Rachel Rostad, „J. K. Rowlingové, od Cho Chang“ I/II

Photo by Xi, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Ještě než se začneme bavit o samotné Rachel Rostad a její potterovské básni, je na místě udělat si drobný asijsko-filmový úvod, abychom si později Rachelina slova dokázali zasadit do řádného kontextu. Když jsem psal článek o tom, co nám přinesl rok 2015, snažil jsem se udržet si pozitivní náhled na věc. V části o narůstajícím vlivu Číny a od něj se odvíjecího vyššího počtu asijských tváří ve velkofilmech jsem tedy vyjmenoval spoustu filmových projektů, aniž bych dále rozvíjel, jaké party v nich asijští herci vlastně ztvárnili / budou ztvárňovat. Vzhledem k současnému vývoji hollywoodské produkce mi ovšem přijde na místě ještě se v téhle věci trochu pohrabat. Až na pár zářných výjimek se totiž Hollywood chová stejně jako vždycky. Stejně hloupě.

Ano, rodilí asijští herci a herečky dostávají v amerických snímcích role, protože se na jejich jména studioví kravaťáci snaží nalákat diváky z jejich rodných zemí, potažmo z celého asijského kontinentu. Jenže jde téměř bez výhrady o drobné štěky s pár replikami a bez přílišného dopadu na děj a vývoj ostatních postav. Ti herci jsou ve snímku jen proto, aby se naplnila nepsaná diverzitní kvóta a aby studio mohlo dát jeden lákavý záběr na ně do traileru. Největšími viníky zde jsou například postavy ztvárněné japonskou herečkou Tao Okamoto v Batmanovi v Supermanovi, jihokorejskou herečkou Kim Su-hjon ve druhých Avengerech nebo korejskou hvězdou Angelbaby ve dvojce Dne nezávislosti. Všechny tři jsou ve svých snímcích sotva na pár kratičkých scén, skoro nic neřeknou, jejich postavy nemají žádný vliv na vývoj děje, ale studio je přesto narvalo do všech trailerů, aby se neřeklo. V tomto ohledu přinesly příjemnou změnu filmový vesmír Hvězdných válek nebo třeba snímek The Great Wall s Mattem Damonem, ale jestli to Hollywoodu vydrží, se ještě uvidí.

Stranou větších a náročnějších rolí totiž Hollywood nadále vyběluje, co jenom může. O sci-fi Ghost in the Shell jsme si již říkali v jednom hlodu a o vybělení postavy nepálského učitele magie v marvelovce Doctor Strange jste už jistě také slyšeli. Příkladů se ale najde podstatně více.

Photo by Xi, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Suma sumárum je to celé vlastně docela smutné: Asijsko-američtí herci dnes nepřichází o role jen proto,

že 1) se jich už takhle píše jako šafránu,

že 2) ty větší a zajímavější Hollywood zpravidla obsazuje bělochy,

ale 3) i tu drobotu, kterou ponechá asijskou, jim vyfouknou rodilí Asiaté, na něž se Hollywood pokouší nalákat zahraniční diváky.

Vzhledem k tomu, jak mizerná situace tedy panuje na poli reprezentace asijské minority v Hollywoodu, se člověk nemůže divit, že asijsko-američtí herci a diváci začínají být na určité věci alergičtí. Herec George Takei se díky vysoké aktivitě na sociálních sítích postupem času vypracoval na ústřední hlas kritiky proti čemukoliv, co v mediální a zábavní sféře zavání rasismem. Zdrbal například loňské Oscary za všechny ty zbytečné vtipy o Asiatech, které si moderátor Chris Rock – a nejen on – neodpustil; zdrbal Scarlett Johansson za to, že se nechala najmout do asijské role v Ghost in the Shell, a Tildu Swinton za to, že to samé udělala v Doctoru Strangeovi; Emmu Stone za Aloha; a na svém facebookovém profilu další hříšníky drbe dál.

George Takei ovšem není jediný, kdo poukazuje na to, jakým způsobem zábavní průmysl pracuje s asijskými a asijsko-americkými herci a postavami. Druhou komentátorkou, o níž se tu zmíníme, je Natalie Tran, australská youtuberka a zakladatelka kanálu CommunityChannel. Díky své obrovské fanouškovské základně byla Natalie v roce 2015 pozvána na půdu americké Brown University, aby zde přednesla řeč o zobrazování asijské minority v západních médiích. Přednes to byl poměrně dlouhý, takže z něj vybírám jen to nejpodstatnější.

Osobně jsem toho názoru, že Asiaté naráží v médiích, v ostatních profesích i v běžném životě do jisté míry do skleněného stropu. Na ten samozřejmě naráží spousta lidí ze spousty jiných skupin; podle mě je jen potřeba si přiznat, že se tyhle věci stále dějí. Kdykoliv přemýšlím o tom, co to téma Asiatů v médiích vlastně v reálu znamená, vždycky se mi vybaví takové ty stránky, na které můžete nahrát svoji fotku, a ony vám řeknou, jaké celebritě se nejvíce podobáte. Víte, komu se údajně nejvíce podobám já? Jackie Chanovi. Zásadně jen jemu. Ani jednou mi nevyšla Lucy Liu, natožpak kterákoliv jiná herečka. Zpočátku jsem si to brala dost osobně, ale pak mi došlo, že tvůrci těch stránek vlastně neměli na výběr až z tolika jiných tváří.

Když jsem byla o trochu mladší, přátelé mě povzbuzovali, „Nat, jestli chceš prorazit ve světě komedie nebo v médiích, tak do toho směle jdi. Tam je teď příležitostí pro Asiaty habaděj. Vezmi si třeba takového Jackie Chana. Nebo Lucy Liu. Nebo… třeba tu doktorku z Chirurgů. Nebo Sulu ze Star Treku.“ Jenže pak jim začaly docházet příklady. „Nebo si vem třeba Harolda a Kumara, že jo? Uh, nebo… Nebo… Jackieho Chana už jsem zmiňoval, co? Tak co třeba tu dvojici ze Ztracených?“

Photo by Gage Skidmore, Flickr, CC BY-SA 2.0

Jde mi o to, že když jsem byla malá, viděla jsem kolem sebe jen velmi málo hrdinů, s nimiž jsem se mohla identifikovat. Představovali jste si někdy, jaká celebrita by vás asi tak mohla hrát, kdyby o vás měl Hollywood někdy natočit životopisný film? Vsadím se s vámi, o co budete chtít, že až se z nás stanou superhvězdy, Lucy Liu ztvární každou Asiatku v téhle místnosti. Chudák ženská, ta se jednoho dne nezastaví. Nedostatek vzorů se týká i postav. Jako malá jsem měla k dispozici všehovšudy žlutou Strážkyni vesmíru, Vodní holku z Kapitána Planety nebo toho kluka se srdcovým prstenem z Kapitána Planety, protože ten byl taky trochu tmavší.

Kromě nedostatku asijských herců v Hollywoodu a hlavních rolí, které by mohli ztvárňovat, se podívejme i na to, jaké party tu a tam přeci jenom dostávají. Samozřejmě existují zářné výjimky, ale jestliže jste Asiatka, tak vás v Hollywoodu budou obsazovat téměř výhradně do rolí sexuálních objektů, nesmírně tvrdých workoholiček bez citů, případně rebelek s růžovým proužkem ve vlasech a minisukní, které nenávidí svoje rodiče. Co se chlapů týče, ti většinou hrají záporáky – nindži nebo členy gangu. A všimli jste si, že asijští muži ve filmech a seriálech skoro nikdy s nikým nechodí? Jako by o ně snad v reálu nikdo neměl zájem. Jasně, výjimky se najdou – například takový John Cho –, ale ty jen potvrzují pravidlo.

Obě pohlaví ještě velmi často ztvárňují jeden typ role: komediální úlevu. Nechápejte mě špatně, já se humoru vůbec nebráním a ani mi nevadí, když zábavu obstarává někdo s asijskými kořeny. Už mi ale vadí, pokud se dívám na nějaký film nebo seriál s vtipnou asijskou postavou a dostanu pocit, že se jí lidé smějí jen proto, že je to Asiat. To mi prostě vtipné nepřijde. Vadí mi úzké spektrum reprezentace Asiatů; ploché postavy, které jsou film za filmem jedna jako druhá, které se od sebe nijak neliší. Tohle je kámen úrazu – když nemáte, s čím byste všechny ty asijské karikatury mohli porovnat, s čím je dát do protikladu. Člověk pak totiž nabyde přesvědčení, že takhle nás asi média skutečně vidí, že tohle si o nás asi lidé vážně myslí.

Sama za sebe můžu říct, že kdykoliv si píšu scénáře ke skečům ve kterých se nějakým způsobem zmiňuji o svojí rodině a dětství, snažím se nedělat si srandu ze svojí kultury. Nechápejte mě špatně – občas přeci jen mluvím o všelijakých praštěnostech, které Asiaté dělají nebo říkají, akorát si přitom neutahuji z jejich asijskosti. Ta mi totiž jednak nepřijde vtipná a jednak bych tím nechtěla přispívat k zesměšňování asijskosti, čehož je už takhle v západních médiích až až. Hned vám dám příklad: Klidně bych si třeba udělala srandu ze své mámy, která do mě během puberty hučela, ať se ani neopovažuji mluvit s kluky. Nikdy! „Nedívej se na ně, nemluv na ně. Když nějakého uvidíš, uteč pryč.“ Byla tím fakt posedlá, protože se bála, že by mě každý kluk chtěl tak akorát dostat do postele. Klidně bych si ve videu udělala srandu z tohodle, ale ani ve snu by mě nenapadlo zparodovat zároveň její přízvuk. Chápete, jak to myslím? V tomhle prostě vidím rozdíl.

Photo by MEME TN, Flickr, CC BY 2.0

—————

Korekce: Lucifrid

—————