HLOD 36 ← → HLOD 38
Hustěnka: Kostičkov, kde bydlíš, je pouze jednou z mnoha dimenzí v legovském vesmíru. Kromě něj existuje ještě Pirátská zátoka, Vikingské přístaviště, Město klaunů a hromada dalších, které ani nestojí za zmínku. Lord Byznys – respektive ty ho znáš pod jménem prezident Byznys – ukradl Krágl, nejmocnější zbraň v celém vesmíru. Bla, bla, bla, vlastní jméno, místní název, klasický úvod do děje.
— Lego příběh, scénář Phil Lord & Christopher Miller
HLOD 37 – 17. 6. 2016 – Na začátku každého filmu je třeba představit divákovi hlavní postavy a svět, v němž se příběh odehrává včetně jeho pravidel a různých spojitostí. Uvést naráz velké množství takových informací je však scenáristicky poměrně obtížné, takže je zajímavé sledovat, jak se s tímto problémem hollywoodští tvůrci vypořádávají. Když se nad těmi filmovými úvody zamyslíte, zjistíte, že filmaři velmi často využívají jedné dost neohrabané techniky – techniky odosobnělého vypravěče, který do diváků všechny potřebné informace hned v úvodu násilím naleje. Tohoto vypravěče využívá v první řadě spousta filmů pro děti, což je ale vcelku pochopitelné. Dětem je třeba některé věci vysvětlovat polopaticky, aby se hned na začátku neztrácely, a nedovedu si představit jednodušší a názornější způsob, než když jim nějaký milý hlas v úvodu vysvětlí, jak se věci mají. Problém podle mě nastává ve chvíli, kdy se tahle dětičkovsky zjednodušená technika přenosu informací začne ve velkém aplikovat i na filmy pro dospělé. Tvůrci tím vlastně dávají najevo dvě věci: 1) že by podle nich nějaké náznaky a vizuální symboly hlupáci diváci nepochopili, takže je třeba jim vše napřímo vysvětlit, nebo 2) že se ani neobtěžovali lámat si hlavu s nějakou komplexnější technikou uvádění do děje.
V Pánovi prstenů sice vypravěčka popisující historické události fungovala nádherně, ale Pán prstenů je v mnoha ohledech výjimka. U většiny filmů představuje tento vypravěč ubohou berličku, která divákům nepřímo naznačuje, že scenárista nedokázal vymyslet ladnější způsob, jak potřebné informace uvést pomocí akce, obrazu nebo nějakých detailů v pozadí. Poslední dva tři Terminátoři vždy začínali sáhodlouhým popisem toho, co se v historii filmového světa stalo. Podobně uvedl hlas vypravěče historii světa a základní konflikt v druhém Thorovi, Warcraftu, Green Lanternovi, obou dílech Sněhurky a lovce, Viktoru Frankensteinovi a všech Transformerech. V X:Menech – Budoucí minulosti musel lidi uvést do děje odosobnělý hlas Patricka Stewarta, Pacific Rim měl na začátku trailerovou vysvětlovačku, Čarodějův učeň také. Téměř všechny fantasy a sci-fi filmy – počínaje Sedmým synem nebo Posledním lovcem čarodějnic a konče filmy typu Hostitel, American Ultra či Bohové Egypta – začínají těžkopádným vyprávěním nějaké postavy. I v jinak vypiplaném čtvrtém Šíleném Maxovi je v úvodu slyšet hlas Toma Hardyho a v Dreddovi Karla Urbana. Jejich otevírací proslovy jsou sice minimální, ale přesto tvůrci nic lepšího nevymysleli. Hvězdné války nahradily hlas vypravěče za ubíhající text, což je v podstatě to samé v bledě modrém. A dalších příkladů by se našel nespočet.
Přitom to jde dělat i jinak: Vezměme si například filmy Minority Report nebo Počátek. Oba dva mají komplikovaný děj, jsou zasazené v komplikovaném světě… ale v jejich úvodu nenajdete jediné slovo vypravěče, který by se vám snažil vysvětlit, kde přesně jste, co se děje, kdo je kdo, a jak co funguje. Místo toho vám Spielberg s Nolanem všechno potřebné buď ukáží v úvodní akční sekvenci, nebo nechají vysvětlit vedlejšími postavy v průběhu filmu, když je to zrovna potřeba. V Interstellaru jsou ty nejzákladnější informace naťuknuty v dokumentárních klipech, jimiž se film rozjíždí. V Na hraně zítřka tuhle funkci zastávají zpravodajské klipy. Zmatek a pomalý děs Neutečeš hezky ilustruje otevírací scéna s dívčinou v podpadcích. Ve Watchmenech vše vysvětlí skvělá titulková sekvence. Wall-E žádného vypravěče ani text nepotřeboval, a diváci – včetně dětí – mu stejně rozuměli. I v Potomcích lidí a V jako vendetta se diváci v příběhu vyznali, aniž by potřebovali úvodní nástřel děje, konfliktů a hlavních postav. Atd.
Sečteno a podtrženo, tohle vlastně ani není opravdová výtka. Spíše jen takové ponouknutí k tomu, abyste – když se budete dívat na nějaký film – na začátku zkusili dávat pozor, jak se rozjíždí. Třeba si můžete s každým nalezeným ukecaným vypravěčem dát panáka. Jen pozor na játra. Těch užvatlánků je totiž ve filmech docela dost.
V případě komiksových adaptací to vyřešili šalamounsky : každý první díl plánované série (Batman, Thor, Kapitán Amerika, Superman, Dr. Strange) je ve skutečnosti „zfilmovaná řeč vypravěče“, aby se v dalším dílu už moc nekecalo, neřešila minulost a mohlo se dosytosti likvidovat. 🙂
Ha! Čili jde v podstatě o to samé, akorát v lehce jiné podobě 😀