Moudra Stephena Frye

Stephen Fry

Stephen Fry – miláček národa britského. Dlouho jsem přemýšlel, jak Stephena uvést a tato fráze mi přišla jako nejlepší možná. On se totiž význam Stephena Frye pro současnou britskou kulturu jen těžko popisuje. Po studiích na velmi dobré internátní škole a krátkém zaškobrtnutí o věznici se Fry dostal na Cambridge, kde začal studovat obor anglická literatura. Seznámil se tu také se svými celoživotními přáteli Hugh „Dr. Housem“ Lauriem a Emmou „Nanny McPhee“ Thompson. S oběma docházel do místního divadelního klubu Cambridge Footlights a i díky němu se mu po dostudování rozjela kariéra.

Fry hrál v úžasném komediálním seriálu Černá zmije, s Hughem rozjel úspěšný pořad A Bit of Fry and Laurie, v roce 1994 se pak dokonce objevil v americké komedii s Meg Ryan I.Q. A v roce 1997 potom přišel zlom – Fry ztvárnil ve stejnojmenném celovečerním snímku svého oblíbence Oscara Wildea. Za ni byl nominován na Zlatý glóbus a asi půltucet dalších cen. Od té doby jste Stephena mohli vidět/slyšet v celé řadě dalších snímků a seriálů – ve V jako Vendeta, Sběratelích kostí (hrál Booneova psychoterapeuta), ve Stopařově průvodci po galaxii (namluvil postavu vypravěče), v Burtonově Alence v říši divů (namluvil kočku Šklíbu), ve druhém Sherlockovi (zde ztvárnil Mycrofta) či ve druhém a třetím Hobitovi (kde hrál slizkého starostu Jezerního města). A mimo to hraje i na divadle – v poslední době především ve vážnějších hrách, v Shakespearovi apod.

Jenže Stephen Fry není jen herec, to ani zdaleka ne. Herectví je pro něj vlastně jen koníček. V Británii platí za jednoho z nejdoceňovanějších a nejuznávanějších intelektuálů své generace (a mnoha dalších). Napsal již několik románů (například The Liar, Making History, The Hippopotamus) a divadelních her (třeba Latin! or Tobacco and Boys), pár svazků svého životopisu (první díl se jmenuje Moab Is My Washpot), propůjčil hlas všem sedmi anglickým audioknihám Harryho Pottera (a spoustě dalších titulů), natočil několik dokumentárních seriálů (The Secret Life of the Manic Depressive o tom, jak se žije s bipolární poruchou – za tento dokument získal cenu Emmy –, Stephen Fry in America o jeho cestách po USA či Out There o homofobii ve světě), několik let za sebou moderuje předávání britských filmových cen BAFTA, a aby toho nebylo málo, má vlastní zábavný pořad QI. V něm pokládá zdánlivě jednoduché otázky a snaží se své hosty nachytat na jejich velmi záludných, avšak zajímavých (Quite Interesting) odpovědích. Jedna z českých televizí k tomuto pořadu odkoupila práva, na sesli moderátora posadila Leoše Mareše a natočila tak pár dílů, avšak promiňte, Marešovi je nemožné tu postavu intelektuála zbaštit. Stephen Fry je prostě jen jeden!

„Lidé dnes běžně říkají věci jako: ‚Tohle mě tedy vcelku uráží.‘  Jako by jim to snad poskytovalo nějaká práva či výsady. Tahle rozhořčená obvinění však nejsou ničím jiným než kňouráním ufňukanců. Věta ‚Tohle mě uráží,‘ nemá význam, nemá smysl. Neexistuje jediný důvod, proč bychom ji měli považovat za plnohodnotné tvrzení. ‚Mě to uráží.‘ Cche! A co my s tím?“

—————

„Jazyk je má děvka, má milenka, má žena, kamarádka, s níž si dopisuji, má prodavačka v supermarketu. Jazyk je dárkový vlhčený kapesníček s vůní citrónu, utěrka, již mám hned po ruce, když si omývám obličej. Jazyk je Boží dech, rosa na čerstvě utrženém jablku, sloupec jemného prachu, jenž se zvolna snáší proti rannímu světlu, když si ze staré knihovničky vytahuji zapomenutý svazek milostného deníku. Jazyk je prchavý pach moči na pánských spodkách, polozapomenutá narozeninová oslava dítěte, zvuk rozvrzaného schodu, prskající zápalka přidržená u ojíněného okna, hřejivé vlhko, nadějný dotyk uvolněné plenky, hromada šrotu ohořelého obrněného vozu, spodní strana žulového balvanu, první ochmýřený výrůstek nad horním rtem středomořské dívky, pavučina dávno prošlápnutá starou holinkou.“

—————

Za stanovisko, že Mozart skládal hodnotnější hudbu než Miley Cyrus, se samozřejmě budu bít až do posledního dechu. Měli bychom se však mít na pozoru před falešnými dilematy. Člověk si nemusí vybírat mezi tím či oním. Klidně si je může poslouchat oba dva. Lidská kulturní džungle by měla být stejně pestrá a rozmanitá jako amazonský prales. Biodiverzita nám všem prospívá. Možná někomu může přijít, že má puma větší hodnotu než obyčejná housenka, snad se ale všichni shodneme na tom, že je na světě o to lépe, když v něm vedle sebe bez problému přežívají oba druhy.“

—————

„Nepotřebuji, aby mi někdo připomínal, kolik mi je let. Tohle už za každého dělá můj měchýř.“

—————

„Originální nápad. Přijít s něčím takovým přece nemůže být tak těžké. V knihovně jich musí být celé police.“

—————

„Jedno klišé praví, že ve většině klišé je alespoň zrnko pravdy. Toto klišé však, stejně jako všechna ostatní klišé, o pravdě nijak nevypovídá.“

—————

„Obecně řečeno, lidé obdivují to, čím sami nejsou.“

—————

„Je hrozně vyčerpávající, když si člověk uvědomí, že většinou, když nám zazvoní telefon, když nám přijde e-mail, když ve schránce objevíme dopis, tak po nás někdo něco chce.“

—————

„Vánoce jsou pro děti prvním důkazem o tom, že cestovat s nadějí je lepší než dorazit do cíle.“

—————

„Stručně: ‚Ne.‘ Dlouze: ‚Kurva ne.‘“

—————

„Mladí lidé nechtějí, aby jim ostatní rozuměli. Proto si také v jednom kuse stěžují, že jim nikdo nerozumí.“

—————

„Na televizi já se nedívám. Televize totiž člověka připravuje o příležitost mluvit o sobě samém.“

—————

 „Nejzhoubnějším zlozvykem, jímž člověk může trpět – ještě ničivějším než pýcha, kterou považujeme za nejhorší ze smrtelných hříchů –, je sebelítost. Škodlivější a zkázonosnější pocit člověk nemůže dostat. Jestli si mohu dovolit parafrázovat, co řekl Oscar Wilde o nenávisti – a podle mého názoru sebelítost plodí nenávist, nikoliv naopak –, ‚Sebelítost tak dlouho ničí vše kolem, až nezůstane nic než ona sama.‘

„Sebelítost vám zahubí vztah, pošlape vše dobré, vyplní všechna vaše neblahá proroctví a vám nakonec kromě ní již nic nezbude. Ono je tak snadné utápět se v mizérii: opakovat si, že vás ostatní ustrkují, chovají se k vám nefér, že si vás neváží, že kdyby vám jen dali šanci udělat to či ono, tak byste jim vytřeli zrak, karta by se obrátila, vy byste byli šťastnější, a nezoufali byste si tak, jako teď. Ona to vše třeba i může být pravda, jenže když se kvůli takovým věcem bude člověk utápět v sebelítosti, prokáže si tím akorát ohromnou medvědí službu.

„Podle mě je právě tohle jedním z důvodů, proč se nám občas nepozdává americká kultura. Mně samotnému se tato kultura z velké části náramně líbí – mám rád Američany a rád poznávám i jejich zem –, jenže občas narazím na nějaký příklad oné pustošivé sebelítosti, jež je pro ně tak typická, a ono nadšení ze mě hned opadne. Můžete si jí všimnout například v amerických talk show. Je to děsivý pohled a ve své podstatě jde o nesmírně sebedestruktivní chování.

„Jeden čas jsem dokonce uvažoval nad tím, že bych vydal knihu o svépomoci a nazval ji Jak dojít štěstí od Stephena Frye: Úspěch zaručen. Byla by to ohromná bichle, lidé by si ji koupili, otevřeli ji… a uvnitř by našli samé prázdné stránky. Jen na té úplně první by bylo napsáno: ‚Přestaň se pořád litovat a bude ti hej!‘ Celý zbytek té prázdné knihy by lidé mohli využít k tomu, aby si tam zapisovali zajímavé nápady a kreslili malůvky. O tom by ta kniha byla a bylo by to tak správné.

„Vím, že to zní jako náramně jednoduchý nápad, jenže přestat se litovat vůbec není snadné. Je to pořádná dřina. Lidé se totiž litují v jednom kuse. Ostatně, celá kniha Genesis není o ničem jiném.“

 

Zpět na Simona Amstella

Dál na Trevora Noaha