HLOD 43 ← → HLOD 45

HLOD 44 – 7. 10. 2016 – Před nějakou dobou se LadyJ v komentářích pod článkem o bavičích ptala, „jestli jsou v amerických kinech vůbec k vidění dabované filmy (nemyslím animáky, ale klasický cizojazyčný film předabovaný do angličtiny),“ a mně tohle téma přišlo natolik zajímavé, že jsem slíbil, že se na něj společně podíváme v následujícím hlodu. Čili teď. Jak to tedy v Americe – a na tohle pozor, budeme se bavit výhradně o USA, a i tak půjde o hodně obecné povídání – funguje s titulkovanými a dabovanými zahraničními filmy? Promítají se? Je o ně zájem? Rychlá a jednoduchá odpověď zní: moc ne. Za což částečně může pohodlnost Američanů, částečně zdánlivá jinakost cizokrajných filmů a částečně vyčůranost hollywoodských bossů. Pojďme si to trochu přiblížit.

1) Pohodlnost Američanů: Pohodlnost je možná příliš silné slovo, ale faktem je, že většina Američanů není ochotna číst titulky, a to buď proto, že se jim prostě nechce, nebo proto, že na ně nejsou zvyklí. Nám možná čtení titulků přijde přirozené, protože se u nás tahle technika využívá již desítky let, ale v USA ještě donedávna Hollywood pokrýval téměř celý filmový trh (podobně jako si dnes Indie vystačí s Bollywoodem). Filmy se točily jen v angličtině, titulky tedy nebyly potřeba, lidé si na ně nezvykli a dnes, když se jim otevřely dveře k zahraničním filmovým kulturám, tak jednoduše nestíhají zároveň číst a sledovat obraz. Titulky je ruší, kazí jim divácký zážitek a oni se jim proto vyhýbají. Titulkované filmy se tedy sice promítají, ale zpravidla jen v několika málo sálech ve vybraných „artových“ kinech. Mají auru „filmů pro náročné diváky“, pro fajnšmekry, přičemž mainstream je někde jinde.

Co se dabingu týče, situace není o moc lepší. V Americe neexistuje stejná dabingová kultura jako v jiných zemích, natožpak jako u nás. Proč? Protože opět díky dominantnímu postavení domácí tvorby dlouhou dobu nebyla potřeba. To neznamená, že by se dnes dabing v USA vůbec nedělal – například Miyazakiho filmy se pravidelně dabovaly v naději, že se na dabing nalákají mladší diváci –, ale jelikož jde o techniku dražší (o to dražší, že se filmy často nechávají dabovat herci zvučných jmen, aby se k projektům přitáhli jejich fanoušci), používá se podstatně méně.

2) Jinakost filmů: Titulkované a dabované filmy se tedy moc často do amerických kin nenasazují, protože/a proto nevydělávají. Pár se jich ale každoročně stále uvádí, a byť na ně do kina nikdo moc nechodí / chodit nemůže, tak člověka napadá, že se na ně lidé určitě musí dívat třeba se zpožděním na Netflixu nebo na DVD, ne? Když všichni neustále prskají o neoriginalitě hollywoodské produkce, musí přece vzít zavděk touhle originální tvorbou, byť cizojazyčnou…? Opak je ovšem pravdou. Z dat Netflixu vyplývá, že sledovanost cizojazyčných filmů u amerického publika každoročně klesá o několik procent.

Možná je to dáno jazykovou bariérou, ale velkou roli podle mě hraje i určitá jinakost zahraničních filmů. Ty mívají menší záběr (nemohou se tedy porovnávat s vysokorozpočtovými hollywoodskými produkcemi), vychází z odlišných kultur a často mají odlišnou strukturu (Amerika se drží tří aktů, ale v Evropě i Asii se obzvláště na nezávislé scéně často experimentuje), tempo, styl hraní (nakousli jsme už v souvislosti se Stanislavským) a herce, do jejichž postav se střed USA těžko vžívá (nemusí jít nutně o rasismus, ale určitou kulturní odtažitost).

3) Vyčůranost Hollywoodu: Hollywoodští profesionálové se všemi těmito překážkami počítají a obchází je pomocí předělávek. To si třeba vezmou japonský film Sedm samurajů a přesunou ho na Divoký západ v podobě Sedmi statečných. Nebo si vezmou japonský snímek Internal Affairs a přetvoří ho do podoby bostonské Skryté identity. Nebo si vzpomeňte na předělávky původních asijských hororů od Kruhu přes Nenávist až po Oko, Puls, Clonu nebo Zmeškaný hovor. Ošklivku Betty Američané také raději přetočili, než aby ji předabovávali. Nebo se podívejte na seriál Broadchurch, jehož zasazení na britském venkově by americkým divákům přišlo natolik podivné a přízvuky natolik nesrozumitelné, že si to vynutilo natočení scénu od scény překopírované americké předělávky.

Vyčůraný je pak Hollywood v tom smyslu, že občas – když vidí, že se nějakému zahraničnímu dílu daří – odkoupí k takovému dílu distribuční práva, ale to jen proto, aby pak snímku neudělal téměř žádnou reklamu a v kinech ho naprosto potopil. Proč? Protože spolu s distribučními právy Hollywood odkoupil i práva k natočení předělávky a moc dobře ví, že zatímco na film v původním znění s titulky (případně předabovaný) by šel jen málokdo, remake bude mít mnohem větší šance u domácího publika uspět. Internetoví lidé možná budou prskat, ale peníze z kin se pak jen pohrnou. Přesně tohle se stalo s francouzskými Nedotknutelnými, kteří byli v amerických kinech jakože nasazeni, ale nikdo je kvůli záměrně špatné reklamě neviděl – což byl účel, protože se už nyní chystá předělávka s Bryanem Cranstonem a Kevinem Hartem. Anebo s indonéským Zátahem, jehož původní verzi studio také v kinech potopilo, aby si mohlo v klidu připravit jeho americký remake.

Takže tady to máme. Dabované a titulkované filmy se v USA dávají, ale jen málo, protože se to nevyplatí. Kdybyste se zeptali obyčejného diváka, jestli viděl Co jsme komu udělali, Kolju, Amores Perros, Lola běží o život, švédkou trilogii Millenium, asijské snímky Monkey King, Baahubali nebo The Mermaid či jakýkoliv jiný zahraniční film, nejspíše by vám řekl, že ne. Je to sice škoda a v poslední době minimálně mladší generace Američanů brojí za lepší dostupnost snímků v původním znění, ale tohle ještě bude běh na dlouhou trať. Hollywood má zatím v USA monopol.