HLOD 33 ← → HLOD 35

HLOD 34 – 27. 4. 2016 – Na to, že Hollywood dost možná stojí na prahu revoluce v distribuci filmů, je o firmě The Screening Room zakladatele Seana Parkera nejen v českých médiích slyšet až překvapivě málo. The Screening Room by v té formě, v jaké je nyní navrhovaná, fungovala zhruba následovně: Každý zájemce by si za $150 koupil chytrou krabičku, kterou by si doma propojil s internetem a televizí, a do této krabičky by mu společnost Screening Room posílala aktuálně v kinech běžící filmy. Jde tedy o podobný princip, díky němuž samotné hollywoodské celebrity a producenti již léta nemusí chodit do ki— Ups, řekl jsem snad, co jsem neměl? Jejda… Každý film by byl v HD kvalitě, stál by $50, signál by byl chráněný proti pirátskému kopírování a jeho přehrání by bylo časově omezené na 48 hodin. Peníze by si mezi sebou rozdělilo studio, které film vyprodukovalo, provozovatel kino-řetězce v daném regionu, do jehož sálu by zákazník tím pádem nemusel jít (zdarma by ale dostal na své jméno dva lístky pro případné repete na velkém plátně), a samotná společnost Screening Room – a to v poměru 2:2:1.

Jak se dalo očekávat, spousta lidí si o tomto návrhu myslí spoustu věcí, ale i přes hlasitou podporu režisérů Petera Jacksona, Stevena Spielberga, Rona Howarda nebo třeba Bretta Ratnera se k němu většina hollywoodských insiderů zatím staví poměrně chladně. Důvodů této opatrné odtažitosti je hned několik. Jako první všichni skáčou k ceně. Zatímco českým diskutérům připadá $50 dolarů za film jako neuvěřitelná pálka (Češi si často neuvědomují, že obyčejný lístek do kina stojí v USA i $15 a že rodinný výlet na 3Dčko s popcornem může vyjít i na stovku), americkým studiím to přijde hrozně málo (obávají se, že si někdo koupí krabičku a pak bude filmy promítat v barech, hospodách a bytových komplexech pro tucty lidí, čímž by přivedl filmový průmysl na buben). Česká výtka pramení z neznalosti a ta americká se dá jednoduše ošetřit v zákaznické smlouvě zákazem veřejného promítání.

Photo by Yue Tian, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

Druhým důvodem je pirátství. Je skutečně možné signál ochránit před zkopírováním a zamezit tak úniku zisků? Možná ano, možná ne. Uklidňujícím marketingovým prohlášením Seana Parkera člověk ale ani nemusí věřit, protože mnohem důležitější je se ptát, na koho tato služba cílí. Sám Peter Jackson si jako ideálního zákazníka představuje člověka ve středních letech, který by rád chodil do kina stejně často jako za mlada, ale z časových a finančních důvodů už jednoduše nemůže. Kdyby měl vzít celou rodinu pokaždé, když dávají animák, a pak ještě chodit se svou drahou polovičkou na něco dospělejšího, tak se nedoplatí, a kromě jednoho dvou filmů pro děti tedy nechodí nikam. Tuto teorii podporují čísla: Kolem 60 % lidí dnes do kina (především kvůli ceně a často nepříjemnému prostředí) vůbec nechodí a velká část ze zbylých 40 % do něj zavítá maximálně jednu dvakrát do roka. Pro takového člověka by tedy Screening Room mohl být ideální volbou, za níž si klidně zaplatí. A mladší ročníky, které by Screening Room využily k nekalým účelům, studia beztak ochcávají už teď.

Ono jde ale také o to, na jaké filmy by se diváci prostřednictvím Screening Roomu nejspíše dívali, a na jaké by i nadále chodili do kina. Samotného mě zarazilo, když jsem zjistil, že se proti službě ohradili režiséři Christopher Nolan a James Cameron, protože oba točí velkofilmy vhodné pro co největší plátna. Ten první dokonce do určité míry předpověděl nástup podobné distribuční služby, když ve své eseji prorokoval, že se na velkých plátnech v budoucnu udrží jen filmy, které se na velká plátna budou hodit – filmy, které budou těžit z dokonalého obrazu a zvuku, jež nepůjdou zreprodukovat v domácím prostředí –, zatímco všechny ostatní snímky se podle něj přesunou na televizní obrazovky. Copak není právě Screening Room spojnicí mezi kinem a domovy diváků? Na nízko– a středněrozpočtové filmy pro náročnější či starší diváky již dnes stejně chodí tak málo lidí, že obě formy vymírají. Screening Room by je mohl zachránit, protože by tyto snímky přinesl přímo a ihned za jejich cílovou skupinou. A na velkofilmy pro mladé by se na titěrné obrazovce televize nebo laptopu beztak díval jen málokdo, protože blockbustery si to velké plátno a společné zhlédnutí prostě zaslouží. Takže blockbustery by ohroženy také nebyly.

Možná to celé zní až příliš pohádkově, možná je to utopie. A možná nám Screening Room dává nahlédnout do budoucnosti Hollywoodu. Kdo ví. V tuhle chvíli jde ze strany studií, distributorů a kino-řetězců především o to, překonat svou počáteční nedůvěru a obavy, prostě to zkusit a doufat, že to vyjde. Vzhledem ke stoupajícím cenám lístků a vytrvale klesající návštěvnosti kin (nenechte se klamat neustále padajícími rekordy v tržbách – za ty může inflace a všelijaké příplatky za 3Dčka a IMAXy a v poslední době také Čína) jim ostatně už brzy nic jiného nezbyde.