David Koranda
Jumpstar @ seznam.cz
——-
Cestopis z Irska 1/10: Irská národní kinematografie
Photo by Ollierb, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Když se řekne Irsko, člověku asi okamžitě naskočí leprikóni, černé pivo, whiskey a déšť. Ačkoliv ale v této zemi tohle všechno najdete – Dejte si pár sklenek whiskey Bushmills, zapijte je pivem Guinness a i ty leprikóni se vám roztančí před očima. –, tak to zdaleka nevystihuje celou její podstatu. Irsko má dlouhatánskou historii, jeho obyvatelé specifickou náturu (obojí by se ale dalo říct o každém národu, tak snad prozatím postačí vágní poznámka o tom, že tam spousta věcí prostě funguje o trošku jinak) a já dostal před nějakou dobou příležitost obojí poznat na vlastní kůži.
Photo by NASA Goddard Space Flight Center, Flickr, CC BY 2.0
Po krátké turistické zastávce v Dublinu jsem totiž strávil přes tři měsíce na erasmovském studijním pobytu na Univerzitě v Limericku. Díky tomu jsem měl možnost trochu blíže poznat místní kulturu, zvyky, prostředí, lidi a tak vůbec. Celou dobu jsem si navíc o těchto věcech psal poznámky – poznámky neformální, poznámky uvolněné, drmolivé postřehy anglisty, který s vykulenýma očima procházel cizí zemí a snažil se všímat si drobných odlišností v tom, jak to tam vypadá a co tam lidé dělají.
Pokud tedy máte neformální cestopisy rádi, tento článek bude právě pro vás. Projdete si se mnou nejdřív Dublin, hlavní město Irska, pak Limerick, kde jsem měl školu a přes tři měsíce pobýval, a na závěr si uvedeme seznam všemožných postřehů o lidech, kultuře, limerické univerzitě atd. Protože je ale Jumpspace stránka v první řadě filmová, tento cestopis začneme krátkým zaostřením na irskou filmovou scénu (a pro zajímavost si ji zkusíme porovnat s tou naší) a výčtem známých irských herců.
Irskému filmovému průmyslu se sice díky dotacím Irské filmové rady a aktivní snaze mnohých herců svést na kinematografii své rodné země trochu mezinárodní pozornosti v posledních letech daří čím dál lépe, avšak stále se potýká – a potýkat se bude – se stejnými problémy, které postihují téměř všechny národní filmové průmysly, včetně toho našeho. Tím hlavním problémem, od něhož se pak odvíjí spousta podružných obtíží, je samozřejmě nutnost bojovat s filmovým monopolem hollywoodské produkce. Hollywood si vychoval hvězdy, vybudoval pověst, pumpuje do filmů částky, o nichž se menším filmovým průmyslům ani nesnilo, a produkuje tím pádem snímky, s nimiž se jen velmi obtížně soupeří.
Photo from http://www.irishfilmboard.ie/
Národní filmy – irské, české, jakékoliv jiné – nemají tak vysoké rozpočty. Jejich zisky jsou celkově výrazně menší, než jakých se dostává hollywoodským blockbusterům, a na výrobu jim většinou musí přispívat nějaké státní útvary na podporu domácí filmové produkce – u nás je to Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie, v Irsku již zmiňovaná Irská filmová rada.
Národní filmy si právě kvůli nižším rozpočtům nemohou dovolit žádné trikové orgasmy a musí se proto – z hlediska výběru témat – spokojit s menším příběhovým záběrem: Točí se komorní dramata, milé malé komedie a podobně. Za ty se lidem často nechce utrácet (Za co vyplázne člověk tolik peněz radši? Za pochmurné drama z šedivých let osmdesátých, nebo za blockbuster plný výbuchů a vizuálních efektů?), čímž pádem ovšem národní filmy nevydělávají a nemohou si dovolit vyšší rozpočty. Začarovaný kruh hadr.
K této problematice se mimochodem před pár měsíci vyjádřil i režisér Jan Svěrák v rozhovoru pro zpravodajský portál DVTV: „Dnešní český film musí být v podstatě ze současnosti, protože historická látka se natáčí velice komplikovaně a je to mnohem dražší. Zato současnost, to jen vylezete na ulici, postavíte někam kameru a můžete natáčet. A musí to být pokud možno komedie – nebo tam musí být humor –, aby na to lidé přišli. Musí to být vlastně jednoduché látky. Nic komplikovanějšího nebo náročnějšího – nejen realizačně, ale i myšlenkově – si filmaři dovolit nemůžou.“
Photo by Angus McDiarmid, Flickr, CC BY-NC 2.0
Například jen v Irsku v roce 2011 z celkového výnosu z kin, který činil 112 miliónů eur, Irové utratili za své vlastní, národní snímky pouhých 4,4 miliónů, tedy asi 3,9 %. U nás byl tento podíl znatelně vyšší – celých 24,9 % –, a to z jednoho prostého důvodu: česká kinematografie se může opřít o češtinu.
Irové sice mají svůj vlastní jazyk, irštinu, ale pro většinu z nich je mateřštinou angličtina. Irsky se učí ve školách, ale protože jde o povinný předmět, který pak má v zemi jen omezené využití, žákům se do učení moc nechce a dospělí tento jazyk kvůli nepoužívání rychle zapomínají. Natáčet tedy filmy v irštině by se nevyplatilo, protože by jim jen málokdo rozuměl a skoro nikdo by na ně nechodil. Jenže když se v Irsku natočí film anglicky, tak se jazykově nijak neliší od hollywoodské konkurence (od té ho dělí jen onen zmiňovaný malý záběr a okatý nedostatek financí v rozpočtu). Ir tedy raději půjde do kina na velkofilm, kterému bude bez obtíží rozumět, a národní snímek si – když už – pustí doma, až půjde v televizi.
U nás je ovšem situace díky jiné mateřštině trochu jiná. Znalost angličtiny sice napříč generacemi narůstá, ale na sledování amerických filmů v původním znění by se v kině cítil málokdo. Titulky se spoustě lidem číst nechtějí a dabing se jednak stíhá dopředu udělat jen u zlomku filmů (především těch, které jsou orientované na mladší diváky), ale i on mnohým divákům nepřipadá košer. Národní filmy proto u nás mají obrovskou výhodu – rozumíme jim, vidíme v nich domácké tváře, jsou naše a tvoří tak často vítaný protipól cizokrajné a cizojazyčné produkci. Tyto klady pak kolikrát zastiňují i velmi zřetelnou absenci kvality ze strany filmového díla. Zde mám na mysli takový ten myšlenkový pochod: „Ten film sice očividně stojí za bačkoru, ale po všech těch amerických slátaninách je to první česká věc, co je po dlouhé době v kinech, tak co už!“
Photo by Jonathan Kos-Read, Flickr, CC BY-ND 2.0
———————-
Photo by Blixt, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0
Zde si uděláme pauzu. Než příští týden navážeme dalším dílem, řekli byste nám, na jaké filmy do kina obyčejně chodíte (pokud tedy vůbec chodíte)? Spíše na velkofilmy, „které stojí za to vidět na velkém plátně,“ nebo na českou tvorbu s domácími tvářemi a naším jazykem? A pokud to kombinujete, v jakém přibližně poměru? Dejte vědět v sekci komentářů (kde mimochodem stačí vyplnit pouze jméno/přezdívku – s žádnými maily ani adresami se patlat nemusíte 😉 ).
A ještě jedna důležitá věc: Určitě jste si všimli té písničky od Sinead O’Connor přiložené nahoře. Napadlo mě, že když už si tu budeme Irsko představovat skrze film a cestopis, možná by stálo za to si uvést i nějaké ty irské hudební umělce – třeba i poznat a oblíbit si nové zpěváky, zpěvačky nebo kapely. V každé části tedy bude v úvodu jedna písnička, vždy od jiného irského interpreta. Očekávat můžete především písně ze žánrů indie, popu a rocku.
Photo by Johan Larsson, Flickr, CC BY 2.0
Jediným drobným zádrhelem bude, že dané písničky nebudou převzaté z YouTube (kde je ale najdete samozřejmě také), nýbrž ze Spotify. Kdo tuhle hudební databázi neznáte, vřele doporučuji, abyste se na ni mrkli. Po kliknutí na písničku nahoře jen vyplníte pár údajů, založíte si účet a můžete si třeba zrovna tu Sinead v klidu poslechnout. Spotify si zároveň můžete stáhnout z jejich domovských stránek, nainstalovat a okamžitě mít přímo od sebe z počítače přístup k veškeré muzice – jakékoliv zahraniční, ale i spoustě domácí (díval jsem se, že mají v nabídce například Anetu Langerovou, Tomáše Kluse, Kryštofy, Chinaski, Mňágu a Žďorpa a spoustu dalších).
To vše bez poplatku. Spotify žije z reklamy, která se objevuje po stranách okna a občas na vás vybafne mezi písničkami, a z prémiových účtů: Člověk si zadarmo může poslechnout jakoukoliv písničku (a kolik písní chce), a teprve kdo by si ji chtěl stáhnout, musí otevřít šrajtofli.
A proč o tom tak detailně píšu? Vzpomínáte si, jak jsme si ve článku o stahování povídali o tom, jak u nás drhne elektronická distribuce filmů a seriálů? Jednoduše mi přišlo na místě udělat paralelu mezi světem muziky, kde takováto distribuce očividně funguje, a světem filmu, kde to velmi dlouho vázlo, a teprve v nedávné době se situace díky chystanému příchodu Netflixu alespoň trochu posunula k lepšímu…
Photo by Javier Domínguez Ferreiro, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0
———————-
———————-
Korekce: Lucifrid
———————-
Upřímně, nedovedu si vybavit, kdy jsem byl naposled dobrovolně v kině na českém filmu. Nedobrovolně to bylo před lety na film Probudím se včera (zpětně si říkám, že na nás střední škola kladla zvláštní požadavky), a jen mě to utvrdilo v tom, že současná tvorba není nic pro mě.
Česká kinematografie má podle mě slušné herce, obstojné režiséry, a i ten rozpočet se nějakým způsobem vždy splaší. Vyznačuje se však až překvapivě (pardón) dementními scénáři, a ve světle nedávných událostí musím zmínit i často neadekvátní hudbu (Jan Hus je upalován za zvuku elektrických kytar – toho jsme se nechtěl dožít).
Kino navštěvuji už jen výhradně kvůli opravdu vyjímečným filmům. A tím nemyslím ty uměle „senzační“, jako například Nymfomanka z dílny evidentně psychicky narušeného von Triera, ale opravdu vyjímečné. Tak se stalo, že jsem byl tento rok dvakrát na filmu Kingsman, a měl jsem velké nutkání jít potřetí. Obdobná situace s Mad Max.
Omluva za poněkud opožděnou reakci – byl jsem mimo svět. Jinak jsme na tom docela podobně. Já český film v kinech taky neviděl, ani nepamatuji. Naposledy snad Máj, a také to možná bylo něco od školy. Ono to sice není tak, že bych českou tvorbou opovrhoval úplně. Vesnický učitel, Normal, Fimfárum, Hořící keř, Želary, Karamazovi, Alois Nebel, Kytice, Cesta z města, Pasti, pasti, pastičky, Pelíšky, Andělská tvář (ano!), cokoliv od Alice Nellis, některé novodobé pohádky, hodně předrevoluční tvorby – to jsou všechno filmy, na které jsem se podíval a dívám se rád. Jen bych na ně prostě do kina – v té konkurenci, která tam je – asi nešel.
—
Scénáře jsou pech, to máte pravdu. Taky mi občas přijde, že se v téhle oblasti moc nebazíruje na kvalitě, protože se myslí, že „když je to český, lidi na to přijdou tak jako tak“. A možná že ano. Prostě to asi chce občas kouknout na nějakou tu recenzi, dát na rady známých a nechodit na filmy, které za to očividně nestojí. Třeba by se to pak odrazilo na kvalitě.
—
Jedna osobní výtka: Hrozně mi v českých filmech vadí násilím cpaná spisovná čeština. Postava je z Prahy nebo Čech, je třeba v afektu, s někým se hádá, ale koncovky jí tam lítají spisovné, jako by psala diktát. Vždycky mě to hrozně vytrhne z děje a přál bych si, aby si někteří scenáristi uvědomili, že ty postavy, které píšou, mají mluvit jako živí, přirození lidé, ne jako postavy ze Shakespeara.
—
P.S. Šílený Max a Kingsman – skvělý vkus 🙂
P.P.S. Jan Hus a elektrická kytara? Ha! To zní tak libově, že se na to snad i podívám!
Asi to bude překvapení, jelikož ta možnost v otázce vůbec zmíněna nebyla, ale nejraději chodím na ten inteligentnější hollywoodský mainstream (typu Fincher) a především na ty „středněrozpočtové“ evropské snímky, u kterých na mě nevyskakuje z každého rohu na úkor děje product placement a zároveň si udržují alespoň zdánlivou originalitu a nepodléhají nemoci bující v posledních letech (sequelitida).
Tedy, chodil bych, rozhodně častěji, kdyby v 5. největším městě ČR, které představuje zřejmě nějaký pomyslný mezník, kde se již nevyplatí uvádět nic jiného než animáky (nejlépe takové, které v tamějších produkcích míří rovnou na video – zdravíme Winx, Pošťáka Pata aj. (ale co, místnímu Frantovi je stejně šumák, jestli je to nějaký Pixar či co a děcka budou mít radost, že je to všechno barevné a hýbe se to)), komiksy a Trošku (nadnesené, avšak bohužel ne zdaleka tolik, jako by se mohlo zdát), takovéto filmy promítaly. Takhle musím vzít zavděk občasným cestám do přilehlých městysů, což je pro člověka, ochotného za takové filmy zaplatit, příkoří větší, než malé. Dalo by se tedy říci, že jsem ten prototyp „pochmurné drama z šedivých let osmdesátých“.
Schválně jsem nahlédnul do kinopremiér za minulý rok, na které jsem byl připraven vyrazit, než jsem zjistil, že se nepromítají – Les Apaches, Inside Llewyn Davis, Borgman, Trabantem až na konec světa, Her, Sacro GRA, Snabba Cash, Svecenikova djeca, Ida, Boyhood, I Origins, Plemya, Mommy, Kraftidioten, Deux jours, une nuit, Magický hlas rebelky a Raluca. Pak se nelze divit, že si je lidé obstarají jindy a jinak (a nemusí se zrovna jednat o lokální uložiště, na DAFilms jsem například nechal slušný obnos). I přesto jsem však v místních sálech multiplexů daleko častěji, než průměrný Čech (alespoň podle statistik UFD). Na české filmy do kin zamířím zřídkakdy (avšak odmítám být házen do jednoho pytle s typem diváctva, pro který je česká kinematografie přežitek, sám mám odsledováno několik stovek porevolučních snímků, včetně děl studentských či amatérských) a rozhodně se i v ní najdou perly. Co je tím pravým důvodem, je kvalitativní nevyváženost. I na kupříkladu mého oblíbeného Petra Zelenku připadají kromě dle mě kvalitních snímků jako Karamazovi či Rok Ďábla odpudivé blátotlačky typu Příběhy obyčejného šílenství a Samotáři a letošní Ztraceni v Mnichově se obávám rozšíří spíše tyto řady. Proto, nevěda dopředu, nakolik se mohu na daného filmaře spolehnout, že i pro mne nezajímavé téma zpracuje poutavě, zvolím při návštěvě kina raději toho Finchera.
Stálo by za zamyšlení, zdali je tou cestou, která má odvrátit „úpadek civilizace“ kriminalizace a devastační pokuty několika náhodným studentům, či opravářům autobusů, které mají stejně sloužit hlavně jako odstrašující gesto a ne, jak podotkl Veselovský, umožnění rychlého a levného přístupu ke všemu, o co má dotyčný zájem. Příklady typu Spotify či Steam v tomto ohledu myslím jednoznačně dokázaly, na čí straně je asi ta delší část provazu.
Zdravím a taky se omlouvám za poněkud opožděnou odpověď: Obávám se, že jste se svým filmovým vkusem v menšině, a právě proto na tom tratíte. Ono tu jde asi hlavně o peníze. — Když se do českého kina v méně zabydlené oblasti nasadí rodinný film, musí na něj kromě dítěte jít minimálně ještě jeden člověk. To máte rovnou dvojnásobný výdělek – není divu, že animáky tolik vydělávají a že jsou všude. — Když tam nasadíte nějaký mainstreamový výplach, nejlépe již sedmý díl ze série, také to vydělá, protože tyhle filmy jsou vytvořené tak, aby nalákaly co nejvíce lidí. — A české filmy také budou frčet vždycky, ať už budou jakékoliv kvality. Třeba zrovna z poslední tvorby toho Trošky se mi dost líbila Andělská tvář, ale z té nebyl kdovíjaký hit – lidé ho mají rádi v pozici režiséra, který točí „milé české komedie z venkova“ a přijde mi těžké mu v tomhle ohledu vyčítat třeba ty Babovřesky. Prostě jde divákům na ruku. — Filmy s originálním námětem, filmy těžké, smutné, pošmourné, neznámé, cizí apod. jsou ale jiné kafe. Ne každý na ně je, ne každému se chce do rizika, ne každý na ně má vždy náladu. Diváků, kteří by je dokázali oceňovat dostatečně často a pravidelně na to, aby se tyhle snímky nasazovaly i v menších kinech, je prostě málo.
—
Takže přesně jak píšete, jsou potřeba alternativní zdroje. V Americe se v posledních zhruba dvou letech dělá taková šikovná věc, že se nějaký nezávislý, zajímavý film nasadí třeba jen v pár kinech v L.A. a New Yorku, ale ten samý den (případně s párdenním zpožděním) je uveřejněn na nějakém streamovacím portálu nebo kabelovce. Pokud tedy mají lidé předplacený třeba Netflix nebo Hulu, mohou se k tomu novému snímku dostat (téměř) okamžitě, za malé peníze a nemusí kvůli tomu nikam jezdit. Je otázkou, jak by to fungovalo u nás. V Americe žije přes 300 miliónů lidí. Tam i když si nějaká služba najde jen malý okruh zákazníků, pořád má dost dobrou šanci na sebe vydělat. S 10 milióny jsme na tom podle mě podstatně hůř. Ale kdo ví – Spotify už tu máme, Netflix se blíží, ono to k nám určitě všechno jednou dorazí.
—
A kvalitativní nevyvážeností české tvorby jsem jednoznačně s vámi. Jak jsem psal Bohoušovi, když se zamyslím, napadá mě spousta výborných českých filmů. Problém je, že na otázku, „Koukáš se na český věci?“ většinou odpovídám, „Ne,“ protože mě v první řadě napadají právě ty nekvalitní příšernosti typu Kameňáků, Rafťáků, Babovřesků, Bobulí, Mužů v říji, Žen v pokušení nebo na poli seriálů Ulice, Ordinace, Pojišťovna atd. Vím, že se dělají i kvalitnější pořady a filmy, ale ty mi přijdou, že nemají ani zdaleka takovou reklamu, takové pokrytí. Je to škoda, ale pokud na to lidé chodí, je těžké tomu vyčítat, že to existuje. Kdyby chodit přestali…