fungují jak mají, fungují tak, že neurazí. V tomto případě to více než stačí.
Na Bůh žehnej Americe se ostatně člověk nedívá kvůli hereckým výkonům, kameře, střihu či hudbě. Na Bůh žehnej Americe se dívá kvůli Frankovým proslovům, kvůli černému humoru a kvůli násilí na těch druzích lidí, jež by si to podle tolika „zasloužili“ (ačkoliv jak jsme si již řekli, zrovna tohle je jedním z úskalí tohoto filmu). Jeden krátký monolog jsme si uvedli hned v úvodu tohoto článku, ve filmu je podobných pasáží ale více. Včetně jedné extra dlouhé, která tento film proslavila a která je uvedena snad na všech stránkách filmových citátů. A právě na tuto řeč se společně podíváme.
Jak vidíte dole, jde v podstatě o dialog mezi dvěma kolegy z práce. Text má spoustu vrstev a onen rozhovor obsahuje také haldu podnětů. Můžete souhlasit buď se vším, co Frank říká, nebo také s ničím. A nebo můžete vznést námitku pouze proti některým jeho částem, jako to nyní udělám já. Ačkoliv si totiž myslím, že Frank ve své řeči vznáší řadu relevantních poznámek, minimálně na jedné věci se s ním neshodnu: Ne všem lidem, co se kdy přihlásili do nějaké talentové soutěže, schází talent. V Americe bychom mohli zmínit jméno Jennifer Hudson, v Británii Willa Younga a u nás já osobně nedám dopustit na Anetku Langerovou. Frankova slova tedy berte se špetkou soli. Tohle není Bible. Tohle je začátek konverzace…
Kolega: Co ty, Franku? Viděls včera v Americký Superstar toho poděsa?
Frank: Cože?
Kolega: Včera večer. Jestlis viděl toho pošuka v Americký Superstar.
Frank: Ne. Tedy, vlastně ano. Náhodou jsem ho zahlédnul. Americkou Superstar ale nesleduji.
Kolega: Nekoukáš se na ni, ale jeho jsi viděl. Jasný. Copak, ten pořad ti není dost dobrej?
Frank: Přesně, soutěž v karaoke, která dělá hvězdy z lidí bez špetky talentu, mi opravdu nepřijde dobrá.
Kolega: Jak tohle vůbec můžeš říct, chlape? Některý lidi tam jsou fakt nadaný.
Frank: Nejsou. Dokáží sice udržet vysoké tóny, vypadají umytě, mladé dívky a staré babičky z nich nemají strach a mimo to umí také stát vedle sebe v řadě před stadionem narvaným zástupy podobných zoufalců. Krom toho tě ale mohu ujistit, že nadání jim skutečně schází.
Kolega: Se vsadím, že 32 miliónů lidí by s tebou nesouhlasilo, kámo. Tolik jich totiž hlasovalo vloni ve finále.
Frank: Škoda že nejsem supergeniální vynálezce a nedokážu na dálku přestavět mobilní telefony na výbušná zařízení, která by lidem ve chvíli, kdy by vytočili číslo Americké Superstar, bouchla u hlavy. Těm mobilům by třeba mohla explodovat baterie a nechat lidem na tváři jizvu, abych tak věděl, s kým se nemám bavit, ještě před tím, než by otevřel pusu. Jen bych se na ně podíval a mohl bych si říct: ‚Ne, ty mi skutečně nepovíš nic, co by mohlo jakkoliv obohatit můj život.‘
Kolega: Ale zase je to vtipný. Aspoň to musíš uznat. Stephen Clark je přece k popukání, Franku.
Frank: Mně nepřijde vtipné smát se člověku, který není tak úplně přítomen na duchu. Tady jde o stejný druh panoptikálních zábav, které se začínají objevovat, kdykoliv se nějaká mocná říše řítí k zániku. Americká Superstar je Koloseum současnosti. Já se nechci podílet na sledování pořadu, v němž jsou ti slabí pro naši potěchu každý týden rozervávaní na kusy. S tím jsem skončil, vážně. Dnešní svět je tak krutý. Kéž by to už všechno skončilo.
Kolegyně opodál 1: Mně je ti té Jennifer Aniston tak líto.
Kolegyně opodál 2: Ať si celá Angelina Jolie adoptuje ze zahraničí harantů třeba tucet. Mně už od začátku neseděla.
Kolegyně opodál 1: Viď! Mně taky ne.
Frank: Lidé už ani nejsou schopní bavit se o čemkoliv normálním. Akorát papouškují, co zrovna slyšeli v televizi, zaslechli v rádiu nebo se dočetli na internetu. Kdy sis s někým naposledy hezky popovídal, aniž by ten člověk celou dobu něco mačkal do telefonu nebo se ti přes rameno koukal na televizi nebo nějaký monitor? Popovídal o čemkoliv jiném než o celebritách, drbech, sportu nebo populární politice? O něčem důležitém, o něčem osobním…
Kolega: Hele, o něčem podobným dneska ráno mluvili v rádiu Tate & Jeff. Svoboda slova je podle nich v ohrožení. Ty jako neposloucháš ani je?
Frank: Ne, to opravdu ne.
Kolega: Ha, to se ti jako víc líbí K.T. & Hádě? Ty dva jsou totiž totální socky, Franku. Chápeš? Veškerej svůj materiál čórli od Tatea & Jeffa.
Frank: Mně se skutečně nelíbí ani jeden z nich.
Kolega: Jak něco takovýho můžeš říct? No tak možná nejsou ‚politicky korektní‘, ale co? Je s nima prdel, Franku.
Frank: Vzhledem k tomu, že nemám strach z cizinců a lidí s vagínami, tak hádám, že nepatřím do jejich cílové divácké skupiny.
Kolega: Ty tomu nerozumíš. Kdybys tomu rozuměl, tak nejsi uraženej.
Frank: Já jim rozumím moc dobře, a právě proto mě uráží. Mně ani tak nevadí, že jsou to nevlídní, předvídatelní, ukňouraní, milionářští DJové, kteří umí akorát tak pomlouvat celebrity a stěžovat si na to, jak mají těžké životy, zatímco já sám přežívám v bytě se zdmi z papíru a s párkem neandrtálců místo sousedů, kteří si místo dítěte pořídili nějaký druh noční varovné protiletadlové sirény, která každou noc kvílí, jako by se dělaly nálety na Pearl Harbor. Neuráží mě, že se chovají, jako bych snad já sám měl zodpovědnost bránit jejich právo útočit jako smečka vlků na ty nejslabší členy stáda, ani že si myslí, že bychom všichni měli podporovat jejich svobodu projevu, ačkoliv jim samotným je ta naše nakrásně u prdele.
Kolega: Takže ty jsi jako proti svobodě projevu, jo? Chlape, tu zajišťuje ústava.
Frank: Mít jen pocit, že je jejich svoboda projevu v ohrožení, tak bych je i bránil. Klidně bych se postavil za tuhle jejich svobodu pronášet neoduševnělé, bigotní, felační, homofobní, rasistické a násilnické vtípky, a to vše pod rouškou chůze po hraně přípustnosti, jenže tohle není žádná hrana. Tohle je vypočítavá marketingová strategie. Podbízet se lidem nebo být komerčně mainstreamovější by už ani být nemohli. Tady totiž máme co do činění s generací ‚Tos přehnal‘, pro níž mají šokující poznámky větší váhu než zrnko pravdy. Lidé zapomněli, co je to stud, a my jejich chování máme oslavovat. Včera večer jsem se v televizi na stanici, která si v reklamách říká ‚Kanál pro současné ženy‘, díval, jak jedna taková žena hází na druhou svůj použitý tampon. Děti se dnes bijí do krve, nahrávají to, a ta videa pak dávají na YouTube. Vzpomínáš si ještě na doby, kdy lidi šokovalo pojídání krys a červů v pořadu Kdo přežije? Něco takového dneska člověku přijde skoro legrační. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby ty dvě dámy z videa ‚Two Girls, One Cup‘ rozjely každým dnem na stanici VH1 vlastní seznamovací pořad. Tím vším chci říct jen tohle: Proč bychom se měli trápit s nějakou civilizací, když beztak nemáme potřebu chovat se civilizovaně?
Tímto jsme se dostali na úplný závěr, kde se pravděpodobně očekává uvedení nějakého osobního bodového ohodnocení tohoto filmu. Do toho se mi ale příliš nechce – takové hodnocení by bylo zaujaté a nepřesné. Místo něj vám povím, že Bůh žehnej Americe má v současnosti na stránkách ČSFD červené 73% hodnocení od více než 3200 uživatelů; že na IMDb získal od necelé dvoustovky diváků 7,3 bodů z deseti možných; a že server RottenTomatoes eviduje 105 oficiálních recenzí, z nichž je 68 % kladných, a filmu tak s průpovídkou, „Bůh žehnej Americe je temně komická polemika o moderní kultuře, a ačkoliv jde o film poněkud nevyrovnaný, základní myšlenka stojící za touto cestou msty je nadmíru přitažlivá,“ uděluje hodnocení „fresh“.
Snad vám tyto údaje pomohou v rozhodování, jestli si tento film pustit. Já za sebe si dovolím poradit, že jistě neprohloupíte, když to uděláte.
———————————
———————————
Korekce: Lucifrid
———————————