Vzestup a pád Nata Parkera II/V

Stín minulosti

Zrození národa, 2016, Photo © Fox Searchlight Pictures, CinemArt

Nate Parker dojel na svou minulost. V cílové oscarové rovince mu podsekl nohy jeden obzvláště zavrženíhodný prohřešek z univerzitních let, po němž média skočila jako hladoví psi. Přečin to byl tak závažný a detaily případu natolik ohavné, že se nestačil ani nadechnout a měl po kariéře. O co šlo? Co provedl? Vzpomínáte, jak jsme si v první části tohoto článku psali o tom, že Parker „po nějaké době přešel z [Penn State University] na University of Oklahoma“? No, v srpnu 2016 se ukázalo, že z té první školy na druhou nepřestoupil zcela dobrovolně…

Na celé věci je přitom velmi zajímavé, že o Parkerově minulosti angažovaní novináři, studia i určitá část veřejnosti v hrubých obrysech vlastně dávno věděli. Už v době prvních úspěchů Zrození národa na festivalu v Sundance se totiž na wikiovském profilu Natea Parkera psalo v podkapitole „Pozadí“ cosi neurčitého o tom, že měl být během studia na vysoké škole obviněn ze znásilnění a následně všech obvinění zproštěn… Mnohem více prostoru tam ale měly jeho lehce homofobní výroky z roku 2014, v nichž tisku řekl, že nikdy nebude hrát homosexuální postavu ani se nebude oblékat do ženských šatů a jakkoliv pitvořit, protože si nechce kariérně ublížit a zároveň shazovat mediální obraz černošských mužů. Nám takové věci možná přijdou díky minulým článkům vcelku pochopitelné, ale v zámoří se lidem špatně poslouchají.

Parkerovy předchozí prohřešky každopádně zkraje nikoho příliš nezajímaly, a to ze dvou zdánlivě protichůdných důvodů. Na jednu stranu ještě před několika měsíci o Natu Parkerovi širší veřejnost neměla ponětí. Někde sice hrál, ale všechno to byly jen štěky, které nikoho nezaujaly. Parker nikoho nezajímal, takže jeho minulost nikdo necítil potřebu řešit. Na straně druhé, jakmile to začalo vypadat, že se z jeho filmu vyklube neskutečné terno, studia vycítila peníze a (?) rozhodla se jít do rizika. Hollywood byl oslepený potenciálními výdělky, takže ho 1) ani nenapadlo si Parkera pořádně proklepnout a/nebo 2) doufal, že si hercova dávného škraloupu nikdo nevšimne a nebude se v něm chtít šťourat. A dlouhou dobu to skutečně vypadalo, že bude hercova minulost jen nepodstatnou poznámkou pod čarou a dávno vybledlým historickým záznamem i pro novináře, kteří viděli klikatelnější a výnosnější témata v rasovém kontextu filmu a jeho oscarové kampani. V srpnu však Parkerova historie znovu ožila a do médií se postupně začaly dostávat detaily případu (detaily, které v určitých místech až děsivě připomínaly zápletku druhé řady seriálu American Crime).

Photo by Valeri Pizhanski, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Nate Parker měl v roce 1999 na Penn State přítelkyni, shodou okolností bělošku. Chodili spolu, spali spolu a jedné noci si šli v doprovodu pár kamarádů zapařit. Přítelkyně přebrala. Parker byl v náladě a končit ještě nechtěl. Vzal tedy přítelkyni a spolu se spolubydlícím / kamarádem z wrestlingu Jeanem Celestinem si to zamířil zpátky na kolej. Na pokoji se mu chtělo ještě si trochu užít a příliš ho v tu chvíli netrápilo, že jeho partnerka nebyla tak úplně při smyslech. Té noci ji znásilnil. (Kdo už teď kroutí hlavou, držte se, bude to horší.) Poté buď nabídl Celestinovi, jestli to s jeho přítelkyní taky nechce zkusit, nebo se ho Celestin zeptal a Parker souhlasil. Té noci každopádně téměř bezvědomou Parkerovu přítelkyni znásilnil i Celestin. Žena se během sexuálního útoku opakovaně probírala a opět propadala do bezvědomí. Druhý den ráno, jen co se probudila a otevřela oči, tak zjistila, že ji Parker znásilňuje znovu. Když bylo po všem, dal jí deset dolarů na taxíka a poslal ji domů.

Studentka dlouhou dobu o ničem nikomu neřekla, nicméně změna v chování na ní byla znát. Její akademický poradce ji po dvou týdnech poslal do místního zdravotního střediska. Zde byla žena vyšetřena a bylo potvrzeno, co se jí stalo. Na policii ovšem chodit nechtěla, protože si nebyla jistá, jestli by jí v tu chvíli vůbec ještě dokázali nějak pomoct. K žalobě ji přiměla až její spolubydlící. Žena tedy nakonec přeci jen šla na policejní stanici a podala na oba muže trestní oznámení. Oba byli formálně obviněni, spustilo se vyšetřování, chystal se soud. Univerzita a další pověřené orgány nicméně selhaly, kde mohly.  Vedení univerzity sice oba studenty vykoplo z wrestlingového týmu, ale tím to pro ně končilo. Ženská organizace Women’s Law Project popisuje nastalou situaci následovně: „Studentka sdělila, že ji oba začali sledovat. Neustále jí byli v patách. Pokřikovali na ni a nadávali jí. Veřejně rozhlásili její jméno. Psychicky ji trýznili. A univerzita na to zareagovala pouze tak, že je plácla přes prsty. Dovolila, aby muži zůstali ve škole, a ani je nepřipravila o sportovní stipendium.“

Photo by Gordon Correll, Flickr, CC BY-SA 2.0

Nutno dodat, že i vyhazovem z wrestlingového týmu si Penn State akorát zadělala na další problémy. Brzy se totiž ozvaly černošské studentské organizace, které si Parkerovo a Celestinovo obvinění a vyhození z týmu vyložily jako další z mnoha přehnaných a neoprávněných útoků proti Afroameričanům, a i z wrestlingového týmu na děkanát přišlo několik protestních dopisů, protože trenéři rázem přišli o dva nejlepší sportovce. Na univerzitě se postupně začalo utvářet různorodé hnutí, které stálo za oběma hříšníky a odsuzovalo jejich oběť coby potížistku, která se chce zvýraznit, napakovat a zničit život talentovaným sportovcům. Sama univerzita si nepřála nic jiného, než celou věc co nejrychleji zamést pod koberec. (A jestli jste mysleli, že doteď to byl děs, nyní možná vzteky zešílíte.)

S blížícím se datem soudního přelíčení se stupňovalo obtěžování a psychické týrání žalobkyně. Univerzita ani policie Parkerovi a Celestinovi nezakázala se k ní přibližovat, takže na ni mohli čekat před kolejí, doprovázet ji na hodiny, volat jí a vyhrožovat po telefonu, tisknout její fotografii na plakáty a rozvěšovat je po kampusu. Studentka se snažila bránit, dokonce na univerzitu podala formální stížnost, ale ta nikam nevedla, protože byla podle vedení Penn State „nepodložená“. V průběhu jednoho měsíce mezi prvotním podáním žaloby a samotným přelíčením propadla bývalá přítelkyně Nata Parkera depresím a dvakrát se pokusila o sebevraždu.

Aby toho všeho utrpení nebylo málo, během značně zmedializovaného procesu se obhajoba chytila faktu, že byla studentka té osudné noci opilá, a snažila se ji vylíčit jako pařmenku, která byla navzdory útlému věku věčně v lihu (nezapomínejme, že věková hranice pro požívání alkoholických nápojů je v USA 21 let, což jí tehdy nebylo); jako poběhlici, která se podle různých fotografií předložených obhajobou ráda tahala s mladými černochy; a celkově jako nezodpovědnou cuchtu, která si za to, co se jí stalo, vlastně mohla sama.

Photo by Marc Treble, Flickr, CC BY-NC 2.0

Soud nakonec dopadl tak, že byl Nate Parker zproštěn viny. V roce 1999 totiž přišlo lidem nemyslitelné, že by se pohlavní styk mezi partnery – byť třeba nechtěný nebo vynucený – dal technicky považovat za znásilnění. Jean Celestin byl vzhledem k čistému trestnímu rejstříku a zhruba 40 dopisům, které soudu přišly a ve kterých se různí lidé za wrestlera zaručovali, odsouzen k pouhým šesti měsícům odnětí svobody.

Odbočka: Jestli vám ten rozsudek přijde povědomý, je to proto, že takhle to ve Státech očividně funguje dodnes. Nejnověji Amerikou zahýbal případ Brocka Turnera (mimochodem bělocha), ale jemu podobných je spousta. Jak píše Hana Biriczová na rozhlase.cz, „Případ Brocka Turnera je zatím nejvýraznější kauzou sexuálních predátorů na amerických vysokých školách, včetně těch nejprestižnějších z ‚Břečťanové ligy‘, a to paradoxně právě proto, že skončil odsouzením. ‚Americké organizace Rape, Abuse, Incest National Network odhadují, že 97 ze 100 obviněných se vyhne trestu,‘ napsal deník The Washington Post. Ani tak ale nebyly oběť a veřejnost s verdiktem spokojené. Soudce Aaron Persky z kalifornského studentského města Palo Alto poslal Brocka Turnera do vězení na šest měsíců. Horní hranice za znásilnění je přitom 15 let a žalobci žádali 6. Persky ke svému rozhodnutí dodal, že delší pobyt ve vězení by Turnerovi způsobil trvalé následky.“

Trvalé následky… ne pro ni, ale pro něj? Jako že by mu vyšší rozsudek mohl poškodit našlápnutou kariéru univerzitního plavce? Aha, už to chápu: Na znásilněnou holku sere pes, protože soudy musí bránit kariéru a pověst jejího násilníka. Jasně! Uf, ještě že jsme si to vyjasnili!

Photo by Valeri Pizhanski, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Konkrétně Parkerův a Celestinův nehorázný rozsudek každopádně nebyl zapříčiněn pouze tím, že soudce nechtěl, aby sportovci „kvůli dvěma čtyřem minutám nerozvážnosti strávili dva až čtyři roky ve vězení,“ (ano, tohle ten pán vážně řekl) ale především tím, že se soud pokoušel předejít nařčením z rasové zaujatosti a následných nepokojů. Jeden člen černošského univerzitního spolku sdělil před zahájením procesu novinám Daily Collegian, „Snad si nemyslíte, že by se v téhle zemi mohl černoch obviněný ze znásilnění bělošky dočkat spravedlivého soudního procesu?“ Nezapomínejme, že od „rodney-kingovských“ nepokojů v Los Angeles v té době uplynulo teprve sedm let a obzvláště soudní spor OJ Simpsona z let 1994-95 měli lidé velmi čerstvě v paměti. Černošské studentské spolky dělaly na univerzitním kampusu velké vlny, o případ se začala kromě lokálních médií zajímat i ta celostátní a všichni chtěli mít celou nepříjemnost co nejrychleji a bezbolestněji za sebou. Kdybyste o rasově nabitém ovzduší, které zapříčinilo Parkerův a Celestinův rozsudek, chtěli vědět více, doporučuji vám omrknout první řadu seriálu American Crime Story.

Tady ovšem případ zdaleka nekončí. Celestin byl sice odsouzen k šesti měsícům za mřížemi a na dva roky mu byl odepřen vstup na kampus, do vězení se však nedostal. Soud zrušil původní rozsudek s tím, že se Celestinovi dostalo „neadekvátní obhajoby“, a zahájil obnovené trestní řízení. Obžaloba však už nebyla schopná nahnat znovu dohromady všechny svědky, samotná studentka nechtěla znovu prožívat muka soudních tahanic a z nového procesu tedy sešlo. Celestin byl volný.

Photo by My name is Wei, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Vlastně nejen to. Dal se na scenáristiku, a když mu Hollywood nabídl příležitost vypomoci s napsáním jednoho oscarového dramatu, chopil šanci za pačesy a šel do toho. O jaké drama se jednalo? O Zrození národa přece. Toho meloucha mu údajně dohodil kamarád ze školy…

A jestli teď někdo čekáte happy end i pro Parkerovu a Celestinovu oběť, raději rychle odklikněte do jiného okna. Po procesu to s ní totiž dopadlo… vlastně přesně tak, jak se vzhledem k okolnostem dalo předpovídat. Znásilněná, zostuzená, vyčerpaná a zhrzená z toho, že ji univerzita nepodržela a ani soud jí nedal za pravdu, studentka propadla ještě větším depresím, než v jakých se do té doby utápěla. Odpadla ze školy a začala se tlumit léky na předpis. Od univerzity sice dostala odškodné ve výši $17,5 tisíce (tohle číslo si zapamatujte, ironií osudu ho nevidíme poprvé), časem si našla přítele, provdala se a přivedla na svět syna, ale psychické problémy se s ní táhly i nadále. A časem se zhoršovaly. Podle vyjádření různých členů její rodiny žila přibližně od roku 2009 „v absolutní psychóze“ a byla „zcela odtržená od reality“. V roce 2012 šla na odvykačku. Ne poprvé, ale bohužel naposled. Jednoho rána ji místní zdravotníci nalezli mrtvou v její posteli. Na stolku vedle ní byly postavené dvě prázdné lékovky s prášky na spaní. Příčina smrti byla stanovena jako, „závažné depresivní stavy s psychotickými prvky, post-traumatická stresová porucha způsobená fyzickým a sexuálním násilím a následné předávkování omamnými a psychotropními látkami“.

—————

Korekce: Lucifrid

—————