Tony Zhou & Taylor Ramos, „Vancouver nikdy nehraje sám sebe“

Youtubovský kanál Every Frame a Painting možná budete znát z několika přeložených videí, které jsou ke zhlédnutí na stránkách videacesky.cz (tam jich pár přeložil uživatel qetu) a titulkomet.cz (tam se o překlad zase stará Ajvngou). Tony Zhou a Taylor Ramos, kteří za kanálem stojí, zde prezentují velmi zdařilé analýzy filmového řemesla od střihu a režie přes práci s kamerou až po nejrůznější drobnosti typu vývoje zobrazování smsek ve filmech a seriálech. Ve videu, jehož překlad si zde uvedeme dnes, se zaměřili na místa, kde se filmy natáčí – konkrétně na město Vancouver a fakt, že ačkoliv se zde každoročně točí desítky velkofilmů, Vancouver samotný v žádném z nich nevystupuje sám za sebe.

Pro Zhou a Ramose jde o srdcovou záležitost, protože z Vancouveru sami pochází, ale jejich pocity bychom vlastně mohli sdílet i my. Ostatně kolik filmů už Hollywood u nás – v Praze i na jiných místech v Čechách, na Moravě i Slezsku – natočil? I přes znatelný pokles v letech 2008-2010 způsobený ekonomickou krizí poměrně dost. A díky solidnímu technickému zázemí, relativní znalosti angličtiny místních štábů a až 20% daňovým úlevám, které český stát zahraničním filmařům nabízí, počet hollywoodských produkcí v posledních letech výrazně stoupá.

Jenže z kolika filmů si vybavíte, že by se na těchto místech odehrával i jejich děj? Stejně jako je tomu v případě Vancouveru, i Česká republika a Praha se v drtivé většině případů, kdy hostí nějaké zahraniční produkce, vydávají za jiná místa. Nejvíce to odnáší historické centrum Prahy, které je možné díky množství uchovaných architektonických stylů vydávat za tucet jiných evropských metropolí.

Stověžatá matička se tak například ve filmech Letopisy Narnie, Z pekla, Casino Royale nebo Oliver Twist vydávala za Londýn;

v Johance z Arku a Bídnících předstírala, že je Paříž (v Lize výjimečných také – a vedle toho i Londýn a Benátky);

v Mission Impossible – Ghost Protocolu se maskovala za Moskvu (v Dítěti 44 navíc i ukrajinský Volsk);

ve Van Helsingovi si hrála na Budapešť; v Iluzionistovi na Vídeň; v Princi a já na Dánsko; a v Agentu bez minulosti na Curych.

Kromě těchto konkrétních měst Praha představovala jakési neurčitě americké pozadí ve filmu Wanted a jakési neurčitě německé pozadí v Kletbě bratří Grimmů.

A z Prahy můžeme poskočit i dále: Karlovarský Grandhotel Pupp se v Casinu Royale ocitl v Černé hoře; Žatec se v Yentl vydával za polské venkovské město; v prvních Letopisech Narnie jste určitě poznali Adršpašské skály (ve druhých je zase zábavné sledovat, jak má být pod Rudolfinem ukrytá londýnská podzemka); a vedle toho všeho se v barrandovských studiích a na různých místech po republice natáčely snímky Snowpiercer, Doom, Vetřelec vs. Predátor, druhý Blade, Hellboy, G.I.Joe: The Rise of Cobra, Underworld, Hartova válka, Babylon A.D., Tristan a Isolda, Příběh rytíře, Rytíři ze Šanghaje, Spy Game, Hostel 1+2 a další snímky.

Ačkoliv se u nás ale točily alespoň části všech těchto filmů, za Českou republiku ani v jednom případě nebyly označeny. Tohle sice neznamená, že by Česko nehrálo Česko a Praha Prahu vůbec nikde – XXX se natáčel a odehrával v Praze, filmy Kafka, EuroTrip, Proces a Amadeus jakbysmet –, ale tohle jsou všechno pouhé výjimky. Pravidlo, které platí ve většině případů, kdy si nějaká filmová produkce vybere zahraniční natáčecí lokaci, a úskalí s ním spojená popisuje dvojice z Every Frame a Painting v následujícím videu:

Poprvé jsem dostal pocit, že mi nějaký film lže, když mi bylo osm let. Díval jsem se tehdy na Neuvěřitelnou cestu 2: Ztraceni v San Franciscu a velmi dobře si uvědomoval, že se nedívám na San Francisco, ale na Vancouver, kde jsem sám vyrůstal. Pokud se alespoň jednou za čas podíváte na nějaký film nebo seriál, je velmi pravděpodobné, že jste moje rodné město také viděli – přestrojené za Santa Barbaru (Psych), San Francisco (X-Men: Poslední vzdor), Seattle (Fringe) nebo dokonce newyorský Bronx (Rachot v Bronxu).

Ať už se tu ale natočí sebevíce filmů a seriálů, člověk se nevyhne jednomu nepříjemnému problému: Vancouver nikdy nehraje sám sebe. Diváci téměř nikdy nevidí město jako takové, protože se zpravidla vydává za jiné metropole. Ve filmu Jamese Franka a Setha Rogena The Interview zastupuje Vancouver severokorejský Pchjongjang, v Já, robot americké Chicago a v Živých mrtvých: Počátek konce Los Angeles.

Vancouver je po Los Angeles a Atlantě třetím největším centrem filmového průmyslu v Severní Americe. Samo o sobě je ale do takové míry skryto před zraky diváků, že o jeho maskování kolují na stříbrném plátně i za ním nesčetné vtipy. Jak se dá celé město zaměnit za jiné, aniž by si toho kdokoliv všiml?

Ze všeho nejdříve to město musíte znát jako své boty. Vancouver je v mnoha ohledech takový chameleon. V Mission: Impossible – Ghost Protocol se maskoval za Seattle, východní Evropu, a navrch ještě Indii. A filmaři přitom ani u jedné lokace nemuseli dojíždět na natáčení dál než patnáct minut od hotelu. Jakmile víte, kde co v daném městě je, dají se diváci obalamutit levou zadní. Většina lidí důvěřuje ustavujícím záběrům, takže na plátno stačí hodit nějakou budovu, pod ní nápis s městem, kde se má nalézat, a je to. Další možností je nechat druhou natáčecí jednotku pořídit letecké záběry města, kde se má odehrávat děj, a vzápětí udělat střih na lokace ve Vancouveru. Tohle se dělá obzvláště v případě záměny se Seattlem, protože obě města mají podobný styl architektury.

Aby vám tu iluzi ale diváci opravdu zbaštili, je potřeba doladit spoustu detailů. Právě zde vstupují na scénu umělecká oddělení, která mají na starost drobné detaily typu polepek na dveřích policejních automobilů, amerických vlajek na chodbách a budovách v pozadí, nových značek před mrakodrapy, lokálních vývěsních štítů na obchodech nebo – a tenhle detail mám osobně nejraději – výdejních automatů novin USA Today. Nic totiž není američtější než USA Today.

V dalším kroku se musíte coby filmař rozhodnout, jak budete chtít město osvětlit a nasnímat. Nejjednodušším způsobem, jak převléci Vancouver za jiné město, je natáčet ho v noci a nechat ho za rovinou zaostření. Takto se alespoň vyhnete problému, který postihl Rachot v Bronxu, ve kterém filmaři v několika scénách namířili kameru na sever a v pozadí neprozřetelně zabrali pohoří The North Shore Mountains. Stačí se podívat na pár záběrů z filmu TRON: Legacy, které se odehrávají v reálném světě – ačkoliv se natáčelo ve Vancouveru, dějově má snímek být zasazen do New Jersey.

Dále se skoro nechce věřit, jaké divy dokáže na jedné lokaci udělat změna osvětlení a úhel záběru. Například hlavní hala vancouverského divadla Orpheum vypadala na statickém záběru z výšky (Dreamgirls, The Artist) úplně jinak než na záběru zespodu pořízeném ruční kamerou (Mechanik).

V neposlední řadě nesmíme opomenout týmy zodpovědné za vizuální efekty, které do záběrů vkládají konkrétní elementy z jiných měst. Občas jde o nějakou budovu – například mrakodrap Daily Planet v seriálu Smallville, věznici Alcatraz ve třetích X-Menech, mrakodrap TransAmerica Pyramid v Mission: Impossible – Ghost Protocol či seattleskou rozhlednu Space Needle ve Fringe –, zatímco jindy pokryjí CGI doplňky téměř celý záběr. Ta samá ulice Front Street tak v tom samém záběru z toho samého úhlu mohla hrát zdevastované Japonsko ve filmu Godzilla i futuristické Chicago v Já, robot.

Kombinace všech těchto detailů filmařům pomáhá prodat divákům jejich iluzi. Ve třetích X-Menech například mohla postava Angela vyskočit ve Vancouveru z okna mrakodrapu a díky šikovnému prostřihu na letecký záběr San Francisca se najednou ocitnout tam, kde měla celou dobu být.

Jestliže ale nějaké město nikdy nehraje sebe samo, co to pro něj znamená? V případě Vancouveru narážíme na problém, že se celé město zdá takové nijaké. Většina filmů zabírá hlavně centrum, takže z města diváci vidí v první řadě spoustu skleněných budov na Burrard Street a oblast Gastown. Celé město vlastně připomíná obří dvorek, na kterém se dá kterákoliv budova zamaskovat za jinou.

Dokonce i v případě, že filmaři narazí na nějaké neokoukané, jedinečné místo, mají ve zvyku ho využívat fádním způsobem. Například letecký kampus institutu BCIT nabízí neuvěřitelně zajímavé lokace, ale ve většině filmů a seriálů se jednoduše vydává za jakousi vágní a dystopickou vládní budovu, kde na sebe lidé v sáčcích mávají průkazkami a marně se snaží dobrat celosvětového pořádku. Ve Fringe tvůrci z budovy udělali sídlo CIA, v Chatě v lesích vládní podzemní komplex, v Úsvitu Planety opic výzkumný ústav.

Vancouverské lokace jsou jako charakterní herci – umělci, kteří jsou člověku odněkud povědomí, ale jeden nikdy neví, kam přesně by je zařadil. Například obě vancouverské univerzity v různých projektech často hrají protichůdné role: Univerzita Simona Frasiera kvůli masivním, nepřehlédnutelným betonovým schodištím nikdy nehraje univerzitu. Buď jde o nějakou vojenskou základnu (Den, kdy se zastavila země), nemocnici (Fantastická čtyřka) nebo zákeřnou korporaci (Underworld). Zato UBC, University of British Columbia, hraje univerzitu téměř neustále… Univerzitu, která se nachází kdekoliv, jen ne v Kanadě. Ve Fringe se vydávala za Harvard, objevila se ve třetí Noci v muzeu, Zemi zítřka, a v Padesáti odstínech šedi dokonce hrála University of Vancouver… která se nachází v americkém státě Washington.

Jestliže si americká kinematografie hraje na to, že vypráví globální příběhy pro diváky z celého světa, proč se většina filmů a seriálů odehrává pořád na těch samých čtyřech místech – v L.A., San Franciscu, New Yorku a Londýně? Že by proto, aby tvůrci mohli stále dokola ničit ty samé památky? Hollywood využívá Vancouver stále jen k tomu, aby v něm své příběhy natáčel, a nikdy ne na to, aby je do něj zasadil. Využívá jeho talentovaných herců a štábů, krásné přírody a daňových pobídek, a přitom mu soustavně upírá vlastní filmovou identitu. Pouze na něj pravidelně lepí identity jiných měst: newyorskou, washingtonskou, šanghajskou, massachusettskou, detroitskou, aljašskou, oregonskou, mainskou, minnesotskou, connecticutskou atd.

Už padesát let sice existuje hnutí, které se snaží prosazovat zobrazování Vancouveru jako Vancouveru, ale ve většině případů produkuje pouze drobné, nezávislé snímečky, které se nemají šanci dočkat širší distribuce. Samy o sobě však nabízí naprosto odlišný pohled na město; pohled, který mně jako potomkovi imigrantů, který většinu města prošel a objevil po svých, přijde mnohem bližší a přirozenější. Filmy a seriály mají schopnost uchovat určité místo v čase. Ani nemusí jít o dokumentární filmy, bohatě stačí fiktivní příběhy situované do skutečných lokací. A Vancouver si zaslouží mnohem více než jen občasný vtip o tom, jaká je tu zima. Zaslouží si, aby byl konečně vidět.

—————

Korekce: Lucifrid

—————

Další zdroje:

http://thingstodo.viator.com/prague/10-movies-you-might-not-have-known-were-filmed-in-prague/

https://en.wikipedia.org/wiki/Category:Films_shot_in_the_Czech_Republic

http://www.expats.cz/prague/article/movies-tv/15-best-hollywood-movie-shot-in-prague/

http://www.myczechrepublic.com/czech_culture/filming_locations.html