HLOD 40 ← → HLOD 42

HLOD 41 – 7. 9. 2016 – Dnešní hlod bude spíše takové zamyšlení nad jedním zajímavým termínem: Budeme se zaobírat „tajemným valem“. Ne, ten film s Jodie Foster se jmenoval Tajemný let. A tamten s Seanem Pennem Tajemná řeka. A ten s Johnny Deppem Tajemné okno. A Tajemné zlo je zase horor s Kylem MacLachlanem. Ne, tajemný val je podle tetičky Wikipedie, „oblast na pomyslném grafu závislosti polarity lidských emocí při vnímání robotů podle jejich dokonalosti resp. míry podobnosti s člověkem (antropomorfismu). Míra kladných emocí při vnímání postupně lépe a lépe antropomorfizované bytosti zpočátku stoupá, ale od určité míry antropomorfismu klesá až k negativním emocím, aby těsně před metou dokonalé antropomorfizace opět stoupla k maximu. Interval v míře antropomorfismu, kdy obdařeného robota člověk vnímá odpudivě, se nazývá tajemný val. Tuto teorii vytvořil v raných 70. letech japonský robotik Masahiro Mori.“ Takhle to zní dost vágně, ale hned to vysvětlím.

„Tajemný val“, Photo by Matthew Trump, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

V kontextu filmové a seriálové tvorby nám jde v podstatě o to, jak mohou všelijací roboti, mimozemšťani a animované věcičky a človíčci vypadat, abychom se do nich my, diváci, stále ještě dokázali vžívat, a aby nás svým vzhledem neodpuzovali. Schválně si uveďme pár příkladů. Začneme hned na začátku grafu u filmových postav, které nemají vypadat příliš lidsky, ale my s nimi přesto sympatizujeme. Co třeba takové potraviny v animované komedii Sausage Party nebo Wall-E ve stejnojmenné pixarovce? Lidé to nejsou, byť mají lidské vlastnosti a možná nějaké ty ruce, nohy a oči, a přesto v nás vyvolávají emocionální odezvu. Asi nám ale nepřipadají tak „lidští“ jako robot z Železného obra nebo Já, robot či třeba Simpsonovi. Tyhle postavy už mají i lidské proporce a tělesnou stavbu, a třebaže reálného člověka stále nepřipomínají, divák je za něj již v podstatě může považovat. Kreslené disneyovské princezny, Úžasňákovi nebo třeba postavičky z Já, padoucha jsou na grafu ještě výše, protože už jde o zobrazení lidí. Postavy jsou to ovšem stylizované a nemají vypadat ultrarealisticky. A takhle se nám to líbí ze všeho nejvíce.

Jakmile se totiž hollywoodští tvůrci pokusí posunout na ose realismu ještě o kousek dál, padají za tajemný val a lidé jim ty postavy přestávají baštit. Vezměme si například animovanou tvorbu Roberta Zemeckise (Polární expres, Beowulf, Vánoční koleda) nebo filmy Tintinova dobrodružství, Obr Dorb, Jack a obři či Final Fantasy. Postavy v těchto filmech mají vypadat realisticky, normálně, jako z našeho světa, jenže i přes snahu tvůrců zcela realisticky nevypadají. A právě tento protiklad – samotná existence tvorů, kteří mají vypadat lidsky, ale přesto na nich něco nesedí – nám možná i jen podvědomě vadí. Jednou mají mrtvý, skelný pohled v očích (Final Fantasy, Rychle a zběsile 7), plastovou kůži (Král Škorpión v druhé Mumii) nebo nerealistickou mimiku (Obr Dobr, Jack a obři), a jindy u nich nefunguje gravitace a jiné fyzikální zákony (Neo v souboji s agentem Smithem ve druhém Matrixu).

Jedním z možných způsobů, jak tento propad v uvěřitelnosti obejít, je navrhovat postavy tak, aby nevypadaly lidsky. Ono to možná zní zvláštně, ale lidem se mnohem snadněji vžívá do nerealistických postav, které nevypadají jako lidé, než do lidských postav, které se tváří realisticky, ale úplně realistické nejsou. Proto třeba lépe fungují stylizované loutky v Normanovi a duších a Koralíně než „realističtí“ lidé v Mámě mezi Marťany. Proto fungují modří kočičí humanoidi v Avatarovi či prstenem znetvořený Glum v Pánovi prstenů o poznání lépe než počítačem omlazení Jeff Bridges ve druhém Tronovi Ian McKellen a Patrick Stewart ve třetích X-Menech nebo Brad Pitt v Pozoruhodném případu Benjamina Buttona – první dva nemají vypadat jako lidé, takže na ně nemáme tak vysoké nároky a klidně jim odpustíme i tu nedokonalou animovanost, zatímco ostatní postavy lidmi být mají, jenže k úplné přirozenosti jim něco schází. Něco, z čeho nám skoro běhá mráz po zádech. Méně je prostě někdy více.