HLOD 45 ← → HLOD 47

HLOD 46 – 3. 11. 2016 – Přijde mi zajímavé v reálném čase sledovat, jak dokáže hollywoodská touha po stále větších výdělcích vzít jednoduchý nápad a nechat ho narůst do tak nekontrolovatelných rozměrů, až pod vlastní tíhou zadusí onu původní, krásnou myšlenku. O čem je řeč? O Netflixu a jemu podobných službách. Netflix sice nebyl první společností, která nabízela VOD (video na vyžádání, tedy streamovací internetovou televizi), nicméně jako prvnímu se mu podařilo narůst do takové míry, že k sobě přilákal pozornost médií a studií. Čím více diváků se Netflixu podařilo nalákat ke své online knihovně filmů a seriálů, jejichž licence společnost odkupovala od všech velkých hollywoodských studií a distributorů, tím více si tato studia a distributoři začali uvědomovat, že jim tímto mediálním kanálem utíkají potenciální výdělky. Jistě, trochu peněz dostali za prodej licence, ale kdyby si vytvořili vlastní službu podobnou Netflixu, tak by té zpropadené firmě nemuseli prodávat nic. Všechny své projekty by uváděli pěkně na domácí platformě a veškeré zisky ze sledovanosti by skončily v jejich vlastní kapse… Tento myšlenkový pochod měl před pár lety dva přímé následky, z nichž vyplynul pro Hollywood poměrně závažný následek třetí:

1) V prvním kroku se zrodil nespočet nových VOD platforem jako například HBO GO, Amazon Prime, Hulu Plus, ABC GO, Fox NOW, CBS All Access, NBC On Demand, BBS iPlayer, DirecTV, All 4, Sky Go, Vimeo, iTunes, Google Play, DirecTV, Yahoo Screen atd. Koncentrát poskytovatelů VOD služeb se naředil.

2) Ve druhém kroku všechny tyto služby zjistily, že zatímco Netflix do té doby těžil z toho, že ve své knihovně mohl střádat všechny možné filmy a seriály ze všech možných míst – pro uživatele tedy bylo pěkně všechno na jednom místě –, tak když se filmová a televizní tvorba tímto způsobem rozprskla mezi desítky nových platforem, každá sólová knihovna najednou zela prázdnotou. VOD kanály velkých televizních stanic si možná ještě vystačily s vlastní tvorbou, ale platformy typu Amazon Prime, Hulu Plus, iTunes nebo zrovna Netflixu, které do té doby žily z produktů, k nimž  jim ostatní studia dovolovala odkupovat licenci, se musela spokojit s jejich starou a/nebo druhořadou tvorbou, případně nabízet svým předplatitelům kvalitní snímky s několikaletým zpožděním. Což není právě nejlepší obchodní model.

Photo by Pietromassimo Pasqui, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Netflix se tedy jako první vydal cestou vlastní tvorby. V roce 2013 vydal vůbec první seriál z vlastní produkce, House of Cards, a změnil tím pravidla hry. Vydal ho najednou, čímž dal vzniknout kultuře binge-watchingu (sledování mnoha dílů seriálů naráz), a vyprodukoval ho tak kvalitně, že s ním následující sezónu vymetl (nejen) ceny Emmy. Následoval další majstrštyk v podobě Orange Is the New Black a pak už to jelo. Přišel Sense8, Black Mirror, marvelovský Daredevil, Jessica Jones a Luke Cage, několik projektů vystavěných kolem youtuberů, talk show Chelsea Handler a kvantum dalšího obsahu. Netflix se letos rozšířil do více než 190 zemí světa a jen v následujícím roce chystá do originální tvorby investovat více než 6 miliard dolarů. A jeho příkladu si všimli i ostatní poskytovatelé VOD. Amazon přišel například se seriály Transparent, The Man in the High Castle nebo Mozart in the Jungle, Yahoo Screen s Burning Love, Hulu s Difficult People a 11. 22. 63, DirecTV s Kingdom a třeba Vimeo s Garfunkel and Oates nebo Darby Forever.

3) Takhle to zní báječně: Divák má nepřeberné množství programů, z nichž si může vybírat. Je jen na něm, na co se kdy podívá, a už jen díky samotnému objemu produkce si může být jistý, že vždycky najde něco, co ho osloví. Jenže v tuhle chvíli dochází k onomu ohlašovanému třetímu kroku, jímž se studia ve snaze vydělat dostala příliš blízko k okraji skály a šlápla do prázdna. Divák má sice na výběr z nepřeberného množství seriálů, jenže každý z nich je na jiné platformě. Když si tedy nějakým zázrakem pamatuje, jaká společnost vyrábí který seriál, a ví tedy, kam za ním má jít, narazí na (pro obyčejného člověka) nepřekonatelnou finanční překážku. Každá VOD platforma je zpoplatněná, každý odběr vyjde na něco kolem $10 měsíčně, a ačkoliv mezi nimi existuje určitá kombinovatelnost, kdyby si měl člověk platit za přístup ke všem seriálům, které ho oslovily, vyšlo by ho to na půlku výplaty.

Diváci se sice dají hodně ždímat, ale čeho je moc, toho je příliš. Snaha studií vydělat o pár milionů víc sice vedla k obrovskému boomu v televizní produkci, ale zároveň tuto produkci rozštěpila, naředila a nejspíše studiím ani nepřinesla ty kýžené miliony. Jestli studia něčeho zaručeně dosáhla, tak akorát navýšení počtu pirátů. Obyčejný Američan si dnes bez cavyků platí obyčejnou kabelovku, kde má několik (desítek až stovek) kanálů, možná si díky Hře o trůny připlácí za premium cable; a leckdo už je ochotný vypláznout dalších necelých deset babek za Netflix. Ale tím to končí. Třicet dolarů za televizi je ažaž. Kdo se chce dívat na něco, co na těchto třech místech nenajde, má buďto smůlu, anebo se musí z ekonomických důvodů uchýlit k pirátství. A studia si za to vlastně mohou sama. Netflix ještě před pár lety poskytoval skvělé východisko ze streamovací nouze. A jak se mu Hollywood odvděčil? Pokusil se mu podrazit nohy. A jak je na tom Hollywood teď? Padá na hubu sám.