Gay postavy v pohádkách

Do kin se nám za pár měsíců přiřítí plastelínový film Škatuláci od studia Laika, které nám v roce 2012 přineslo velmi kladně přijatého Normana a duchy; nedávno byly odsouhlaseny přípravné práce na celovečerním snímku na motivy dětského pořadu Strážci vesmíru; před pár týdny se také kromě Dobrodružství pana Peabodyho a Shermana z amerických kin po neuvěřitelně dlouhé době dostalo Ledové království, podle mnohých nejlepší animák od Disneyho od dob Lvího krále a zároveň šestý nejvýdělečnější film v dějinách kinematografie; a ač by se to na první pohled nemuselo zdát, všechny tyto filmy mají hned dvě věci společné: Jednak jsou cílené v první řadě na děti, ale také se – ať už v pozitivním či negativním slova smyslu, dobrovolně či mimoděk – účastní velmi ožehavé konverzace na téma hollywoodského nakládání s homosexuálními herci a postavami.

Předpokládám, že ty z vás, co čtou tento řádek, jsem úvodním odstavcem zaujal, ale zároveň nerozlítil natolik, abyste mi šli rovnou do sekce komentářů důrazně vysvětlit, že jsem učiněný Antikrist, pokud si myslím, že je taková kombinace nejen možná, ale také vhodná ke konverzaci. Tak se do té konverzace tedy pusťme.

A začněme rovnou u filmového giganta Disneyho. Disney od svého založení vyprodukoval desítky animovaných filmů, ale třebaže je v populaci každý zhruba pětadvacátý člověk gay či lesbička (a v řadách samotných zaměstnanců Disneyho je a bylo podle nejrůznějších statistik a z nejrůznějších důvodů až 40 % lidí homosexuální orientace), firma tento fakt ve své tvorbě až do sklonku dvacátého století nijak neodrážela. To jí ovšem nemůžeme mít příliš za zlé, neboť homosexualita jako taková – jak čtenáři znalí tohoto článku již dobře vědí – byla dlouhá léta na černé listině motivů, jejichž zobrazování americká filmová cenzura výslovně zakazovala.

Avšak ani po zrušení tohoto filmového Kodexu se toho u Disneyho příliš nezměnilo. Téma homosexuality zůstávalo i nadále tabu. Z pohledu tehdejší morálky šlo o téma problematické (Zde se používala výmluva: „Náš postoj nedávejte za vinu nám, ale společnosti jako takové.“) a z pohledu obchodního proto o jasný finanční risk.

To vše se ovšem mělo změnit s příchodem Michaela Eisnera, který  v roce 1984 k Disneymu nastoupil do pozice výkonného ředitele. Eisner se téměř vlastnoručně postaral o jakousi disneyovskou renesanci: Ve snaze nerecyklovat stále jedny a ty samé příběhy donutil tvůrce popustit uzdu fantazii a vydat se do neprobádaných vod originálních nápadů; do určité míry upustil od tradičních evropských pohádkových motivů a postrčil scenáristy a animátory směrem k rozmanitějším příběhům; právě pod jeho vedením také roku 1991 započala tradice jakési interní odnože gay pride nazvaná „Gay dny ve Světě Walta Disneyho“; a konečně v roce 1994 šel do kin Lví král, který ale strhl tak ohromnou lavinu reakcí, že na dlouhou dobu zvrátil původní vývoj firmy k větší inkluzivnosti.

Lví král byl totiž hit a viděl ho skoro každý, a to včetně silně křesťansky založených diváků. Právě jim se tak úplně nepozdávaly postavy Timona a Pumby – divočáka a surikaty, obě to postavy mužské, kteří se ve filmu starají o výchovu ústředního lvíčete Simby – a také postavy Scara, hlavního záporáka, o němž Simba „nemá ani ponětí, jak moc je divný“. A když píšu, že se jim „nepozdávaly“, narážím tím na celostátní pobouření ze strany šestnáctimiliónové kongregace Jižanských Baptistů, kteří film označili za „nekřesťanskou a nemorální žumpu, již Disney pumpuje do amerických domovů.“

Baptisté vytáhli proti Disneymu do boje a třeba takový reverend Roy Fisher o tomto filmu prohlásil následující: „Před tradičními rodinnými hodnotami Disney tímto upřednostnil propagaci homosexuální agendy. Nastal čas, abychom přestali podporovat ty společnosti, jež prosazují nemorální ideologie a praktiky.“ Přesvědčeni, že „produkce Walta Disneyho dnes nabyla tak obscénních rozměrů, že kdyby Walt jen věděl, jaké zlo Michael Eisner napáchal na jeho společnosti, jistě by se obracel v hrobě,“ celých dvanáct tisíc texaských baptistických delegátů odhlasovalo veřejný bojkot Disneyho a všech jeho dceřiných společností.

Jakmile byl tento bojkot ohlášen, média si na celé aféře náramně smlsla. Kvůli celé této kontroverzi se cena Disneyho akcií propadla do nevídaných hlubin a není proto divu, že vedení společnosti muselo reagovat… A zareagovalo vcelku pochopitelně: Všechny homosexuální odkazy a postavy byly z jejich budoucí tvorby preventivně odstraněny. Tedy až do roku 2013, kdy se do kin dostalo Ledové království a v něm postava princezny/královny Elsy.

A že nikde ve filmu není řečeno ani půl slova o tom, že by Elsa byla lesbička? To ani být nemusí. Ostatně ona tak ta postava ani nemusela být zamýšlena. LGBT komunita se v ní prostě jen zhlédla, protože v jejím prokletí/výjimečnosti, vyloučení ze společnosti, osamění a koneckonců i písni „Let It Go“, v níž se zpívá „Nech to být, nech to být./Otoč se k nim zády a práskni dveřmi./Je mi jedno,/co o mně řeknou./Ať si venku třeba zuří sněhová bouře./Mně zima beztak nikdy nevadila,“ viděla paralelu s vlastními každodenními boji.

A co na to Baptisté tentokrát? V podstatě skoro nic… Americká společnost od začátku devadesátých let trochu povyrostla, takže kvůli takovýmhle drobnostem pěnu u pusy již nemá. I když… vlastně má.

Na vlastní kůži se o tom již párkrát přesvědčili tvůrci z animační společnosti Laika, která stojí za filmy Koralína, Norman a duchové a brzy již i za Škatuláky. Když šel v roce 2012 do kin Norman a duchové, všechno vypadalo až do poslední chvíle růžově. Jenže v jedné ze závěrečných scén postava středoškolského fotbalisty, který byl ve filmu do té doby charakterizován jako milý dutohlav a klasický objekt dívčích tužeb, pronesla cosi o svém příteli… a (nejen) američtí diváci mohli zešílet.

Obzvláště silně prokřesťanská a na „tradiční“ hodnoty zaměřená organizace „Milión matek“ hlasitě hartusila, že homosexuální postavy nemají ve filmech pro děti co dělat, a že je to od režisérů pěkný podraz podstrkovat takhle nic netušícím americkým divákům svou „homosexuální agendu“. Tvůrci na to zareagovali prohlášením, že jim přišlo jednak logické, aby ve filmu o (ne)toleranci byla postava s přesahem do reálného života, a také že už bylo na čase, aby se v mainstreamovém filmu objevila nějaká ta homosexuální  hlavní postava, co by nebyla stereotypicky zženštilá a afektovaná karikatura pro smích ani na konci filmu nezemřela.

Podruhé se Laika dostala do křížku s konzervativci už jen při vypuštění teaseru ke Škatulákům. V něm totiž hlas vypravěče vysvětluje, že „v rodině je občas jen matka a občas i otec. Občas jsou v ní otcové dva a občas místo nich dvě matky. Občas jsou v ní matka, otec, babička, dědeček, prapodivné tety s ještě prapodivnějšími klobouky, sluha a staří strýcové, co nedělají nic jiného, než že jedí neobyčejné smradlavé sýry. A občas v ní není vůbec nikdo.“ Ona jediná věta – že neuhodnete, která? – vlila mediálním hlasatelům a profesionálním dotčeným chudinkám novou krev do žil. Slova „homosexuální agenda“ byla opět skloňována ve všech pádech a fakt, že jde o film pro děti, byl konzervativci jasně chápán jako přitěžující okolnost.

Laika a klasické disneyovské animáky ovšem nejsou jedinými škůdci, co tu a tam čeří jinak poklidné vody heterosexuálního mainstreamu. Již od osmdesátých let se to daří i muppetům Erniemu a Bertovi – loutkovým maňáskům z pořadu pro děti Sezame, otevři se. O jejich sexuální orientaci se spekulovalo, spekuluje a spekulovat bude až do omrzení. Již v roce 1980 psal Kurt Andersen: „Bert a Ernie se chovají stejně jako milióny dalších milujících a nenápadných gayů, lesbiček a maňásků. Pracují a žijí si spolu úžasně spořádaným životem v bezchybně zařízené skříňce.“ Tady sice máme co do činění s oním klasickým stereotypem, který praví, že se všichni homosexuálové vyznačují dokonalým smyslem pro interiérový design, ale člověk alespoň ví, že to ten pán vlastně myslí dobře.

Z druhé strany barikády se na vztah těchto dvou postav díval reverend Joseph Chambers: „Bert a Ernie jsou dospělí muži, co spolu sdílí nejen jednu domácnost, ale také jednu ložnici. Vyměňují si mezi sebou oblečení, vaří a jí spolu a mají také celou řadu nestydatě zženštilých vlastností. Bert v jednom díle učí Ernieho vyšívat. V jiném spolu zase zalévají květiny. Jestli tohle nemá znázorňovat homosexuální svazek, tak si ani nedokážu představit, co by už jen mohlo.“ V žádném z doposud odvysílaných dílů spolu sice tyto dvě postavy nevyšívaly ani si nevyměňovaly oblečení, a Ernie si ty kytky také zaléval sám, ale jako pokus o solidní argument dobré…

Tvůrci pořadu se k těmto spekulacím každopádně museli vyjádřit. A to byste nečekali – všechno popřeli. A popírají to dodnes, ačkoliv spekulací neubývá a ovzduší ve většinové společnosti se do určité míry změnilo k lepšímu. Jednak se proto dočtete, že Ernie a Bert „jsou přece jen loutky, a ne lidé,“ že „jsou to prostě jen dobří kamarádi,“ a také že „v oné ložnici spí na dvou jednolůžkách, nikoliv na jednom dvojlůžku.“

S Teletubbies to bylo v podstatě to samé v bledě modrém. Oprava: ve fialovém. Seriál byl v roce 1999 veřejně napaden kazatelem Jerry Falwellem za údajné poskytování homosexuálních vzorů americké mládeži a tím pádem za spoluvinu na jejím morálním úpadku. Terčem jeho kritiky byl fialový Tinky Winky: „Je fialový, což je barva homosexuálů, a na hlavě má trojúhelník, což je zase homosexuální symbol,“ povídal tehdy každému, kdo byl ochotný ho poslouchat (Ano, ano, v Německu ve třicátých a čtyřicátých letech byl ten trojúhelník obzvlášť v módě!), a podotýkal ještě, že je Tinky Winky přece očividný gay už jen proto, že nosí kabelku.

Mimochodem, za tuhle poslední věc se Falwellovi nemůžeme příliš smát, protože tenhle bez pardónu dementní argument, který celoplošně spojuje homosexualitu s posedlostí módou – a obzvlášť tou ženskou módou –, žije dodnes. Sám jsem si zrovna nedávno vyslechl, že „ten fialovej je přece buzna, protože má na ruce kabelku.“ Ve své době každopádně na Falwellova slova reagoval Steve Rice, mluvčí vlastníka práv k Teletubbies, vyjádřením, že Tinky Winky nenosí kabelku, ale kouzelnou tašku, a že už jen samotná myšlenka jeho homosexuality „je naprosto absurdní a vlastně i docela urážlivá.“ Jak to s tou urážlivostí myslel, to už se asi nikdo nedozví.

Na podobné argumenty byste jistě narazili i při bližším pohledu na „kontroverzi“ stejného typu, která se tu a tam objeví v souvislosti s českým večerníčkem Pat a Mat. Upozorňuji, že ve všech případech je urážlivá ne ona možnost, že by ty postavy mohly být gay, ale ono hlasité popírání, že „gay rozhodně nejsou, ba ani nemohou, a jak si vůbec dovolujete něco takového ve spojitosti s pořadem pro děti vůbec naznačovat?!“

V případě Strážců vesmíru – které sem přidávám pro doplnění širších souvislostí – pro změnu nešlo o ztvárňované postavy, ale o herce, jež je ztvárňovali. Vlastně jen o jednoho herce: Davida Yosta. Pokud si vzpomínáte, Yost v seriálu hrál prvního modrého Strážce (Stranou jejich barev raději ani moc nepřemýšlejte, proč žlutou Strážkyni hraje Asiatka, černého Afroameričan, modrého kluk, růžovou dívka a mužně-agresivně rudého další kluk, kterému nota bene v žilách koluje trocha indiánské krve… Z té haldy urážek a stereotypů by vám nemuselo být dobře.), jehož civilním alter egem byla postava klasického šprta. Po nějaké době tato postava v seriálu přesídlila na mimozemskou planetu a diváci se s ní tak přestali vídat. Jen málokdo však tušil, že sám Yost neodešel dobrovolně, ale byl vyhoštěn producenty a režiséry, kterým přišlo nemyslitelné, že by postavu superhrdiny hrál gay.

Yost ovšem svou homosexualitu médiím potvrdil až v roce 2010, takže v době jeho odchodu šlo čistě jen o spekulace. A spekulovalo se o něm údajně již od jeho samotného obsazení. Podle vlastních slov si musel kolikrát během natáčení od členů štábu vyslechnout, jak děsný je to „buzerant“, a producenti – kteří už kuli pikle, jak se ho zbavit a jen hledali důkaz – si dokonce zvali na kobereček jeho herecké kolegy s výzvou, aby jim Yostovu homosexualitu nějak potvrdili. Na place bylo nakonec tak dusno, že se Yost během jednoho oběda jednoduše sebral, odešel a už se nevrátil. Kam šel? Na dva roky to zapíchnul v jednom z oněch úžasných zařízení, kde se emočně zmučení gayové a lesbičky snaží přeorientovat modlením. Po dvou letech neúspěchů se nervově zhroutil a musel být na pět týdnů hospitalizován. Po propuštění z nemocnice pak na rok odjel do Mexika, kde se konečně jakž takž srovnal a se vším smířil.

—————

—————

A jak tohle všechno se vším ostatním souvisí? Jak už to tu bylo několikrát zmíněno, onen prostý fakt, že se ve všech případech jednalo o filmy a seriály pro děti, fungoval jako přitěžující okolnost. Oni totiž lidé na jednu stranu rádi říkají, že „být gay je každého věc,“ že „to neřeší,“ a občas i že „na tom přece nic není“ – vypadají tak světácky a pokrokově –, jenže jakmile dojde na tvorbu pro děti, snaží se ti samí lidé ony děti z nějakého důvodu před jakýmkoliv zobrazením homosexuality ochránit. Ochránit před čím? A proč?

Dětem je přece úplně jedno, kdo s kým chodí, a kdo jaký je. Jednou by se o existenci lidí, kterým se líbí jiní lidé, beztak musely dozvědět, a kde jinde by k tomu mělo dojít, než v bezpečném prostředí pohádek? Podle mého tu nejde ani tak o děti, které tyhle „věci“ beztak zase tolik nezajímají, jako spíše o jejich rodiče, kteří s těmito „věcmi“ prostě jen nejsou tak docela smíření. Právě rodiče s nimi mají problém, nechtějí je nikde vidět a platforma pohádek jim k téhle vynucené cenzuře poskytuje ideální prostor. Kde jinde by se jejich bigotnost a homofobie dala tak snadno svést na potřebu „ochránit“ nevinnost těch nejmladších? A fakt, že jde o děti, jim zároveň poskytuje velmi těžce průstřelné argumenty: Bezdětní lidé najednou nemají nárok vyjádřit svůj názor, protože neví, o čem mluví; a zároveň ti rodiče, kteří by s nimi nesouhlasili, jsou automaticky označeni za rodiče špatné a nezodpovědné. Šikovné, že?

Velmi často člověk narazí na argument, že rodiče nevědí, jak by svým dětem měli takovéhle „věci“ vysvětlit. K něčemu podobnému se v jednom ze svých vystoupení vyjádřil i komik Louis C. K.: „Lidi o tom občas mluví, jako by to byla společenská věc, součást veřejný debaty. Jako třeba když vidíte nějakou babu, jak si v televizi stoupne a řekne: ‚Jak mám svému dítěti vysvětlit, že se spolu mohou nechat oddat i dva muži?‘ Co já vím?! Je to tvůj fracek, tak mu to prostě nějak řekni. Co je komu do tebe? Dva chlapi se mají rádi, ale vzít se nemůžou, protože ty nejsi schopná si na pět minut sednout se svým harantem a promluvit s ním? Co je komu do tvýho dítěte?“ Louis C. K. je pro leckoho silná káva – to beze sporu –, ale něco na tom bude. Člověka musí napadnout, proč by někdo úmyslně omezoval druhé jen proto, že sám není s to něco pochopit.

A ohledně toho vysvětlování: Nebudete tomu věřit, ale děti umí být i velmi chápavé, takže zase tolik vysvětlování není potřeba. Například nám velmi dobře známá americká herečka Ellen Pompeo to jednoduše vyřešila tak, že své dceři, která si se svou panenkou Barbie a jejím přítelem Kenem velmi ráda hraje na svatbu, koupila ještě druhý pár Barbie a Kena, aby si ty novomanžele malá mohla patřičně promíchat.

Nebo můžete šprčkům pustit Dobrodružství pana Peabodyho a Shermana, kde je ona paralela mezi odlišností ústředního psa a homosexualitou vidět stejně jasně a nenásilně jako v kterémkoliv z X-Menů. Takže kdyby na onu strašidelnou otázku někdy došlo, můžete špuntům říct: „No, víte, to je jako v tom filmu s tím hafanem…“

Konečně i Daniel Radcliffe, kterého celý svět zná jako Harryho Pottera, si také přidal svou troškou do mlýna: „Když jsem si uvědomil, že někteří lidé mají s homosexualitou problém, byl to pro mě hrozně zvláštní pocit. Jako dítě se o tomhle se mnou vůbec nikdo nebavil. Nikdo mi to nevysvětloval. Prostě mi jen řekli: ‚Tohle je Mark, Mark je gay,‘ a od té chvíle pro mě Mark byl prostě jen další z tátových kamarádů, co místo o přítelkyni mluvil o svém příteli. Bylo mi tehdy pět a tyhle věci mi stejně byly šumák. Přišlo mi to úplně normální a přijde mi to tak dodnes.“

Na závěr by se tedy možná hodila jedna drobná rada: Rodičové, nepřenášejte vlastní předsudky a nejistoty na své děti, neučte je nenávidět. Dokud jsou malé, tak vám to sice budou baštit a budou vás ve všem bezpodmínečně napodobovat, ale až vyrostou a dostanou vlastní rozum, spoustu těchto předsudků samy přehodnotí. A vy se pak možná v jejich očích stanete docela obyčejnými bigoty ze staré školy a s omezeným náhledem na svět. Onen svět se mění a možná by nebylo na škodu odhodit předsudky stranou a ve vlastním zájmu se změnit s ním.

—————

Aktualizace z června 2016: Člověku se ani nechce věřit, jak velký krok kupředu americká společnost udělala od doby, kdy vyšel tento původní článek. „Gay postavy v pohádkách“ byly napsány na počátku období změn, kdy ještě nebylo jisté, jestli samotná existence snímku Dobrodružství pana Peabodyho a Shermana, teaseru ke Škatulákům, nezadané Elsy v Ledovém království a gay fotbalisty v Normanovi a duších (a několika stereotypických, vágně homosexuálních záporáků z Disneyho klasických pohádek) povede k dalším, výraznějším pokrokům v oblasti reprezentace LGBT komunity v animovaných filmech.

Dnes už je ale s odstupem vidět, jakým směrem se společnost a hollywoodská tvorba vyvíjí. USA vloni zlegalizovaly homosexuální sňatky, herecké coming-outy už zdaleka nejsou takové mediální terno, jaké bývaly, a lidé si na přítomnost LGBT lidí všeobecně docela zvykli. Na poli seriálové zábavy sice LGBT postavy pořád umírají častěji, než by bylo zdrávo, a ve vysokorozpočtových, mainstreamových filmech reprezentace stále těžce kulhá, ale přesto je vidět, že se Hollywood snaží. V rámci možností. A to i v případě animovaných filmů pro děti. Tak se na ty novinky pojďme v rychlosti společně mrknout.

V první řadě přibylo případů okrajové, téměř nepostřehnutelné reprezentace v pozadí animovaných filmů. Řeč je tu o postavách, které třeba ani nemají jméno a ve filmu jsou jen na pár vteřin, ale tvůrci si u nich přesto dali tu snahu, aby divákům jasně naznačili, jak se věci mají. A neudělali to jen proto, aby dané postavy nějakým způsobem zesměšnili. V Zootropolis jste například mohli postřehnout dvojici antilop, které bydlí vedle ústřední králice a v jedné scéně projdou před jejími dveřmi. Nebo v Ledovém království si fanoušci s odstupem času všimli, že má prodejce z horské chaty vedle sebe obrázek svojí rodinky. A tvůrci Hledá se Dory dali hned do traileru několikavteřinovou scénu, v níž chobotnice poplaší matky jednoho škvrněte, když ho vyhodí z kočárku a převlékne se za něj.

Trochu více byla v Zootropolis vidět postava recepčního geparda, který byl minimálně rodičům „jasný“ od chvíle, kdy poprvé otevřel pusu a vypadla mu z ní kabelka. A Gobber ze série Jak vycvičit draka zastával ještě podstatnější roli. Ve druhém díle dračí filmové série se v závěru díval na manželskou hádku rodičů hlavního hrdiny a pronesl, „Přesně kvůli tomuhle jsem se nikdy neženil. Kvůli tomuhle a té druhé věci.“ Jak vám ovšem určitě došlo, zrovna v tomto případě jde o reprezentaci-nereprezentaci. Gobberovu hlášku postřehl jen málokdo, a sama o sobě je tak vágní, že vlastně může znamenat cokoliv. Herec a moderátor Craig Ferguson, který postavu daboval, sice později v tisku potvrdil, jak ta replika byla myšlena, ale osobně mi to přijde jako stejný krok nikam, jako když J. K. Rowlingová prozradila, že je Brumbál gay. Což udělala teprve pár let po vydání poslední knihy o Harrym Potterovi, takže tím fanoušky docela překvapila, jelikož z textu to poznat vážně nebylo.

A nakonec se zmíníme o několika hashtazích, protože právě na sociálních médiích se svádí několik dalších fanouškovských LGBT půtek. Ta první se týká Ledového království. Dvojka tohoto úspěšného filmu se připravuje a fanoušci nelení a dávají studiu najevo, co by ve filmu chtěli vidět. Interpretace královny Elsy coby lesbičky se uchytila a fanoušci se pomocí permanentně trendujícího hashtagu #GiveElsaAGirlfriend (Dejte Else přítelkyni.) pokouší podpořit studio, aby se nebálo jít do finančního rizika, a po téměř stovce let od založení představilo divákům první LGBT hrdinku. Tak snad to vyjde.

A snad vyjde i Poe Dameron z Hvězdných válek (protože Captain America gay nebude, ani kdyby se fanoušci na Twitteru třeba zbláznili). Já vím, najednou jsme přeskočili od animáků do sféry hraných filmů, nicméně pořád jde o Disneyho – Disney v minulých letech odkoupil jak společnost Marvel, tak i Lucasfilm – a pořád jde o filmy s primárně mladší cílovou skupinou. Stranou Hvězdných válek poměrně dlouho trendoval na Twitteru hashtag #PoeFinn, čímž fanoušci dávali najevo své přání dát dohromady právě tyto dvě postavy. Zatímco je ale nepravděpodobné, že by studio udělalo homosexuála z hlavní postavy Finna, protože by to bylo příliš finančně nebezpečné, Poe se přeci jen jeví jako vhodný kandidát. Postava je to zcela nová, je sice důležitá, ale okrajovější, sexuální orientaci v Epizodě VII nemá přesně vymezenou, a sám režisér J. J. Abrams se nechal slyšet, že by nebyl proti.

Zato Captain America? Proti nápadu spárovat ho s Buckym, který vyplynul z hashtagu #GiveCaptainAmericaABoyfriend (Dejte Kapitánu Amerikovi přítele.), se postavila většina fanouškovské obce. Ona je jedna věc vzít si okrajovou postavičku z nepříliš známé knižní série a změnit jí ve filmu sexualitu (Gobber) nebo vytvořit postavu zcela novou a udělat z ní to či ono (Poe Dameron, Elsa, Brumbál), ale… Vzít známou, zavedenou a oblíbenou postavu typu Captain America, a takto zásadním způsobem změnit její charakter? Ačkoliv mně by se to třeba líbilo, protože mám rád, když tvůrci experimentují s materiálem a s diváckými očekáváními, většinové publikum by takovou změnu prostě neskouslo. Studio do něčeho takového nepůjde, protože by díky lavině nenávisti mohlo přijít o zisky v řádech stovek miliónů (tady se ostatně stačí podívat k Sony na Krotitelky duchů, že?). Jestliže chtějí američtí liberálové udělat cestu vpřed v rámci reprezentace LGBT komunity v mainstreamových filmech, obávám se, že zrovna tudy cesta nevede.

A kudy vede? Přes nové postavy nebo využívání již existujících LGBT postav ze známých předloh. Například v superhrdinském žánru se LGBT postavám studia vyhýbají jako čert kříži už tak dlouho, že to začíná být trapné. Nezbývá tedy, než Hollywoodu držet palce. Snad nám již brzy dá dostatek důvodů k nové aktualizaci tohoto článku.

———————–

Tento článek původně vyšel na stránkách www.obrazor.cz.

———————–

Korekce: Filip Šula

————————

Primární zdroje:

http://ohnotheydidnt.livejournal.com/73834152.html

http://muppet.wikia.com/wiki/Are_Ernie_and_Bert_gay%3F

http://www.nytimes.com/1999/02/11/us/national-news-briefs-falwell-sees-gay-in-a-teletubby.html

http://www.cracked.com/blog/4-tv-shows-you-loved-that-were-nightmare-behind-scenes/