Moudra Dylana Morana

Dylan Moran

Tento irský bavič a herec je u nás především známý svou rolí v kultovním britském seriálu Black Books, na pažbě má ale mnohem více zářezů. Jevištní Moran je profesionální misantrop, který si kromě usrkávání vínka a baštění dortíků velmi rád hraje se slovy. Ta občas kombinuje, splácává a vrší jedno na druhé tak, až z toho jde člověku hlava kolem. Kromě stand-upů a seriálu Black Books si Morana můžete vychutnat například ve filmech Kalvárie, V hlavní roli já nebo Soumrak mrtvých.

O AMERICE A KOLONIALISMU: „Veškeré nepřátelské pocity vůči Americe pramení – mimo všeho toho, co v minulosti napáchali a stále páchají – v tom, že američtí pitomci zní mnohem pitoměji než kteříkoliv jiní pitomci odkudkoliv z celého širého světa. Některým lidem profukuje ušima meluzína, ale i přesto se s nimi člověk holt nějak vypořádá, jenže když jsou Američané natvrdlí, tak vám ještě navíc lezou na nervy. Když třeba mluví o některé z těch strašlivých tragédií, k nimž v Americe dochází každý druhý den, tak plkají věci jako: ‚Já tam jakoby byl a ten chlap vešel dovnitř a v ruce měl jakoby zbraň, jo, a najednou začal do lidí jakoby střílet a hned potom byli všichni totálně mrtví.‘ Taková slova jsou poněkud odtržená od reality a podle mého názoru je právě tohle důvod, proč lidem občas Amerika tolik nevoní. Politické vedení té země mi připomíná toho nejhoršího spolubydlícího na světě: ‚Soráč, já ti zničil všechny věci? Já nevěděl, že jsou tvoje. Někdy ti to všechno koupím nový. Nebo ti dám svoje harampádí.‘

„Amerika je ovšem jediné přežívající světové impérium. Vy, Britové, jste se kdysi dávno také mohli pyšnit úžasným a náramně rekvírovaným impériem. Prostě jste si vždycky nakráčeli do cizí země a lidem řekli: ‚Ty, ty a ty, táhněte k čertu a my si jdeme uvařit čaj.‘ A všichni sklopili zrak a odpověděli: ‚Ach, jistě, samozřejmě, to je v naprostém pořádku. Už jdeme.‘ Lidem trvalo celá staletí, než si uvědomili: ‚Počkat, počkat… Tady přece žijeme my!‘

„Americký způsob kolonizace je trochu odlišný a mnohem záludnější. Američané se vždycky vprdelí do nějaké válkou zmítané, rozvrácené země, kde v první řadě hledají ropu, čokoládu nebo o co jim to vlastně jde, a všechny místní obyvatele tím vcelku pochopitelně náramně rozčílí. A tihle lidé se začnou scházet, začnou rozněcovat konflikty, začnou se obvolávat a říkat si: ‚Hele, Habubo, co takhle se sejít a roznítit nějaký ten konflikt? Hodí se ti to dneska v šest?‘ A tak se sejdou v místní vybombardované kavárně a řeknou si: ‚Hele, Habubo, co teda jako uděláme s těmi imperialistickými yankeejskými psy, no? Nakráčí si sem, vezmou nám naše věci… Co s nimi tedy jako – přestaň si hrát s těmi fazolemi – co s nimi jako uděláme?‘ A zatímco tihle lidé kují pikle, Amerika kolem nich velmi pozvolna a nenápadně postaví kavárnu Starbucks. A všichni si nakonec vypěstují závislost na lattéčkách a ztratí veškerou vůli se bouřit.“

—————————–

O KONZUMERISMU: „Jedním z mnoha konceptů, kterým jsme v poslední době podlehli, je konzumerismus. Lidé ho dnes používají, aby jím zaplnili jakousi svou vnitřní prázdnotu. ‚Dejte mi tu věc, ten gauč, tu paruku, ty minifazolky, to rádio, ta CDčka, ty boty, všechno to haraburdí.‘ Všechno a bez ustání, člověk se tomu nevyhne. Že jste si nakoupili haldu blbostí, poznáte podle toho, že jste najednou na mizině a byt máte plný ptákovin. Chodíte kolem, snažíte se najít propisku nebo kousek papíru, ale na nic takhle užitečného ne a ne narazit. Místo toho zakopnete o fialovou plyšovou kostku s našitou šestkou na straně a drobnýma gumovýma nožičkama. Tak ji zvednete a zeptáte se sami sebe: ‚Co je tohle za volovinu? A co to dělá v mém bytě?‘ No, prostě jste si ji koupili, tak tam je. Stejně jako všechny ty ostatní krámy, co jste si pořídili, a teď na ně nesáhnete.

„V centru Sydney jezdí kopa lidí v takových těch ohromných autech s pohonem na všechna čtyři kola, co vypadají jako obří pojízdné domy, a řidiči v nich sedí tak zatraceně vysoko, že ze země vůbec nejsou vidět. Tyhle domy většinou řídí chlapíci, co za jízdy blábolí do telefonů cosi o penězích, a nebo blondýny s účesem á la římská svíce, co na přechodech přejíždí zástupy dětí, protože se spíše než řízení věnují šminkování ve zpětném zrcátku. Drandí si to ve svých Toyotách Hirošimách ulicemi, na kterých si hrají vaše děti, jen aby se do obchoďáku dostali co nejdříve. Aby si mohli nakoupit další harampádí a ještě více si jím zakrámovat byt!“

—————————–

O VÍŘE:  „Lidé potřebují něčemu věřit, ale v Boha už věřit nemůžou. Tedy, můžou, ale musí se smířit s tím, že se jim za to budou ostatní smát a házet po nich zeleninu. Ve dvacátém století se totiž rozhodlo, že celé náboženství je v podstatě pouhou léty formovanou hrůzou ze smrti, že o nic víc nejde. Jen se podívejte na katolickou církev. Katolická církev je ta nejpřemrštěnější, nejafektovanější organizace na planetě Zemi. Všechny ty fialové róby po stranách prošívané zlatem se šperky tak těžkými, že kdyby někomu spadly na kebuli, tak je na místě mrtvý. Co jiného může být jejím základem než ritualizovaná panika z blížícího se skonu? ‚Všichni jednou umřeme, tak si koukejte narazit tuhle zlatou hučku.‘

„Víte, lidé až do smrti zůstávají dětmi. Já znám spoustu pobožných lidí, bavím se s nimi, poslouchám, jak do kolečka žvatlají blbosti typu: ‚Tak usilovně jsem se modlila, až za mnou ta víla skutečně přiletěla.‘ ‚Vážně? Božínku, tak to je bezva. Na, tady máš sušenku.‘ Lezou mi na nervy jenom v případě, že se mě snaží nějakým způsobem přimět, abych tu jejich vílu také uviděl. ‚Musíš si otevřít srdce a nechat tu vílu vletět dovnitř.‘ ‚Kušuj, babo! Já bych si nějakou vílu nenechal vletět ani na zahradu. Z fleku bych ji zastřelil. Kdyby existovala. Což neexistuje. Takže drž pec a dej si ještě jednu sůšu, na. Prosím.‘“

—————————–

O TELEVIZNÍCH NOVINÁCH: „Americké televizní noviny se nedají sledovat. Kanály jako CNN a Fox se natolik obávají, že se začnete nudit a přepnete kanál, že každou relaci nechávají uvádět čtyřiceti pěti lidmi. ‚Zdravím: Já jsem Ted. Já Bob. Já Ralph. Já Dick. Já Dell. Já Nick…‘ A navrch neustále prostříhávají mezi různými úhly kamer. ‚Teď jsem tu. A teď tady. Teď stojím u stolu. A teď zase sedím.‘ A zpod stolu se najednou vyplazí Wendy se zprávami o financích a počasí. Hotová šaráda!“

—————————–

O DĚTECH:  „Co jsou děti? Ve své podstatě jsou to zakrslí ožralové. Ráno vás pozdraví tím, že vás načutnou kolenem do obličeje, a hned začnou plácat nesmysly: ‚Žbla bla ble ňa ňa ňo uhahá háháhó béé.‘ Od rána do večera. A ani neumí chodit rovně. Kdybyste je postavili na nekonečně rozlehlý lán louky, tak by si na něm našly ten jeden šutr, co by se tam válel, a celý den si o něj pokoušely vyrazit oko. A pak byste s nimi museli jet na pohotovost, a to jste přitom dělali něco důležitého. Třeba si někde v klídku seděli. Taky jim chutná opilecká kuchyně. ‚Copak si dáš na svačinu?‘ ‚Smažené tiramisu obalené v cukru.‘ Mimo to i mluví jako ochlastové. ‚Jde se na kutě.‘ ‚Ně, ně, ně, něně!‘ ‚Mazej do koupelny.‘ ‚Ně!‘ ‚Šup z koupelny.‘ ‚Ně!‘ ‚Dělej pět vteřin něco, co se nedá považovat za násilný akt, ano?‘ ‚Ně a ně!‘

„V Británii teď uzákonili, že člověk už nesmí své dítě… fyzicky vychovávat. A tahle novina mě trochu rozesmutnila, protože já se cestou z práce vždycky nesmírně těšil, až se dostanu domů a budu své dítě moci praštit. Jenže člověk nemůže dítěti donekonečna říkat, ‚Prosím, už si s tím vypínačem od světla dál nehraj. Výsledek tohodle experimentu máš do posledního detailu v malíku. Když tatínkovi zhasneš, tak prd vidí, takže když se za tebou potmě žene, aby ti zakroutil krkem, šlape ti na hračky a láme si o ně hnáty.‘ Děti hodně rychle zjistí, jakou mají nad dospělými moc. V takové situaci máte morální zodpovědnost přestat se vším, co zrovna děláte, jít za tím lotrem a něco s ním provést, protože jinak jim to prostě nedojde.

„Děti dnes navíc nejsou stejné, jaké bývaly, když jsem já sám vyrůstal. Když jste šli k někomu na nějakou oslavu, dělali jste takové ty dětské věci: krváceli, mučili nejslabšího člena skupiny… Znáte to, prosté dětské hry. Takhle už to ale nefunguje. Nedávno jsem šel jedné desetileté bytosti na oslavu narozenin a všichni její kumpáni se váleli na trávníku jako zdechlí čmeláci, rozmrzelí jako Berlíňané v devětadvacátém, a usrkávali lattéčka. Tak se jednoho chlapce ptám: ‚Co se vám všem stalo?‘ A on mi odpověděl: ‚Mám hroznou migrénu.‘ ‚Cože? Vždyť je ti deset! Člověk tě může v klídku utopit nebo uškvařit proudem a ty se z toho oklepeš. Tak jakoupak migrénu?!‘ Po chvíli jsem se tedy zeptal samotné oslavenkyně: ‚Proč si tu nikdo nehraje?‘ A ona otráveně pronesla: ‚Všechny tyhle oslavy z nás vysávají život. Načešeš si vlasy, nasoukáš se do šatů, ale s lidmi se pak bavíš jen o samých povrchnostech. Nalij mi sklenku martini, buď tak hodný.‘

—————————–

O BEZDĚTNÝCH PŘÁTELÍCH: „Vaši bezdětní přátelé mohou znít velice naivně – víte, koho myslím, nezadané lidi nebo bezdětné páry –, protože vám občas pokládají navýsost hloupé otázky jako třeba: ‚Cos dělal o víkendu?‘  A než si stačíte vybavit jedinou konkrétní chvilku ve změti křiku, skvrn a slz, ze které se skládala vaše sobota a neděle, tak vám začnou vykládat, co dělali oni sami. O což jim vlastně šlo už od samého počátku té konverzace.

„‚My šli do toho děsně bombovýho podniku, o kterém jsi v životě neslyšel. Neznáš ho, viď, že ne? Jak si tam dělají z vodky vlastní rajčata…? Fakt super. Pak jsme se šli projít na nábřeží a najali si jeden z těch horkovzdušných balónů, co s tebou létají podél kanálu sem a tam. Víš, to jen kdyby nás omrzelo chození, tak abychom si do něj mohli vlézt a kousek si popoletět. Potom jsme skočili do kina na dva francouzské filmy, díky čemuž jsme si uvědomili, že jsme spolu už asi půl hodiny nespali, takže jsme na to okamžitě zase hupsli. A to jsi slyšel, že jsme oba v kapele? No fakt, a dost se nám daří. Jmenujeme se Černý jogurt. Prostě jsme během oběda odehráli koncert na půdě – to je ta část budovy pod střechou – v klubu Přehláska. On se vlastně nejmenuje Přehláska. V názvu má jen dvě tečky na chybějícím üčkem. Setkali jsme se tam se spoustou lidí z celého světa. Pak jsme zašli do několika galerií výtvarného umění, na pět operních představení a jeden balet. Ten byl skutečně eňo ňůňo. Mám takový dojem, že jsem v něm sám vstupoval. Potom jsme se znovu pomilovali a… No, to je v podstatě všechno. Večer jsme si pak už jen zašli na japonskou pizzu. To je ta, jak ji servírují na trojnožce. Vážně moc dobrá.‘

„A pak se zase otočí na vás, co jste tedy jako dělali vy! A vy řeknete: ‚Jó, jasně, už si vzpomínám! Já se dvě a půl hodiny snažil seškrábat z jídelního stolu zaschlé kousky snídaně a pak jsem se pokusil dojít si na velkou. Tak úplně se mi to nepodařilo, ale ve středu mám volno, takže klidně přijďte a oslavíme to.‘“

—————————–

O PŘEDSUDCÍCH: „Před pár lety jsem byl jednoho parného letního dne v Londýně, seděl jsem venku na terásce před nějakým barem, když tu z něj najednou vyšla jedna velmi atraktivní žena. Byla vám přitažlivá takovým tím způsobem, že by o ní nejspíš lecjaká jiná žena řekla: ‚No, pohledná ve své podstatě je, ale tak jako velmi okatě.‘ Zajímavé je, že spousta žen, které takovéhle věci o ostatních ženách pronáší, skrývá svou vlastní krásu tak úspěšně, až jeden mívá nutkání nabízet jim ke chroupání uschlý rohlík. Ale to já jen tak na okraj… Tahle mladá vitální osoba vyšla ven z toho baru a já se na ni zadíval a pomyslel si: ‚Ty jsi ale hezká. Hezký, moc hezký člověk to jsi. Ne, u všech svatých, nezírej tak na ni, to se nedělá!‘

„Nedokázal jsem si ale pomoct a ještě jednou se za ní ohlédl. A sotva jsem otočil hlavu, vyšel ze dveří její přítel – vysoký a nesmírně pohledný černoch. Byl to neuvěřitelně krásný muž s úžasnou, sebejistou chůzí, rysy obličeje jako by vytesanými z kamene, zelenkavýma očima a pohledem, ze kterého by se vám rozklepala kolena. Prostě neobyčejně pěkný člověk. Oči jsem na něm mohl nechat. Na jeho přítelkyni jsem v tu chvíli dočista zapomněl. Pak jsem si ale uvědomil, co dělám. ‚Ježiš, nečuč tak na ně. Je to nezdvořilé. Ještě si budou myslet, že po nich koukáš, protože ona je běloška a on černoch, nebo tak něco. Nech toho.‘

„Takže jsem trhnul hlavou, zadíval se na protější stranu ulice a v tu ránu si všimnul – a tohle si vážně nevymýšlím –, že mým směrem kráčí nějaký skinhead. Navíc ještě takový ten pořádný, klasický skinhead. Ti už se dnes tolik nevidí. Stejně jako hrbáči. Kam ti se vlastně poděli? Podle mě všichni odpluli na nějaký ostrov a tam si teď lebedí. Ale zpátky… Tenhle skinhead byl jeden z těch opravdových, kteří většinu svých emocí vyjadřují škubáním a natahováním krku, a kteří mají kérky i na zubech. A já se hned rozklepal: ‚Kurňa, ten mi jednu ubalí už jen proto, že si dovoluji být naživu!‘ Nemohl jsem se kouknout doprava, nemohl jsem se podívat doleva, nemohl jsem otočit hlavu vůbec nikam.

„A vzápětí mě napadlo: ‚Ale ne. On teď určitě projde kolem a řekne tomu smíšenému páru nějakou ohavnost. Já tyhle situace nesnáším. Tohle bude naprostá tragédie. To snad ne! Ne!‘ Ten kluk k tomu páru skutečně přišel, ale dal se s nimi do řeči, protože se všichni tři znali a kamarádili. A já pak jednoho z nich slyšel pronést mým směrem: ‚Jenom doufám, že támhletomu ožralovi nerupne v bedně!‘“

—————————–

O MUŽÍCH A ŽENÁCH: „Víte, já jsem muž a tak všelijak podobně – tedy buď to, nebo žena, která o sebe ani trochu nedbá – a být mužem vůbec není snadné. Fakt ne. Dnes ráno jsem se například musel obléknout. Krom toho se ale vypořádávám i se spoustou dalších stresorů.

„Třeba taková média cílená na ženy se po mužích nehorázně vozí. To si otevřete nějaký ženský časopis a mezi reklamou na aligátoří koupelnové rohože a ušní lubrikant od Chanelu tam na vás vykoukne jedna z takových těch anket: ‚Jaký by měl být váš idol?‘ A ženy vždycky skončí u té samé odpovědi: ‚Já vám ani nevím. Asi by měl být fyzicky, duševně a intelektuálně na výši, měl by ve mně vyvolávat pocit, jako že jsem středem jeho vesmíru, a měl by vytvářet takové prostředí, ve kterém by bylo možné zplodit potomka a současně dál prozkoumávat hloubku našeho vztahu. Prostě něco takového.‘

„A pak jdou ty časopisy se stejnou otázkou za muži. Jenže ji téměř vždy položí nějakému zahnojenému buranovi jménem Pepan, který odpoví: ‚Cá vim? Hehé, asi by měla mít pořádný kozy, né? A třeá mi taky kupovat taký ty křupky, co chutnaj jak pizza.‘ Ne všichni muži jsou ale takoví. Já třeba znám dva Španěle, kteří to mají v hlavě srovnané.

 „Média cílená na muže ale dělají to samé. Vezměte si už jen všechny ty články v časopisech GQ, Pometlo, Posrávačky a tak podobně, které se týkají zdraví, bohatství, stylu a úspěchu a honosí se nadpisy typu ‚Češte se a navrch si čistěte zuby‘. Á, vlezte mi na hrb!

„Tahle média navíc muže průběžně straší a plaší s rakovinnou varlat. Tou ženy zas tolik netrpí. A strašit je mají proč, jelikož člověk musí najít jakousi bulku… v pytlíku bulek. To může jednak trvat zatrachtile dlouho, ale i když něco najdete, tak se o tom nemůžete nikomu ani slovem zmínit, protože přece víte, co se takovým lidem dělá: Divé davy je zvednou na rukách, vyjdou s nimi do ulic, začnou vřískat na celé kolo, ‚Bulka! Bulka! Bulka!‘ a nakonec je šoupnou do lochu, kde je trpaslíci umlátí lívanci. Takhle to probíhá. Sice se to snaží zamaskovat, ale tohle je prostě fakt.

„A celá věc je o to obtížnější, že se muži musí sami vyšetřit, a při té kontrole na sebe tam dole sahat. Jenže muži jsou naprogramovaní tak, aby je vzrušovala drtivá většina v přírodě se vyskytujících úkazů. Znáte to, ne? Někde uvidíte pytel pšenice nebo zborcenou zeď a hned jste v pozoru. Takže takovéhle osahávání může být i pěkně nebezpečná záležitost. Člověku se do minuty třicetkrát postaví a šlehne to s ním o zem.

„Také je neuvěřitelné, čemu všemu jsou muži schopní přiřknout sexuální podtón. ‚Čéče, viděls, jak mě svlíkala pohledem, než mě poslala k šípku?‘ Všechno se točí kolem sexu, prostě cokoliv.

„Ženy o spoustě věcí zase mnohem více hovoří. To si třeba zavolají a řeknou si: ‚Pojď, zajdeme do města a pokecáme.‘ A nic jiného skutečně nedělají. Nedojde mezi nimi třeba ani k výměně peněz, autodílů nebo tak něčeho.

„Muži jsou vůči takovému chování velmi podezřívaví, protože sami o spoustě věcí nemluví. Snaží se být za každou cenu úspěšní a na nějaké vybavování proto nemají ani pomyšlení. Neustále chodí dokola jako lvi v kleci a říkají si: ‚Musím zajistit tu obchodní fúzi s Japonskem. Musím fúzovat. Fúzovat!‘ Jenže je pak jednou za čas přepadne takový zvláštní pocit, oni chňapnou svého nejlepšího kamaráda za ruku a mezi zuby procedí: ‚Občas mě tak divně šimrá v břiše! Ale nikomu ani slovo, jasný? Musím fúzovat. Fúzovat! Fúzovat!‘ No a po pár letech se tihle muži nervově zhroutí, úplně se sesypou, začnou kňourat a kníkat a povzdechovat si: ‚Co já bych dal za to být blatouch!‘ Někdo k nim pak musí jít, pomoci jim, postavit je na nohy a oni se zase dají zpátky do kupy. Žena tohle všechno ale stihne během jednoho rána a ještě jí zbude čas jít do práce a dát někomu padáka.

„Ženy jsou také v určitém ohledu mnohem všímavější, kvůli čemuž se jim muži občas cítí být poněkud odcizení. Žena vám třeba řekne: ‚Já hned věděla, že ji sužují deprese.‘  ‚Podle čeho jsi to poznala?‘ ‚Podle toho, že nedopila čaj.‘ Takovéhle drobnosti mužům nestačí. ‚Já hned věděl, že s ním něco není v rychtyku.‘ ‚A jaks to poznal?‘ ‚Měl hlavu v plamenech.‘ ‚Tak to jó.‘“

—————————–

O ZAHRÁDKAŘENÍ A SMRTI: Smrt. Když jste mladí, tak o ní přemýšlíte. Vlastně nepřemýšlíte, protože máte místo mozku malinový džem a nepřemýšlíte vůbec o ničem. Smrt je ale kdesi v pozadí, pohání vás, nutí vás nelenit a něco se svým životem dělat. „Jdi si sehnat práci. Běž si najít byt. Dej své drahé polovičce kopačky, najdi si někoho jiného a nakvartýruj si ho do toho bytu. Nenech ho odejít. Kup si toastovač. Běž do práce. Šup na autobus. Koukni se na svého šéfa. Řekni mu, ať táhne. Sedni si ke stolu. Zvedni lejstro. Vypni mozek. Tiše zasténej. Vrať se domů. Zapni si rádio. Jdi se partnera zeptat, ‚Proč? Za co? Proč se mi tohle děje?‘ Běž do postele. Lež tam vzhůru až do rána. Vstaň. Nevyspale se otento, no, obleč. Vyjdi ze dveří. Běž do práce. Zase to samé. Stejná práce, stejní lidé. Ano, nezdá se ti to. Tohle je vážně tvůj život. A zase domů. Sedni si. Zapni rádio. Najez se. Pak trocha zahrádkaření. Zahrádkaření. Zahrádkaření. A smrt.“

Mladá žena je přesvědčená, že když se jí podaří koupit ty správné závěsy, udrží si tím smrt i všechny ostatní problémy od těla. Zato mladý muž ví, že jediný způsob, jak si udržet smrt od těla, je každým dnem a nocí s někým souložit. Takhle tomu není ani tak proto, že by byla příroda kdovíjak chytrá. Noví rodiče například musí učinit spoustu kompromisů, které je dovedou k tomu, že už se spolu nikdy nevyspí. A děcka jim pak z oken servou i ty závěsy, takže se vlastně už od samotného začátku nemělo smysl ničím nervovat.

—————————–

VENKOV: Měšťáci berou spoustu věcí za samozřejmost, takže když na ně čas od času dolehnou velké stresy, říkají si, že by určitě stálo za to vyjet si na venkov do nějakého vzdáleného kraje. Řeknu vám, ale že tohle je pěkně hloupý nápad. Já na venkově vyrostl a můžete mi věřit, že tam na vás nic nečeká. Ve městě máte všechno pod nosem. Nikde jinde nebudete mít ani zdaleka tak velkou šanci, že se vám tam splní všechny sny. Tady můžete strávit klidně i dvacet let v koloně na Mostě barikádníků. Takovou šanci na venkově mít nebudete.

A beztak o životě mimo město skoro nic nevíte. O venkově si leda povídáte s kamarády nebo čtete v nedělních přílohách novin, ale sami byste se tam nikdy neodvážili. A co byste se tam ostatně trmáceli? Venkov je nechutné místo. I když už dlouho nepršelo, všude je tam morko. Nedá se tam nikam zajít, protože kolem dokola nic není. Farmáři nejsou lidi. Sice jsou potřeba, protože bez nich by nám neměl kdo porážet krávy, ale jinak jsou úplně k ničemu. Prostě na venkov nejezděte.

Kdy naposled jste například mluvili s někým z venkova? Bavili jste se někdy s nějakým takovým zjevem? „Co jsi dnes dělal?“ „Udělal si kastrůlek prdelačky.“ „No to mě poser! Prosím vás, přineste mi někdo velké cappuchino, než tu omdlím. Ale vážně pořádný kotel. A spolu s ním ještě zdravou dávku cynismu. Tak šup.“ Samozřejmě, že jsou tihle lidé přátelští. Aby také nebyli. Rádi se s vámi dají do řeči, protože si s nikým už celé roky smysluplně nepopovídali. Pozvou vás pak k sobě domů, usuší vám věci, které jste měli mokré, ačkoliv nepršelo a vy jste se ani nikde nenamočili, a nabídnou vám nějakou jejich lokální specialitu. „Musíte vyzkoušet tuhle místní mňamku.“ V žádném případě tu věc nejezte. Víte, proč je ten blevajz místní? Protože se nedá žrát. Když ho sníte, stanete se jedním z nich. Zrudnete v obličeji, začnete do všech stran plivat své omezené názory, jíst ovčí vlnu a z věčně umaštěné brady si otírat kapičky jehněčího sádla. Vůbec se k těm venkovským nepřibližujte, jinak si k nim jednou vyjedete na báječný výlet a vrátíte se s nápadem postavit si na zahradě solárně napájenou kadibudku.

Jenže člověk si neustále čte články o tom, jak hrozně nezdravý je život ve městě. Že prý tu je například mnohem větší pravděpodobnost, že vám ze všeho toho mobilního signálu naroste na mozku nádor. Jenže víte co? Ona je tu větší pravděpodobnost skoro všeho. Včetně toho, že tu narazíte na dobrý sex, kávu a konverzaci.

Městské konverzace se od těch venkovských také dost zásadním způsobem liší. Vy vypadáte docela sofistikovaně, takže se určitě stejně jako všichni ostatní scházíte jednou za tři čtvrtě roku s nějakým známým v kavárně, abyste tam společně pomlouvali vašeho nejlepšího kamaráda: „Takové hovado.“ „Jak já ho nenávidím!“ „Mně leze na nervy ještě víc než tobě.“ „Hele, my o vlku…“ „Jé, nazdárek, jak se vede? Nedáš si s námi šálek nimbudžina?“

Na venkově ale není co dělat. Člověk tam nemá, kam jít. Víte, co tam lidé dělají, když se chtějí sejít? Prostě se vám nakvartýrují do domu a celý den tam pijí čaj. Klidně se budou pachtit dvacet kilometrů jen proto, aby vám mohli vypít všechen čaj. Protože prostě nemají nic jiného na práci. A všechno, co tam lidé dělají, má v sobě ukrytou alespoň špetku špatně skrývaného nepřátelství. To před vás například na stůl vyskládají všechno jídlo, co mají doma, a řeknou vám, „Na, tohle všechno sněz.“ Kdyby totiž své hosty špatně pohostili, sousedé z vesnice by je vzápětí strašně pomluvili. Lidé proto kupí na stůl devatenáct různých druhů zapékaných brambor, plátky domácí šunky tak obrovské, že by člověku stačilo vykousnout z nich prostředek a mohl by je nosit jako pončo. Tohle všechno navrší před toho jejich ctěného hosta a řeknou mu, „Tohle všechno sníš!“ A oni tam pak celý den kysnou, vyjídají vám celou spíž, pijí všechno vaše pití, a nikdy neví, kdy by konečně měli odejít. Prostě jim to nedojde, takže najednou zjistíte, že sedíte v jednu hodinu ráno u stolu, mezi opyžamovanými koleny svíráte kukačky po dědovi, vrháte na ty sráče ospalý pohled a mlčky je prosíte, „Kurňa, už běž domů!“

Člověku pak nezbývá než říkat hrozné věci: „Hele, vypili jsme všechen alkohol v domě, osm nebo devět lahví vína a půl flašky whiskey, a ten taxík už asi vážně nepřijede, ale já myslím, že bys to přeci jenom dokázal odřídit. Ne, fakt. To zvládneš. Koukej, já ti klidně přilepím izolepou ruce k volantu. Hlavně už ale nasedni do tý káry a zmiz odsud!“

—————————–

STARÉ DOBRÉ ČASY: Kdysi lidé bývali v určitých ohledech upřímnější. Mám na mysli takové ty staré dobré časy, kdy muži byli skutečnými muži a ženy skutečnými ženami. Nějakou dobu předtím byly sice i ženy muži, ale nakonec se to všechno srovnalo. Pozor, teď ze mě nemluví nostalgie. Na tu já nemám čas. Nesnáším, když lidé říkají věci jako, „Dva dolary za čokoládovou tyčinku? To já si vzpomínám, když ještě…“ „Co? Na co si vzpomínáš? Vzpomeň si na otroky a drž klapačku. Nebo na doby, kdy děti musely žít pod zemí a otáčet tam velkými koly.“

Já tu mám na mysli ty staré dobré časy, kdy muži někdo mohl zavolat třeba i do hospody. Na pevnou linku. A samozřejmě, že ten hovor byl pro něj. Muži v hospodách umírali. Někdy dokonce přímo na telefonu. A čas od času s obří šunkou v podpaží. Mluvím tu o časech, kdy muž mohl ve věci cti hlasitě zastávat svůj názor na něco, čemu absolutně nerozuměl. A aby bylo každému jasné, jak vážně svá slova myslí, mohl si sundat z hlavy klobouk a zdůraznit tím svou přehazovačku. Za níž se ovšem nemusel ani v nejmenším stydět. Možná se mu i za mírného vánku kroutila jako živá kobra nebo kabel pod napětím, ale ta přehazovačka mu prostě patřila. Nebo pod kloboukem mohl mít takový ten účes, který se dnes už tolik nevidí, sestávající z velmi řídkých bílých vlásků, kterými se dá vidět skrz naskrz a rozpoznat za nimi třeba i vzorek tapety na zdi. Ty úžasné prořídlé bílé vlásky. Lidé si je dneska holí, protože si myslí, že holá hlava vypadá líp. Ti hlupáci! Pouze se tím připravují o tuhle úžasnou přilbu čistě teoretických vlasů, která vypadá jako komiksová bublina na myšlenky, která se pevně drží u hlavy.

Mluvím tu také o těch starých dobrých časech, kdy ženy mívaly ženské věci. To jste třeba přijeli na nějaký večírek, všimli si, že tam není nějaká žena, a zeptali se na ni, „Kde je Julča?“ A její manžel vám řekl, „Ále, Julča, ta dnes dělá nějaké ženské věci.“ A vy jste takové oznámení prostě respektovali, protože vůbec nikdo netušil, co by to mohlo znamenat! Ta ženská mohla holýma nohama leštit cibule nebo dřepět doma na koberci a stříkat marmeládu do obálek – vám do toho bylo houby. Třeba štrikovala povlak na strop. No a co, dejte jí pokoj! Tohle také bývaly doby, kdy ty skutečné ženy, o kterých tu teď mluvím, mívaly v ložnici toaletní stolek se zrcadlem, aby tak měly v celém domě alespoň jedno místo, jedno jediné místo, kde mohly nerušeně sedět a plakat nad všemi těmi strašnými věcmi, které jim muži prováděli.

Ženy totiž mají paměť. Krátkou, střednědobou, dlouhodobou. Mají je úplně všechny! Žena si bez problému vybaví, co jste jí řekli před sedmnácti lety! A navrch vám předhodí, jaký jste se na ni před chvilkou vrhli kosý pohled. Aby nezapomněly vůbec na nic, mívaly ženy vždy krabice s drahocennými vzpomínkovými předměty. „Obal od natáčky, která pro mě tolik znamenala!“ „Záclonky, které by bolelo vyhodit, i se na ně dál dívat. Musím je mít uložené, abych se na ně už nikdy nepodívala.“ „Devítirychlostní ošperkovaný neobře–… Ne, tyhle doby už jsou dávno pryč, dávno pryč.“

Ženy mají paměť. Jen díky nim máme nějakou civilizaci. Žena se podívá na muže, jak něco klohní, a řekne mu, „Tohle jsi zkoušel už včera, a ani tehdy ti to nešlo.“ Každá žena je chodící pouzdro s údaji o současnosti. Muži nemají paměť ani nic nevědí! Muži nemají ponětí, proč jim život zahučel do kanálu, proč se z každého kamaráda stal takový pšouk. Muž netuší, jak přišel k té půlce koláče, kterou drží v ruce. A vědci, ti podvodníci, se toho hned chytají a snaží se to použít k odhalení tajemství lidského vědomí a jako důkaz vznešeného původu lidského mozku. Což je pěkná pitomost, protože lidský mozek není ani trochu vznešený. Má jenom tři kusy: Přední kus, který je třeba si poškrábat, když člověk přitáhne o půl druhé domů a jeho drahá polovička se ho zeptá, „Kdes do hajzlu byl?“ Střední kus, který se v tu chvíli snaží vymyslet nějakou vhodnou výmluvu. A zadní kus, který si dokola pobrukuje poslední písničku, co hrála v hospodě. „Byl jsem s Ralphem. Ralpha znáš, ne? To je ten, co voní po vokurkách. Bejby, bejby, bejby, ůůů, maj bejby, bejby, bejby, nóóóůůů. A vůbec, nemluv na mě takhle ošklivě. Já jsem ti totiž po cestě domů koupil dárek. Co ty? Taky od tebe dostanu dárek? Nechceš kus koláče?“

—————————–

RÁNA: Víte, co je na světě nejhorší? Rána! Co mají rána znamenat? Celý ten časový úsek je jedna velká lež. „Vstávej, vstávej! Přijedeme pozdě! Rychle!“ Pozdě! Jen si představte tu katastrofu! Co kdybychom někam přijeli pozdě? Co by se nám jen stalo? Ani se mi o tom nechce uvažovat. Opožděnost je stav mysli. Je to fikce, kterou si někdo vytáhnul ze zadku. Ono je totiž úplně jedno, kdy přijdete. Můžete dorazit v podstatě kdykoliv, být ještě oblečení v pyžamu a vidličkou se drbat na koulích, a ta samá volovina tam na vás bude tak jako tak pořád čekat. Prostě je to lež!

Lidé k vám ráno utíkají a čile se vás ptají, „A jaký ty máš na to názor? No? Co si o tomhle myslíš?“ „Myslím? Já ještě ani nedýchám. Táhni k čertu s myšlením.“ Ráno vám trvá tři čtvrtě hodiny, než vůbec najdete vlastní obličej v zrcadle a omluvíte se mu za vše, co jste mu provedli.

A čím vás nakonec nalákají zpátky do světa, k lidské rase, zpět do aktivního vědomí? Skvělou a úžasnou tradiční snídaní, samozřejmě. Takovou tou, co se jí po celé Británii a Irsku a na spoustě dalších míst: Smažené cancy mrtvého prasete, trubičky s mrtvým prasetem, trocha plísně a kapka kuřecího menstruačního výtoku na talíři. „Vítej zpátky! Jak ty jsi nám chyběl, zatímco jsi spal. Nech si šmakovat.“ Člověk také může sáhnout po trochu zdravější volbě, no jistě. Může si dát misku mňamy cereálií, ztuženého prachu s mlékem. A přímo z krabice na něj bude křiklavým barevným písmem křičet nápis: „Obsahuje vlákninu.“ „Jéminkote, já dnes doslova nemohl dospat, jak moc jsem se třásl na všechnu tuhle zkurvenou vlákninu.“ Znáte ten pocit, když máte břuch plný vlákniny a můžete si zvesela poskakovat po pokoji a utahovat si z lidí, kteří žádnou neměli? Vzpomínáte si, kolikrát jste už zastavili na ulici nějakého cizince a zařvali mu do obličeje, „Já chci trochu vlákniny!“ Lži a zkaženost!

Dál na Eddieho Izzarda